spojení nenavázáno
___
Jsou sedmdesátá léta a před typický americký rodinný domek v typické americké čtvrti přijíždí auto, z něhož vystoupí pět nymf a dva kustodi: pět sester Lisbonových a jejich rodiče. Pět vláčných, plavovlasých panen vědomých si svých svěžích půvabů a dva rozpačití tvorové, jež červánkové erotično jejich dospívajících dcer upřímně děsí. A tak se tváří jako by nic. Jsou jako dva hlídači v Louvru, kteří vidí defilovat davy před obrazem nahých lučních krásek a přikusují k tomu rohlík se salámem: vidí davy, vidí jak před plátnem rudnou, uchichtávají se a strkají jako pubertální voyeuři, ale jako by vůbec netušili proč. Jen zvědavce popoženou a kolem nymf trochu přizvednou trávu. Je to něžně komické a něčím důvěrně známé. Jako by se člověk díval na starou fotografii, jež si navzdory barvám blednoucím do pastelova uchovala živost emoce oněch časů, onoho věku: smyslnou oslnivost dospívání a úsměvné rozpaky těch, kterým jako by nikdy patnáct nebylo.
Lux... Foto z filmu zde a níže via Pinterest.
Smrt panen, filmová prvotina Sophie Coppoly z roku 1999, naplňuje svůj název klidně a pozvolna, v plouživém tempu léta s jeho zemdleností z horka a bezčasím, v němž snění střídá nudu a nuda snění. První si sáhne na život třináctiletá Cecilia. Cecilia je ze sester Lisbonových nejmladší, ale působí nejvážněji. Když člověk sleduje, jak mluví s ostatními, říká si, že bychom měli víc přemýšlet nad tím, proč některé děti, dospívající a lidé vůbec mají potřebu zasazovat se za práva ohrožených živočišných druhů, proč odmítají zbytečné kácení stromů a nesnesou, když si někdo utahuje z lidí s mentálním postižením. Při jejich zvláštní, vlekoucí se vyčerpanosti to bývají jediné okamžiky většího výdeje energie. Myslím, že mnoho lidí podvědomě dává druhým to, co sami nejvíc potřebují.
Že něco naléhavě potřebují, však na sestrách Lisbonových čteme jen stěží. Sledujeme je očima kluků, kteří jsou jimi fascinováni, a vidí v nich hlavně ztělesnění rodících se ženských půvabů. Vnímáme hedvábnou plavost jejich pečlivě zastřižených dlouhých vlasů, tonus štíhlých končetin, křehkou útlost v pase. Pozorujeme je jako vzdálené stádo pasoucích se gazel, ale v ovzduší cítíme jejich dech vonící žvýkačkou, jako by se právě odpoutaly z naší nejtěsnější blízkosti. V bílém a pastelovém oblečení připomínají děvčátka na nedělní mši. Duch sedmdesátek je ale všudypřítomný. Jako by po staletích, kdy se mladinké dívky oblékaly jako jejich matky, do tkanin náhle foukl vítr. A ty konečně odpoví: rozletí se, rozvlní, vzedmou. Vítr změny přináší uvolněnost, splývavost, vzdušnost. Z doby čiší mládí, touha po svobodě, duch hippies. Přirozenost. Úsvitné erotično dubnových nymf. Jsme na ně připraveni?
Vanout si s větrem. Duch sedmdesátek je tu stále s námi.
Fragonard Fragonard EDT
Bílé hedvábno. Kdyby byly dcery Lisbonových vůní, byly by náručí sněhobílých květů zimolezu, sotva nakvetlých lilií a svěžího jasmínu. Ale hlavně zimolezem. Voněly by jako parfém Fragonard od Fragonarda. Mýdlovostí mušelínu tančícího kolem prádlových šňůr, hedvábnou voskovostí bíle kvetoucích dubnových keřů, jejichž květy je rozkoš brát opatrně do dlaní. Mladou trávou a medem. Chvílemi jako miminka a chvílemi jako celé ženy: voněly by čistě i rozmarně, jako divoká mláďata při bitce v závějích okvětních plátků.
Vůně dubnové beztíže. Foto vlevo via Pinterest, vpravo www.fragrantica.com.
Fragonard je vůně jednoduchá, rozhodně však ne prostá ani strohá. Může být v říši vůní vůbec něco bohatšího, než je vůně bílých květin? Jak už jsem psala jinde, bílé květiny mají první a druhý poločas. V tom prvním jsou čisťounké, nevinné, ryzí. Panenské. A ve druhém se z nich stanou nevypočitatelné milenky. Tady se onoho rozhraní dotkneme jen v náznaku. Přesto ale cítíme, že i panny mají svůj vlastní život, o němž nemusí nikdo vědět, a že pokud nás vyloženě nezvou na návštěvu, je na místě to respektovat. Jestli něco vystihuje křehký čas kolem patnácti, je to citlivost citlivek, oněch rostlin, jež se už při letmém doteku na dlouho uzavírají do sebe. Dospívání je časem největší zranitelnosti.
Ceciliin první pokus o sebevraždu přichází už v prvních minutách filmu, a přestože tón vyprávění zůstává stále stejně křehký, poetický a plný nečekaného humoru, místy pěkně černého, nastoluje obrovské téma filmu i doby: bezradnost dospělých vůči dětem a dětí vůči dospělým. Když pozorujeme Cecilii v ordinaci jejího psychiatra, jako by potenciál poskytnout někomu konzultaci měla ona. Lékař naproti tomu děvčátku předloží pár obligátních fleků z Rorschacha, a věc uzavře slovy, že dítě potřebuje společnost svých vrstevníků. Občas potkat nějakého kluka. A je vymalováno: Lisbonovi pozvou na večeři premianta ze třídy, v níž pan Lisbon učí matematiku, a konverzují s ním, jako by přišel některou z dcer žádat o ruku. Absurdita hluchých vztahů pak rychle narůstá. Tatínek utíká k modelům letadélek, maminka nachází svou formu blaženosti, když před večeří sepne ruce ve zbožné modlitbě a dospívající holky se ve společnosti rodičů rozpůlí na dvě části: nadstolní a podstolní. Kde podléhají rodičovskému dohledu, chovají se jako pokorná děvčátka. A kde je nikdo nevidí, jako divoké experimentátorky. Vlastně normální dospívání? Asi ano. Kdyby při něm někdo neumřel.
Unicorns and rainbows. But not only.
Ve Smrti panen zemře pět nymf. Navzdory nečekaně tragickému rozuzlení film plyne beztížně a melancholicky jako pápeří z pampelišek a našlehané mraky a oživuje vzpomínky jako pohlednice sebe sama, která došla obloukem domů se zpožděním jedné generace. Věřím, že představuje jisté zadostiučinění pro všechny, kdo se v dospívání míjeli se svými rodiči a světem vůbec, a nesmírně autenticky připomíná poetiku onoho věku, ale hlavně jeho bezprecedentní plnost prožívání a stejně bezprecedentní osamělost. Nikdy předtím a možná ani nikdy potom se totiž před člověkem nerozprostře taková šíře emocí a taková míra vnímavosti k životu. Dospívající dívka je děvčátkem i ženou se vším všudy a dospívající kluk, se zpožděním několika let, klučík i muž. Vlastně o životě vědí vše, jen nemají žádné reálné zkušenosti, které by jim pomohly zrelativizovat prodělané šoky. A dospělí v nich dál vidí děti, protože na takovou sílu prožívání vůbec nejsou připraveni.
Dospívání přichází s plností života, jež děsí, a tak se jako rozpínavá duchna zavírá do skříněk na peřiny, jejichž dvířka musí stále někdo hlídat, aby panty nepovolily, a peří neexplodovalo v atomovém mraku. Dospívání chtě nechtě žaluje dospělost z nežití a dospělost si zacpává uši, aby svým živořením netrpěla víc, než musí. Připustili bychom si to, kdyby nezemřelo pět nyfm? Smrt panen však s divákem netřese, nehledá viníky a nekamenuje. Ukazuje, že v perleťovém oparu, jenž se ve dvanácti letech náhle rozprostře kolem útlé dívenky, se odehrává fatální atlantická bouře a že mnoho dospělých prostě jen rychle otevře a zavře dveře pokojíčku, z něhož se spárami prudce valí voda, a hodí dovnitř nafukovací rukávky a pár káravých slov. A odchází dolů do kuchyně, aby byla večeře na stole v čase, na který jsou všichni zvyklí - aby byli dobrými rodiči. Nemyslím si, že by to byla slepota, necitelnost, tupost. Někdy jistě ano, ale věřím, že často ne. Jen jsme myslím zatím nedokázali ten vlající čas mezi dvanáctým a osmnáctým rokem uvidět takový, jaký doopravdy je, s jeho smyslem a úkoly, bez odvracení očí, zraňujícího ironizování a hledání viníků, dojde-li na výraznější excesy. Dospívání má jméno. Ale obsah, a hlavně úctu mu zatím dlužíme.
Proč to udělaly? Proč si sáhne na život dítě, kterému vlastně na první pohled nic nechybí? To zůstává nezodpovězeno a je to myslím jedno z mnoha vítězství celého filmu. Dospívání tak získává to, co nejvíc potřebuje: soukromí, závažnost, respekt. Tohle není film, který s obvyklou blahosklonností ukazuje "puberťáky, s nimiž to mlátí," ani rodiče, kteří pokládají za úspěch výchovy, že před nimi dítě nemá žádné tajemství. Ukazuje pět dospívajících holek, které uvízly v kultuře, kde je dítě dítětem do smrti a rodič neomylný. Jak se z dítěte, které je dítětem do smrti, stane neomylný rodič, se zdá být záhadou. Naše kultura ovšem stále ještě chválí děti, když se jako děti nechovají, a dospívající, když se chovají jako dospělí - prostě pokud svědomitě plní společenské role. Je ale dospělost svědomitým plněním společenských rolí? Dospívání je každopádně stále ještě nevítaným časem, který proběhne úspěšně, když ho nikdo nezaznamená. Co má pak dělat dospělý, který neměl kdy dospět? Jde do půjčovny kostýmů, a před vlastními dětmi si nasadí masku supermana.
Doba je dnes tak zjitřená, že někdo může film Sophie Coppoly vnímat jako nebezpečný návod, jak řešit těžkou dobu dospívání. Podle mě však byla Sophia Coppola jednou z prvních, kdo se za dospívání postavil a řekl to, co si předchozí generace nesměly ani myslet:
I takhle těžké to bylo.
I takhle těžké to je.
Smrt panen je nádherný film, který nikoho neviní. "Jen" říká, že přišel čas dělat věci jinak.