co se stane, ponecháme-li si pouze to, co v nás vzbuzuje radost
___
Za posledních pár let mi několikrát zaklepala na dveře knížka Marie Kondo*** Zázračný úklid. Poprvé se tak stalo v kupé ve vlaku z Olomouce do Prahy, kde ji vedle mě četla jedna spolucestující, která místy sdílela své poznatky o vhodném zavíjení ponožek a punčocháčů se svou kamarádkou. Téma mě velmi zaujalo, jako jen mohou člověka zaujmout všechna ta témata hledající problém, kde není, jako například “jak správně dýchat”, “jak vnímat hlad” nebo “jak vypěstovat trávu jako na louce”. Zároveň ve mně ovšem vzbudilo nemalou zvědavost to, jak je možné téma úklidu pojednat na téměř dvou stech stranách, a, v neposlední řadě, jak přimět lidi, aby to kupovali jako šílení. Pokud jste totiž tuto informaci ještě nezaznamenali, Zázračný úklid je už několik let světovým bestsellerem.
Musím podotknout, že ta mladá čtenářka z vlaku vůbec nepůsobila jako prostoduchá zavíječka ponožek, a tak ve mně zasela semínko pochybnosti o mém příkrém úsudku, které rostlo a rostlo.
Knížka se mi pak několikrát připomněla, naposledy před pár měsíci prostřednictvím článku Petra Horkého publikovaného v časopisu Respekt. Petr Horký zcela oprávněně kritizoval Marii Kondo, respektive její postupy uplatňované v reality show Uklízení s Marií Kondo americké společnosti Netflix, za to, že na konci jejího úklidového řetězce stojí mnohdy desítky gigantických plastových pytlů plné vyřazených věcí, které končí, více méně bez ladu a skladu, v popelnici. Jedním slovem orgie plýtvání.
Marie Kondo totiž podchytila jeden z velkých problémů generálních úklidů, a to kritický okamžik loučení se s věcmi. V té chvíli totiž pravidelně dochází k hlubokým duševním dilematům, zda se náš život skutečně obejde bez účtenek za posledních 30 let a zda nás naši blízcí nemilosrdně neproklejí, pokud vyhodíme keramického slona velikosti náprstku, kterého nám kdysi darovali. A tento problém řeší Marie radikálně, co nejrychlejší likvidací “odpadu”, která eliminuje riziko recidivy a záchranných akcí na pomoc medvídkům, vázičkám a tričkům s dehonestujícími motivy z hlubin věcí deklasovaných na harampádí.
Po přečtení tohoto článku už jsem měla absolutní jistotu, že si knihu musím koupit a co nejdříve si ji přečíst. Pokud ponechám stranou etický problém, jak naložit s vytříděnými věcmi, ostatně relativně snadno řešitelný (věci prodat nebo darovat, nebo prodejem a darováním pověřit osobu, která medvídka nebude oplakávat, zato si za svou snahu část výdělku ponechá), bylo na ní něco hluboce filozofického. Něco, co se dotýká smyslu života. A protože se mi mnohokrát stalo, že se pro mě neoblíbené činnosti staly oblíbenými v okamžiku, kdy mi daly smysl a propojily se s něčím vyšším v životě, musela jsem prostě jít a tento smysl v Zázračném úklidu najít.
Mojí motivací zcela upřímně nebylo vypořádat se s nepořádkem. Určitě mám dny lepší a horší, pořádek má ale na moje rozpoložení tak radikální vliv, že ty lepší dny celkem výrazně převažují. Nemám ani moc věcí, pokud v to nepočítám parfémy. Proč jsem tedy měla takovou chuť si knížku Marie Kondo přečíst?
Jednak mě velmi zajímal samotný příběh ženy, která si jako dítě kupovala z peněz z rozbitého prasátka ukládací boxy do skříní, každý den po příchodu ze školy uklízela a obsesivně vyhazovala členům rodiny vše, co z jejího pohledu nepotřebovali. Příběh velice zvláštní dívenky, z níž se stala celosvětově sledovaná expertka na úklid. Nádherný příklad naplnění výroku Meryl Streep, který jsem citovala v jednom z předchozích článků: "To, v čem jste jiní nebo divní, je vaše silná stránka."
Zároveň jsem však chtěla získat k uklízení lepší vztah. Až do nedávné doby bych totiž sotva mohla tvrdit, že mě úklid těší nebo naplňuje. Vnímala jsem ho jako nutnost - v nepořádku jsem totiž jako slepá - nebo přesněji jako nutné zlo.
Chtěla jsem tedy uklízet bez pocitu otrávenosti a marnosti. Hlavně jsem ale intuitivně cítila, že uklízení - alespoň v mém případě - hluboce souvisí s velmi intenzivní myšlenkovou činností. Vždycky, když jsem se potřebovala nějak výrazně posunout - ve studiu, v práci, v životě -, šlo mi to do rukou a musela jsem si kolem sebe pořádně uklidit. Pak jako by mě osvítilo, a najednou jsem viděla, jak postupovat dál.
Chtěla jsem tedy přijít na to, jak úklid vně souvisí s úklidem uvnitř.
Odpověď jsem v knize opravdu našla.
Tím všepořádajícím principem, dalece přesahujícím rámec uklízení, je Mariina prostá, průzračná myšlenka ponechat si pouze to, co v nás vzbuzuje radost.
Marie Kondo radí přistoupit ke svým věcem podle kategorií (oblečení, knihy, dokumenty…), dát je pokaždé na jednu hromadu, a poté každou věc vzít do ruky a rozhodnout se, zda v nás vzbuzuje radost. A pouze a výhradně takovou si ponechat.
V kapitole věnované třídění knih pak přišlo ono vlákno spojující oba konce, ten dole, ve hmotě, chaosu a pachtění, a ten nahoře, v duchu, vyšším principu a smysluplnosti. Propojilo se uklízení na jedné straně, činnost nenáviděná, nedoceňovaná, zotročující svou cyklickou nekonečností, a na straně druhé… radost. Naplnění, motivace, důvod, smysl. To dole (představme si to jako člověka na plovacím prkně) se propojilo s tím nahoře (představme si to jako kite, jako vlečného draka). A najednou to jelo.
Zůstanou-li pouze věci, které nás těší, které nám dávají smysl, pak ten smysl najednou vidíme.
“Jedna z mých klientek byla mou kamarádkou od vysoké školy. Ačkoli po ukončení studia nejprve pracovala ve významné společnosti zabývající se informační technologií, na to, co opravdu dělá ráda, přišla právě při úklidu. Když jsme její domácnost daly do pořádku, podívala se na svou knihovnu, v níž najednou zbyly pouze knihy, které ji uchvátily, a ona si uvědomila, že všechny jejich názvy se vztahují k sociální péči.” (s. 152-153)
Tahle pasáž mě z mnoha důvodů silně zasáhla. Jednak vůbec myšlenka přistoupit ke knihám stejně jako k oblečení a nádobí, a mnoho z nich vyřadit. Pro mnohé myšlenka barbarská.
Mimochodem, vedle cesty předmětů do popelnic je vyřazování knih prý tím, co kritikové - zejména z řad intelektuálů, jak píše Petr Horký - Marii Kondo nejvíc vyčítají. To spojení s intelektuály mě zaujalo. Jako by vlastnictví knih nějak souviselo se sečtělostí, kulturou, věděním nebo moudrostí. A vzpomněla jsem si na všechny lidi, kteří mají svoji moudrost velmi přesně vyčíslenou počtem svazků ve své domácí knihovně, a marně jsem pátrala po tom, co moudrého jsem se od nich kdy dozvěděla.
Vůbec si proto nemyslím, že vyřadit část knihovny je barbarské. Naopak mi to připadá jako rituál nejvyšší duševní očisty. Myslím, že právě toto loučení se vším, co nejsme a nemáme nejmenší důvod předstírat, že jsme, je to nejlepší, co sami sobě můžeme darovat. Ty vyřazené knihy už si najdou nový domov, kde budou plnohodnotnou součástí úplně jiného příběhu.
Pokud ovšem knihy milujete, nechte si jich přesně tolik, kolik jich ve vás vzbuzuje radost. Pokud milujete funkčně úzce profilované kuchyňské nástroje, nechte si je. Zbavte se jen toho, co vám radost nedělá. Méně je více. Ale normu, kde uberete, si nastavte sami. Svoboda. Krása.
A tady konečně dospívám k parfémům.
Pokud můžeme vytřídit své oblečení, a najednou vidět, v čem se cítíme nejlépe, pokud můžeme vytřídit své dokumenty a oddělit se od železné koule strachu, že se nám porouchá dvanáct let stará mikrovlnka a my nebudeme s to podle návodu k použití obnovit její funkčnost, pokud můžeme z hřbetů vytříděných knih přečíst to, co nás opravdu zajímá a naplňuje, co se stane, když dáme na jednu “hromadu” všechny své parfémy, byť by to byla hromada pomyslná, protože v životě opravdu není nutné mít parfémů desítky, pokud na nich vyloženě nelpíte jako já. Úplně stačí zavzpomínat na všechny, které jste si kdy koupili nebo dostali, napsat si jejich jména na papírek, klidně i nějak neoficiálně jako “ten v modrém kulatém flakonku”. A pak je brát jeden za druhým do rukou, včetně těch “papírových”, a zamyslet se, jestli ve vás ten či onen vzbuzuje radost.
Třeba vaším životem prošlo parfémů tak málo, že žádné třídění není potřeba. Třeba jste měli jen jeden, a víte, že hledat radost v parfémech ve vašem případě nedává smysl. Ale pokud máte vůně rádi, stojí to za zkoušku.
Co jsem o sobě zjistila já?
Musím předeslat, že převážná část parfémů, které vlastním, jsou určeny k mé práci. Ty samozřejmě na mysli nemám. Na onu “hromadu” ke třídění jsem dala jen ty, které sama nosím. A dokonce jsem k nim připojila i několik prázdných flakonů, které jsem si uložila stranou, protože obsahovaly parfémy tak dokonale mi ve všem vycházející vstříc, že jsem si je chtěla uchovat alespoň jako vzpomínku. To mohou být u vás, pokud se mnou chcete tento poněkud výstřední experiment absolvovat, ony parfémy na papírcích.
Protože jsem typ ”třídící fanatik”, neočekávala jsem, že by po mém zásahu zůstala “hora” parfémů k předání do rukou šťastných nových majitelů. Ale zajímalo mě, z jakých důvodů je všechny vlastním, protože mnoho z nich vlastně nosím jen zcela výjimečně, ale zároveň z nich čerpám obrovskou radost.
Chtěla jsem začít tak, že na jednu stranu dám vůně, které ráda nosím, a na druhou ty, kterými se ráda kochám. Zní to asi dost šíleně, ale hned to vysvětlím. Chovám například nekonečný obdiv k parfému Après l’ondée (Po dešti) od Guerlaina z roku 1906. Je to, pokud vím, první parfém-krajina, první abstraktní vyjádření křehké krásy rustikálních zahrad v okamžiku, kdy ustala průtrž mračen, nebe má stále ocelový nádech a vlhký vzduch je nasycený voskově pudrovou vůní šeříků, fialek a jiných květin pastelových modrofialových odstínů. Je to překrásný parfém připomínající Debussyho klavírní skladby a melancholická plátna impresionistů. Ale vůbec to nejsem já. Ta vůně je na mě příliš akvarelová, příliš “řídká”, příliš nostalgická. Když ji mám na sobě, připadám si jako modrofialový balónek, který nemilosrdně unáší vítr. A já nutně potřebuji ukotvit. Přesto ji chodím neustále očichávat a radost, jakou mi působí, by Marie Kondo nemohla zpochybnit, ani kdyby mě přišpendlila k detektoru lži.
Jakmile jsem tedy začala třídit parfémy na “často nošené” a “kochací”, došlo mi, že kdybych postupovala podle aktuálního pocitu, nechám si těch “často nošených” jen celkem málo. Prostě jen ty, které bych měla chuť si vzít na sebe dnes, 11. října, kdy je typické podzimní pošmourno. Ale za měsíc, až začne vát ostřejší vítr a ubývat světla, už budu mít chuť zase na jiné, znám se. Parfémy vyjadřují nálady a chuť na ně se v mém případě mění s tím, jak se mění roční období, teplota a vlhkost vzduchu a jiné aspekty počasí. Při své vyřazovací nátuře jsem se takto neuváženě rozloučila už s nejedním z nich, pak mě to mrzelo, a nakonec jsem si je koupila znovu.
Vedle papírků s nápisem “často nosím” a “obdivuji” jsem tedy položila ještě “nosím na jaře”, “nosím v létě”, “nosím na podzim” a “nosím v zimě”. Tak jsem parfémy celkem snadno roztřídila, ovšem s poměrně překvapivým zjištěním.
Několik málo jsem jich vyřadila, respektive přeřadila mezi ty pracovní. Jsou krásné, ale téměř nikdy je nenosím a nechovám k nim niterný vztah jako k Après l’ondée.
Ostatní jsem roztřídila na ty, co nosím celoročně (“často nosím”), na ty, jimiž se kochám (“obdivuji”), na letní (“nosím v létě”), těch jsem napočítala velmi málo, a zimní (“nosím v zimě”), těch se nastřádalo kupodivu celkem dost. V kategorii jarních a podzimních (“nosím na jaře”, “nosím na podzim”) jsem neměla žádné.
Tak tam stojím a říkám si: tak co tedy nosíš na jaře a na podzim? A byly to samozřejmě parfémy z kategorie “často nosím”. Prostě bych vlastně celý rok mohla mít jaro a podzim, což je svatá pravda: miluji směs svěžího vzduchu a slunečního světla a vůně a pachy, které vegetace uvolňuje ve vlhkém ovzduší. Miluji déšť a všechny čichové vjemy, jež dešti předcházejí a jež po něm následují.
A jak vlastně vypadají vůně, které nosím pořád dokola? Mají nějaký leitmotiv, nějaký jednotící tón nebo akord?
Převažují jednoznačně chypré* vůně, tedy ty, jejichž tóny jsou rovnoměrně rozložené v ose hlava*-srdce*-základ*. Nesedí mi ani čistě “hlavové”, ani čistě “srdcové”, ani “základovky”. Ty mám tendenci si doplňovat jinými, abych znovu dosáhla vyváženosti hlava-srdce-základ. Miluji petitgrain* a bergamot* v hlavě, to jsou nahořklé citrusové tóny, ryzí a stříbřitě zářivé, znějící jako štíhlé polnice andělů Apokalypsy. Miluji růži* v srdci, bez sladkých podtónů, svěží a spanilou. A větvičník*, kůži*, dřeva* a pačuli* v základu, něco jemně evokujícího tlení, prsť, z níž se na jaře derou klíčky nebo do níž se na podzim vrací listí. Takový akord je spíše chladný, vlahý a vzdušný, zaplavený měkkým rozptýleným světlem, jako svěží jarní rána nebo svěží podzimní odpoledne. Něco v něm stoupá a víří jako ve spirále.
Proč jsem vlastně navrhla, abyste do rozhodování o svých parfémech zařadili, formou papírku, i ty minulé, hovoříme-li o úklidu, kde jsme rádi, že věci zmizelé už tu s námi nejsou?
Jednoduše proto, že na rozdíl od knihy každý parfém jednou spotřebujeme, a chceme-li se tedy tříděním dobrat své olfaktorické* identity, čím větší počet vůní budeme zvažovat, tím lépe.
Pokud to skutečně chcete zkusit, dát na “hromadu” své minulé i současné vůně, možná si položte tyto otázky:
• Kolik z nich ve vás skutečně probouzí radost, a s kolika byste se snadno rozloučili? Máte vůbec takový, který byste ani za nic nedali z rukou, který vám prokazuje neocenitelnou službu a vnáší do života silné pozitivní emoce? Je mezi vašimi vůněmi taková, kterou vnímáte jako své alter ego?
• Kdybyste každých 10 ml parfému, který ve vás radost neprobouzí, vynásobili 250 Kč, což zhruba odpovídá průměrné ceně takového množství, o kolik peněz jste přišli unáhleným nákupem nebo kvůli nešťastně zvolenému dárku?
• Existují mezi vašimi “radostnými” parfémy takové, které nosíte prakticky neustále, v každém počasí a v každém okamžiku dne? Mají něco společného? Pokud nejste s to rozklíčovat dílčí složky, zkuste si tyto vůně položit na tuto mapu. Spíše se svými parfémy uzemňujete a zahříváte (což odpovídá horní polovině mapy, kde leží parfémy “suché a teplé”) nebo se jimi povznášíte a osvěžujete (“vlhké a chladné”)? Hledáte spíš vřelost, uchlácholení a konejšivost (levá polovina, “sladké”) nebo neúčastný odstup (pravá polovina, “nesladké”)?
Samozřejmě bych byla ráda, kdyby vám toto přemýšlení pomohlo uvědomit si, že najít parfém, který ve vás vzbuzuje radost a zároveň je ve vztahu k vám autentický, vystihuje vás, vaši osobnost, váš způsob života a životní touhy, je obtížné, protože parfémy se oproti knihám zkrátka obtížně čtou. A samozřejmě bych byla ještě raději, kdyby vám najednou dalo smysl začít se zajímat o svět parfémů jako takový, například formou workshopů Synestesis, spíš než hned vkládat prostředky do nákupu, a riskovat, že se znovu se svým parfémem minete.
Buy less but buy better. Nakupujme méně, ale lépe.
Zdá se mi proto, že pokud je metoda KonMari apelem na minimalismus, je to ta nejlepší cesta, o níž jsem zatím slyšela. Protože ačkoli jsem určitě svým založením minimalistický typ (i se svou horou parfémů), myslím, že zcela zásadně záleží na tom, proč to děláme. Pokud to děláme proto, že teď o minimalismu všichni kážou a že bychom jinak měli pocity viny, pak to raději nedělejme. A nedělejme to ani tehdy, pokud nás k tomu vede potřeba neustále si každé potěšení odpírat, protože v sebemrskačském odpírání nacházíme ten jediný prostor v životě, kde sami sebe akceptujeme. Protože co se takto snažíme dělat, je zase se někomu zavděčit. Ekologům nebo přísnému soudci, kterého nosíme v sobě. A v tom je všechno, jen ne radost a autenticita.
Pokud si ale své věci vytřídíme s tím, zda v nás vzbuzují radost, vytvoříme si prostředí plné uspokojení, ryzí a autentické. Někdo v něm nebude mít žádný parfém, zato od každého druhu mouky dva pytlíky v rezervě, a přesně tolik pro něj bude akorát. A někdo bude mouku kupovat, až dojde, zato bude vlastnit třicet parfémů. Pro každého leží radost někde jinde, a i když někde přestoupíme počet věcí společensky vnímaný jako přiměřený, šťastná jednoduchost se dá dohnat jinde, tam, kde nepotřebujeme zhola nic.
Možná cítíte, že vás vůně nějakým způsobem přitahují. Možná vás tento experiment skutečně přiměje uvažovat nad smysluplností něčeho tak bizarního, jako jsou workshopy o parfémech. A možná se doopravdy na některý z nich přihlásíte. To bych byla opravdu moc ráda.
Udělejte to ale jen v případě, že ve vás tato představa probouzí radost.
N.B. Definice pojmů opatřených hvězdičkou najdete v Glosáři, jenž je přístupný z hlavního menu blogu.
***Marie Kondo (*1984) je japonská expertka na úklid a autorka několika knih, v nichž předává svou unikátní metodu uklízení nazvanou její přezdívkou, KonMari. Uklízení bylo její vášní už v dětském věku, a v době univerzitních studií se mu začala věnovat profesionálně, v podstatě jako úklidová koučka. Jejím cílem totiž není v cizí domácnosti uklidit vlastními silami, ale předat jejím obyvatelům přístup a dovednosti, díky nimž budou už navždy žít v prostě a jednoduše uspořádaném prostředí. Metoda KonMari je tak v konečném důsledku cestou osobního rozvoje, v němž se prostřednictvím vztahu k věcem proměňuje člověk jako takový.
Marie Kondo strávila pět let ve službě v šintoistickém chrámu. V šintoismu je uklízení duchovní praxí a vede k úctě k vlastněným věcem, které mají podle věřících duši jako žijící bytosti.
Comments