a také o neporazitelné moci těch, kdo se vidí malí
---
Když jsem před pár měsíci zveřejnila článek o tom, “Jak voní… elfové”, Tomáš Kostkan - snad se na mě nebude zlobit, že ho tu cituji -, se mě v komentářích pod článkem na facebooku zeptal, jestli nenapíšu taky o hobitech. Že on je hobit.
“???”
“?????”
“Tomáš se cítí jako hobit??????????” říkám si - co říkám, bafnu z plných plic v tichém vnitřním monologu. Tomáš je - snad se na mě nebude zlobit, že ho tu popisuji - na hobita moc hezký. A moc mužný. Má v sobě sice tělesnou i duševní statnost, je ovšem temnější než hobit, i když velmi přátelský a neobyčejně pohostinný. Pohostinný v tom smyslu, že se v jeho přítomnosti cítíte upřímně vítáni a že je opravdu pozorně dbáno o vaše pohodlí. Kdyby jeho kancelář - poznala jsem ho v jeho kanceláři - seděla v mechu a kapradí, věřím, že by vám v chladnějších dnech přihrnul pod bradu mechovou peřinku. Někde níže, v hlubších polohách, se mu však dlouží stín, na hobita příliš. Má v sobě jistou tíhu a závažnost, a z dálky, z jaké ho můžu vnímat - Tomáš totiž právě stojí někde uprostřed vzdálenosti mezi někým důvěrně cizím a někým neproniknutelně známým -, se zdá místy rozerván. To hobit nebývá. Hobit zapije náznak rozervání pintou pěnivého piva, zakousne k tomu proleželý sýr a přidá veselou písničku. Hobit se rozhodně moc netrhá.
Divím se dál.
“Každý chce přece být elf,” pokračuji v bezhlučném rozumování. Já chci být rozhodně elf.
Doma občas slýchám, že jsem “jako hobit”. To když si dávám dopolední a odpolední svačinku, a někdy něco malého po večeři. Jak jistě víte, hobit více méně neustále jí. Vedle mého francouzského muže, který jí třikrát denně, přesně ve chvíli, kdy kyvadlo nad Prahou dosáhne krajní polohy vlevo nebo vpravo, a mezi jídly by nevzal do úst ani dílek mandarinky, jsme my Češi se svými svačinami provázejícími i hodinovou cestu vlakem "hobitci". Já určitě. Jako hobit si připadám, také když se obouvám do svých turistických bot. Koupila jsem si je před více než deseti lety a bylo to nejtěžší “módní” rozhodování v mém životě. Mám v nich totiž hobití tlapy. V oblasti prstů se boty rozšiřují, což by si žádný jiný pár z mého botníku nedovolil. Když ale šlapu lesem, vůbec to nevnímám. Ba co víc, připadá mi to tak nějak přirozené. Pohybujete-li se krajinou, potřebujete přece pořádně došlápnout, zejména tam, kde to praská pod nohama.
My Češi vůbec rádi šlapeme krajinou a rádi se opřeme do bot ve tvaru hobitích tlap, a to i tehdy, chodíme-li cestami mnohem civilizovanějšími. My Češi toho máme z hobitů opravdu hodně. Vlasy nám plynule přecházejí v chlupy, z naší chlupatosti je toho hodně vidět nahoře i dole, a také se rádi šťoucháme velkými sklenicemi s pivem. Máme také přirozený sklon dávat věcem tvar soudku, cibule nebo makovice. Třeba právě pivním sklenicím, hrníčkům s puntíky a buchtám. I nad každým druhým kostelíkem je na věži usazený soudek. A nejeden Čech se začne soudku rychle podobat, jako by věděl, že s tímto tvarem u nás s jistotou nenarazí. Také jako bychom se na svět dívali přes jantarové sklíčko. Moc se nám líbí všechno v jantarové barvě, to pivo, taky med a tavící se sklo, a rádi to zvedáme k slunci, nebo alespoň k peci nebo jinému zdroji ohně, a pozorujeme, jak nádherně to září. Myslím, že je to takový náš nelíčený, neokázalý, malý kult slunce. Malý, ale velký.
Podobně jako hobiti si my Češi velice potrpíme na jisté pohyby. Přirozeně milujeme stáčení. Spirály směřující k zemi. Máme rádi všechno, co se stáčí, a všechno, co máme rádi, stáčíme. S velkou zálibou se však oddáváme také pozorování všech možných vln. Čech je snad lehce rozerván jen při pozorování čeřících se vln na hladině rybníků zarostlých do vlahé trávy nebo vlnícího se lánu zlatého obilí - to ho občas píchne u srdce, a vzpomene si, že nemá moře. Ale co! Jakmile projde brankou obrostlou šípkovými růžemi nebo si sedne pod boubelatou lípu, zase mu hobití tlapy ztěžknou, a je rád, že je rád. V trávě cvrčci strouhají barevné kovy a z dálky ucho občas škrábne cirkulárka.
Čech i hobit v hloubi duše dobře vědí, že je Bůh položil do ráje. Do zahrady. Do zahrádky. Český kraj je kyprý a natřesený jako peřina. Má i ty pruhy jako na kanafasu - brázdy na kyprých, natřesených polích. A zespod, zpod peřiny a z remízků, trčí Čechovi chlupaté nohy. Někdy víc než dvě. Dvě a dvě, a dvě z toho méně chlupaté.
Zhudebněný Kraj. Náš kraj. Jako když člověk jede uprostřed léta vlakem a krajina je jedním slovem lahodná. Jako ten motiv, jejž hrají violoncella v čase 2:58. Violoncella mluví hlasem české krajiny.
Jak tak píšu slovo za slovem, cítím, že i já toho mám z hobita víc než věčné ládování a hobití tlapy na výletě. Přesto jsem psala o tom, “Jak voní… elfové”, s tím, že ze všech postav z Pána prstenů toužím nejvíc ze všeho být právě elfem. Ten článek - možná jste si všimli - byl označený římskou jedničkou. Jeho druhou část jsem ještě nenapsala, přestože na ni často myslím. Bude totiž o tom, že elfové jsou nejen krásní, spanilí a ušlechtilí. Bude o tom, že v elfech je i to nejhorší, co se dá najít na tomto světě. Horší než celý Mordor a oko Saurona. To si pak rozmyslíte, jestli místo elfem nebýt raději hobitem.
Je zajímavé, že se nám obecně elfové tak líbí - tedy až na Tomáše -, ale svět zachránili hobiti. Co je totiž na hobitech nejcennější, je, že nemají, co mají elfové. Nemají elfí stín. Nejsou pyšní. Nejsou pyšní, a proto mohou nést Prsten. A jak se po dlouhých strastech a příkořích ukáže, také ho unesou. To ostatní, i ti největší z největších - Gandalf, Galadriel, Aragorn, Faramir - se ho nesměli ani dotknout, aby se nevystavili silnějšímu pokušení, než jakému by byli s to odolat. A jiné silné Prsten zahubil. Třeba Boromira. A další, slabé, ale silnější, než by se mohlo zdát, navždy zmrzačil. Chudáka Gluma. Možná je síla něco jiného, než si myslíme.
Prsten mrzačí stejně jako pýcha. Hobit ale není pyšný. Jen občas trochu ješitný, ale opravdu jen trochu. Možná, jde-li o růže obrůstající jeho branku nebo o kvalitu a umělecké provedení vánočního cukroví. To se dokáže dmout jako červenka. Obvykle se ale rychle z této nectnosti oklepe, jako pes, co vylezl z vody. Stačí, když si uvědomí, že má něco na práci. Třeba odpolední svačinu.
Jelikož ale nic není mincí o jedné straně, má i hobit své utajené nectnosti. Své temné stránky. Hobit má neobyčejnou schopnost zvelebovat to své - svůj dům, svou zahrádku, svůj Kraj, jejž správně vnímá jako zahradu, jen o něco větší, než je jeho vlastní zahrádka. Má neobyčejnou schopnost zvelebovat to své, a zapomínat pro to, že svět je větší místo než Kraj a že kdo si myslí, že je lhostejno, co se v něm děje, se mýlí, a dříve nebo později na to doplatí. Stínem hobita je tak jeho krátkozrakost, sklon nevidět dál než za hranici vlastního sudu a strkat hlavu do písku, když přijde někdo jako Gandalf se špatnými zprávami. Ani hobit se však před světem neschová, přestože se jeho soudkovité tělo umí vtěsnat do soudkovitého domku jako do dětského brnění. Naštěstí však i v hobitím světě platí jeden ze sedmi zákonů, jež egyptolog Miroslav Bárta popsal jako danost provázející všechny velké civilizace. Totiž ten osmý: to, co tě může přivést do pekla, tě nakonec přivede do ráje. A tak se stane, že se mezi hobitky, kteří, jde-li do tuhého, mají sklon zacpávat si oči, uši, pusu a škvíry kolem dveří, najde jednou za několik století jeden, který všechno změní. Jde do světa čelit zlu, a s ním napřed jeden, pak dva, a nakonec celý hobití národ v brnění fortelně sestavených soudků. I to k hobitům neoddělitelně patří: z jejich zbabělosti se sbírá jejich nesmírná, avšak zcela neokázalá srdnatost.
A jak hobiti voní? Hobit nemůže vonět jinak než Hobitínem. Než Dnem pytle. Takže vlastně českou krajinou. V tom je trochu kámen úrazu, protože na českou vůni stále ještě čekáme. Já už ji mám v hlavě sesumírovanou, jen ty pokusy o její vytvoření jsou pekelně drahé. Tak to jde pomalu. Pomalu, ale zlehka. Snad mezitím nějaký český hospodář pochopí, že z těch všudypřítomných lip a mateřídoušky a pláství medu se dají vytvořit nádherné vonné esence, a napíše mi - moje emailová adresa je úplně dole vlevo -, že je nemusím kupovat za Rýnem a v Uhrách. Že si to můžeme udělat hezké a české. Spolu. Pro vás.
Zatím sáhnu po tom, co tu je. Říkám to, jako by to byla nějaká nouze, ale jsou to dvě překrásné vůně, pro hobity jako dělané. Budeme oblékat Pipinka a Froda. Pipina, protože je nejhobitovatějším ze všech hobitů. Dareba, LOTR, kulišák, truhlík, ťulpas a potrhlík. Pokud vám po zahradě běží kostkovaný ubrus, který byl ještě před chvílí obskládaný nádobím, máte doma psa, malého záškodníka nebo Pipina. A samozřejmě nesmíme zapomenout na Froda. Frodo je přece středobodem celého vyprávění. Hobit je hobit, ale Frodo je hrdina. Ale kdybychom mu to řekli, červenal by se jako červenka. Tak mu to nebudeme říkat.
Parfum d’empire Tabac tabou ExDP
Pohoda tabáček. Co udělá hobit, když má po práci? Třeba když pozvedne národ entů, zaplaví Železný pas na tři sáhy vysoko, a konečně po všech útrapách a strastech spočine na jeho pobořených zdech? Přece si nacpe břicho a dýmčičku.
Pipin vpravo v celé své rozcapené kráse. Prostě je nemůžete nemilovat, holomky.
V Tabac tabou, díle parfuméra Marca-Antoina Corticchiata z roku 2015, ožívá celý Kraj i pro toho, kdo je mu osudově vzdálen. Jeho vlnění a stáčení. Vlnění jiskrných jarních luk prokvetlých omamně tělesnými narcisy. Vlnění heboučké vlny na hřbetech jehňátek s jejich něžnou živočišnou mastnotou. Stáčení medu. Vinutí onoho starého svitku kůže, na nějž kdysi Bilbo nakreslil mapu svého putování. Až se to nakonec celé rozplyne v sametových spirálách dýmu z hobití dýmky na kupce sena ve vlahém letním večeru. A ve spokojeném oddechování šťastného hobitího živočicha.
Tabac tabou, "Zapovězený tabák", je jako Pipin pěchující si v nedostatku po libosti fajčičku z měkkého koženého váčku naducaného vlahým tabákem, s nohama roztaženýma, ne na tvrdých kamenech, ale v měkkých záhybech zelené louky. Je to vůně něžná i drsná, hebká i drásavá, nasládlá i hořká, milá i přidrzlá. Je to Pipin sám s celou svou poživačnou, hubatou hobitovostí!
Cartier L'envol EDP
To nejlepší z včel. Frodo je hobit, ale jiný než ostatní hobiti. Jediný hobit, jenž se mu kdy podobal a podobá, je Bilbo. Frodo a Bilbo mají oproti jiným hobitům toulavé boty, i když žádné boty nenosí. A také jsou trochu elfové. Hlavně Frodo. Frodo je oproti ostatním hobitům snivější, melancholičtější, tak trochu duchem nepřítomný, ale neskutečně připoutaný ke svému Cíli. Jako by věděl, proč se narodil, ještě dřív než se narodil. A jako by věděl, že jeho Poslání je tak neskonale větší než on sám, že mu bude zcela a úplně obětován. A přesto jde.
Takoví hobiti se někdy, ale opravdu jen velmi zřídka, najdou i mezi lidmi. A většinou se o nich nic nedozvíme. Zůstane však za nimi spásné dílo, jež si obvykle přivlastní kdosi, kdo vypadá jako elf, ve skutečnosti je však jeho temným stínem. Oproti hobitovi je ovšem hodně vidět i slyšet.
Frodova vůně je jiná než ta Pipinova, jež si hezky po chlapsku hoví a užívá a je zamilovaná do měkkých oblin Kraje. To Frodova vůně je vůní cesty, putování, sebeobětujícího poslání. Bzučí v ní posedlost včel, které také nepřemýšlejí, kam by letěly nebo jak by nejraději trávily čas. Prostě letí tam, kam jim velí instinkt - kam je letět potřeba. Za jakoukoli cenu. I tu nejvyšší. Včely i Frodo žijí upřeni k neznámému, a přitom zcela jasnému cíli. Včely i Frodo hledají, ale nebloudí. A to je znamení velkých, jakkoli se zdají malí.
L'envol, "Vzlet", vůně z dílny Mathilde Laurent z roku 2016, je chválou včel a jejich usilovného snažení. Víc než med, víc než všechny druhy včelího díla v ní ovšem voní - nečekaně a překvapivě - včelí vosk. Včelí schopnost stavět a budovat, zajišťovat a zabezpečovat. Obětovat se pro to příští. Ačkoli si to neradi připouštíme, včely nesbírají pyl a netvoří med, aby jím naplnily naše sudy, soudky a panděra, ale aby odchovaly další generaci včel. Aby udržely své i všechna ostatní pokolení při životě. Aby "nedaly zahynouti nám ni budoucím". Včelí vosk je tón ve své závaznosti a závažnosti podivuhodně vzdušný, éterický. Vosk, nezapálená svíce, budoucí světlo, pochodeň. Naděje. Ten parfém působí, jako by včelař sloužil mši vyjímání darů včelína uprostřed zelenající se české nebo hobití krajiny prokvetlé šalvějí, mateřídouškou a pelyňkem. Je to vůně divoce ušlechtilá, ryzí a podivuhodně svázaná s myslí, s Cílem, Plánem, jako byla Pipinkova vůně podivuhodně svázaná se Zemí, s Krajem. Je to vůně Jednoho, co se narodí jednou za několik století, a jde. Jde, napřed sám, pak s jedním, se Samem, Samíčkem, pak se dvěma, třemi, až s ním jde nakonec celý hobití národ. Protože jeden takový duch vyváží celý národ.
Tak, to bychom měli.
___
Když jsem se divila - nahlas i potichu -, že se Tomáš Kostkan cítí nejblíž hobitům a že volá po hobití vůni, vrtalo mi to v hlavě tolik, že jsem se musela zeptat proč. Proč?
"Protože žádná jiná postava si netroufne říct: Jdeš pozdě, Gandalfe.”
To je úplně na začátku. Někdo malý, kdo si troufá.
A úplně na konci je někdo malý, kdo ví, že se to všechno prostě jen muselo stát. Že to nebyl jeden nezměrný heroický výkon, ale stovky a tisíce drobných kroků tam, a někdy také zpátky. A že celé "zpátky" bylo vlastně zhola nemožné.
"Někteří věří, že zlo zastaví jen veliká síla," říká Gandalf. "Přišel jsem však na něco jiného. Přišel jsem na to, že co drží temnotu na uzdě, jsou drobné každodenní skutky obyčejných lidí. Drobné projevy laskavosti a lásky."
Na Frodovi je velké to, že si malý připadá na začátku i na konci.
Velká, nádherná lekce nám, co růst vidíme jako cosi, co se projevuje výškou a přerůstáním. A také inspirace pro nás, pro Čechy, kteří se vidíme malí, myslíme si, že velké věci můžou dělat jen velcí, a tak sedíme u piva, reptáme a nepěkně soudkovatíme.
Velké věci můžou dělat i malí. Dokonce možná jenom malí. Rozhodně ti, kdo byli malí na začátku, a zůstali jimi i na konci. Přestože mezitím zachránili svět.