ikonické šaty: pretty woman

a také o tom, jak dostat do parfému červenou, samet, ale i jedno nečekané zaklapnutí a oslnivý výbuch smíchu


___

Velké filmové šaty patří k ikonám. Nejen v tom smyslu, že doplňují ženy-ikony, herečky-ikony, ale že ikonami samy jsou. Bílé šaty s americkými průramky, jež se vzdouvají nad větrací šachtou metra na těle Marilyn Monroe ve filmu Slaměný vdovec. Černé pouzdrové šaty, v nichž Audrey Hepburn ukusuje loupáček před výlohou s brilianty ve Snídani u Tiffanyho. Ikonami jsou zkrátka i objekty. Šaty, křesla, šperky, psací potřeby.


Parfémy.


Julia forever... Foto Pretty woman (Garry Marschall, 1990).

Kdybych měla z celé Pretty Woman vybrat jediné šaty - takové, do nichž se schová celý příběh jako do oříšku -, byly by to tyto červené. Celý ten příběh stojí na principu pohádkového vylupování, krásnění ošklivého káčátka, proměny Popelky v princeznu. Sametové korzetové šaty v šarlatovém odstínu tak tvoří vrchol pomyslné cesty k vrcholu, poslední kruh spirály. Je to ta žena v plném potenciálu. Tady máte žasnout, vyvalit oči, toužit po ní nebo toužit být jako ona. A taky žasnete.


Svou podstatou tak tyto šaty definují, jak tato žena bude vonět. Měli bychom vonět jako svůj vlastní potenciál. Je hezké hezky vonět. Ale oč lepší je vonět v souladu se sebou samým, nebo dokonce jako ten či ta, jíž máme moc se stát! O to mi totiž jde: přeložit duši do vůně. A o to mi jde i v této půvabné hře: přiřadit ikonický parfém k ikonickým šatům. Proč? Protože ikoničnost je vlastností archetypu. Athénu vyjádříte sovičkou. Artemidu lukem. Tato žena je tedy Vivianne, někdo "občanského jména" a existence, ale také Pretty Woman - ošklivé káčátko proměněné v labuť a Popelka na plese. Ikonický objekt - sovička, luk nebo také červené šaty - kondenzuje podstatu archetypu. A archetyp kondenzuje podstatu lidské povahy a lidského osudu, jenž je do takové povahy vepsán. Ke své bytostné vůni se můžete dostat různými cestami. Třeba o ni náhodou zakopnete v parfumerii. A třeba víte, že jste Pretty woman, vaše podstata je vepsána do těchto šatů, a pokud vaše duše nějak voní, pak voní jako žena, jež má tyto šaty na sobě.


Co říkají tyto šaty o Pretty Woman? Co říkají sametové korzetové šaty v šarlatovém odstínu inspirované módou přelomu 60. a 70. let 19. století, kdy důmyslná architektura střihu dokázala vytvořit zejména z profilu hyperstylizovanou esovitou siluetu, ženskost umocněnou na druhou? Výrazně vychýlená křivka vepředu, výrazně vychýlená křivka vzadu. Také z čelního pohledu je to samá oblina. Krásné, to se nedá popřít. Je ale rok 1990, končí osmdesátky a začínají léta devadesátá. Jsme víc v dekádě širokých ramen a diskokoulí nebo grunge a minimalismu? Řekla bych, že je tu z každého něco. Je tu něco z opulence střihů, nasycenosti barev, z bezbřehé okázalosti diamantu na každém prstu. Vane tudy ale už i svěží vítr nového desetiletí. Něco z klukovství, okouzlující klackovitosti a také ukázněnost linií. A hlavně oslava přirozené krásy. Ta žena je oslnivě krásná tak, jak je. S rusými vlasy, s očima zrzky, s pletí mandle vysvlečené ze skořicově hnědé slupky. A přesně tou ona je. Bílou mandlí se skořicovými vlasy nasoukanou v rudém sametu. Sotva se v něm nadechne. Stačí ji trochu zmáčknout mezi prsty a vyklouzne ven, jako když spaříte mandle horkou vodou a bavíte se tím, jak hladce vyskakují ven. Trochu jako hlemýždi z kleští na hlemýždě.


Cartier Le baiser du dragon. Parfém z roku 2003, za nímž stojí Alberto Morillas. Interní parfumérka domu Cartier Mathilde Laurent o této vůni prohlásila, že pokud by si přála vytvořit některý ze starších parfémů z portfolia značky, byl by to tento. Foto via Pinterest.

Copak jí vybereme? Z čeho tu vůni poskládáme? Budeme potřebovat červenou. Dravou, výbušnou červeň, červeň ferrari svištícího po Rodeo Drive, které řídí Ona; nekompromisní červeň jako ze staré Číny, červeň čínského draka razícího si cestu nebem; také červeň karmínových rtů a huronského smíchu s těmi nádhernými perlově bílými zuby. Budeme potřebovat rudou růži* s nádechem téměř rebarborovým*. Tahle červená musí mít šťávu, musí způsobovat až nestoudné slinění. Co dál? Potřebujeme, aby to bylo sametové. Musíme mít pocit, že když tu vůni vdechujeme, jemně drhne v nose, jako když hladíte samet proti chlupu. Chce to kosatec* a vetiver*. To je ono. Jako když stojíte v čerstvě vybělené místnosti, kde jsou na zemi složené pytle brambor. Podržte si v hlavě jen tu charakteristickou škrobovitost prostupující celý prostor. A ještě mandle nám chybí. Ona. Ta žena v těch šatech. Mandli vyjádří nejlépe mandle*. Jemná, lascivní likérovitost amaretta*. Je to sladké a romantické jako ženské křivky utažené tkanicí, ale má to v sobě i ohromnou energii. Oheň. Může to každou chvíli explodovat do všech stran za neovladatelného euforického smíchu. Zaplať pánbůh za ty bílé zuby a bílé rukavice. Bílá má moc hasit požár. V té vůni musí být zkrátka kus živelnosti, kus odzbrojující neotesanosti, ale pod prémiovým lakem. Le baiser du dragon od Cartiera. "Polibek draka".


"Polibek draka". Jinová růže a jangový vetiver. Aneb jak dostat do flakonu ženskou oslnivost i "svině klouzavý".


"Když sebou nešiješ, jsi velice krásná. A velice vysoká."

Co by byla Pretty Woman bez této písně? Lauren Wood Fallen. Až se budete chystat večer do divadla - snad brzy, doufejme -, pusťte si ji. Tahle píseň má moc udělat z každé ženy Pretty Woman. Tahle píseň, a možná ještě "Polibek draka".


P.S. Zajímá-li vás, jak voní ikonické parfémy, přijďte to se mnou prozkoumat. Bude tam s námi i Julia. A také Audrey a Marilyn. Pokud se nepodaří uspořádat tento termín - to víte, rudé sametové šaty s rouškou, to prostě není ono -, určitě vypíšu další. Těším se na vás.