ikony: sir henry baskerville

a také o síle kořenů a jedné z nejčarovnějších vůní světa


___

Představte si, že si vesele podnikáte za Velkou louží. Jste emigrant ve světě emigrantů, takže vlastně nejste emigrant, protože kde jsou všichni cizí, není cizí nikdo. Můžete si jen tak vanout a povlávat, kam vítr, tam plášť, kdeže "hrouda nohy víže". Příležitost je třeba chytit za pačesy. A tak si vanete tam, kam vás volá štěstěna. Nesnesitelná lehkost bytí.


A pak přijde dopis. Zdědili jste staré panství v Dartmooru v hrabství Devon. Kameny obrostlé mechem, lišejníkem a temnými příběhy, sídlo svých téměř zapomenutých předků. Usedlost uprostřed syrové krajiny větrem drásaných blat a kaleidopicky se měnícího nebe. Chvíli přátelského jako slunná náruč dlouho očekávaného předjaří, chvíli nelítostně bičujícího krajinu provazy deště. Vřelou matku, jíž do vlasů měkce sedají bourovci a martináči, střídá tvrdá ruka neúprosně strohého otce. Ale otec vládne.


Je jako ty. Dobrá i zlá. Foto via Pinterest.

Stačí se ovšem jednou nadechnout, vtáhnout do plic ten prastarý a přitom mladý vzduch, a pocítíte nepoznané, netušené, dosud neznámé.


Kořeny.


Svoje kořeny.


Ucítíte nenapodobitelnou vůni větru z vřesovišť, svěží i závažnou, jeho nespoutanost, prudkost, čarovnou drásavost. Houževnatou vůni kořenů živených deštěm a tlením, vůni kamene povolujícího nezdolnému mechu. O čtvrt palce za tisíciletí. Vůni vlhkého tabáku a udřených dartmoorských poníků. K domovu patří i bolest, krutost, vášně, tíseň. Zmar. To vše je třeba se naučit milovat, aby člověk konečně došel domů.


Stačí jednou vtáhnout do plic ten vzduch, a víte, že i ve vás žijí dávní uctívači menhirů i ti, kdo vztyčili barbarskému větru navzdory románské kříže, jimž divoké poryvy lačně okusují ramena, aby se nerouhala pohanské krajině. Najednou víte, že vaše historie je historií této pradávné, surové, nádherné země. Je nekonečně delší, hlubší, temnější, než jste si kdy vůbec byli schopni představit. Víte, že z této země vyrůstáte jako z ní vyrůstají žulové skály na vrcholcích místních kopců, jako bezvěké, holé, sukovité stromy, jako každý rok čerstvé trsy kapradí. A stejně jako ony se díky kořenům dokážete zastavit, zapřít, postavit nejprudšímu větru. Nevyvrátí vás z kořenů. Protože vy sem patříte stejně jako on. Jste v právu.


Nebo nejste?


Kdosi, cosi se vás snaží vyštvat. Hrozba. Kletba. Prokletí.


Nestvůrný pes.


Pes, jenž po generace dáví Baskervilly. Rodový trest. Protože jakýsi váš dávný předek prožraný skrz naskrz hnilobou zhýralosti popřel vlastní závazky. Dal život, ale odmítl se k němu znát. Nechal si jen to, co chtěl. A co nechtěl, vyvrhl. A tak strom Baskervillů přestal prospívat. Větve začaly schnout, nečekaně se ulamovat. Hlavně ve větru. V tom větru, v němž není slyšet slova a sotva lze popadnout dech. Kdysi, kdesi v této krajině vznikl dluh. Cosi zlé, ale vlastně zcela přirozené se začalo dít pod zemí. V kořenech. Strom pustil stranou nový výhon. Vyvržené si začalo žít vlastním životem. A volat po svých právech.


Sir Henry. A Sherlock Holmes. Pes baskervillský (Peter Hammond, 1988).

Zůstat? Odejít? Znovu se vytrhnout z kořenů?


Jak lehce jste vklouzli do vlněného tvídu v barvě mechu a skal. Jak dobře se vám šlape v tisíckrát zablácených, tisíckrát pečlivě vyčištěných, tisíckrát včelím voskem naleštěných botách z jantarové kůže. Jak hezké je jen tak stát venku a kouřit dýmku napěchovanou voňavým tabákem. Dívat se do krajiny. Otřít si nos či čelo sněhobílým kapesníkem s úhledně vyšitým písmenem H. Kapesníkem vonícím šalvějí a mýdlem.


Chceš-li zůstat, musíš uvidět i to temné. I ty jsi Baskerville. I v tobě je cosi, co chce prožrané hnilobou zhýralosti skrz naskrz popřít své závazky. Nechat si jen to, co chceš. A co nechceš, vyvrhnout. To, co se tě chystá zahubit, přichází z tohoto stínu. To v tomto stínu někdo živí syrovým masem psa, učí ho bažit po tvém pachu, mučí ho hlady, a pak pouští mokřinami na lov. Až k branám tvého domu.


To ty svým přehlížením živíš toho psa.


Foto 1: Guerlain Vetiver. Zkapalněný Dartmoor 19. století a nepochybně jeden z pěti největších pánských parfémů všech dob. Foto 2: vlněný tvíd, knoflíky z želvoviny a k přírodě uctivá barevnost. Foto 3: půvabné neřesti staré Anglie. Foto 4: do přírody s elegancí. Foto 5: krása je v každodenních drobnostech.


Duše je zářivá i temná jako dartmoorská krajina.


A není většího nebezpečí než držet se v bezpečí.


P.S. Chcete-li vědět, jak souvisí vetiver s kořeny, nemusíte hned volat na pomoc Sherlocka Holmese. Tuto záhadu případně vysvětluji v jednom ze svých posledních instagramových příspěvků. Text je případně dostupný i ve facebookové skupině "Jak přeložit duši do vůně".