styl: toyin ojih odutola

když srdce zůstane v Africe


___

Dnes mi padl do oka článek o nigerijsko-americké výtvarnici Toyin Ojih Odutole. Nebo, abych byla přesná, padla mi do oka ta žena.


Grafičnost si vystačí bez barev. Všechna vyobrazení via www.edition.cnn.com.

Výtvarníci, a vůbec lidé vyjadřující se uměním, dokážou vytvořit neskutečnou estetickou zkratku, jejímž prostřednictvím říkají, kdo jsou. Umí výtvarně pojednat sami sebe. Mají styl.

Styl je velmi nadužívané slovo a myslím často nesprávně zaměňované za módnost nebo trendovost. Myslím, že styl je přesným opakem módnosti. Styl trvá a vychází z nitra člověka. Móda pomíjí, a přichází z vnějšku.


Styl, ten pravý, je, zdá se mi, trochu jako parfumérská paleta. Každý člověk má některé vůně raději než jiné, a jako parfumér je pak až obsesivně používá. Tak vzniká rukopis, styl. Když se dívám na tu ženu a na její obrazy, vidím ty obsesivně se opakující prvky.

V jejím postoji cítím nelíčenost, autenticitu, něco, co jde až na dřeň. Vážnost, závažnost, tíhu.

V jejím stylu vidím jednoduchost. Linearitu, linky, strie. Řasení, vinutí, záhyby. Měkkost, pohodlí.


Má úchvatné šperky. Velice subtilní, přitom vybrané, osobité, vystihující její podstatu. Dva téměř identické jemné náhrdelníky, které jen svým zapínáním vytváří nepatrnou dynamiku, rytmus, jako by někdo vyklepával do skla tajné poselství morseovkou. A ty dva jemné kroužky v nose! Všechno se na ní zavíjí do kruhu, šperky, tetování, brázdy pleteniny. To nemá s módou nic společného. Je to přesný opak pomíjení. Ona se něčím dotýká věčnosti.

Jak by voněla? Musí v ní vonět Afrika. Afrika je kruh. A vracení se do země. Je to Afričanka, víc než Afroameričanka. Musí to být vůně neopracovaná, neuhlazená, neevropská, neamerická. Musí jít až na dřeň, mít závažnost, ale zároveň i lehkost, jako by se písek přeléval do nových a nových brázd.

Napadá mě Bois farine od L'Artisan parfumeur. "Moučné dřevo". Voní jako sluncem na kost vybělené dřevo rozpadající se na troud, na třísky, na čárky. Na ty čárky z jejích obrazů. Je to jedinečná interpretace santalu. Suchá, moučná, rozkladně organická. Jsou v ní letokruhy, léta, kruhový čas, i rozpad, který hmotu táhne dolů. Ale zároveň je ta vůně nakypřená, lehká, jako když zaboříte prsty do rozpadajícího se pařezu nebo do těsta z bílé mouky.

Ten parfém vytvořil Jean-Claude Ellena jako jednu ze svých olfaktorických krajinomaleb, tentokrát po návštěvě ostrova La Réunion a setkání se stromem ruizia cordata, jehož květy voní jako mouka a pražené oříšky.

newsletter

©2019-2020 irena kozelská