top of page
Obrázek autoraIrena Kozelská

o autoportrétu albrechta dürera, neklidu instagramu a pravdivosti židle

ale vlastně především o parfému jako zrcadle duše


___

Před pár týdny jsem, trochu jako letargický kapřík v rybníce, bloumala sem a tam po své domovské stránce na Seznamu, jako to dělám každé ráno, než uplynou dvě hodiny a já nabudu smyslů. A najednou v kalné vodě zahlédnu na háčku neodolatelné sousto. Ve výběru Respektu - stručném přehledu všeho zajímavého, co si čtenář nemá nechat ujít - uvidím titulek magnetické přitažlivosti. Odkaz na článek kunzhistorika Jasona Faraga Seeing Our Own Reflection in the Birth of Self-Portrait. "Co nám zrcadlí zrod autoportrétu". Pokud na druhé straně udice seděl sám Jason Farago, ještě teď se nejspíš šokovaně máchá v českém rybníku. Já, jindy po ránu kapříkovsky boubelatá, jsem po jeho návnadě vystartovala jako dvě Čelisti. A prudce zabrala.


Stupeň uchvácení, jaký mi článek způsobil, mi obvykle přivodí jen několik kulturních událostí v roce. Farago nabídl cosi, co společně chodívá jen vzácně: přitažlivost tématu, hloubku obsahu, dostupnost vyprávění a nádheru formy. A také zvláštní naléhavost: pocit, že se vás téma niterně dotýká a že se z této cesty vrátíte vnitřně proměněni. Nic - žádný vynález, žádné mistrovské dílo, žádný umělecký výkon - totiž nemá pro člověka smysl, nevezme-li ho - vás, mě - na takovou cestu krajinou vlastní duše. Nenastaví-li mu zrcadlo. Nebo alespoň jeho střep, v němž se zaleskne jednou oko, jednou linie šíje. Kousek duše.


Farago ve svém článku subtilně analyzuje slavný autoportrét Albrechta Dürera, jeden z prvních v dějinách evropského malířství, a na jeho příkladě vysvětluje okolnosti zrodu pro naši kulturu charakteristického sebezkoumání a sebepojednávání, jež získaly zcela novou dimenzi s kulturou selfies. Je ale čímsi mnohem víc než tímto.


Lehce arogantní pohled, záplavy vln a drahý kožíšek. Že by selfie? Albrecht Dürer, autoportrét, rok 1500. Vyobrazení i všechny fotografie níže via Pinterest.

Od prvních slov a prvního elegantního sklouznutí po Dürerově autoportrétu - na plátno se díváte po celou dobu čtení, ale z různého odstupu a s ohledem na různé detaily - získává člověk pocit, že se všude kolem něj snesla sametová tma jako na divadle, před jeho očima září jediný světelný bod - Dürerova tvář a trup - a že moudrý vypravěč stojí v té tmě vedle vás a laskavě vás bere za rameno a vede tu pět kroků od obrazu, tu až do jeho bezprostřední blízkosti a vysvětluje smysl detailu i celku. Zkoumáte obraz, ale víte, že jste se právě ocitli na intimním výletě do vlastního nitra a že vám kdosi větší než vy šeptá do ucha velká tajemství. Je to zážitek ne téměř, ale doslova mystický.


"Kdo jsi a co zde pohledáváš? Ty, tam v zrcadle, v čočce svého telefonu: co vidíš?


V očích nás, nebohých současníků, se zdá samozřejmé, že malba či snímek dokážou zachytit, kým jste. Že předkládaný obraz, vaše tvář a vaše oblečení, vyjadřují cosi zásadního o vaší osobnosti. Na tomto mýtu stojí každé selfie.


Předpoklad, že obraz může být autentickým zpodobněním člověka - že jste vůbec jedinečnou osobností -, je ovšem zcela nesamozřejmý. Je dílem historického vývoje. Musel být vynalezen."


... zdá se samozřejmé..., že... předkládaný obraz, naše tvář a naše oblečení, vyjadřují cosi zásadního o naší osobnosti. Na tomto mýtu stojí každé selfie...


Nejsem si úplně jista, zda textu rozumím správně: zda Farago pokládá za mýtus, tedy v tomto kontextu mylnou víru, že "naše tvář a naše oblečení, vyjadřují cosi zásadního o naší osobnosti", nebo zda tento "klam" vnímá pouze v souvislosti se selfies, o nichž lze opravdu jen stěží tvrdit něco jiného, než že jsou důkazem našich soustavných - a vlastně velmi přirozených - pokusů dělat se před ostatními lepšími. Těžko bychom totiž hledali člověka, který by se záměrně a s chutí dělal horším. Dělat se lepším je součástí lidské přirozenosti a vyplývá z bazálního pocitu nedostatečnosti a stejně bazální touhy po přijetí. Na Instagramu budeme vždycky z pocitu méněcennosti tvrdit, že jsme lepší než ostatní, a prosit je o to, aby nám to lajkem odsouhlasili. Dokud budeme na Instagramu vyvěšovat vlastní portréty, bude navždy prostorem neklidu.


Jakkoli jsme jasnozřiví, sebe sama nikdy celé neuvidíme.

Myslím, že pocit nedostatečnosti je odvěký a patří k lidskému údělu, a nelze jej překonat nastolením pocitu dostatečnosti, ale pouze přijetím pocitu nedostatečnosti, jeho pochopením a oceněním, protože kromě spousty nevýhod přináší i spoustu výhod. To ale pro tuto chvíli ponechme stranou a vraťme se k otázce, zda "naše tvář a naše oblečení" - to, jak sami sebe navenek esteticky pojednáváme - "vyjadřují něco zásadního o naší osobnosti". Ať už si o tom totiž Jason Farago myslí cokoli, já pevně věřím, že tomu tak je. Věřím, že styl - jakkoli povrchně to může znít -, to, jak se upravujeme a oblékáme, jak bydlíme, co děláme a jak a s kým trávíme volný čas, tedy v konečném důsledku nejen styl, ale životní styl, o nás, za jistých okolností, říká víc a pravdivěji, než toho kdy budeme sami schopni. Jsem pevně přesvědčena, že podobu naší duše nejvěrněji artikulují předměty, jimiž máme nutkavý sklon se obklopovat. To slovo "nutkavý" je důležité, ostatně stejně jako sousloví "za jistých okolností", a k oběma se ještě vrátím.


Zabývám se touto otázkou velmi dlouho a velmi soustavně, protože neoddělitelně patří k tomu, co dělám: doprovázím muže a ženy k parfému, který je jejich vonným alter egem. Je jako oni. Je jimi, jen v jiném jazyce. Jsou to oni přeložení do vůně. Jejich duše přeložená do vůně. Nemám v podstatě nic proti tomu, vnímá-li někdo parfém jako pouhou ozdobu, nebo dokonce masku. Moje touha je ale jiná: věřím, že věci, jimiž se obklopujeme, mohou být niterné a pravdivé, mohou říkat, jací jsme, dokonce do velké hloubky. A nejen to. Věřím, že pokud se tak děje, pokud se obklopujeme věcmi, jež se nám podobají, směřujeme někdy sotva patrnými a někdy mílovými kroky k životu, pro jaký jsme se narodili. Ty věci nám pomáhají ne udržet se v kurzu, ale udržet správný kurz. Jsem totiž bytostně přesvědčena, že my netoužíme jen tak po ledasčem. Toužíme po tom, co máme mít. Toužíme stát se tím, kým se máme stát.


Před pár dny jsem například viděla opravdu fantastický, nesmírně poutavý film Proxima se strhující Evou Green v roli astronautky připravující se na cestu na Mars. Určitě se mnou budete souhlasit, že být astronautem je jedním z nejčastějších profesních snů malých dětí a patří k povoláním z nejatraktivnějších a nejsledovanějších. Ale kolem mě propadá jako míček kolem blazeovaného hráče. Odskáče stále rezignovaněji bůhvíkam, až se zakutálí jako nepotřebný krám. Nikdo by mě nikdy do té piksly nedostal, nemluvě o hrůze, jež mě jímá při představě její bezcílné plavby mrazivým vesmírem. Ta žena z filmu si ovšem nic nepřeje víc než letět na Mars. Naše touhy jsou totiž už samy o sobě krajně selektivní, a odpovídají našemu potenciálu: tedy tomu, co má být naplněno.


Toužíme po tom, co můžeme naplnit.


Jak s tím souvisí parfém?


Parfém je objekt velmi abstraktní. Začala bych tedy s dovolením u snáze představitelné židle. Třeba u židle značky Ton č. 18 z roku 1876.


Židle Ton č. 18 z roku 1876. Ročníky končící číslem 76 vydávají zajímavé plody.

Pojďme si tuto židli střízlivě popsat.


Je to jeden z klasických modelů, jeden z nejstarších v portfoliu značky, jejíž historie sahá až do roku 1861. Přesto bych řekla, že jde typicky o model nadčasový. Vlastně bych docela dobře věřila tomu, že vznikl ve 20. letech minulého století, stejně jako v letech padesátých. Mohl by na ní sedět Jules Verne i Karel Zeman. To je ostatně vlastností, ba přímo definicí klasičnosti: tyto předměty unikají času, dočasnosti, Krónově požíravosti, jsou svým způsobem věčné. Esteticky nestárnou, a tudíž neztrácejí hodnotu. Jsou-li navíc z prvotřídního materiálu jako v tomto případě - z ohýbaného bukového dřeva -, časem získávají to, čemu se říká "patina". Patina je pozitivní stárnutí. V dnešním světě obludné nadprodukce šuntu je opravdu málo věcí, jež se věkem zhodnocují. Tato židle k nim ale bezesporu patří.


Jak už jsem psala v souvislosti se zahradami, věci pro mě osobně mají smysl, sejdou-li se v nich tři vlastnosti: funkčnost, estetičnost a hlubší, až metafyzický smysl. Podívejme se na ně u této židle.


Nevím, zda jste na "Osmnáctce" někdy seděli - je to jeden z často užívaných kavárenských modelů. Je to velice příjemný zážitek. Židle je velmi lehká, od stolu ji zvednete jako pírko a pokud na to jdete "vlekem", ani v tom případě nehrozí uši rvoucí zvuk těžkého předmětu hloubícího brázdu do tvrdého povrchu. Vzhledem ke své lehkosti a plstěným kluzákům se za vámi sklouzne jako krasobruslařka, na jejíž přitažení stačí nepatrný pohyb ruky. Dosed je lehce odpérovaný díky pružnosti ohýbaného dřeva: prostě usedáte sice na dřevo, ale pocitově téměř na plovák. Je to rozkoš! Zkrátka nepřijde ani ucho. Dosednutí i další poposedávání se neobejde bez jemného vrzání podobně jako v případě starých parket v nádherných měšťanských domech s vysokými stropy. Jemné vrzání je v tomto případě rajskou hudbou a průvodním znakem toho, že sedíte na pravém dřevu zpracovaném zlatými českými ručičkami. Tato židle je doslova avantgardní průkopnicí ergonomičnosti: její kulatý sedák se nikde nezarývá do těla a opěradlo, přestože sestává z ohnutých tyčí, poskytuje zádům rovnoměrnou oporu. Dřevo je dokonale ohlazené, takže se nikdy nestane, že by vám židle zničila punčochy, jako to umí tolik jiných kusů nábytku, typicky například ve školách. Tato židle je zkrátka funkčně nanejvýš přátelská.



Spirála je jakýmsi základním pohybem Přírody. Vesmíru. Kdo to pochopí, vine se a obtáčí, jak o tom nádherně píše Vojta Franče. Dálnice je fajn, ale ta pravá krása nás čeká teprve na okreskách.


Funkčnost, jak je vidno z předchozího odstavce, je od estetična neoddělitelná. Používání této krásné židle je prostě krásné, a ta krása plyne všemi smyslovými kanály: zrakovým, hmatovým, sluchovým, čichovým i chuťovým. Ano, rozhodně i čichem a chutí. Její vůně je nádherně dřevitě nahořklá a na jazyku vytváří iluzi pětadevadesátiprocentní čokolády. K jejím estetickým kvalitám bych ovšem dodala ještě její univerzálnost. Tato židle se bude překrásně vyjímat v kontextu dobovém - ve stylu biedermeierovském, meziválečném, poválečném -, ale i v modernistickém interiéru minimalistického ladění. Přesně tam totiž vzhledem ke svému tvaru i materiálu vnese nezbytné teplo, měkkou oblost, dotek lidskosti. A vždy a za všech okolnosti bude tím, co celý interiér všestranně pozvedne: její nenápadný půvab, neokázalá majestátnost udělají z každého prostoru cosi zcela výjimečného.


Z výše jmenované trojice funkčnosti, estetičnosti a hlubšího smyslu, zbývá ještě ona třetí vlastnost. Metafyzičnost. Jak může být židle metafyzická? Prostě tak, že něco říká o našem bytí. Například v této konkrétní židli je velice zřetelný, ač podprahový vířivý pohyb. Jsou v ní zašifrovány čtyři kruhy: sedák, odpružovadlo pod sedákem (to asi není správný terminus technicus, ale snad mi to odpustíte) a dva náznaky kruhu v opěradle. Při pohledu na ni náš zrak nevědomky stále opisuje kruh. První, druhý, třetí, čtvrtý. Jako byste na papíře kreslili opakovaně kruh a snažili se ho vykroužit co nejharmoničtěji. Cítíte, jak je to příjemné? Jak se u toho uvolňujete? Jak meditativní stav tento krouživý pohyb navozuje? Tato židle, ačkoli s tím firma, pokud vím, cíleně nepracuje, má podle mého mínění terapeutické účinky. Je designovou meditací. Je obrazem samotného bytí s jeho pohybem v kruhu, s jeho spirálou, někdy sestupnou, někdy vzestupnou. Je to židle něžných vzestupů a pádů, vzestupů a pádů, které přebolely. Je to život sám. Mistrovské dílo. Designový opus magnum.


Co tvrdím, je, že člověk, který si vybere takovou židli, je stejný jako ona. Přídavná jména, jež jsem použila k jejímu popsání, budou táž, jež budou přiléhavě definovat jeho. Přečtěte si ještě jednou deskriptory, jež jsem v popisu židle zvýraznila tučně. Tak takový ten člověk bude.


A teď třikrát podtrhuji slovo bude.


"Osmnáctka" je totiž židlí, kterou si velmi toužím už mnoho let koupit.


Krásné. Jako u nás doma. I my máme neumytá okna, vytahané všechny hrnky a stále packáme o košťátko.

Teď byste si mohli říct, nakolik jsem nafoukaná, vidím-li se v těchto krásných slovech. Pokud si to opravdu myslíte, ještě jednou ukážu prstem na to slovo "bude".


Ta židle totiž není jako já. Je taková, jaká můžu být.


Protože chci.


Přesně toto je smysl touhy a vztah mezi touhou a potenciálem. Touha ukazuje na potenciál.


To, co se nám líbí, k čemu nás srdce táhne, po čem toužíme a co nás vábí, totiž nejsme my, ale náš potenciál. Taková bych mohla být, možná jednou budu, možná nebudu nikdy. To záleží z velké míry na mně a na tom, jak se svým životem, se svým potenciálem naložím. Ale už sám tento pohyb, samo ono blížení se k tomuto cíli je velice mocné, nápomocné, a věřím, že z nás vytahuje to nejlepší. Je jako ta spirála sama, jako centrifuga, která čím rychleji víří, tím víc toho dostane na povrch.


Pokud si koupíte taneční boty, možná se nikdy nestanete tanečníkem nebo tanečnicí. Ale jste tomu o krok blíž. A těch kroků můžete udělat tolik, kolik chcete.


V čem tedy spočívá onen zásadní rozdíl mezi židlí a Instagramem? Proč je jedno dle mého názoru pravdivé, a druhé stěží? Jednoduše proto, že v tom prvním případě - u židle - je projekce nevědomá. Tu židli jsem si nevybrala proto, aby mě ukázala v co nejlichotivějším světle. Vybrala jsem si ji v době, kdy jsem takto ještě vůbec nebyla schopna uvažovat, vůbec jsem nevěděla, co může znamenat to, že se mi líbí právě tato židle. Nikdo přece apriori nepohlíží na židli jako sám na sebe. Zatímco u fotky na Instagramu se chceme ukázat záměrně, a chceme se ukázat v co nejlepším světle, tedy tak, abychom dosáhli maximálního ohlasu. Ukazujeme se s ohledem na to, co společnost právě cení. Ženy proto budou mít právě v tomto okamžiku plnější obočí, rty i poprsí a kompaktní postavu sportovkyně zabývající se silovými sporty, nebo se alespoň budou úpravami fotografie snažit tento dojem vzbudit. Instagram není sbírkou autoportrétů. Je portrétem doby.


Kolik pádů je za jednou dokonalou piruetou?

A tím se konečně dostávám k parfémům.


Parfém si samozřejmě vybíráme úplně stejně jako židli. Ten, do něhož se prudce zamilujeme, obsahuje náš potenciál stejně jako ta židle. Nebo jako vysněná dovolená, srdeční šperk, oblíbený nápoj nebo kniha nebo naše životní láska. Důležité ovšem je, aby se tak stalo za jistých podmínek. Důležité je, aby se tak stalo bez kontroly. Pokud si parfém nebo židli vyberete s ohledem na to, jak bude působit na ostatní, pak se propadáte do neklidu Instagramu. A skončíte s věcmi, které dnes masa oceňuje, ale zítra už nebude, nemluvě o tom zásadním, totiž že neříkají zhola nic o vás, o vašich touhách, a tudíž zejména a především o vašem potenciálu. Je zkrátka zcela zásadní věřit svému instinktu, úplně se mu odevzdat, nechat ho konat. To je ona obsesivnost, o níž jsem mluvila na začátku: ta touha je až nutkavá a děje se zcela mimo naše ratio.


Vůně má z tohoto pohledu jednu zcela mimořádnou vlastnost. Na vůni je naprosto jedinečné to, že u ní ani žádné rozumové filtry používat nemůžeme. Ona totiž nijak nevypadá. Vůně jen je. Pokud se oddáte výhradně čichovému vjemu a necháte zcela stranou to, jde-li o parfém věhlasné značky nebo vůni za tři stovky, pak se rozhodujete pravdivě. Věřím, že u žádného jiného objektu nelze dosáhnout takového stupně pravdivosti k sobě jako u parfému. Vůně je v tomto smyslu zcela unikátním nástrojem sebepoznání.


Platí ovšem, že naplnění našeho potenciálu nás přibližuje každá věc, kterou si takto vybereme, viditelná i neviditelná, velká i zcela nepatrná.


Tak až si příště budete vybírat strouhátko na tužky nebo skulpturu do zahrady, dobře si je prohlédněte, prozkoumejte je ze všech stran a plně naslouchejte svému instinktu.


Opravdu se vám líbí?


A jste to vy? Poznáváte se v nich? Naplňují ty věci vaše potřeby a touhy?


Pokud ano, neváhejte a skočte po nich.


A pak, až budete doma a všichni půjdou spát, můžete si ty věci v tichu a v téměř naprosté tmě prohlížet, jako si prohlížíme portréty ve ztichlé galerii, třeba autoportrét Albrechta Dürera. A dávejte dobrý pozor.


Někde mezi vámi a objektem vaší srdeční volby totiž potkáte ještě někoho.


Sebe sama v plném rozkvětu.



P.S. Chcete-li se pravidelně potkávat i s mými články, můžete se přihlásit k jejich odběru vložením své emailové adresy do políčka vpravo dole. Budu taky moc ráda a poctěna, přidáte-li se k mé facebookové skupině "Jak přeložit duši do vůně", kde publikuji několikrát týdně texty, které se na mém blogu neobjevují, a kde je také možnost probrat jakékoli vonné téma, jež vám leží na srdci. S týmž záměrem mě můžete sledovat i na Instagramu. Věřím, že z mé strany moc neklidu nepřijde.


Obě spojení najdete snadno kliknutím na příslušnou ikonu na spodní liště vlevo dole.


P.S.P.S. A chcete-li konečně najít parfém, který bude vaším alter egem, přijďte na některý z workshopů Synestesis. Objevíte, jak voní váš potenciál.

Comments

Couldn’t Load Comments
It looks like there was a technical problem. Try reconnecting or refreshing the page.
bottom of page