o parfémech a synestezii

o tom, že parfémy zdaleka nenavozují jen vjemy čichové a k čemu je to dobré


"Pomalu / slimáčími růžky / se odhodlává tráva..." (Jan Skácel, Stopadesátý sonet o jaru). Foto Irena Kozelská pro Synestesis.

___

Moje osudové seznámení s parfémy proběhlo v dávnověku minulého století, v roce 1991, v Dijonu na bulváru Champollion, v bytě rodiny krásné rusovlasé Elène, s níž jsem si jako gymnazistka dopisovala. Elène sbírala vzorky parfémů a darovala mi několik exemplářů, které měla dvakrát. “Hele, to voní jako rozmáčknutý hrášek,” napadlo mě nad ampulkou s parfémem Vent vert, Zelený vítr, od Balmaina.


Bylo to roztomilé a logické. Na kartičce k vzorku byl flakón tonoucí ve vysoké jarní trávě. Posečená tráva přece voní podobně jako všechno zelené, co rozemnete mezi prsty, jako rozloupnutý hrachový lusk. Je to způsobeno přítomností molekuly cis-3-hexenalu, která svou charakteristickou vůní odpuzuje housenky, a proto si po každém ochutnání dají na chvilku pokoj.


To jsem ve svých 15-ti letech samozřejmě nevěděla. Poprvé jsem se ale dotkla myšlenky, že parfémy jsou otiskem přirozených scenérií, dřívějších čichových zkušeností, a že v sobě nesou celé obrazy, které navozují vjemy nejen čichové, ale i zrakové, chuťové, hmatové a sluchové.


Jakkoli jsem pro to neměla to správné slovo, zcela přirozeně jsem si zařadila parfém jako “synestetický objekt”.


Synestezie, původem řecké slovo znamenající doslova “sdružené vjemy” či “sou-vjemovost”, označuje zvláštní psychický jev, kdy stimulací jednoho ze smyslů - čichu, zraku, chuti, hmatu nebo sluchu - v mysli vzniká jak příslušný vjem, např. zvuk samohlásky “u”, tak i vjem souběžný, s tím prvním ze zkušenosti nesouvisející, např. vnímání zelené barvy. Tuto konkrétní asociaci popisuje básník a synestetik Arthur Rimbaud a podobných příkladů existuje více.


"U, zeleň moří s vesly..." (Arthur Rimbaud, Samohlásky). Foto Barbara Vaughn Prasino Blue via Pinterest.

V této krajní podobě, kdy lidé doslova vnímají chuť zvuků nebo slyší světlo, jsou takové zážitky ojedinělé a individuální (v protikladu k běžným a kolektivně sdíleným): vyskytují se asi u 4% populace. Obtížně bychom například hledali člověka, jenž by stejně jako Rimbaud přiřazoval systematicky k “u” nějakou barvu, natož barvu zelenou.


Zůstaneme-li však u původního významu tohoto slova, znamená synestezie prostě souběžné vnímání několika různých vjemů vyvolaných stimulací jednoho ze smyslových kanálů. A v tomto smyslu nejenže je parfém synestetický, ale vjemy, jež vyvolává, běžné a kolektivně sdílené jsou. Na jedné straně do mozku vstupuje čichem informace, a na straně druhé vzniká celý ohňostroj vjemů, hotové vjemové orgie. A je nás spousta, komu jsou tyto zážitky přístupné, což je skvělá zpráva, protože se s tím dá ledasco vymýšlet.


Nejsem to tedy jen já, kdo ucítí ze Zeleného větru čerstvý hrášek, listy nebo trávu a představí si jemný odpor vysokých drnů, ševelivé tření stébel o lýtka a nahořklou chuť trávy na jazyku. Na konkrétním obraze se nemusíme shodnout všichni. Budeme však parfém vnímat jako “zelený” či evokující zeleň.


Cecilia (Pokání, Joe Wright, 2007). Nejkrásnější filmové šaty a film, na který se dá dívat jen jednou. Zelený vítr, svobodný parfém z r. 1947, by jí byl ohromně slušel. Foto Pinterest.

Zatímco u Rimbaudovy synestezie sdružené vjemy nesouvisejí se zkušeností, v tomto druhém případě naopak druhotné vjemy, tedy vše mimo vjemů čichových, vznikají na základě dřívější zkušenosti, kde se vyskytly společně. To, že jste mnohokrát prošli přes travnatou louku, ve vašem mozku spolehlivě uchová celý svazek vjemů, jež takový zážitek provázejí. Vůně pak účinně tuto vzpomínku oživí a “vtáhne” do přítomnosti i vjemy ostatní.


Čichový vjem tedy funguje jako spouštěč vzpomínky i se všemi s ní spojenými vjemy. A co je nejdůležitější, vůně tuto vzpomínku oživuje s veškerou její někdejší emocionální silou. Parfém tedy paměti “ukradne” i dřívejší emoci.


Síla synestestetického přístupu k parfémům tedy spočívá v tom, že nám pomáhá ukotvit parfém, objekt zcela neviditelný, abstraktní, a tudíž obtížně popsatelný, v konkrétním, vjemově a emocionálně bohatém obrazu. Můžeme si pak vůni kdykoli znovu vybavit. Můžeme najít tu, která splňuje naši představu. Máme zkrátka nástroj, jak studovat, třídit, hledat a nacházet něco, co je jinak stejně nečitelné jako obrácené karty.


Zelený vítr už bohužel není, co býval. Je jedním z mnoha kdysi strhujících parfémů, jež nešťastně poznamenaly opakované reformulace. Přesto, pokaždé, když se znovu potkáme, sedím na koberci v pokojíčku krásné rusovlasé Elène a hloubám nad hráškem. Je mi dobře a je mi patnáct let.


0 zobrazení
newsletter

©2019-2020 irena kozelská