co leží na dně temnoty
___
V poločase mezi podzimní rovnodenností a zimním slunovratem leží hranice. Čára oddělující léto od chladného období, hýřivou barevnost od skoupých neutrálních tónů, sytost od kručení v břiše. Světlo od Tmy. Keltové na této pomyslné čáře vyhloubené patou v hlíně dřív, než zamrzne, slavili Samhain: svátek končící Hojnosti a začínající Zimy. Nemusíme žít ovšem v krajích, kde se drží keltský duch. Prvního listopadu noha prostě vykročí na cestu Temnotou. S tím se nedá nic dělat. Nepomůže vánoční kýč, plýtvání ani naordinovaná družnost. Temnotou jde člověk sám. A hladový.
Každý měsíc mi tak čas přináší téma, základní myšlenku. Látku. V lednu Tabula rasa, v dubnu Nymfy, v červenci Zírání do blba. A já tu látku převezmu jako balíček od kurýra a rozvinu jako štůček, když už jsme u látky. A tak jsem už od poloviny října přemýšlela nad tím, jak naložím s černým taftem Temnoty. Ufff! "Temnota" je v prvním pádě stav, ustrnulý obraz. Vězení. V člověku se toho tolik pohne, když z "Temnoty" udělá sedmým pádem cestu: "Temnotou"! A tak jsem si asi před deseti dny při čekání na vlak do Děčína vzpomněla na Bachelarda. V hlavě se rozsvítila baterka, v kuželu světla ukázal směr. A už se šlo. Proč "Temnotou", už víte. A teď ještě proč právě s Bachelardem, jak souvisí Bachelard s vůněmi a proč nás tento svérázný francouzský filosof dostane z temnoty do míst, kde duše pookřívá.
Poetika sklepa. Může být bez přehánění děsivá, paralyzující, pohlcující. Jako Nicota z Nekonečného příběhu, ale mnohem zrůdnější. Klikněte na Pinterestu na jeden takový obraz, a budete nasáti temnotou lidské obrazotvornosti. Temnotou stavem, temnotou vězením. To my sestoupíme dolů s bílou hořící svící. A vrátíme se na světlo úplnější, bohatší. Silnější. Foto via Pinterest.
Francouzský filosof Gaston Bachelard (1884-1962) patří k velkým objevům mých studentských let. Když profesor Kyloušek, za jehož návštěvu v mém životě nepřestávám děkovat Nebesům, přinesl na hodinu francouzské literární kritiky texty z Bachelardových knih - z Psychoanalýzy ohně, Vody a snů, Poetiky prostoru -, jako by mi turbopumpou nafoukl zvadlou pneumatiku. Duši. Vzdělávací systém, přinejmenším ten český, stojí z velké části na stroze deskriptivním přístupu: fakta bez souvislostí, seznamy položek, rok od roku vyšší kartotéka údajů v uspořádání, které o světě nic neříká. Intuitivní duše lačnící po celistvém obraze kosmu, po "jak dole, tak i nahoře", po symbolu, tak léta krutě hladoví. Dozvíte se, kolik geologických vrstev tvoří barrandovskou skálu, ale ne, co to znamená pro vývoj české kotliny. Dozvíte se jména nejvýznamnějších zástupců gotického románu, ale ne, proč se na přelomu 18. a 19. století duše náhle obrátí k temnotě. A najednou před vámi přistane kopie pasáže z Bachelardovy Psychoanalýzy ohně a podmanivě šeptá: "Přišel čas Ohně. Pojď, duše, a vystav se mysteriu plamenů v bledém světě, který obýváš. Rozpoznej Oheň v etážovém topení, ve vlastním kabátě, který je z 40% tvořen čistou střižní vlnou, ve vulkanickém hřímání vrátné na kolejích." V českém školství uslyšíte ucelené pojednání o řádu světa v mateřské škole nad pohádkou. A pak až při studiu Bachelarda.
Co mi z Bachelarda ulpělo v hlavě, je osvícená, a přitom pohádkově prostá myšlenka z nedocenitelné Poetiky prostoru - totiž že duše potřebuje bydlet v domě, který má přízemí, půdu a sklep. Zejména pro duši dítěte je dům celým světem: má svoje nebe, svůj povrch zemský, své podzemí. Nebesa, svět, podsvětí. V každém z pater vertikálně členěného prostoru prožívá duše jiné obsahy sebe sama: sní jiné sny. A tak se na půdě stává jasnozřivou, rozmáchlými gesty projektuje klenuté prostory s velrybím žebrovím, z hlavy jí vzlétají hejna holubů. Na půdě rozpínáme křídla. Na půdě spřádáme plány bez hranic. To v přízemí žijeme hezky přízemním, smyslovým životem mezi vařením, natřásáním duchen a vyklepáváním koberců. Žijeme hádkami a smiřováním, oslavami narozenin a dětskými nemocemi, rozením a umíráním. Přízemí je členité a zastavěné. V rodině dobrých lidí je v něm útulno a bezpečno. Vzpomeňte si na Weasleyovi.
Ovšem sklep...
Úplně první fotografie a tato série čtyř: výšivky fenomenální Michelle Carragher pro seriál Hra o trůny (2011-2019). Cosi z podsvětí a trojbarevné estetiky černé, červené a bílé. Foto via Pinterest.
"Skoč pro brambory." Mám tu nevinnou větu v živé paměti. Jako by nad kuchyní přešel temný mrak, okna pozřela jinovatka a za oknem zakrákal havran. Sestup do sklepa, zejména pro dětskou duši, aktivuje úložiště těch nejtemnějších pohádkových scén: hrad Mrakomora v Princi a Večernici; obraz Petra Čepka v pohádce O statečném kováři; hrůzu Panny a netvora. A to, co zažijete cestou dolů, se pak vpije do všech filmových scén pozdějších. Jen v Pánovi prstenů ožívá sklep mého rodného domu u černého jezera před branou do Morie, v temných dolech Khazad-dûm, v podzemí Železného pasu proděravělém jako černý sýr, v děsivém doupěti Oduly. Celý Mordor jím je. Vyfasovat nakřáplý plastový kbelík na brambory tak bylo, jako by vám Charón vtiskl do ruky veslo a vykázal vás na druhý břeh řeky Styx. Otevřením špatně dosedajících zpuchřelých dveří se uvolnil chladný, zemitý průvan. Jakmile člověk uslyšel osudové lousknutí bakelitového otáčecího vypínače nad ústím do podsvětí, pod nohama se mu vyskládaly tlumeně ozářené schody. Tak jdeme. Divné, neopracované stěny, jako by je někdo vysekl lopatou v zemi, nad hlavou mátožně vlají cáry pavoučích sítí. Tíživý pach vlhké hlíny. A dole pod schody nízký prostor rozkládající se nalevo a napravo. Na zrezavělých trubkách ve výšce pasu leží bedýnky s jablky, mrkví. Brambory. Brambory! Všechno je svraskalé, brambory klíčí, jablka a mrkev se budou muset vykrájet. Nebo rovnou hodit na kompost. Jablka voní jako kůže stařečků, mrkev z jednoho konce pomerančově měkne, z brambor je cítit zelená popelavost. Beru je štítivě do ruky palcem a ukazováčkem, plním bleskurychle kbelík a ohlížím se za sebe. Obdélník ležící pod schodištěm není obdélníkem, ale písmenem U. Vlevo i vpravo z čelního prostoru v pravém úhlu ustupuje chodba. Nebo cosi, co tak vypadá. Tma ji činí nekonečnou. Kam vede? Nízká vůně, mělké dýchání. Poslední brambora a deset schodů na tři kroky. Ještě opatrně otočit vypínačem, abych se nedotkla pavučiny. Průvan mě tlačí ven. "Tady to máš." Kámen ze srdce. Jsem najednou větší. Mnohem, mnohem větší.
To všechno vám vyprávím proto, že i parfém má svoji půdu, přízemí a sklep. V parfumérství se celé té stavbě říká vonná pyramida a jejím úrovním hlava, srdce a základ. Vonná pyramida je souborem všech tónů, jež tvoří vonnou kompozici a jež jsou uspořádány podle intervalu odpařování. Hlava je svěží a vyprchává rychle, už asi po dvaceti minutách. Tryská mocně kamsi vzhůru, ale rychle se vyčerpává. Srdce je plecité a rozkvétá zhruba dvě hodiny hezky do všech stran. Září jako vnitřní slunce. A základ s jeho hlubokými tóny se pod tím vším rozvíjí nejpomaleji a nejdéle. Přinejmenším osm hodin. Čím jsou však tóny hlubší, tím déle trvá jejich vláda. I parfém je obrazem vesmíru a podle toho, jaká vrstva v něm převládá, vede duši do Nebes, kde mysl rozkresluje velké plány, na Zem, kde se žije smysly. Nebo do Podsvětí, kde duše čelí temnotě a tíži.
My jsme ovšem překročili brázdu, oddělující Hojnost od Hladu. Už jdeme Temnotou. Už sestupujeme Dolů. A tak dnes necháme vzdušnou půdu i ohněm praskající přízemí stranou, a podstoupíme, jako mytický hrdina, cestu do sklepení světa.
Půjdeme tam s vůněmi. S vonnými surovinami. A s jedním parfémem se vrátíme zpátky.
černý pepř voní jako švihnutí kožených řemínků v mrazivé noci, jako první schod Dolů
palmorůžová jako měkké ovoce prokrojené rezavým nožem
kadidlo je vůní chladného kamene
růže houstnoucí krví a čekajícím vínem
jasmín, lilie a gardénie dokvétají kořenitou sladkostí rozkladu
broskve, švestky a mirabelky v sobě mají omamnost kvašení a sametovou vůni plísně
hřebíček a skořice dýchají zasycháním ovoce
A pak je tu zemitost. Krása zemitých tónů. Teprve zemitost nás stáhne Tam:
pačuli voní jako svraskalá jablka a hlína prohnětená s kakaem
vetiver jsou zchladlé bramborové slupky vytažené z popela
větvičník slané bahno v okolí léčivých zřídel
a kosatec bílý kořen, pudrová luna, bledě zářící kruh na konci tunelu; proto voní Galadriel kosatcovou vůní
L'Artisan parfumeur: Voleur de roses
Průvan z Podsvětí. Voleur de roses znamená "Zloděj růží". Tento parfém z roku 1993 z dílny Michela Almairaca byl zamýšlen jako květinová - růžová - vůně pro muže. Patří k mým vůbec nejoblíbenějším, a tak bych řekla, že je spíš vůní, která růži nepojednává obvyklým ženským způsobem. Zloděj růží je stav duše, která stoupá z Hlubin Vzhůru.
Kdybych měla tento parfém odvyprávět ve třech vonných obrazech, z nichž jeden pozvolna přechází v druhý jako stádia vývoje vonné kompozice, vypadaly by takto. První: Je noc a z velkých švestek na stromě kape voda. Druhý: V kamenném sklepě leží na zemi rozbitá láhev červeného vína. Víno se vpíjí do udusané země. Třetí: Z krasové jeskyně vane minerální ryzost kamene.
I svět tam Dole voní krásně, překrásně. A má svůj smysl. Foto via Pinterest.
Technicky vzato patří Voleur de roses mezi chypré vůně. Slovo "chypré" je odvozeno od legendárního, dávno již zaniklého parfému Chypre od Cotyho z roku 1917. Chypre znamená francouzsky "Kypr" a takto označovaný akord patří k nejstarším v dějinách evropského parfumérství. Objevuje se už o staletí dříve jako jedna z možných parfemací univerzálně používaných alkoholátů, pudrů, pomád a jiných vonných artefaktů provázející život šlechty a bohatých měšťanů. Dodnes si můžete koupit jinou chypré legendu z dob vzniku Chypre - ikonickou Mitsouko od Guerlaina z roku 1919. Chypré parfémy jsou parfémy zemité. Mají obvykle tři "podlaží", hlavu, srdce a základ - hlavu chladně svěží, srdce plnokrevně květinové a ovocné a základ zemitý. Ale právě temnota základu z nich dělá to, čím jsou: vůněmi podzimní tklivosti, hlubin a temnoty.
"V jeskyni, do níž se bojíš vstoupit, leží poklad, který hledáš."
JOSEPH CAMPBELL
Cítím, že se nacházíme v čase, kdy se něco láme. Nemám teď na mysli fakt, že jsme vstoupili do hladové půli roku. Vstupujeme do nového období, kdy se přestáváme od smrti odvracet. Protože tou tento čas je: Smrtí, Zánikem, Rozpadáním. Pokud se na rozklad podíváme jinak než jako na hrůzu ze ztráty mládí, objevíme v něm skutečnosti nádherných jmen. Návrat do země. Návrat. Domů... Přeměnu. Kvas. Zážeh. Víno, jež dává chypré parfémům jejich charakteristický tón, je ryzím příkladem toho, co povstává z Návratu, Přeměny a Kvasu: Jiskrnost. Jistá forma světla. Myslím, že jsme tak dlouho natahovali mládí, sílu a výkonnost za jejich přirozenou hranici, že jsme kolem sebe vytvořili bezvýchodné peklo, z něhož nakonec rádi unikneme zpět do přirozenosti kruhového plynutí, kde se "vše mění, nic netrvá".
Co to vlastně celé znamená - tento sestup do Podsvětí? Dante ho popsal jako kuželovitou jámu o devíti kruzích hrůz, na jejímž dně se poutník ocitá... pod hvězdným nebem. Existují geometrické nákresy, jež se snaží tuto kvadraturu kruhu vyřešit.
Ale možná je to právě takhle správně: nelze to pochopit, nelze to vyjádřit nákresem.
A jediné, co potřebujeme vědět, je to, ... že je to dobré.