ikony: miss dior a vertigo

a také o tom, proč šedá způsobuje závrať


___

Do jakých žen se zamilovávají muži, jež ženy nezajímají? Přece do těch, které tu nejsou. Muži, jež ženy nezajímají, se totiž nezamilovávají do žen, ale do Touhy. Dokud jeden touží, nemůže být zklamán. Touha je přece to, co může být. Touha vždy leží v budoucnosti. A co existuje jako možnost, může stále ještě naplnit naše nejbláhovější očekávání. Ten, kdo touží, a ten, po kom je touženo, se tak k sobě mají jako magnet k magnetu. Jen jsou k sobě obráceni stranou, kterou se magnety odpuzují. Jakmile se tak jeden k předmětu své touhy přiblíží, ten poskočí o kousek dopředu. A znovu. A znovu. A znovu. Ve stavu toužení sice nikdy nedojde ke spojení, nedojde však ani ke zklamání ze spojení, jež nenaplnilo očekávání. A proto jsou pro toho, kdo touží, touha a předmět touhy tak zajímavé. Jako čert kříži se totiž vyhýbá bolesti ze zklamaného očekávání. Přesto jí však neunikne. A tak se to, co vypadá jako osudová láska, ukáže být osudovým míjením. Bolest je nevyhnutelná.


Ta, jež tu je, pro něj nikdy nebude mít takovou cenu jako ta, jež tu není. A proto musí být ta, jež tu je, tou, jíž není. Může však on ocenit tu, jež je tou, jíž není? Na fotografii protagonisté filmu Vertigo (Alfred Hitchcock, 1958) Kim Novak a James Stewart.


To je ve zkratce zápletka filmu Vertigo. "Závrať". Klasického veledíla Alfreda Hitchcocka z roku 1958. Hitchcockovi se často říká "mistr hororu". A tím opravdu je. Ne ovšem proto, že by v jeho filmech vřískaly motorové pily nebo ze starých hotelových obrazovek pokradmu sestupovaly přízračné postavy s dlouhými vlasy ve tváři. Hitchcockovy filmy si vystačí s obyčejnými lidmi. Se vztahy. Nabízí přehlídku "všedních" rodinných traumat, jaká byste našli v každém patrovém domě nebo venkovské ulici. Všude tam se odvíjejí. Příběhy obyčejného šílenství. Horory každodennosti.


Nemám horory ráda, a ani kdybych měla, nemohla bych se na ně dívat, natolik moje fantazie vtahuje jako vysavač obrazy, jichž se pak ne a ne zbavit. Co ovšem bylo hororem před sedmdesáti lety, dnes už není, nebojte se. Až na ojedinělé výjimky jsou Hitchcockovy filmy z hlediska současné klasifikace žánrů spíš thrillery. Thrillery psychologickými. Obraznými a obrazotvornými výlety do zákoutí lidské duše. A v tomto mapování temnot Hitchcocka sotva kdo překoná. Jak už to totiž bývá, jeho filmy mají tak mocnou obsahovou i formální působivost proto, že jsou mýtem. Dotýkají se archetypu.


Femme fatale. K femme fatale patří i platinový přeliv, stínem protažené obočí, linkou umně rozšířené rty. Vše je trochu jinak než doopravdy. Je zajímavé, jak magický účinek má právě toto na některé muže: jak fatálně je přitahuje něco, co tu není, nebylo a nebude. A jak uspokojivé je pro některé ženy tuto iluzi ztělesňovat. Zasvětit svůj život míjení. Foto Vertigo (Alfred Hitchcock, 1958).

Hrdina filmu Vertigo, soukromý detektiv John Fergusson, je na začátku příběhu najat, aby sledoval manželku svého bohatého klienta. Chová se prý zvláštně a její muž má obavy o její život. Madeleine Elster jako by tu byla, a nebyla. Sedá do auta, a po návratu domů neví, kde strávila celý ten čas, ačkoli tachometr ukazuje téměř sto najetých kilometrů. Chodí si prohlížet do galerie portrét mladé sebevražedkyně z 19. století, jíž jako by z oka vypadla. Vstupuje do hotelu, objevuje se v jednom z jeho oken, ale recepční neví o tom, že by kdy prošla kolem. Madeleine je jako duch. Přízrak. A to je první ze dvou kritérií, jež jsou nezbytná k tomu, aby se do ní zamiloval muž, jehož ženy nezajímají. John Fergusson. To první, co taková žena musí mít, je neuchopitelnost, přítomná nepřítomnost, nepřítomná přítomnost. Jedním slovem Tajemství. Tím druhým je Krása.


Muže, jež ženy nezajímají, totiž velmi zajímá Tajemství a Krása. Žena, ztělesňující Tajemství a Krásu, je totiž víc než žena. Ženy jsou obyčejné. Někdy jim to sluší, a někdy ne. Někdy jsou půvabné, a jindy mají zplihlé vlasy kolem čela. A od toho muži, jako je John Fergusson, odvracejí zrak. Je to pro ně tak nesnesitelné, že pro ně ženy přestanou existovat. Až na Ženu Touhu, v níž se snoubí Tajemství a Krása. Než jí stihnou splihnout vlasy kolem čela, je pryč. Jako chvějivá hra světla a stínu na kameni. Jako stín v mlze.


Madeleine je i tajemnou ženou z obrazu. Stejně jako je její tajemná dvojnice, jež se objeví v půli příběhu, i tajemnou Madeleine. Pod závojem je vždy další závoj. Ta, jež je tu, je vždy i tou, jež tu není. Magnet vždy poskočí o kousek dopředu. A znova. A znova. A znova. Obraz ženy se před očima muže křiví jako hlubina při pohledu z výšky. Spirály závratě se roztáčejí, na čele vyvstává ledový pot, kolena měknou. Lze se vyhnout pádu?


Úchvatná hudba Bernarda Herrmanna. Spirály touhy a nevyhnutelný pád do propasti. Před léty jsem v pražském DOXu viděla instalaci kombinující v nekonečné smyčce sestřih pohledů z Vertiga a tento Herrmannův hudební motiv. Na velkém plátně v členitém patrovém prostoru, jenž působil, jako by se oči dívaly zpoza rohu, běžely záběry detailů z filmu a vše zaplavující hudba stoupala výstavní halou jako gigantický vodní vír. Bylo to strhující a podmanivé. Vyprostit se ze smyčky emocí se zdálo nemožné. Nejspíš hluší a slepí kustodi naštěstí neúprosně respektovali zavírací dobu.


Madeleine má ve filmu na sobě mnoho překrásných modelů, jež patří zcela po právu k ikonickým oděvům filmového plátna. Jeden z nich má však v celém příběhu klíčovou roli: její perlově šedý kostým. Má jej na sobě první den, kdy ji John tajně sleduje. A znovu se objeví ve hře na počátku druhé poloviny filmu, kdy je jakýmsi pojítkem mezi Madeleine a její dvojnicí Judy, jež vstupuje na plátno později. Právě tento kostým Joe i diváci filmu mají vnímat jako zosobněnou Madeleine. Jako kouzelný atribut, jenž má moc udělat z Judy Madeleine.


Zleva doprava: model Christian Dior z éry New Look, rok 1950; návrh kostýmu pro Madeleine Elster od kostýmní návrhářky Edith Head; detail kostýmu ve filmu. Foto via Pinterest.



Tento slavný filmový kostým je nápadně podobný několika modelům, jež vytvořil na přelomu 40. a 50. let Christian Dior v rámci stylu New Look. Po dlouhé válečné "módní pauze", kdy ženy recyklovaly, co se dalo, a oblékaly se, jak vidíme v dokumentárních i historických filmech, do hranatých kostýmů s předimenzovanými rameny, jakoby přešitých z pánských obleků, navíc v nevzhledné kombinaci s hrubými hnědými punčochami, se New Look vyznačoval extrémně ženskými prvky, zejména zjemnělou linií ramen, krátkým vypasovaným živůtkem a bohatou krinolínou do půli lýtek. Jako by chtěl Christian Dior ženám vrátit pohádkovou křehkost a bezbrannost. A také možnost nepracovat a zdobit, protože, mezi námi, v takových šatech toho žena moc nenapracuje. Onen ikonický šedý kostým představuje vycházkovou variantu tohoto vzhledu, kdy je výrazně nabíraná, "pivoňková" sukně nahrazena sukní úzkou, civilnější, opět do půli lýtek. Uznejte, že ani tato varianta nepůsobí právě jako ztělesněné pohodlí. I Madeleine se v ní ostatně pohybuje jako gejša, což ostatně dokonale ladí k soudobému pojetí ženství, jež se svým duchem vrací až kamsi do 19. století, včetně znovuobjevení prvku, jenž se zdál být navždy odložen: korzetu akcentujícího ženské křivky na úkor základních životních funkcí. Obětování přirozenosti na oltář fascinace opačného pohlaví. Nevím, zda se autorka kostýmů Edith Head inspirovala ikonickým perlově šedým kostýmem Christiana Diora vědomě nebo byl v její době zkrátka v kurzu. Vzhledem k době jeho vzniku je však zřejmé, že právě jemu patří z obou kusů oděvu prvenství a status ne-li přímo předlohy, pak, řečeno jazykem dnešní módy, přinejmenším trendsettera.

Kampaň z doby vzniku parfému. Poněkud pozapomenutý styl. Dnešní ženu by ovšem nepochybně trochu zpomalil. Pokud si netroufáte jít na zpomalení přes boa z labutího peří, zkuste Miss Dior. Jen pozor na záměnu s "růžovou" Miss Dior z roku 2012. Klasiku poznáte podle označení "Miss Dior Originale". Aktuální flakony uvidíte ještě níže. Foto via Pinterest.

New Look byl představen v roce 1947 a ještě téhož roku získal i své vonné vyjádření v podobě parfému, jenž patří k nejslavnějším: Miss Dior parfumérů Paula Vachera a Jeana Carlese.


Parfém Miss Dior ladí s perlovou šedí diorovského kostýmu natolik, že toto přirovnání bylo prakticky kodifikováno v knize Sto jedenáct parfémů, jež musíte poznat a zemřít (Les cent onze parfums qu'il faut sentir avant de mourir, Jeanne Doré a kol. autorů, Le Contrepoint, 2017), moderní bibli milovníka parfémů. "Perlově šedá jako by byla jeho přirozenou barvou." Mám-li být přesná, Miss Dior voní zeleně, bíle, vlaze a zemitě jako mladou trávou porostlá přímořská krajina s velkými oblými kameny v době předjaří. Její jemně slané, zemitě zelené tóny se mísí s kyprostí smetanově bílých květin - gardénií, žonkyl, bílých růží -, jež působí, jako by člověku přímo před očima obživla panenská tvář alabastrové sochy dívenky s oblým čílkem. Jako by v chladných okvětních plátcích nenápadně pulzovala krev. Minerální efekt kamene a organický dech květin působí ruku v ruce, jako by se mramorová dívka nemohla rozhodnout, zda zůstane věčnou nebo obživne. Je to parfém subtilně strhující. A skutečně svou minerálně organickou podstatou evokuje "kamennou" šedou, včetně bílých krystalků slídy a doteku zeleně.


Oficiální kampaň Dior, jež nebyla určena k propagaci Miss Dior ani jiného parfému. Přesto si myslím, že parfém Miss Dior nelze vyjádřit lépe. Foto via Pinterest.

Proč je právě tento parfém parfémem Madeleine Elster? Patří k ní i nepatří, jako k ní patří i nepatří její perlově šedý kostým. Obojí totiž svým způsobem říká něco zcela jiného než ona sama a zároveň totéž. To, co v sobě má tak zcela samozřejmě Jennifer Lawrence na snímku vlevo, je na Madeleine Elster výsledkem velmi propracované sebestylizace. A kostým i parfém v ní hrají roli sebedisciplinujícího prostředku. Oba, kostým i parfém, obsahují jistý odstup, chlad, strohost. Jsou svým způsobem formální a zdvořilé. Voní-li parfémem Miss Dior žena jako Madeleine Elster, působí jedním slovem nedosažitelně. Je to další clona v sérii clon. Voní-li jím někdo tak svěží a přirozeně půvabný jako Jennifer Lawrence, působí jako ztělesnění ušlechtilosti, mládí a míry sofistikovanosti, jež jako by dnes zcela zmizela ze světa. Dívka, jež by takto nenuceně nosila Miss Dior, by uměla napsat formálně bezchybný dopis, zdvořile pozdravit a pevně stisknout ruku, jakkoli je ta její malá a křehká. Jsou to drobná gesta, jimiž je člověk obdařen díky své přirozenosti, ale i dlouhé výchově a sebevýchově. Je to cosi malého svědčící o čemsi velkém.


Znáte hru "Co bych byl, kdybych byl"? Co by byla Miss Dior, kdyby byla současným módním stylem? Šperkem? Kyticí? Čímsi jednoduchým, klasickým, svěžím, co vyniká nepřekonatelnou vyvážeností mezi uhlazenosti a nedbalostí. Foto via Pinterest.


Stejně jako všechny ikonické parfémy i Miss Dior může na ženě působit staromódně a těžkopádně, nebo jí dodat ničím nenahraditelnou auru svěží nadčasové noblesy. Je to mocná zbraň, jež, má-li mít skutečně magický účinek, vyžaduje bez přehánění velkou duševní práci. Cítíte-li však, že vám alabastrově bílé tváře rády jemně růžoví a stačí vám někoho zdvořile pozdravit, aby se mu z vás podlomila kolena, nejspíš Miss Dior čeká právě na vás.


Jen nezapomeňte obrátit magnet k magnetu tou správnou stranou. A pak už půjde všechno jako po másle. I s muži, jež ženy nezajímají.


Aktuální balení Miss Dior Original. Z dostupných koncentrací - EDT, EDP a extrait - doporučuji parfémovanou vodu označovanou názvem "Esprit de parfum". Má v sobě lehkost i hloubku a oblost, jakou toaletní voda postrádá, a zároveň je opatřena rozprašovačem, jenž mě osobně při používání extraktu zejména u tohoto parfému chybí. Miss Dior má v sobě totiž cosi z mořského aerosolu a jemné kapénky ji nanejvýš svědčí. Foto via Pinterest.