pohádky pro všechny smysly: malá mořská víla

o podstatě pěny


___

Malá mořská víla se vyhoupla na plochý kámen kus od břehu a upřela pohled na pláž. Slunce za jejími zády se opět klonilo k západu. I tentokrát se muž na břehu zdál oslněn.


Lys Méditerranée. Parfém Édouarda Fléchiera pro Éditions de parfums Frédéric Malle. Foto via Pinterest.


Pokaždé, když ke břehu připlouvala vlna, Malá mořská víla se s ní zhoupla až na dosah mělčiny. Muž pokaždé odběhl pár kroků pozpátku. Když se vlna vracela zpátky do moře, Malá mořská víla se sklouzla s ní. Muž za vlnou běžel, dokud se na hladině nezačala vzdouvat další. A tak pořád dokola. Ona se smála, on se smál. Smáli se spolu? Slunce se dotklo západu, a podobně i muž zmizel za hranicí písečného valu porostlého travinami. Malou mořskou vílu píchlo u srdce. A znovu začala prosit matku:


“Slituj se. Pusť mě. Odnes mě až za ten val. Polož mě k branám paláce, kde žije můj princ.”


"Vodu a souš nespojíš."


Víla však nepřestala naléhat, a tak se moře trápené dítětem náhle zlostně vzdulo. Malá mořská víla se nestačila vzpamatovat, a už se natahovala po travinách, aby ji mocná vlna nestrhla zpátky. Co spatřila, bylo zdrcující.

Princův palác z dřevěných prken vybělených na kost byl vychýlený na stranu, dveře vrzaly v poryvech větru a všude okolo visely děravé rybářské sítě. Muž je spravoval a sledoval při tom ženu, jak ve starém vědru koupe dítě. Ona se smála, on se smál.


Smáli se spolu.


Byl to pouhý okamžik. Malá mořská víla pocítila v jedné a téže chvíli nenapravitelnou ztrátu a cosi nepopsatelného v těle, co nikdy předtím nezažila: směs nepředstavitelné tíhy a bolesti v místech, kde se dotýkala země, marné lapání po dechu, agonii srdce. Z posledních sil se vzepřela na rukou a otočila zpátky, jako by prosila moře, aby si její bezvládné tělo vzalo zpět.

Moře neslyšné volání vyslyšelo. V jeho středu se zvedla ničivá masa vody a vyrazila na cestu ke břehu.

“Tohle ne!” vykřikla drásavě malá mořská víla němými ústy.

A vodní stěna se zastavila na hranici písečného valu, přesně nad tělem Malé mořské víly, a ustoupila s ním zpátky do moře. Ve vzduchu po ní zůstala jen lililová vůně touhy obrácená k východu, již přicházejí jako zaujaté dítě něžně odvést domů vracející se poryvy slaného vzduchu.



Rybář a jeho žena na ten zázrak do smrti nezapomněli. S hlubokou vděčností pak vyhlíželi bílou pěnu na hřbetě připlouvajících vln, protože věděli, že vyznačuje nestálou hranici mezi vodou a souší. Tříští-li se vysoko o skály, přichází je varovat. Šumí-li nízko, zve je ke koupání.

A večer, když se slunce dotkne západu, připlouvá uklidit po dětských hrách.


Mořská pěna, stvořená z vody mateřského lůna a vzduchu vzdušných zámků. Už ne voda, ještě ne vzduch. Plachá strážkyně hranice.