jak oblékáme zranitelnost

a proč nás nakonec vždycky něco prozradí - třeba vůně

___

Oblékání mě začalo intenzivně zajímat někdy na spodní hranici puberty, počátkem 90. let, kdy jednu z mála dostupných módních inspirací poskytoval časopis Praktická žena, který si kupovala moje praktická maminka. Občas v něm bylo několik stránek věnováno české módě vznikající s požehnáním ÚBOKu, Ústavu bytové a oděvní kultury, jejíž rozložité siluety hranatých tvarů a excentrické pokrývky hlavy, lze, zajímá-li vás to, stále vyvolat ze záhrobí těchto divokých let. Stačí si pustit na Youtube videoklip k soudobému hitu Jiřího Korna Miss Moskva.


Irène Jacob ve filmu Dvojí život Veroniky (Krzysztof Kieslowski, 1991). Pohled na plátno nebo do zrcadla? Foto via Pinterest.

V pustině estetických vzorů jsem si tak našla jiný způsob, jak se nechat v otázkách stylu inspirovat. Tím byl film. Dobrých filmů, neřkuli dobrých a ještě stylově inspirujících, běželo v televizi začátku 90. let relativně málo, ale už to bylo o dost lepší než o dekádu dříve. Naštěstí jsem na gymnáziu chodívala také každé úterý do filmového klubu v olomouckém kině Pohraniční stráž, a tak se sbírka mých stylových idolů celkem potěšitelně rozrůstala.

Nelly. A pan Arnaud. Ten sedí naproti. A tone. Foto Nelly a pan Arnaud (Claude Sautet, 1995) via Pinterest.

Milovala jsem fenomenální synestetické filmy Krzysztofa Kieslowského - do tónů babího léta laděný Dvojí život Veroniky s řeholně ryzí Irène Jacob, drásavou Modrou s uhrančivě indigovou Juliette Binoche, jako hustá krev plynoucí Červenou, v níž se sporadická slova tíživě odráží od stěn stáří. Uchvacovala mě němá černá labuť Holly Hunter ve strhující, živelné krajině filmu Piano, i tajemná a elegantně odtažitá Emmanuelle Béart ve filmu Nelly a pan Arnauld.


Nouze naučila Dalibora housti. Vůbec tak obrazové nouze svých mladých let nelituji. Když jsem o pár let později propadla středověkým dějinám a s vášnivým zaujetím si četla barvité, na historii nebývale se vžívající texty Jacquesa Le Goffa o středověké obrazotvornosti, naprosto jsem chápala, o čem mluví, když píše, že středověký člověk byl ve srovnání s dnešním nekonečně imaginativnější. Mnohdy jediným vyobrazením, s nímž se v životě setkal, byl přitom příběh - Krista, nějakého světce či starozákonní postavy - vytesaný do hlavice kamenného sloupu ve shrbeném románském kostelíku, kam se míle daleko plahočil na mši. Vzpomeňte si, jak živé byly ilustrace v pohádkových knihách, když jsme byli dětmi! Jak zapletené příběhy dětská mysl spřádala večer v posteli s očima upřenýma na dětskou dekoraci na stěně. A tak platí, že méně je více, a tam, kde se představivosti moc nepomáhá, má šanci rozjet se sama na plné obrátky.


Rok 1983. Osmdesátky bych z hlediska estetiky hned nezatracovala, jak se to už několik desetiletí pravidelně děje. Co stylově bezchybná sexistická prasátečka Bodie a Doyle v seriálu Profesionálové (1977-1983)? Co šmrncovní Dempsey a Makepeaceová (1984-1986)? A Alex? Hlavní postava trháku 80. let Flashdance? Na fotce vidím cosi zcela aktuálního, co ovšem spatřilo světlo světa právě památného roku 1983: moderní verze tomboye. Přesně v tomhle dnes vidím každého prvního i druhého teenagera. Jen se tomu říká "pohlavní tekutost". Foto Flashdance (Adrian Lyne, 1983) via Pinterest.

Tak jsem si mimo jiné zamilovala i Alex a zcela vážně zatoužila po nespoutaných vlasech, vaťáku a svářečce.


Tápete-li, Alex Owens je hrdinkou veleúspěšného tanečního filmu 80. let, Flashdance, režiséra Adriana Lynea (1983). Flashdance je romantické melodrama, a pokud nejste zaslepeni filmovým snobstvím, víte, že romantická melodramata jsou vlastně novodobé pohádky. Tedy fantastický mytologický materiál! Zajímají-li vás archetypy stejně jako mě, v romantickém filmu stačí jednou kopnou motykou, a vyvalí se na vás hromada velkých brambor: archetyp vedle archetypu. Archetypální orgie! A tak i Alex je archetyp jako vyšitý. A protože archetypy poskytují bezednou studnici nápadů, jak si tvořivě zlepšit nebo zkazit život - podle toho, nakolik jsme poučitelní -, rozebereme si Alex doslova do mrtě. Z hlediska stylu je to totiž hotová akademická lekce o tom, proč právě nejženštější ženy sahají po pánském oblečení.


Přes den holinky a večer špičky. Garderoba hrdinky. Foto Flashdance (Adrian Lyne, 1983) via Pinterest.

Alex je osmnáctiletá svářečka. Pravděpodobně nejvíc sexy svářečka všech dob. Když totiž nesváří, připravuje se na zkoušky na taneční konzervatoř. Doma, u baletní tyče, ale ještě častěji na jevišti baru, kde se tančí ve velmi, ale opravdu velmi hot stylu. Alex žije se svým psem v opuštěném továrním skladu, jehož zařízením by se mohl inspirovat nejeden interiérový designér. Nezodpovězenou otázkou příběhu zůstává, kdo tam platí účet za energie. Kolik bere svářečka v Pittsburghu a jak je možné, že v ČR by sklad energeticky neutáhla ani senior konzultantka ve středním managementu? Je to holt pohádka, přátelé. Moc se v tom nenimrejme, jinak si zaděláme na nepěkný sociální konflikt.


Alex je samouk a samorost. Kde je její rodina, se nikdy nedozvíme. A tak je z hlediska mýtu ideální představitelkou archetypu hrdinky: je tou, která musí najít sebe sama, protože neví, kdo je a odkud pochází. Jak už jsem zmínila jinde (třeba tady a tady), hrdinka či hrdina je ta část lidské psýché, která posouvá naše hranice. Hrdina musí s něčím měřit síly - s nepřáteli, s drakem, s nepřízní osudu -, aby zjistil, co všechno dokáže. A taky to, co nedokáže. Hrdina není ten, kdo vítězí nad jinými, jak se to dnes často mylně prezentuje. Hrdina je ten, kdo vítězí sám nad sebou. Objevil totiž svoje možnosti i přijal vlastní slabiny: nahmatal svoje hranice. Právě toto poznání nám často chybí k úspěchu. Kdo nezažil okamžik fatálního měření, kdy o výsledku rozhoduje vnitřní pevnost a rovnováha? Důležitou zkoušku, poslední zápas turnaje, řešení problému, jež vyžaduje absolutní koncentraci v omezeném čase? Každý, kdo v takové chvíli zapomene, že nikdy nikdo neprohraje - že i ten, kdo skončí druhý nebo jinak "neuspěje", vyhrál, protože se smířil s tím, co právě je, stal se dospělým -, v té chvíli pravidelně podléhá hrůze z prokletí neschopnosti, jako by tato dílčí prohra znamenala konečný pád do nicoty. Vlastně tak nežijeme mýtus hrdiny, ale mýtus jeho stínu: podléháme tomu, co je v nás slabé, a slabé je to, co slabost popírá. Hrdina je tak v prvé řadě archetypem růstu a sebeohraničování, tedy nahmatávání vlastních možností i konečnosti.



Michael Sembello Maniac. Ikonická píseň a ikonický videoklip k filmu Flashdance. Příval dravosti života. Zaručeně omlazující, to vám garantuji. Až vás zase budou někde deptat radami o tom, jak si nepřipouštět věk a vypadat mladší, pusťte si ho. Budete si, stejně jako já, připadat otřesně tlustá, absolutně bez kondice, a na své pleti najdete milion chyb. Zase vám bude sladkých sedmnáct.


Vrátím-li se k otázce stylu, k hrdinskému oblékání logicky patří cokoli, v čem se dá hrdinsky žít. Tím nemyslím nějaké hloupé předvádění, ale nutnost podstupovat už zmiňované hrdinské zkoušky. Třeba i pracovat. Vzpomeňme si na Herkulovy úkoly, anglicky Labours of Hercules, "Herkulovy práce" - Herkules, tento hrdina par excellence, se jako primárnímu úkolu věnuje "pracem". Ke stylu hrdinky tak patří mimo jiné i prvky pracovního oblečení, tedy v případě Alex svým způsobem i její charakteristický vaťák (k tomu se ovšem ještě vrátím), ale především baletní trikot. I tanečnice přece musí v něčem do rachoty. A než se začne podobat zvolna se pokládajícímu listu, opravdu se hodně nadře.


To bude tedy náš estetický základ, z něhož postava Alex expanduje doleva i doprava, rozumějte do vedlejších archetypů: od hrdinky směrem ke spíše mužsky laděné divošce i k ryze ženské panně. Oběma těmto "úkrokům stranou" lépe porozumíte, jakmile se podíváte na Synestetickou mapu osmi ženských archetypů níže.


K panně patří balerínky, šněrování, zavinování. Ještě níže, k milence, bychom položili červené lodičky, a jehlové podpatky vůbec, a také krajku. Hrdinka pojme veškeré sportovní oblečení včetně tanečního trikotu. A divoška se najde ve všem, co je pohodlné, khaki nebo z džínoviny. Portrét jedné tanečnice. Irena Kozelská pro Synestesis.

V případě Alex je jedním z mála oděvů plně odpovídajících archetypu hrdinky již zmiňovaný trikot, v němž Alex vidíme tančit u baletní tyče ve výše uvedeném videoklipu, a později také u zkoušek na konzervatoř. A podobně i mikina, kterou vidíte na obrázku v úvodu článku. Ta má mimochodem nádherný hrdinský příběh. Víte, proč má neobroubený průkrčník, který pro svou poněkud velkorysou šířku tak smyslně padá z ramene? Mikina, která patřila představitelce Alex Jennifer Beals, se jí totiž srazila v sušičce a výstřih se zúžil natolik, že bylo nepohodlné se do něj soukat. A tak Jennifer celý lem ustřihla. V mikině přišla na konkurz, a roli pak dostala nejen ona, ale i tento osobitý svršek. Pojďme ovšem zpět k důvodu, proč lze jen tyto relativně sporadické oděvní kusy přiřadit k hrdince. Pouze v tomto případě je totiž oblečení plně funkční, což je základní podmínkou příslušnosti ke stylu hrdinky. Přestože i vaťák je příkladem plně funkčního oblečení, není takovým v jejím pojetí. Na to je příliš velký. Je to už, jak říkají anglofonní národy, a statement. Je to prohlášení. Manifest. Tím vaťákem Alex říká, že může tvrdě makat jako chlap. Není ostatně nanejvýš zarážející, že tato éterická dívčina si vydělává na živobytí právě na stavbě? Proč nepracuje v květinářství, jako turistická delegátka, proč nehlídá děti? Proč nedělá k sakru něco ženskýho? Samozřejmě zcela záměrně! Sváření je způsob, jak si dokázat vlastní hodnotu: pokud ji člověk vnitřně necítí, často jde vně do velkých extrémů. A tak musí tato padesátikilová dívenka ukázat, že je drsnej chlap.


Na fotografii vlevo a uprostřed plně funkční hrdinka, vpravo už zdobnější panna. Jak rychle vycítit rozdíl? Představte si ve všech třech modelech úžasnou a zcela hrdinskou Martinu Sáblíkovou. První dva ji podpoří (i když pudrově růžové legíny uprostřed už jsou pro svou éteričnost poněkud sporné), třetí jí ubere na průraznosti, a to Martina rozhodně nepotřebuje. Foto via Pinterest.


A to už jsme u archetypu divošky, mezi nímž a pannou Alex nejčastěji osciluje, ačkoli to na první pohled není patrné. K divošce patří jednoznačně vše maskulinní a zároveň jaksi subverzivní, nepatřičné. Doba značně pokročila, a tak už toto rebelství tolik nevnímáme, ale věřte mi, v osmdesátkách se moderní ženská maskulinita teprve rodila. Chcete-li si představit, jak na mě Alex tehdy působila, prohlédněte si pár fotek dnešních mladých mužů s make-upem a v sukních. Zženštilé? Změkčilé? Tak přesně opačně působilo oblečení Jennifer Beals ve Flashdance. Myslím, že velkým nepochopením je domnívat se, že takové dívky - a takoví mladí muži -, se chtějí podobat opačnému pohlaví. Myslím, že co doopravdy chtějí, je vytvořit si vlastní pravidla. Alex totiž vůbec nevypadá jako drsnej chlap. Ve svém příliš velkém a příliš pracovně laděném pánském oblečení působí naopak ještě něžněji, dívčeji, a také křehčeji a ztraceněji. Z hlediska stylu však už nevypadá ani jako dívka, ani jako muž. Je to prostě ona! Platí však, že oč víc v tomto oděvním extrému vyniká její ženskost, tím paradoxně slábne původně zamýšlený efekt "Jsem silná holka", o čemž ostatně svědčí i to, že právě v této podobě přivábí opravdu mužného muže. Možná od začátku volá po tom, aby ji někdo vysvobodil ze zakletí!

Jennifer Beals a Michael Nouri aneb když se potkají dva kudrnáči. Foto z filmu Flashdance via Pinterest.

K šatníku divošky patří v případě Alex její khaki parky, neodmyslitelné džíny, vojenské kabáty a pánské košile, vše samozřejmě oversized. Ovšem pozor, pokud právě nesváří, toto volné pánské oblečení vždy odhaluje nějakou půvabnou část jejího útlého těla a téměř nikdy nechybí ani silný feminní akcent: červené lodičky (k vojenské bundě), krajkové punčochy (ke smokingu). To ženské pak najednou neskutečně vyniká, podobně jako neskutečně vyniká Alexina ženskost v pracovní kombinéze. Nekreslíme snad světlo jako hvězdičku na temné obloze? Kde je toho nejméně, je toho nejvíc! Přestože z archetypu panny (neřkuli milenky) si tak Alex půjčuje prvků nepoměrně méně než od khaki divošky, efekt těchto věcí má přinejmenším stejnou, ne-li dokonce větší váhu, než cokoliv si na sebe vezme "pánského".


A tak se dostáváme k jádru věci.


Mnoho žen postává nad stojany s pánskými prvky oblečení a cítí, že je vábí, ale zároveň vysílají téměř varovný tón. Budu dost ženská? Budu přitažlivá pro muže? Nebo už takových věcí mají plnou skříň, a říkají si: Nechtělo by to trochu růžové? Nějaký volán? Nevidí totiž, že nějakou částí duše je to udrží na té správné straně: že něčím budou naopak velmi ženské, ba ženské natolik, že jejich ženskost v pánském oblečení ještě vynikne. Tento paradox nevidí - asi naštěstí - ani tehdy, když se do pánského oblečení chtějí doslova schovat. Před čím? Myslím, že před ženskostí, které se naučily obávat. Když se holka se svářečkou touží stát baletkou, někde má v sobě cosi, co bych nazvala čistým jinem. Vlastně touží žít tím nejryzejším, nejkřehčím ženstvím, které fascinuje samo o sobě. Pro pozornost okolí nemusí dělat vůbec nic. A tak si nazuje bagančata a jde si zasloužit pár dolarů tou nejtvrdší prací mezi míchačky na beton. Zní vám to povědomě?


Gramatika divošky. Všechno je tu trochu jinak, než bylo původně zamýšleno. Divoška si prostě ráda dělá věci po svém. Foto via Pinterest.


A tak už zbývá jen příběh uzavřít tím nejdůležitějším, a tedy zcela nehmotným. Vůní. Jak by voněla Alex Owens? Voněla by výbušně citrusovou vůní jako hrdinka? Vůní hořce bylinnou jako divoška? Myslím, že ne. Já "vidím" její esenci jako bílou, křehkou, okřídlenou.



L'Artisan parfumeur Histoire d'orangers


Duše. "Příběh pomerančovníků", parfém Marie Salamagne z roku 2017, by kromě Alex Owens slušel i nějaké shakespearovské hrdince, jakou si představujeme v dlouhé bílé košili vzdouvající se v teplém červnovém větru. Musela by se ovšem příležitostně hezky shakespearovsky skrývat v přestrojení za muže. Mohla by jí být třeba Rosalinda z komedie Jak se vám líbí - ta se přece vydává za pastýře Ganymeda.


Histoire d'orangers voní samozřejmě neroli a pomerančovými květy. Rozdíl mezi těmito esencemi téhož původu i vliv každé z nich na prožívání lásky - to berte prosím s trochou nadsázky - případně vysvětluji zde. Histoire d'orangers však voní hlavně vanutím. Histoire d'orangers je vůní vzduchu par excellence. Co je to proboha za nesmysl? Vzduchem myslím vzdušný živel, a vzduch, to je dech, ta nejsubtilnější forma bytí, sama jeho rozmarnost. Chyť vítr! Dohoň vzduch! Vzdušný živel tak ztělesňuje v prvé řadě... duši. To nehmotné, nadýchané, měnící tvar a přitom stále stejné, něžné a zranitelné, je-li to odloučeno od těla. To doopravdy krásné.


Ztělesnění moderního tomboye. Půvabná, jemná, a přitom od hlavy k patě klukovsky oblečená Garance Doré a kombinéza na tři způsoby. Garance je zkrátka Ganymedes! Foto via Pinterest.


Vůní s neroli a pomerančovým květem je nepřeberné množství, ale tato se mi zdá - alespoň prozatím! - ze všech nejkrásnější. Co mě na ní fascinuje nejvíc, je její fenomenální trojdimenzionálnost. Histoire d'orangers voní jako zářivá bílá oblaka ušlehaná ze smetany, mandlového mléka a květové vody z pomerančových květů, která umí tak dobře uchovat povznášející směs krémové lahodnosti, zelené nahořklosti i jemného závanu mýdlovosti přitomných v pomerančovém květu. Jako by do kvetoucích pomerančovníků dul teplý vítr a zval je k tanci!


Nezapadáš? Tak to máš těžké. Splýváš s davem? Tak to máš těžké. Dilema individuality a skupinové identity. Život vždy obsahuje jistou dávku utrpení. Foto z filmu Flashdance via Pinterest.

Tento článek se měl původně jmenovat "Jak obléknout ženu plnou rozporů". Když se ovšem podívám, jak harmonicky k sobě ladí vše, co si ve filmu Alex obléká, a jak půvabně vše doplňuje onen něžný parfém z květů pomerančovníku, dochází mi, že nejde o rozpory, ale o velmi organický mix několika archetypů: o velmi důmyslnou estetickou rovnováhu. Napadlo mě tedy článek nazvat "Proč nejženštější ženy nosí pánské oblečení". Vnější krajnosti totiž velmi často zrcadlí přesně opačné krajnosti vnitřní. Ale myslím, že ten výsledný titul, "Jak oblékáme zranitelnost", je nejpřiléhavější. Vše, co děláme, má totiž velmi dobrý důvod, a tak i to, co si oblékáme a čím se voníme, si vybíráme z velice pádného důvodu. Třeba proto, aby se s tím, co nám bylo dáno do vínku, vůbec dalo žít. Nebo si to alespoň myslíme.


V konečném důsledku vždy směřujeme k rovnováze. A tak si křehkost najde adekvátní protiváhu stejně jako jakákoli jiná vlastnost, jejíž sílu neumíme uchopit.


Tento článek bych proto ráda věnovala všem, kdo touží krasobruslit, a roznášejí pivo v baru, všem, kdo chtějí dát hlas Shakespearovi, a obracejí na plotně párky, všem, kdo píšou básně do šuplíku a obrazy zasouvají za křesla. Ráda bych jej věnovala všem křehkým a zranitelným. Kdo ví, jestli máme talent? Kdo se to ale kdy dozví, když se budeme bát? Co nejhoršího se stane, když to nedopadne?


Nestane se nic.


Nestane se nic, pokud nezraníme svoji zranitelnost: pokud si momentální neúspěch či nezájem nevysvětlíme jako trvalý nedostatek talentu. Prostě to bude jen první z celé řady nezbytných pokusů. První krok na cestě. A ta už někam vede, to si pište.


Proč vaše básně stále ještě leží v šuplíku? Protože před sebou vidíte komisi suchopárných kritiků! Závěrečná scéna z filmu Flashdance. Ještě můžete sami sebe hodně překvapit.


P.S. Přemýšlíte-li stále ještě nad otázkou z výše uvedené mapy, jak to máte vy - co máte vlastně sklon si oblékat a čím se kompulzivně voníte -, můžete se v této věci výrazně posunout na skupinovém workshopu "Jak čichem na osobní styl", který se koná už tuto sobotu 30. července v Praze a znovu pak v sobotu 10. září vždy od 9 do 13 hod. Rozhodně však musíte přijít, pokud, jak to máte vy, vůbec netušíte. Budete mít totiž možnost najít svůj parfém, s jeho pomocí pak i svůj dominantní archetyp, a tak konečně i vlastní nenapodobitelný styl. Někdy totiž nevidíme právě to, co máme přímo před očima. A věřte, že jakmile si uděláte jasno, co chcete vlastně světu říct, komisi spadnou brejle.