proč nosí svetr, proč se neusmívá, kdo je
___
Myslím, že v čase dospívání v člověku vzniká podhoubí estetických kánonů, které ho pak ovlivňuje až do smrti. Alespoň co se mě týče, filmy, které mě uhranuly v náctiletém věku - Kieslowského Modrá, Piano Jane Campion, Šulíkova Záhrada -, pro mě zůstaly kinematografickým pravzorem, s nímž vytrvale srovnávám vše pozdější. Podobně ve mně povstávají s majestátní silou fragmenty melodií zaslechnuté při utírání nádobí, kdy kuchyní zněla z blahodárné nouze jiných podnětů stanice Vltava. V tkáních dospívajícího kulminuje nasákavost buněk, zejména co se týče emočního náboje čehokoli. A tak to velké mládě neví nic, ale cítí všechno, jako by bylo na svět napojeno tisíci vodivými drátky. Cokoli v něm pak oživí vzpomínku na tyto estetické elektrošoky, bude vnímat jako... nekonečně krásné.
Také co se týče oblékání, vyrůstá moje představa krásy z časů mých -nácti: z minimalistických devadesátek. Devadesátá léta zaznamenala různé stylové proudy, ale mým osobním estetickým ideálem se stal, s osudovou setrvačností, právě minimalismus. Jak už jsem zmínila jinde, měla jsem to štěstí, že se na chodbách našeho gymnázia válely francouzské módní časopisy jako Elle a Vogue, které nás měly přivést ke studiu francouzštiny. Opravdu to fungovalo, a tak se můj slovník záhy obohatil o slova jako "lak na nehty" a "podvazkový pás", na která člověk jinak při výuce francouzštiny ze záhadných důvodů nenarazí.
Pamatuji si tak právě na elektrošok minimalismu. To takhle listujete lesklými stránkami, kolem vás dožívá omšelá rozklíženost komunismu a diskotéková hrůza osmdesátých let, a najednou uvidíte něco takového:
Černobílé portréty Petera Lindbergha. Ten první a poslední bude opravdu z devadesátek, ty další jistě z let pozdějších. Už na prvním snímku je ale všechno: vyprázdněná krajina, elementárnost pánského kabátu či svetru, mořská tříšť, déšť nebo vítr ve vlasech. A duše.
Lindbergh jako by fotil ženy v čase nikoho, kdy právě odněkud přicházely nebo byly na odchodu někam. Měl zvláštní dar potkat je v prostoru mezi dvěma světy, kde byly jednou přehlídkovou divou v modré a jindy přehlídkovou divou v červené. Lindbergh ženy jako divy neviděl. Viděl je takové, jaké možná ani ony samy nevěděly, že jsou: tajuplné, zranitelné, pohroužené do sebe. A takové my opravdu jsme. I pod vrstvou přehlídkové divy v červené. Lindbergh musel být se ženami kamarád. To je vzácný rozměr vztahu mezi mužem a ženou. Foto via Pinterest.
Lindberghovy fotografie mají dodnes v módě zásadní vliv. Video britského módního fotografa a filmového režiséra Glena Luchforda pro značku Rag & Bone (2013).
Co vidíme na módních fotografiích z 90. let, se stalo jedním z trvale přítomných stylů - jistou formou stylového standardu. V době mých středoškolských let však byla tato estetika kulturním přelomem, otřesem, revolucí: nikdy předtím móda nebyla tak prostá, strohá, lineární. Módě tak vzdálená. Co bylo módou do té doby, bylo barevné, zdobné, anti-šedé. A v kontextu šedi komunistického režimu to platilo dvojnásob. Je totiž zvláštní daností člověka, že pokud se jeho život vychýlí z rovnováhy, zareaguje duše nejprve nastolením opačného extrému. Jde-li kyvadlo na stranu nouze, vytvoří člověk iluzi do očí bijící hojnosti. A tak se z estetického strádání obklopí pestrobarevností, ornamentem, využije každého místečka, jež tělo nabízí. Nouze vede v první fázi k přeplácanosti. A tak byl svět v době mého dospívání monotónně šedivý, ale lidé v něm stylovou všehochutí. Minimalismus, přinejmenším na Západě, však šedou zbavil hanlivosti šedi. Devadesátky objevily oduševnělost šedého svetru.
Gabrielle Strehle, Jil Sander, Calvin Klein, Donna Karan. Mí módní hrdinové devadesátek. A průkopnická úcta k rozmanitosti žen. Ženská osobitost podivuhodně vyniká právě ve strohém svetru. V devadesátkách se zrodilo právo na svéráz i pojetí oblečení jako podkladu pro tepanou brož duše. Foto via Pinterest.
Jako holka, která vyrostla mezi slepicemi a hlávkami květáku, cítím sounáležitost se všemi "venkovany", ale nemůžu než dát pozorování Jesenské za pravdu. I po sto letech platí, a nejen v případě naší země, že jednoduchosti směrem od velkých center ubývá. Vlastně si vůbec nejsem jistá, zda jsou naše velká centra dost velká, aby se v nich příchylnost k jednoduchosti výrazněji projevila. Tím vděčnější buďme za čestné výjimky.
Minimalismus 90. let přinesl nebarevnost, uvolněnou siluetu, pánské prvky v dámském oblékání. Cosi, co označujeme slovem basic. Základ. Nebo podklad? Podklad pro co? Než se pustíme do vrstvy "nad", prohlédněme si vrstvu "pod". Co je vlastně podstatou stylového minimalismu?
Zima je důležitá. Jejím smyslem je odhalování kostí, páteře. Smyslu. Foto via Pinterest.
Minimalistické oblečení s sebou nese estetiku zimy. Barevná roztříštěnost teplých sezón plných botanického bujení ustupuje homogenní neutrální barevnosti na velkých plochách. Najednou se vše zdá šedé, hnědé, černé. Nebo šedohnědočerné. Zatímco kategorie barevnosti prakticky mizí, do popředí vystupuje silueta: zaoblení kopce, vertikála jehličnanů, temně se lesknoucí meandry potoka. Nakolik nebarevnost svědčí siluetě, potvrdí každý milovník černého oblečení. Nic nedá tolik vyniknout kráse formy jako černá. A třetí klíčovou jakostí minimalismu - a zimy - je konečně textura. Minimalistické oblečení a zimní krajina jsou oslavou nádhery povrchů: sametově hlubokých lesních mas, krajkových houštin, kovových pilin jinovatky. Umění minimalismu je skutečně uměním. Obléknout si černý svetr přes černé džíny může být minimalismus i sebezanedbání. Rozdíl je právě v nenápadné souhře neutrálních odstínů, propracovanosti střihů a konečně v bohatství textur, jež se stávají novou formou kontrastu: mat vedle lesku, vlas vedle hladkého povrchu, decentní vzor tón v tónu vedle materiálu bez vzoru. Zimní - a minimalistická - krása jsou překvapivě bohaté, ušlechtilé, majestátní. Ale ne každý to vidí.
Kdo je tato žena nořící se ze stínu nebo bílé tmy zasněžené plochy? Foto via Pinterest.
Nevím, jestli se dá ještě mluvit o minimalismu, ale co mě už od let dospívání uchvacovalo ještě víc než jakási protestantská úspornost tohoto stylu, bylo spojení neutrální plochy - nejlépe hodně velkého svetru, na nějž jsem pěla ódy nedávno - a jednoho dominantního šperku. Se svou láskou k prstenům už jsem se vám svěřila. Kromě prstenu si však velesvetr neobyčejně rozumí ještě... s broží.
Brož je nesmírně zajímavý typ šperku, který má ze všech ozdob aktuálně nejmenší oblibu. Přitom tomu bylo v celých dějinách oblékání přesně naopak. Jehlice či spona totiž kromě estetické hodnoty měla smysl už jaksi z podstaty: držela dva cípy látky u sebe. Spínací prašpendlík zvaný fibula člověku sloužil už v době bronzové. Brož s ryze estetickou funkcí se prosadila až mnohem, mnohem později, v době gotiky. Objevila se tehdy na šatech, kabátci, pásu, klobouku, prostě všude, kde bylo volné místo, a často hned v několika exemplářích. Přispívala tak svou přepychovostí k budování statusu svého nositele, jinými slovy plnila touž funkci, jakou dnes zastávají, za zlomek ceny, značky vyvedené z nití a obecného kovu. Brož tak migrovala po těle, až doputovala na levé rameno, kde ji tradičně nosila například britská královna Alžběta II. V této podobě ji můžeme ostatně vídat i na jiných příslušnicích evropských královských dvorů, případně na hrudích vysokých političek ve spojení s formálním oblečením. Co udělala pro brože Madeleine Albright, vešlo do dějin šperku i politiky. Ministryně zahraničí Spojených států s českými kořeny a duší brože proměnila v názorovou tribunu. Jinými slovy ve šperku kromě krásy hledala i sdělení, poselství. Smysl. To uděláme i my, přestože se nám dnes brože jeví jako usedlé, přežité, jako by patřily do šatníku starých dam. V "plné polní" kostýmku, perel a lodiček na nízkém podpatku totiž skutečně patří ke generaci mé babičky. V dnešním světě totiž oblečení formálnost ztrácí, a tak vše, co je dělá ještě formálnějším, máme sklon odstranit jako první.
Brože Kayo Saito. Foto via Pinterest.
Proto bych na velký svetr nepřipnula brož ledasjakou. Připnula bych na něj brož, jež nemá s tradiční broží nic společného. Zvolila bych naopak takovou, jež působí právě jako ztělesnění krásy chladného období: jako ony zázraky rodící se ze zimní zkázy, jako utajené poklady, jež, nebýt listopadového zešednutí světa, by zcela unikly naší pozornosti. Kdo si v kvetoucím jaře všímá loňských listů? Na podzim a v zimě však prostota přírody dává vyniknout právě filigránu rozpadajícího se listí, ojíněným bodlákům, posledním zbytkům oranžové. Listopadový minimalismus je podkladem pro šperky vykouzlené Přírodou. A tak šedému svetru prospějeme nejvíc broží, v níž se snoubí výše jmenované tři charakteristiky minimalismu: nebarevnost, působivost formy, textura. Brož, jež nás zajímá, je broží skulpturou.
Obojí - hrubá pletenina volného střihu i skulpturální, umělecká brož - si tak podrží jistou syrovost, abstraktnost i esenciálnost. Zůstanou čímsi pravěké, odvěké. Zůstanou pláštěm sepnutým sponou. Pláštěm Morany, tří čarodějnic z Macbetha, sudiček, jež tkají vlákno osudu, ale, když už jsme u těch textílií, s nikým se moc nepářou. Příroda byla, je a bude předobrazem ženy, a příroda zimní je ženou odmítavou. Zima neobjímá, neobdarovává, nenese ovoce. Zima ztělesňuje všechno, čím dlouho, dlouho ženy nesměly být. Vlastně se od nás stále očekává soustavné ano, trvalá ochota, ničím nepodmíněná obětavost. Ženy byly tak dlouho trestané za "ne", že se za ně dnes nejvíc trestají samy.
A tak si Moranu, jak říkají psychologové, poněkud přerámujme.
Necháme stranou megeru, fúrii, semetriku, taky mrchu a potvoru, a konečně čarodějnici a babiznu, prostě všechna obvyklá jména pro ženu, která říká "ne". A konstruktivně si shrneme, oč tady vlastně jde:
Morana se prostě jen stále neusmívá.
Morana se chce líbit hlavně sama sobě.
Morana si myslí své. Ovšem nejen potichu.
Pro mě je to stále stejná revoluce, jako když jsem v patnácti nalistovala v Elle první Lindberghovu fotografii.
To je totiž ona.
Morana.
Žena "ne".
___
P.S.
Čemu říct "ano" a čemu "ne"? Co dát na vlastní "čuch"? Přijďte rozhodnout nosem o tom, jak budete vonět - kým budete pro svět, ale hlavně sami pro sebe.
Jak čichem na osobní styl
čt 21|11|2024 17-20
Praha 6
Nakrájíme si ženský styl na osm porcí: 8 ženských archetypů, 8 stylů oblékání, 2x8 parfémů. Co konečně rozetnout, co v té skříni chcete mít, a co poletí na Vinted nebo do recyklačního kontejneru?
Jak přeložit vůní... krev
čt 28|11|2024 19-20
online, 2 vzorky poštou
možnost přihlášení do 18|11|2024
Posvítíme si na gotický román, gotický parfém a všechno, co nás vysává.
Jak vonět ve svém živlu
čt 12|12|2024 17-20
Praha 6
Který z živlů teď nejvíc potřebujete? Oheň? Vodu? Zemi? Vzduch? Živel je formou bytí, stavem mysli, rozpoložením. A vůně nás v něm může ukotvovat překvapivě účinně! Vystříknete do vzduchu parfém, a nezůstane kámen na kameni! Vůně je duch, a duch hýbe kontinenty!
Na všechny workshopy a osobní konzultace se můžete přihlásit zde.
Nemusíme se stále usmívat. Nemusíme se stále někomu líbit. Nemusíme si myslet své jen potichu. Zima to taky nedělá. Trocha zimy, zhruba v délce tří měsíců v roce, je zcela optimální dávkou "ne".