pohádky pro všechny smysly: červená karkulka

trochu nečekaný portrét dámy


___

Zase sněží.


Portrait of a lady. Parfém Dominiqua Ropiona z roku 2010 pro Éditions de parfums Frédéric Malle. Foto via Pinterest.


Karkulka doufala, že už vyvázne. Že přijde jaro a matka ji dovolí, aby ještě rok zůstala. Ale červenou kápi došila dřív, než se hlínou protáhly jehličky trávy.


Les je zase bílý. A babička, kterou nikdy nespatřila, žije až na druhé straně.


Karkulka ví, co se stane. Co se stane, když do bílého lesa vstoupí nachový plášť? Když do zátoky s bílým žralokem vstoupí plavec s krůpějí krve na prstu?


Ona ho neuvidí. Bílého v bílém lese. Ale on ji ano.


A tak, jakmile se bělost lesa zcela zacelí, matka Karkulce přehodí rudou kápi přes ramena. Havraní vlasy skryje pod kapucí, do rukou jí vloží dopis s rudou pečetí a řekne: “Šťastnou cestu, děvenko.”


A Karkulku stojící na prahu domu prohřátého ohněm z praskajícího krbu z matčina výrazu ovane mráz. A les za jejími zády zavyje.


Není cesty zpátky. Není už vítaná. Už se matce příliš podobá.


A tak jde.


Červená skvrna se vzdaluje, noří mezi stromy, za ní bílá stužka stop. Až na sněhu zůstane jen krůpěj krve.


***

V dopise, jehož pečeť babička tázavě rozlamuje, stojí: “Karkulka zemřela.”


Na prahu domu prohřátého ohněm z praskajícího krbu - babiččina domu - stojí žena s havraními vlasy spletenými do copánků a tváří pomalovanou krví.


Má nádherný pohled, a za sebou v houští smečku bílých vlčat.


Z lesa zní bubny. A ve vzduchu voní zasychající krev, pach ohně a stromových pryskyřic.


Portrait of a lady.