a také o tom, že každý parfém je jiný na omak, a proč si toho všímat
___
Kdysi, ještě ve věku dospívání, jsem svému bratrovi koupila k narozeninám plechovou krabičku s černým čajem značky Ahmad Tea. Protože se právě na tu krabičku dívám, nebudu popírat, že jsem ten čaj koupila hlavně kvůli ní, přestože můj bratr je černého čaje velkým milovníkem a nepije ho po šálcích, nýbrž po vědrech s ouškem. Přiznávám tedy, že stačilo, aby z krabičky vyjmul poslední polštářek čaje, a byla moje.
Na krabičce je obraz Jamese Tissota Piknik z roku 1876. Je tedy přesně o sto let starší než já, což je ostatně znamení, aby se bratři vzdali vlastnických práv ve prospěch svých sester. Naštěstí jsme s bratrem už mnoho let téměř ve všem zajedno a zbytek přecházíme svorným mlčením nad vědrem černého čaje.
Jak můžete vidět na reprodukci níže, čaj, z delikátních hrníčků, pije i elegantní společnost na obraze a chytá při tom lelky v hájku kamenných sloupů a zlátnoucích kaštanů - člověk sotva rozliší, co z temného sloupoví je dílem přírody a co dílem lidské ruky.
Krabičku s čajem jsem koupila v čajovně v Sokolské ulici v Olomouci a jasně si pamatuji, že jsem tam přešlapovala ve frontě o dvou zákaznících celé věky, jako se to děje pokaždé, když se jeden děsí, že mu spatřený poklad vyfouknou přímo před nosem. Nevyfoukli.
Už předtím, než jsem se stala jeho neprávoplatnou majitelkou, jsem se na obraz na krabičce vydržela dívat celé hodiny. No dobře, hodiny možná ne, taky jsem občas musela napsat úkoly a umýt pár vidliček, ale sečtou-li se minuty den po dni a zahrnou do týdenního skóre, nebylo to vůbec málo. Fascinovala mě jeho krouživá pomalost, srovnatelná s klidným vinutím čajového dýmu a padajícího listí, vůbec ten nápad vychutnávat si posezení venku, přestože je chladno. Vychutnávat si čas. Velice mě zajímalo, co se děje mezi těmi dvěma vzadu za paravánem dosud olistěných větví. Okouzlovalo mě střídání kontrastních monochromatických ploch a stejně kontrastních geometrických vzorů, ale především strohá barevnost, kde mezi neutrálními tóny jdoucími od bílé, jež není bílou, ale měkkým odstínem slonoviny, až po černou, jež, podobně jako bílá, není černou, ale přátelskou hnědo-černou, září jediná barva. Podzimní žluto-oranžová. Tyto barvy se pak navždy staly paletou, jíž mám sklon, až nutkání se obklopovat v interiéru, a do níž se také ráda oblékám. Zejména na podzim.
Minulou neděli jsme po delší době znovu vyrazili do parku v Průhonicích, a díky ročnímu období a nevídané přízni počasí zažili půl dne v Tissotově obrazu. Znovu jsem si tak silně uvědomila, že onou podzimní žluto-oranžovou je zlato. Že říjnové slunce prosvítající zrajícími korunami stromů vytváří z každého listu tepaný plátek zářivého kovu. Věřím, že v Tissotově obrazu dopadl každý jednotlivý list s jemným cinknutím a neslyšnou ozvěnou, jako když si v tichu připíjíte na zdraví s někým drahým.
Všechny fotografie Irena Kozelská pro Synestesis.
Je zajímavé, že zlatem nás příroda odměňuje těsně předtím, než nám téměř na půl roku všechno vezme. Všechno zlato přijde do země. Spadne, zapadne jako slunce. Zlato je v přírodě stejně ošemetné jako v příbězích, které vyprávějí o důmyslném promýšlení loupeže, jež se pak s mnoha dramatickými peripetiemi skutečně stane. Tak dramatickými, že už nevěříme, že se zlodějům, kterým hanebně fandíme, podaří zlato získat. Ale podaří. A minutu před závěrečnými titulky to zlato do poslední cihly zahučí řízením osudu do hlubin oceánu nebo do bezedné horské průrvy. Zapadne jako slunce. A zloději se zase zmenší.
Zlato je Slunce. A taky Mámení. Je tak trochu Sluncem podvrženým. Zlato je přímo synonymem touhy vlastnit i její marností. Zlato je Marnost. Za přivlastňování Slunce člověka vždycky stihne trest. Král Mídás tak získal zlato, ale přišel o chleba. Krádež Zlatého rouna byla počátkem všech Iásónových strastí. Zlatá jablka v zahradě Hesperidek dokázal utrhnout jen Héráklés, a i ten nakonec špatně skončil. "Zlatá horečka" prostě nezní jako zdravý plán. Sůl je nad zlato. "Ne každé zlato třpytívá se, ne každý, kdo bloudí, je ztracený."
Zlato má mnoho obsahů. Zlato je Moc. A proto je také Nemoc. Z moci nelze neonemocnět. Zlato se snadno stává Marnivostí a Pýchou. To tehdy, když v něm člověk hledá ne hodnotu, ale vlastní hodnotu. A hlavně to, čím se odlišuje od jiných. Oč stojí výš. Zlato je také Nejistota. Kdo v dobách nouze nakupuje zlato, nebohatne, ale chudne. Co roste, je hlavně jeho nevíra v hojnost, ve vlastní schopnosti. V to, že si poradí. Zlato je tak také Bezradností. Zlato je ale taky čistá Krása. Jedna z mála forem krásy, jež trvá. Zlato je Stálost. A příroda nám přesto na podzim ukazuje, že i zlato podlehne zkáze, a stálá je jen Nestálost.
Ze všech těchto důvodů je proto zlato nádherným darem. Je-li uctěním pravé Moci, přestává být Nemocí i Marnivostí. A je jen Krásou a Stálostí Nestálosti. Je Moudrostí. Zlato je ozdobou pravých králů. Ale z nepravého krále pravého neudělá.
Tři králové přinesli Ježíškovi zlato, myrhu a kadidlo.
Ve vůních vzniká iluze zlata spojením prohřívajícího koření - hřebíčku* a skořice* - a táhlých, hřejivých pryskyřic*: ambry*, jež je směsí vanilinu* a labdana*, myrhy* a kadidla*. Ambra sama o sobě už voní jako tavící se zlato. I myrha je taková, jen její záře je hlubší, téměř bronzová. A kadidlo má v sobě zlatou jiskrnost, jako by jeho zrnka explodovala zevnitř.
Zlato, myrha, kadidlo. No podívejme.
Zlato, zlato a zlato. I myrha a kadidlo jsou totiž zlato. Voní jako zlato. A nádherné je, že mocní položili Ježíškovi k nožkám zlato v podobě kovu, prvku z nejstálejších, a v podobě vůně, kterou lze v pomíjivosti sotva překonat. A obojí jim připadalo stejně cenné. V jesličkách se vůni dostalo toho nejprostšího a nejmajestátnějšího uctění.
Cestou kolem Bořínského rybníka v průhonickém parku mi tak vytanuly na mysli všechny parfémy, o nichž před zákazníky říkávám, že voní jako zlato. A uvědomila jsem si, kolik různých textur můžou mít. Pojďme se na ně podívat.
Annick Goutal Ambre fétiche EDP
Zlato pouště. Jsem si jistá, že kdyby se dnes Tři králové sháněli po parfému pro Ježíška, který by obsahoval zlato, myrhu a kadidlo, kámen ze srdce by jim spadl v jednom z rozkošně budoárových obchůdků značky Annick Goutal, v jejichž nabídce se už několik let drží zlatý skvost - parfém Ambre fétiche.
Tento zlatý fetiš vytvořila roku 2007 parfumérka Isabelle Doyen ve spolupráci s dědičkou firmy, Camille Goutal, jako součást překrásné kolekce Les Orientalistes, "Orientalisté", z jejíž zlaté záře doslova přecházel zrak: Encens flamboyant ("Planoucí kadidlo"), Myrrhe Ardente ("Žhavá myrha") a Musc nomade ("Dech kočovníka", abych unikla surové doslovnosti) voněly starou Arábii, do níž se vpíjí zapadající slunce. Orientalisté byli malíři, kteří v 19. století zpodobňovali kulturu Orientu s jeho trhy, paláci, harémy a městy z kostek cukru usazených v poušti. V Ambre fétiche ožívá toto všechno, a hlavně poušť, jejíž písek je zlatý. Poušť je ale zrádná jako zlato a v mžiku se může pozvednout do výše v bouřlivém zlatém běsnění. Jakmile ovšem živly utichnou, na hřebeni duny se znovu objeví troje stopy následující hvězdu. Tři králové na cestě do Betléma.
Estée Lauder Youth Dew EDP
Houf zlatých housat. Když ten název vyslovím - Youth Dew, "Rosa mládí" -, moje klientky pravidelně reagují zcela nesouhlasným kroucením hlavou: "To tedy mládím rozhodně nevoní."
Voní i nevoní. Jako panenskou rosu si sice představíme spíše svěží, chladivý parfém s tónem trávy nebo zelených* květin. Třeba konvalinek*, které opravdu rozstřikují kapky jako pes, který právě vylezl z vody, a ještě se u toho zvonivě smějí na celé kolo. Youth Dew je ale jako elixír z vypálené amfory s černým reliéfem mocné Afrodíté, v němž se zlaté hřebíky hřebíčku a kovově lesklé špony skořicové kůry převalují ve tmě zrajícího koňaku. Smočte v tom božském láku špičky prstů a rozstříkněte ho do vzduchu jako obřadné gesto. Kapky se v půli cesty k zemi začnou proměňovat ve zlaté kachní peří a dopadat na zem stále pomaleji. Počkáte-li chvilku, než si peří posedá, získáte několik loktů zlatého sametu na královský plášť.
Youth Dew, jejž vytvořila Joséphine Catapano v roce 1953, je vůbec prvním americkým parfémem a také slavným předchůdcem ještě slavnějšího Opia od Yves Saint Laurenta. Kromě zlatistých kořenitých tónů obsahuje i jemnou dávku živočišna - snad cibetku* či castoreum* -, jaká nesmí chybět v žádném velkém parfému, chceme-li ho označit za smyslný. Obsahuje také táhlé květiny, zejména ylang-ylang* a jasmín*, jež budí dojem, že přejedete-li po zlatém sametu prsty, rozetře se jako zlatý pyl. Youth Dew je vznešený a smyslný natolik, že člověk vůbec nepochybuje, že pod zlatým sametovým pláštěm stojí Afrodíté jen tak, jak ji mořská vlna stvořila - no, možná má kolem útlého pasu zlatou stuhu. Tak se také stalo, že tato kouzelně necudná záležitost se původně prodávala ve formě koupelové pěny: na prudérní Američanky bylo cákání třpytivého elixíru zjevně příliš, a tak alespoň očistným rituálem s bohatými bublinkami přesvědčovaly samy sebe, že jde přece jenom o koupel. Zapomněly přitom ovšem, že i Afrodíté povstala z pěny.
V padesátých letech tak Spojené státy zaznamenaly nebývalý babyboom.
Hermès Elixir des merveilles EDP
Zlaté toffifee. Elixir des merveilles ("Elixír zázraků") voní jako steampunková továrna na čokoládu a slaný karamel, jež obojí taví v Hoře osudu. Je to vůně rozverně regresivní, i skrytě zrádná. Ostatně i Prsten-jenž-vládne-všem je pro jedny zlatým kroužkem z pohádky, jejž Frodo nese do Mordoru, a pro jiné obrazem stále tíživějšího ega, jež musíme zahodit, zničit, usmrtit, abychom se osvobodili, i když tak zemře i kus nás.
Elixir des merveilles, dílo parfuméra Jeana-Clauda Elleny z roku 2006, je odnoží* neméně zdařilého a dnes již ikonického parfému Eau des merveilles, který je o dva roky starší. Je ukázkou toho, že odnože mají smysl, jsou-li ve "zlatých rukách". V obou parfémech tepe totéž srdce, ale zatímco v tom historicky prvním jdete alejí vysokánských pinií* plačících slanou pryskyřici a po šupinách kůry z borovic a pomerančů kráčíte až k moři, v tom druhém jsou ty statné kmeny odlité ze zlata a horko je mnohanásobně vyšší, jako by sluneční hvězda otevřela chřtán a Středozemní moře naráz spolkla. V okamžiku, kdy hmota začíná tuhnout, vzniká Elixir des merveilles.
Caron Parfum sacré EDP
Zlatý med. V Parfum sacré, "Svaté vůni", již vytvořil parfumér Jean-Paul Bethouard v roce 1991, probíhá jakýsi pohanský obřad k uctění včel.
Voní, jako by sto včelích kněžek začalo v témže okamžiku vylévat v dávné svatyni růžový med v oblaku jemného černého pepře a bzučících včel. Med se pomalu vylévá z váz a skládá v lesklých záhybech, stéká po oltáři, po schodech, až k nohám klanících se oslepených stoupenců Včely.
Toto je zlatý hymnus hojnosti.
Caron je dnes zpola zapomenutou značkou kdysi nedostižné slávy, jež proslula tím, že parfémy stáčí z vonných fontán do skleněných flakónů vybraných tvarů. Nikdy jsem bohužel jejich butik nenavštívila, ale představuji si, že vše je u nich vyvedeno v lesklém žlutém kovu a včelím kněžkám při stáčení vůní stéká zlato po rukou.
___
Prach, samet, tmel, brokát.
To přece vůbec není stejné. A ačkoli všechny čtyři parfémy voní zlatem - hřebíčkem, skořicí a vzácnými pryskyřicemi -, jednou je to zlato suché a oblačné, jednou měkké a hustě ochmýřené, jindy zase pastózní a hutné a jindy konečně pomalu tekoucí a vlnivé. Působí, jako by obsahovalo různou míru vlhkosti, jako by mělo pokaždé jiné skupenství. Zlatá vůně může být v jednom extrému na troud suchá, a příjemně vláčná v druhém. A to jsme stále jen u zlata, u těžkého prvku. Co teprve, kdybychom hledali různé textury hedvábí, meruněk nebo deště.
Podceňovat textury vůní je jako podceňovat textury látek, které nosíme. Děláme-li to, nemůžeme se divit tomu, že je nám v létě horko a v zimě zima, že naše kůže nedýchá, a tudíž nejsme ve své kůži.
Kůže si zaslouží, aby ji hladila i vůně. Nebo chladila. Či zahřívala. Podle toho, co je potřeba, co jí právě svědčí.
Tak. Teď už tedy víte, že parfémy lze vnímat taky hmatem.
Ale samozřejmě nejen jím. Teprve zapojením všech pěti smyslů člověk vůni obejme v její úplnosti. Vůně jsou z podstaty synestetické, o tom mluvím pořád dokola.
Ale dnes to bylo hlavně hřejivé, hladivé, ťuchmavé, našlehané, hladké, měkké, táhlé, objímavé a bůhvíjaké ještě. Cokoli přečtete hmatem. Hmatem lze kupodivu zjistit i to, jak voní zlato. Protože zlato je Teplo. Hmatový vjem.
Vůně skýtají vůbec nezměrné poklady. Možná ty největší. Pro mě určitě. A také poklady nejdostupnější. Věřte mi, že voní úplně všechno a nos si nelze zacpat jako uši. Začít lze kdekoli. Třeba plechovou krabičkou s čajem, padajícím listím a několika nádechy.
V těchto případech je i krádež zlata zákonem nepostižitelná.