aneb proč se (ne)bát parfémů
___
Od té doby, co jsem se začala věnovat parfémům profesionálně, kladu si ve vztahu k nim úplně nové otázky.
Zatímco dřív mi k průchodu džunglí parfémů stačilo sladké, prosté, binární líbí/nelíbí, dnes, kdy už nehledám parfémy do své, řekněme, osobní “garderóby”, ale do souboru, s nímž pracuji na individuálních a skupinových workshopech, se otázka, zda se mnou ten či onen parfém osobně souzní, stala více méně bezpředmětnou.
Dnes hledám příklady unikátní krásy, příklady mimořádného řemeslného zpracování a dobrých technických vlastností, jako je rozptyl vůně do prostoru a její výdrž od okamžiku aplikace. Hledám vůně něčím osobité, nezaměnitelné, protože věřím, že právě toto je poslání parfému: poskytnout olfaktorické* vyjádření naší osobitosti. Parfém je prostředkem estetického sebevyjádření. Parfém je překladem duše do vůně.
Dokud jsem hledala parfémy, které bych sama nosila, vůbec jsem si nelámala hlavu tím, co je v nich obsaženo. Respektive, věděla jsem z literatury dost, abych pochopila, že parfumérství je prakticky odvětvím chemické výroby. Parfém je ve své podstatě směsí tvořenou zhruba čtyřmi pětinami denaturovaného alkoholu/lihu (ethanolu), který lze vyrobit například z brambor nebo synteticky, a pětinou vonných molekul, částečně přírodního a částečně syntetického původu. V rámci vysokého parfumérství od poloviny 19. století neexistuje parfém, v němž by nebylo použito syntetické sloučeniny.
Hlavu jsem si nad tím nelámala proto, protože mě nenapadlo zpochybňovat jejich zdravotní nezávadnost. Kdo se trochu o parfémy zajímá, ví, že za tímto odvětvím stojí drakonické instituce, jako je RIFM*, monitorovací instance, jež každoročně sestavuje seznamy alergenů a potenciálně toxických substancí, kvůli nimž parfémy podléhají neustálým reformulacím. Vše potenciálně nebezpečné z nich musí okamžitě pryč. Zdravotní nezávadnost má přitom striktně přednost před kategoriemi, jako je estetická hodnota nebo záchrana kulturního dědictví. Zakáže se větvičník*? Bum, z celé jedné skupiny parfémů - mých milovaných chypré* vůní - se odpáře základní složka. Představte si, že byste od zítřka pekli štrůdl už výhradně bez jablek. Jistě, že je to možné, ale už to nebude štrůdl, jaký jsme znali po generace.
Od té doby, co cítím a nesu zodpovědnost za to, co předkládám svým klientům, jsem si ale začala více všímat všeho, co obě strany řetězce - tvůrci, výrobci a distributoři parfémů na jedné straně a klienti na straně druhé -, o složkách parfémů říkají. Jinými slovy, co se nabízí a co se poptává.
A najednou mi tu vyvstalo velmi silné schéma, které jsem vnímala už dřív, a zdaleka nejen v parfumérství, jen se mě osobně nijak nedotýkalo: a to protiklad “hodné přírody” a “zlé syntetiky”. Vše z přírody je přirozené, a tudíž dobré a žádoucí, a vše syntetické nepřirozené, a tudíž špatné a nežádoucí.
Tato myšlenka zní logicky a velmi přesvědčivě. Pokud ji ovšem začneme obracet ze všech stran, už tak jednoznačná vůbec není. Copak přírodní látky nejsou toxické a nezpůsobují alergie? A co vyčerpatelnost přírodních zdrojů? Nestává se “nepřírodní” naopak možností, jak přírodu zachovat? Myslím, že na toto téma bude napsáno ještě mnoho studií, než budeme schopni objektivně porovnat dopady používání přírodních substancí a substancí syntetických.
Nebylo by ode mě proto fér hájit v této chvíli přírodu nebo chemii, ale dávám si osobní závazek, že se teď tomuto tématu budu soustavněji věnovat.
Nechci se tedy na tomto místě zabývat tím, co je pro spotřebitele a pro planetu lepší. Pro to zkrátka v tomto okamžiku nemám argumenty.
Myšlenka, nad níž se chci zamyslet, je, že TAKOVÉ ARGUMENTY V TOMTO OKAMŽIKU NEMÁ NIKDO.
Problém je totiž v tom, že celé parfumérství (ale platí to zcela upřímně o všech výrobních odvětvích), je ve vztahu k původu a zpracování surovin velice netransparentní. A informace pouští jen pozvolna a neochotně. Je to zkrátka pohodlnější.
V tomto okamžiku tak neděláme nic jiného, než že postulát o dobrých přírodních surovinách a zlých syntetických pokládáme automaticky za pravdu.
Jsme-li ti, kdo nabízejí, pak jej zneužíváme jako marketingového nástroje. A jsme-li ti, kdo poptávají, pak nám stačí pouhé tvrzení, že parfém je “přírodní” a “hodný”, abychom nabyli pocitu, že kupujeme tu správnou věc.
V praxi to vypadá tak, že marketing nám selektivně předkládá kvetoucí pomerančovníkové háje a zralé prokrojené ovoce, na něž se sbíhají sliny, ačkoli stačí trochu poškádlit Google, abychom zjistili, že kromě citrusů nelze žádné ovoce pro účely parfumérství extrahovat, tedy získat z přírodní suroviny substanci použitelnou pro výrobu parfému. Stejně tak nelze extrahovat konvalinku, šeřík, frézii, pivoňku ani hrachor. To vše jsou syntetické sloučeniny. Chcete-li přírodu, na parfém vonící po těchto květinách tedy rovnou zapomeňte.
O chemii ale nesmí padnout slovo. Chemie je zlý vlk, jehož je třeba nelítostně svrhnout do hluboké studny s břichem plným kamení. Ideálně v noci.
Protože z krabičky od parfému v této chvíli nelze vyčíst, v jakém poměru v něm byly použity přírodní a syntetické suroviny, je tvrzení, že parfém, který právě testujete, je "z kvalitních přírodních surovin", tvrzením zcela nepodloženým, i kdyby to tak skutečně bylo. Podložená informace totiž někde musí být formálně uvedena, a to dosud neplatí. V konečném důsledku, to, na základě čeho se jako spotřebitelé v takové situaci rozhodujeme, tedy není nic jiného než SUGESTIVITA AUTORITY.
Věříme tomu, protože to říká někdo, o kom se domníváme, že tomu rozumí lépe než my.
Zkuste se ale někdy jako spotřebitelé začít doptávat toho, kdo vám tvrdí, že parfém, který nabízí, je z přírodních surovin, tudíž lepší než parfém ošklivé konkurence / mainstreamu / velkovýroby. Jak to víte? Můžete mi ukázat, kde je to uvedeno na obalu? Co znamená to či ono slovo? Proč myslíte, že označuje přírodní surovinu? S jakými zdroji informací pracujete? Pocházejí vaše informace z katalogu značky, kterou prodáváte? Můžu do něj nahlédnout? A na základě čeho se domníváte, že přírodní suroviny, byť by takovými byly, jsou lepší než syntetické? Pro koho? Pro spotřebitele? Pro přírodu?
Obávám se, že byste se takto ocitli ve velice nepříjemné situaci, protože zkrátka, pokud jsme my “nabízející” poctiví (přesunu-li se na okamžik do té druhé role), na většinu těchto otázek nemáme odpověď. Často tak jen unikneme k tvrzení, že nám TO bylo někým řečeno. UNIKNEME K DALŠÍ AUTORITĚ.
Slepé následování “autority” je metlou našeho věku, možná metlou lidstva vůbec, a je možné, nebo spíš pravděpodobné, že je nelze úplně vykořenit. Je ale dobré vědět o tom, do jaké míry nás ovlivňuje, jak s námi cloumá a jak ochotně na ně dáme, když vytahujeme peníze z peněženky.
Cítím ale, že je něco ve vzduchu. Nějaká velká změna. A myslím, že se v rámci této změny změní i naše základní nastavení k “autoritě”. Že už nebude tak snadné být autoritou bez odborného a morálního kreditu.
Já osobně se do té doby budu řídit pocitem v žaludku. Když se zeptám, a cítím, že druhá strana okamžitě mobilizuje, už se dál neptám, protože vím, že mobilizuje ten, kdo nemá odpověď a bojí se, že se na to přijde. A já nerada v druhých vzbuzuji špatný pocit.
Ale neodejdu ani s tím, že ten druhý to ví líp a nepodléhá pravidlům objektivní argumentace. Ti druzí nemají pravdu jen proto, že jsou v rolích, od nichž očekáváme znalostní převahu.
A až se mě zase někdo zeptá, nakolik je parfém, s nímž pracuji, “hodný”, řeknu upřímně, že nevím, ale snažím se to postupně zjistit.
A na závěr bych řekla, že pokud někdo neumí říct “nevím”, pak si můžete být jisti, že žádnou autoritou není.
N.B. Definice pojmů opatřených hvězdičkou najdete v Glosáři, jenž je přístupný z hlavního menu blogu.