a také o tom, jak je mezi námi rozpoznat
___
Svět se změnil.
Cítím to ve vodě.
Cítím to v půdě.
Cítím to ve vzduchu.
Mnohé, co kdysi bylo, je ztraceno,
neboť již nežije nikdo, kdo by to pamatoval.
Není lepší definice elfí duše, než nechat se ovanout těmito slovy, jež v nepřekonatelné adaptaci Petera Jacksona stejně nepřekonatelné trilogie J. R. R. Tolkiena pronáší nepřekonatelným hlasem Cate Blanchett. Elf elfů, elfí vládkyně, Paní lesa, Bílá čarodějka.
Galadriel.
Elf je totiž hlavně a především Vnímavost. Elfím smyslům nelze nic utajit, nic před nimi skrýt. Vidí neviditelné, slyší neslyšitelné, cítí nenahmatelné. Elfí šestý smysl čte v přírodě i myslích jako v otevřené knize. Elf je Intuice.
Tato nedostižná Vnímavost je zdrojem elfí moci. Elf není silný. Je mocný. Elfí tělo je vysoké, štíhlé a pružné, má v sobě plachou majestátnost bílých laní a jelenů s korunou rozeklaných parohů. Není však tělem predátora. Elf netouží zabíjet a vlastně netouží ani vládnout. A přesto činí obojí. Zabíjí však - přesně zacílenou, svištivou střelou z ladně ohýbaného luku -, aby zabránil smrti. Vládne - skoupě pronášenými slovy -, aby udržel řád. Aby nevládli samozvaní tyrani a na slabých nebylo pácháno bezpráví.
Elf je duší krajiny, je starý jako ona. Je s ní zcela sžitý, nikoli však srostlý. Srostlý, zarostlý do země, vkořeněný do hlubin jejích nejspodnějších vrstev je ent. To elf nežije v kořenech, nýbrž v korunách stromů. Elf je list. Šumivý, chvějivý, vlající a snášející se k zemi v půvabných pomalých spirálách i občasném víření, podle toho, co je právě třeba. Elf je nehmotný, neohraničený, sotva postřehnutelný v trvalém pohybu olistěných větví. Jeho šat je soumračný jako lesní stín a sametový jako hlubina lesa. Šedý, šedozelený, šedomodrý. Občas též nafialovělý. Přizpůsobivý a splývající. Nenápadný, a přesto, jakmile jednou spatřený, ve své měsíčnosti oslnivý a zcela nezapomenutelný. Je majestátem tajemství.
Elf je duší světa. Kdo byl první? Svět nebo elf? Elf nebo svět? Nebo jejich duše? Nejspíš je to jedno, protože oni JSOU Jedno. Hvězdní architekti pečlivě udržující rozestupy hvězd, tak aby souhvězdí byla čitelná a příběh mohl pokračovat. Až ke svému konci. To se pak ohlédnou za svým Dílem a s melancholickým uspokojením rodiče pouštějícího ručku dítěte ho políbí posledním úsměvem. A nastoupí na jemně vyřezávané lodě s vysokými stěžni.
Elfové žijí mezi námi. Stejně jako hobiti, čarodějové, lidé srostlí s koňmi i tajuplní chodci, jako temní vládcové, duchové stromů, skřeti a trpaslíci. V člověku žije mnoho bytostí. Někdy i více pohromadě.
A elfové? Jak je poznat?
Elfové jsou velice úsporní. Je-li to potřeba, umějí přejít do nečekané činorodosti - stejně jako laň či jelen. Kdyby ovšem bylo na nich, raději by se pohybovali pomalu a neslyšně nebo prostě stáli. Ve stínu stromů, v přítmí lesa, na měkkých kobercích mechu. V profesích naslouchačů, v přítmí ztichlých místností, na chodbách, kudy chodí bolest. Tam se cítí potřební. A jsou.
Elfové nejsou vždy velcí, jsou ale nápadně vzpřímení. Není to tolik výsledkem tělesné, jako spíš duševní práce, i když elf dělá některé činnosti velice rád. Třeba plave, pouze však, není-li nikdo nablízku, protože netouží být viděn nahý, přestože je krásný. Elf není vždy skomný, přesto si nemyslí, že je-li krásný, měl by o tom každý vědět. Elfové se zabývají také lukostřelbou nebo cvičí jógu. Jógu elf cvičí raději sám. S druhými jen kvůli nim. Elfové velmi rádi chodí a jejich chůze je rychlá jako běh, běhu však nepodobná. Běhají dobře, ale neradi. Běh si bere daň snížené vnímavosti, a tu je elf ochoten zaplatit jen výjimečně. Elf je tedy vzpřímený, přestože se velmi snadno ohýbá. Nemůže však žít ohnutý.
Neznáme se odněkud? Nejsou vždy v sametu. Jsou ale sametoví. Velvet Underground. Kate, Orlando, Lee a Liv. Foto via Pinterest.
Elf má také velice silný smysl pro vysoké a nízké. Směje se jen zřídka, ale rád. Nikdy se ovšem neposmívá. Posmívání a vysmívání kvitují elfové s týmž pobouřením jako záměrné působení tělesné bolesti, a je pro ně zcela nepřijatelné. Jsou-li svědkem takového počínání, z jejich pohledu se jejich tvář zcela promění. Z našeho lze pozorovat cosi jako letmé podivení. Sotva patrné vyhlazení už tak hladkého čela. Elf také šetří tykáním a vůbec projevy důvěrnosti. Bude-li vám tykat, dělá to proto, že jste s tykáním začali, a on vás jen taktně následuje, přestože ve zdvořilém odstupu vykání by se byl cítil víc doma. Tyká-li vám z jiného důvodu, pak vás má opravdu rád. Může vás mít velmi rád, i když si vykáte, jen necítí potřebu se s vámi vzájemně dotýkat tykáním. Elf není nikdy hrubý, ale jadrnosti rozumí a rád se jí zasměje, říká-li svým jazykem něco trefného či moudrého. Nikdy se k ní ovšem nepřidá. Ve společnosti elfů se tak někteří necítí dobře. To je ale škoda. Elfové ctí ducha jiných národů víc, než se na první pohled zdá, a chovají v hluboké úctě zejména ty jejich vlastnosti, jichž se jim samotným nedostává: vědí, že listy bez kořenů nevyrostou a kořeny bez listí nepohladí slunce. Ztratí-li však v někoho důvěru, obvykle už ji nikdy v plné míře znovu nenaleznou.
I elfové mají ovšem své nectnosti. Nestává se to často, ale mohou být poněkud přehlíživí. K tomuto postoji je vede máloco, spolehlivě však ten, kdo se vidí větší, než ve skutečnosti je. Jsou-li elfové svědkem takového počínání, věří, že na sobě nedávají nic znát. Z našeho pohledu se však jejich tvář zcela promění. Brada se jim zvedne o půl dlaně výš a obočí jako by jim někdo uprostřed povytáhl prstem. Ani moudří elfové si totiž vždy neuvědomují, že to, co je nejvíc dráždí na druhých, je vlastnost, již sami mají, ale nechtějí se k ní znát.
Elfové voní kosatcem. A kosatec zase měsíčním svitem. Indigovou modří a hvězdným prachem, jejž odhalí jen Luna a promítací zařízení. Má něco z acylpyrinu rozpouštějícího se na lžičce: jemně drhne v nose jako závan čerstvě vymalované místnosti a ve své lehounké zemité, kořenné sladkosti není nepodobný mladé mrkvi vězící ještě v blátěném kabátku.
Kosatec má moc každý parfém natónovat do soumračných barev mezi chrpově a kobaltově modrou, ve spolupráci s fialkou pak i slézově fialovou. Jste-li schopni si představit tuto mlžnou chromatiku, možná vnímáte, jak vás ladí na melancholickou tóninu a halí do namodralého závoje zádumčivosti. Ve výškách velkoměst kosatec hraje blues a metličkami víří v letokruzích činelů hvězdný prach. To k elfům patří. Vidí, co bylo, je a bude. Vnímají, co převládá. A to živí jejich vážnost a závažnost.
Elfové voní kosatcem, ale každý trochu jinak. I mezi elfy jsou totiž různé povahy, poslání a povolání. Někteří jsou voláni k vodní hladině, z níž věští, jiní k luku, jímž chrání ty, kdo se rozhodli nést Břemeno. Prozkoumejme je zblízka. Přivoňme si. Svět elfů má nečekané odstíny.
Hermès Eau de gentiane blanche
Lukostřelec. Eau de gentiane blanche, "Voda z bílého hořce", je, zdá se mi, nejen vůní Legolase, ale kvintesencí elfí vůně vůbec. I Legolas je totiž kvintesencí elfa. Je v něm nejvíc elfí esence a nejméně elfí jednotlivosti. Legolas je ze všech elfů nejvíc elfem, stejně jako je Pipin ze všech hobitů nejvíc hobitem. Jste-li duší elf, poznáte to podle toho, že se vám tato velice zvláštní a všemu se vymykající vůně bude jevit jako důvěrně známá melodie, kterou si broukáte vždycky, když si myslíte, že vás nikdo neposlouchá.
Legolasova výjimečnost vyniká teprve ve společnosti Společenstva prstenu. Tam najednou vidíme jeho ničím nerušenou, uhlazenou plavost, rozšiřující se a zužující zornice, průzračnou modř jasnozřivých očí, jež vidí to, co ostatní uvidí s velkým zpožděním nebo také nikdy. Vidíme ho našlapovat lehce na sněhu, v němž ostatní vězí až po ramena. Vidíme ho běžet s lehkostí listu unášeného větrem tam, kde ostatní těžce oddechují, rachotí a dupou. Elfové jsou více duchem než hmotou. Více stínem než světlem, i když jejich podstata je měsíčně zářivá. Světla je ovšem nejvíce tam, kde se ho nedostává, a tak temné noci vládne jediný hvězdný střípek.
Eau de gentiane blanche voní jako v měsíčním světle sbíraný pelyněk. Je v něm cítit i chlad vlhké noční půdy, jemně slaná, minerální třpytivost hvězd, a později také závan kadidla, jako by se vzduchem neslo tiché zaklínadlo v pradávném jazyce Quenya či Sindarin. Je to vůně jasnozřivé mysli. Stinná, měkce našlapující, plně soustředěná. Intuice přeložená do vůně. Mysl je chladná, svěží, lehká a hořká. Proplétá se strunami harfy smyslů a naslouchá jejich akordu. A potom jedná v součinnosti s okamžitým hnutím světa. Nikdy proti němu. To by nebylo elfí. Chytré. Hýbe-li světem nepřítel, pak ho elf porazí jeho vlastními zbraněmi: pohybem nanejvýš úsporným, avšak ladným tak, až to píchne u srdce. Eau de gentiane blanche je vůně napjatá a pozorná jako nehybně stojící jelen, v jehož těle se pne každý sval. A náhle vystřelí jako šíp, jako létající dýka, dřív, o celý věčný okamžik dřív, než se TO stane.
Legolasova vůně působí jemně, sotva postřehnutelně, ale je to ten druh vonné stopy, jež se kolem vás ovíjí jako stuha ze stříbřitě šedé organzy. I když se za ní otočíte OKAMŽITĚ, ona už bude dávno pryč a vám zůstane v srdci jen zvláštní bolest, že jste přišli o něco neobyčejně krásného.
The Different Company Bois d'iris
Čarodějka. Bois d'iris znamená "Kosatcové dřevo". Spojíte-li kosatec se dřevem, jeho podstata se změní. Jeho chladná zemitost podobná vůni mladého chřestu jako by proschla a povstala v bílém prašném oblaku do výše. Kosatec běží jen v kombinaci se zelenými složkami. V dřevitém akordu stojí. Stane se duší někoho, kdo stojí, kdo je ve středu, kdo je středem. Vesmírnou osou či kosmickým stromem. Stane se někým, kdo prorůstá TÍM VŠÍM.
Bois d'iris začíná přesně tam, kde končí Galadrielina osudová zkouška. Začíná hned poté, co ustalo běsnění divokého větru, jenž zadul zespod do vlnitých zlatostříbřitých vlasů a způsobil, že na kratičký okamžik se velké stalo obrovským a hrozivé strašlivým. To už je ale pryč. V tomto parfému už se neokázale slaví vítězství moudré laskavosti, výbuch indigových plamenů je šťastně zažehnán, jen křehkým štíhlým tělem ještě naposledy projede ta hrůza pokušení jako bolest po zásahu bleskem. S Bois d'iris se zmenšíte a zůstanete Galadriel. Něžně perleťovým světlem Luny, kuželem měsíčního světla, v němž tančí hvězdný prach, třpytivým obláčkem stříbřitého kosatce a zlata hřebíčku padajících do závějů měkkých cedrových hoblin.
Tento parfém je nejkrásnější nastříkaný na šíji, pod linii dlouhých vlasů, a na lemy zvonových rukávů a sukní. Jejich plavné zvonění vůni nenapodobitelně rozptyluje do prostoru a zanechává ve tmě spanilé stíny elfů.
Obě vůně vytvořil Jean-Claude Ellena, tu první v roce 2009, tu druhou o devět let dříve. Elfí duše jsou často tak lehké a lnoucí k přírodě, že už slovo parfém je tíží jako nesmyslný nános, zbytečná vyumělkovanost, jako marné břemeno. Tyto dvě vůně ale podivuhodně ladí se světem elfa a namodralým příšeřím jeho vysokánských vzdušných stromodomů, a jsou lehounké jako pírko. Pro někoho nevýhoda, pro elfa však nezbytnost. Obě vůně se také překrásně doplňují, a mohou být základem elfí vonné garderoby: jeden pro chvíle soustředěné činorodosti a druhý k moudrému zastavení.
---
Možná i vy jste elf. Možná nejste, ale přesto rozumíte elfí duši. I ve vás je něco elfího. V nás všech totiž je. To elfí se probouzí na rozhraní noci, když už není cesty zpátky a od konečné zkázy světa nás dělí jeden nepatrný krok. Tehdy, okamžik předtím, než se vše nenávratně rozplyne v mlze a stínu, v oblačném šeru, ve věčné tmě, se i v posledním z posledních skeptiků probudí elfí intuice.
To elfí v nás je hlasem spásy.
Duše ví. Duše vždycky ví.
A "i ten nejmenší může změnit běh budoucnosti".
V zádech můj kraj,
přede mnou svět
a spousta cest, jež vedou vpřed
mě stínem
k noci rozhraní,
jež září všemi hvězdami.
V mlze a stínu,
v šeru oblačném
všichni se rozplynem,
všichni se rozplynem.
___
Home is behind
The world ahead
And there are many paths to tread
Through shadow
To the edge of night
Until the stars are all alight
Mist and shadow
Cloud and shade
All shall fade
All shall fade
P.S Chybí vám tu Arwen, Elrond, Thranduil? Královna, vládce a mocnář? O těch zase příště. A také o tom, co dobrého i zlého se stane, když se to elfí dotkne lidského.