co je granum paradisi

a také o tom, že můžeme padat nebo tančit, a také padnout, a přesto tančit


---

Všichni to známe. Všichni jsme to už viděli. Mnohokrát. Roztočíme-li vlčka - myslím tím hračku, káču, čamrdu - příliš do šíře, rychle se vyčerpá a padne. Dobře roztočený vlček musí být pokud možno v ose. Jeho pohybující se body musejí být nad sebou. Usebrány. Stejně bude rotovat i tanečnice, derviš, planeta. Stejně bude hrnčíř modelovat vázu, žnec se v pravidelném ššššš ššššš rozmachovat kosou, přadlena navíjet vlákno. Dobře roztočený vlček nabízí úchvatnou podívanou stupňující se rychlosti, lehkosti, hladkého plynutí.


Foto via Pinterest.

Toto je člověk, který dělá to, co dělá, ze srdce rád.


Je jedno, jestli spravuje hodinky, vymýšlí vzory na tapety, léčí alkoholiky nebo rozváží na kole poštu. Všichni to známe. Všichni jsme to už viděli. Mnohokrát. Člověk, který dělá to, co dělá, ze srdce rád, vyzařuje neobyčejné kouzlo. Magnetické kouzlo. Je zcela zaujatý svou prací, zvláštně klidný ve své mnohdy horečnaté činorodosti. Je to konstruktivní posedlost. Ten člověk je prací prozářený, jako se marně snažíme prozářit náhražkami v podobě drog, peněz, jídla, pití, estetické chirurgie i práce, která nás nebaví. Člověk, který dělá to, co dělá, ze srdce rád, je krásný bez ohledu na to, jak vypadá. Je mladý bez ohledu na to, jak je starý. Ačkoli se prací unavuje - je to člověk, ne bůh -, je touto únavou občerstven a jeho odpočinek klidný.


Pevně věřím, že dělat v životě to, co člověk dělá, ze srdce rád, je to nejdůležitější ze všeho. Cokoli dalšího - rodina, děti, přátelské vztahy - je až další vrstva. Téměř bych řekla, že dělá-li člověk v životě to, co dělá ze srdce rád, to ostatní už si ho v nějaké podobě samo najde. Neochvějná spokojenost je neskutečně přitažlivá. Nejdřív člověk musí najít sám sebe, a teprve pak neomylně najde i ty své.


Roztočíme-li vlčka příliš do šíře, rychle se vyčerpá a padne. Místo abychom ale trpělivě dřepěli nad hrajícím si dítětem a dívali se, na čem ulpívá, od čeho je nelze odtrhnout, bez čeho pláče, roztáčíme vlčka do stále větší šíře. Dítě jde do plavání pro kojence, do angličtiny pro batolata, jde se učit hrát na příčnou flétnu, na házenou, do španělštiny, do kurzu horolezectví, na tvůrčí psaní, na první, osmý a pětatřicátý rozvojový kurz, a jeho osa se zběsile vychyluje z osy. Naučí se, že pravda se hledá daleko, těžce a extenzivně. Musí ochutnat ze všeho, protrpět vše, aby pochopil, kdo je. Hledání se stane terorem, a tak nějakou dobu hledá ve stále se rozšiřujících kruzích, až se stále unavenější a stále vzdálenější sám sobě začne zoufale potácet, až úplně padne. Dříve nebo později na teror rezignuje. Bodejť by ne.


Foto via Pinterest.

Vlček je ale zrnko, které ví, jako každé jiné zrnko, co je. Kdo je. Posíláte fazoli na házenou a do španělštiny, aby pochopila, v co má dorůst? Fazoli stačí vsadit do vhodné půdy, zalít a oslunit - dát jí bezpečí, výživu a lásku -, a ona už ten zbytek zvládne sama.


I my to zvládneme.


Ale musíme tomu věřit. Musíme uvěřit tomu, v co jsme úplně ztratili víru.


Musíme věřit čemusi, co bych nazvala božím záměrem.


Chceme-li najít to, pro co jsme se narodili, musíme se usebrat nebo znovu usebrat, pokud náš vlček ztrácí dramaticky stabilitu a padá vyčerpáním z marně vydávané energie. Je opravdu úplně jedno, je-li nám pět nebo pětašedesát. Ne, nejste staří. Ne, není pozdě. Mně bylo 41, když jsem se rozhodla usebrat, a dnes je mi 44 a nikdy jsem v práci nebyla šťastnější. Nikdy jsem nebyla štastnější. Nejsem šťastná jako z časopisu, někdy jsem i nešťastná. Nemám v životě všechno. Ten rozdíl mezi "předtím" a "teď" se dá těžko popsat. Je to jiné štěstí než to, na jaké nás vábí celý dnešní svět. Je malé, malinkaté, obyčejné, a řeší běžné každodenní starosti. Někdy opravdu velké, existenciální. Je ale plné upřímného zaujetí, generuje energii z jakýchsi neznámých, nevysvětlitelných zdrojů, a z čeho cítím největší radost a za co cítím nejvíc vděčnosti, vábí moje vrány - protože vrána k vráně sedá -, vábí můj kmen, ty, s nimiž mluvím stejným jazykem, ctím stejné hodnoty, ty, které těší, co těší mě. A tak svou upřímnou radostí dělám - aleluja!!! - radost i jiným. Stávám se užitečnou, aniž bych při tom sama sobě škodila.


Lidé se mě velmi často ptají, jak jsem se dostala k tomu, co dělám. Kde se to studuje. Jak dlouho se tomu věnuji. Diví se, když se dozví, že jsem pověsila na hřebík 15 let jedné profese, pak chvíli těžce tápala, a nakonec, z nouze nejvyšší, začala jinde, jinak. Cítím, že se ptají ti, kdo už hledají hřebík, kam by pověsili tu svoji profesi. Kabát, který se onosil, škrtí, nebo je naopak příliš velký. Jen neví, co bude pak. Bojí se. I já jsem se bála. Hrozně jsem se bála. Mezí jejich - a tehdy i mým - "teď" a "pak" se to totiž musí teprve všechno odehrát. Musí se usebrat, najít dva tři body a srovnat je do osy. Najít svoje POVOLÁNÍ.


Povolání je to, k čemu jsme povoláni. Někdo, něco nás někam volá.


Na to, abyste zjistili, zda právě jdete tam, kam jste povoláni, nepotřebujete žádný test, knihu, žádného guru. Jste tam??? Nebo tam nejste??? Je to něco, co prostě víte.


Jsou věci, které prostě víme.


Koláž Irena Kozelská pro Granum paradisi.

Pokud tam nejste a chcete být, přidejte se ke Granum paradisi. "Zrnku z ráje". Strašně moc si s Vojtou Frančem přejeme, aby na světě bylo víc lidí tak spokojených s tím, co dělají, jako jsme my dva.


Granum paradisi je facebooková skupina. A taky nápad. A taky touha. Řekla bych dvou vran.


Touha pomoci vsadit pár fazolí do vhodné půdy, zalít je a oslunit, než si poradí samy. Nejsme lepší, nejsme větší, nejsme chytřejší, jen máme dva tři kroky náskok a touhu dělat svou radostí radost i jiným.


Přidejte se.


Video Mai Hua, o které ještě hodně uslyšíte. Každý máme své "průvodce na cestě". Zatím se můžete pokochat pohybem vlčků a zabavit přemýšlením o tom, jaký dar se projevuje v této dětské hře.