a také o volání k povolání
___
Kdy člověk ví, kým se chce stát?
Zní to možná jako nesmysl, ale už dávno mám za to, že kým se chceme stát, víme dřív, než zjistíme, kdo jsme. Kdo jsme, možná nezjistíme do konce života a do konce života se k té kosmické ose individuálního bytí jen přibližujeme jako křivka logaritmické funkce ke svislici. Kým se chceme - a máme - stát, víme oproti tomu od začátku. Od prvních dnů, kdy dítě dokáže projevit svou vůli, sahá po tom, co je zajímá. Co je nezajímá, lhostejně odkládá, byť by to rodiče stálo hotové jmění. A co dítěti dělá radost, ba přímo je naplňuje vášní, na tom ulpívá dlouhé hodiny, přičemž zapomíná, že mu kručí v břiše a modrají mu prstíky. Pokud vaše dítě není schopno pustit z rukou dárek, který jste mu věnovali, podařilo se vám koupit to, co bude potřebovat, až se stane tím, kým se má stát. Nebuďte však na sebe pyšní a nenamlouvejte si, že jste jeho talent pochopili. Nic takového totiž není ve vaší moci, a jediné, co pro své dítě můžete udělat, je nechat je nalézt to pravé, a nanejvýš mu k tomu namazat chleba a vnutit ponožky. Ono totiž ví, co hledá. Jen mu to nesmíme vymlouvat.
Co hledají, už samozřejmě dávno vědí i Meg, Jo, Beth a Amy, přestože jim je mezi 16 a 12 lety. A co je nádherné na knize Malé ženy Louisy May Alcott z roku 1869 a na snad ještě krásnější filmové adaptaci Grety Gerwig z roku 2019, je to, že ačkoli Meg, Jo, Beth a Amy žijí v Americe 60. let 19. století, v čase upjatosti, striktně rozdělených rolí a nalinkovaných osudů, v tom, čím se mají stát, jim nikdo nebrání. Tedy nikdo podstatný: jejich rodiče je nechávají sahat po tom, co je těší, zato je důsledně a s láskou vedou k tomu, aby se naučily ovládat své méně chvályhodné vlastnosti. Dělají zkrátka přesný opak toho, co rodiče dnešní. A také své děti učí vždy a za všech okolností se těšit z toho, co život přináší. I kdyby to byly úplné maličkosti. To dnes nevidím dělat prakticky nikoho. Někdy tak člověk najde nejvíc inspirace ke svobodě v knize z časů upjatosti, striktně rozdělených rolí a nalinkovaných osudů. Svoboda nejspíš závisí na vnějších okolnostech mnohem méně, než si myslíme.
Malé ženy ve filmové adaptaci Grety Gerwig se ihned vyšvihly do mého osobního filmového nebe, někam mezi Pýchu a předsudek Joea Wrighta a Janu Eyrovou Caryho Fukunagy, zůstanu-li u jednoho žánru. Bez nejmenšího zaváhání se pro mě staly také jedním z etalonů filmové synestezie. Znáte-li film Pýcha a předsudek a vybavujete-li si jeho úvodní scénu úsvitu, pak víte vše: některé filmy umí zkrátka nepopsatelným způsobem zachytit krásu okamžiku, takže i nám, divákům sedícím v kině, vlhnou májovou rosou nohavice, oči se v paprscích slunce mění v proměnlivé drahokamy a na ramenou usedají ptáčci. Přesně tohle umí i Malé ženy. Babí léto je v nich polétavě ochmýřené a zima stříbřitě zvonivá. A mezi tepanými vločkami a padáčky z pampelišek tančí čtyři malé ženské duše. Malé, ale nezměrné.
Jsou jako košík měkkých klubek. Chvilku v sobě jako smečka vlčat s pichlavými zoubky, chvilku jako hromádka vzdouvajícího se peří v teplém hnízdě. Miluji ty scény, kdy mluví nesouvisle jedna přes druhou a celé to dává nový smysl. Foto vlevo Malé ženy (Greta Gerwig, 2019), foto vpravo via Pinterest.
Malé ženy tak každé velké ženě připomínají, co všechno poztrácela někde po cestě: schopnost k smrti se urazit, a vzápětí velkoduše odpustit jako ochotník na divadle. Zamilovat se od srdce až do konečků vlasů. Bulet na celé kolo jako nebeský drak z Rákosníčka, který si nemá s kým hrát. Snít ve velkém a brát se u toho zcela vážně. Prostě věřit tomu, že když někoho miluji, je mi souzený a bez něj život nemá smysl. A když se chci něčím stát, tak se tím samozřejmě stanu. V žádné bytosti na světě není tolik neochvějné síly jako v malé ženě plné otázek a pochybností. Co malá žena má, a velká ztratí, je v okouzlující zkratce vyjádřeno už v úvodu filmu, kdy Jo běží ulicí poté, co nakladateli prodala svou první povídku. Jako by se mezi starostmi obtěžkanými lidmi prohnal prudký závan chladivého větru: živelná radost, které musí jít všechno z cesty. To hlavní, co malá žena má, a velká ztratí, je divokost.
Jo nabízí k vydání svou první povídku. Optikou západního uvažování o mužském a ženském principu se vychyluje k mužskému způsobu bytí. A to hned volá po stejně západní nálepce "dobře" nebo "špatně". Co je ale vlastně v základu mužského principu? Touha po "kariéře"? Pánské oblečení? Ostříhané vlasy? Jangovost, mohu-li si vypůjčit tento východní termín, je hlavně odvaha. A kdo překoná sám sebe, tomu narostou křídla. Však uvidíte na konci scény. Video Malé ženy (Greta Gerwig, 2019).
Meg, Jo, Beth a Amy rozhodně nerostou jako dříví v lese, ale nikdo je neohýbá ani jim neulamuje jemně olistěné větve. Ne, že by se nepotkloukly, když přijde prudký vítr. Naopak. Co je však na jejich rodičích obdivuhodné a nanejvýš inspirující, je to, že svým dětem dopřávají chyby. O chybách by se toho dalo tolik napsat! Ale protože se chci co nejrychleji dostat k vůním, a už zase zdržuji kocháním se nad košíkem klubek, řeknu jen to, že v životě člověka se všechno změní, když pochopí, že dělat chyby není dobře ani špatně. Je to prostě nezbytné. Meg, Jo, Beth a Amy tak jsou už ve svých 16, 15, 13 a 12 letech malými ženami: dostaly možnost nechat se unášet svými zájmy, hledat a chybovat. A to je na nich to nejzajímavější. Každá z nich už je tak tím, kým se od začátku měla stát: bytostí se svébytnými a mnohdy svéráznými rysy a životním záměrem, jimiž se vplétají do tkaniva světa. A tyto jejich rysy a životní směřování pak v zárodku určují i to, s kým utvoří dvojici - ke komu se přirozeně hodí. Nejsou-li "malé ženy" přímo archetypem - protože jím ani být nemohou, jsou to stále jen lidé -, pak nesou přinejmenším jeho výrazný otisk. A právě s touto jejich archetypálností propojíme i vůně, které k malým ženám ladí. S čím jiným bychom je ostatně měli propojit. Vůně má smysl, pokud vyjadřuje naši esenci. A to je svým způsobem onen neopakovatelný mix toho, co máme z různých archetypů. Jeden však vždycky vede.
Malé ženy vypráví o síle sesterství a rodinných pout, a o tom, že láska opravdu všechno překoná. Třeba i to, že vám lásku přebere vlastní sestra. To je na Malých ženách nádherné, obdivuhodně nesentimentální, a scény, v nichž ty malé velké duše musí zpracovat tato hořká sousta, v sobě mají neokázalé okamžiky hluboké katarze. Nemůžu se v této souvislosti nezmínit o postavě matky, kterou hraje Laura Dern. Laura Dern obvykle hraje ambiciózní právničky, co odmítají stárnout. Se svou výškou a jistou úhelností rysů se na postavu matky ochranitelky vlastně vůbec nehodí. Ale je jedním slovem úžasná. Její schopnost souběžně upřímně blahopřát jedné dceři k sňatku a s druhou stejně upřímně truchlit nad ztrátou vyhlídek na lásku, je něco, co v člověku zůstane jako jeden z velkých, a přitom něžně nenápadných obrazů nezlomné síly mateřství.
Souznění i napětí. Zleva doprava smířlivá Beth, divoká Jo, zodpovědná Meg a rozmarná Amy. Foto Malé ženy (Greta Gerwig, 2019)
Malé ženy jsou tedy semknuté, ale pod vrstvou upřímné sesterské a rodinné solidarity kvasí i přirozené koalice. Meg to táhne s Amy a Jo s Beth. Už v těchto dvou spojeneckých osách máme v kostce vyjádřenu celou polaritu ženských archetypů. Na první pohled se zdá, že všechny malé ženy touží po oslnivé umělecké dráze: Meg touží být herečkou, Jo spisovatelkou, Beth pianistkou a Amy malířkou. Meg a Amy však ve skutečnosti hoří pro jiné naplnění: o čem doopravdy sní, je pohádkově se vdát. To slovo "pohádkově" je důležité. Pro Meg a Amy je životním cílem muž. Pro každou z nich ovšem představuje naplnění zcela jiné touhy. Zatímco Meg touží - i když to tak zpočátku nevypadá - po rodině, zázemí, bezpečí, a vlastně jde ve stopách své matky, kterou jako nejstarší často zastupuje, když zůstanou se sestrami samy doma, Amy touží po moci. Zatímco pohádka podle Meg je příběhem o lásce, pohádka podle Amy je příběhem o bohatství a vlivu. Ačkoli by měl tedy člověk sklon říct, že žena, jejímž životním cílem je muž - nalezení toho správného muže -, je žena "jinová", není tomu tak. "Jinová" je Meg. Zato Amy je "jangová". Podotýkám na tomto místě, že jin a jang vnímám méně jako něco pohlavního a více jako něco hodnotového: jin je spíše reaktivním chováním (reaguji na to, co přichází), zatímco jang proaktivním (cílevědomě jdu za tím, co chci). A protože rovnováha se utvoří, ať chceme nebo nechceme, ženy, které přirozeně tíhnou k jinovým hodnotám, skončí vždycky s muži, kteří tíhnou k hodnotám jangovým. A naopak. A tak se stane, že malá žena líčící na mocného, bohatého muže - tedy žena nanejvýš cílevědomá -, skončí s mužem, který moc vůbec nemá v krvi - žije stylem ne proaktivním, ale reaktivním. A přestože může nakumulovat moc i bohatství, bude to dělat v reakci na potřeby své ženy. Tou silnou, dominantní, zkrátka zůstane ona. Jen svou moc nebude prosazovat sama, ale prostřednictvím někoho: bude manipulovat.
Podobné spojenectví tvoří i Jo a Beth, ale v této první části přemýšlení o Malých ženách navrhuji zůstat u Amy. Zatímco román je totiž příběhem Jo a jejích sester, film je příběhem Jo a Amy. Amy je svým způsobem objevem filmové adaptace Grety Gerwig a řekla bych, že teprve jejím akcentováním získává příběh onu působivou archetypálnost. Získává nový, hlubší smysl. Cosi krystalicky geometrického.
Jo a Amy totiž mají obě ctižádost. Onu jangovou cílevědomost překročit vlastní hranice. Mladší Amy dlouho starší sestru zrcadlí a napodobuje, a také s ní soutěží a prohrává, protože věkový rozdíl dělá své. Své ale dělá hlavně ona ctižádost. Ta Amina se totiž diametrálně liší od ctižádosti Joiny. Jo touží být spisovatelkou. To Amy touží být Jo. Nebo ještě lépe, touží být tím, kdo na sebe přirozeně strhává největší pozornost. A tím je v rodině Marchových Jo. Proto Amy touží být jako Jo. A touží jí být se vším všudy, touží mít její divokost a odvahu, její nadání a vůli se prosadit. Touží mít i jejího "malého muže". Jo totiž vtáhne mezi své sestry jejich souseda a bohatého dědice Laurieho, který Jo tajně a zcela nepřehlédnutelně miluje. Co Amy znemožňuje vyhrát, je to, že soutěží. Kdyby svou ctižádost namířila k tomu, co skutečně chce, místo toho, aby se pokoušela zkrátka jen trumfnout svoji sestru, její život by se ubíral mnohem schůdnějšími cestami. Ale jak už jsem říkala, není nad to, má-li člověk možnost dělat chyby.
Estée Lauder Tuberose Gardenia
Jak by voněla Amy? Jako nejrozkošnější kytice nakvétajících trsů tuberóz a okrouhle souměrných gardénií. Tuberóza i gardénie patří ve vonné klasifikaci mezi takzvané bílé květiny, jež tvoří jednu skupinu, protože sdílejí podobné vonné vlastnosti. Jsou táhlé jako jemně našlehaný máslový krém a voskově hladké jako bílé lesklé hedvábí s perleťovými odlesky. A mají moc svou opojnou, líbeznou vůní zcela ovládnout prostor: stačí pár květů na stole, abyste o nich do pár sekund věděli i v nejvzdálenějším zákoutí domu. A taková je Amy.
Amy je už ve dvanácti letech dámou vybraných způsobů, jež mluví "francouzsky" a při pití kávy má elegantně vypnutý malíček. S vážnou tváří poučuje své starší sestry o tom, co je a co není vhodné, a dožaduje se zvláštního zacházení, jehož se jí - k občasné oprávněné zlosti jejích sester - také často dostává. Amy má vždycky nosík nahoru, ovšem až na chvíle, kdy jí předstíraná pokora může něco vynést: třeba prstýnek nebo cestu do Evropy. Jinak nemá nejmenší pochybnost o tom, že si na světě zaslouží to nejlepší, ba dokonce že jiným prokáže nesplatitelnou službu, dovolí-li jim plnit její nejokázalejší přání.
Tuberose Gardenia je parfém, jenž z obou květin ztvárňuje první třetinu života bílé květiny: mládí. Bílé květiny ve svém vývoji předvádí fascinující divadlo, jež jako by s každým květem znovu a znovu vyprávělo celý oblouk života: od svěžího, spanilého mládí se zelenými podtóny přes oblou, máslovou opulenci plného rozkvětu až po pozvolný zánik, kdy květina získává až krvelačný, zkorumpovaný nádech připomínající pach zkaženého masa. V parfému od Estée Lauder však tuberóza s gardénií zůstávají věčně mladé, panensky orosené a podivuhodně jímají srdce jako čisté sopránové koloratury nesoucí se prostorem. Člověk však přesto tuší, kam by se žena, nosící takovou vůni, mohla ubírat, kdyby podlehla svému stínu.
"Sňatek je ekonomická nabídka". Slavný monolog Amy z Malých žen. Něco je na něm pravdy. I dnes. Jen z toho někdo vychází zkrátka: muž, který je pojat za manžela ne z lásky, ale kvůli hospodářskému výsledku. I když, vše má asi svou nabídku a poptávku. A možná ani muž, který je pojat za manžela ne kvůli lásce, ale kvůli hospodářskému výsledku, se nežení z lásky, ale protože je jeho vyvolená krásná. A to opravdu je. Okamžik, kdy Laurie Amy rozvazuje uzel na malířské zástěře, má v sobě víc erotična než většina dnešních milostných filmových scén, jež se obejdou zcela bez zásahu kostyméra. Ukázka z filmu Malé ženy (Greta Gerwig, 2019).
Amy v podání Florence Pugh je stejně rozkošná a neodolatelná jako ona kytice tuberóz a gardénií. Nevím, zda tuto mladou britskou herečku znáte. Já jsem ji před pár lety viděla v temném psychologickém dramatu Lady Macbeth, kde ztvárnila zcela fenomenálním způsobem hlavní roli. Nevím vlastně, zda jsem někdy předtím viděla tak mocnou kombinaci přirozené, smyslné krásy a chladného cynismu. Od tohoto silného filmového zážitku nedokážu Florence Pugh vnímat jinak než v této temné dvojznačnosti. Čišela na mě z postavy Amy i z civilních rozhovorů, jež herečka dala médiím při příležitosti uvedení Malých žen. Jako by byl v buclatém saténovém polštářku zašitý kámen. Florence Pugh je bez nejmenších pochyb jedním z největších hereckých talentů mladé generace a přirozenost, s jakou v Malých ženách dokáže přejít od povýšeného kázání Lauriemu ("Běž a pracuj pro dědečka, a zkus to někam dotáhnout...") k drásavému odmítnutí jeho nabídky k sňatku, je ohromující. Amy má v sobě potenciál manželky, bez jejíž životní podpory se neobejde žádný úspěšný muž, stejně jako má v sobě i malou Lady Macbeth. Možná by její muž mohl být šťastným básníkem nebo zvěrolékařem. A možná by mohl být nejmocnějším mužem světa. Jen bude trávit život něčím, po čem nikdy netoužil. A tak se mocná žena, jež si myslí, že touží po mocném muži, může ocitnout vedle muže, který je tak mocný, že je zcela v moci své ženy. Ač manželkou a matkou, mocná žena v každém případě nemá děti. Mocná žena rodí dědice.
Florence Pugh jako Amy a Timothée Chalamet jako Laurie. Florence Pugh je ztělesněním krásy, jež si je dobře vědoma své moci. A Timothée Chalamet má v každém gestu esenci okouzlujícího chlapeckého šviháctví z dobových obrazů Winslowa Homera a Jamese Tissota. Ukázka z filmu Malé ženy (Greta Gerwig, 2019).
Malé ženy jsou ovšem, stejně jako Pýcha a předsudek a Jana Eyrová, filmem se šťastným koncem. A tak i s Amy všechno dobře dopadne. Vsadí totiž všechno na lásku, a téměř prohraje. Zdá se, že holub na střeše, jemuž dala přednost před vrabcem v hrsti, uletěl. Zdá se, že ztratila vše: lásku, bohatství, postavení. Přesto však přijme svou prohru se ctí a dál bude trvat na svém. Zvítězí sama nad sebou. A to je Amina katarze. A jakmile tou katarzí projde, dostane, jako v každé správné pohádce, všechno, po čem touží.
Magická hudba Alexandra Desplata. Jak to zní, když ve vzduchu zašumí křídla Lásky?
To ovšem není konec, přátelé. Ve druhé části tohoto rozumování se dozvíte, jak voní Jo, kterou znáte už z úvodu. A hlavně se vám dostane do rukou stručný průvodce ženskými archetypy, který si budete moci vytisknout a nosit jako kapesní plánek usnadňující orientaci v každodenních interakcích se ženami i muži. Nebo si jím budete moct podložit viklající se stůl. V každém případě vám bude velice užitečný, to vám slibuji.
P.S. Nechcete-li druhou část minout, přihlašte se k odběru Newsletteru v okénku vpravo níže.