styl: šeherezáda

netahejte ji za šál, dokud vám to nedovolí


___

Možná si říkáte, co pletu do “stylu” někoho, jako je Šeherezáda. Jaká Šeherezáda? Ale já se nedám.


Šeherezáda je velice vzácný živočišný druh, přesto ji ale občas tu a tam potkám. Zrovna předevčírem se mi to stalo.


Šeherezádu poznáte už podle toho, jak sedí. Šeherezáda vlastně nesedí, nýbrž vždy a za všech okolností leží. Sedí jaksi v pololeže, i kdyby pracovala v korporátu. Všude si totiž najde své měkké hnízdo ze sametových podušek, do něhož se uloží jako půlnoční lvice, loket zvedne vláčně do úrovně ramene a vede tu ladnou křivku těla až do palce u nohy. Pokud palec směřuje k vám, můžete si blahopřát, protože vás Šeherezáda vidí.


Záhyby noci. Foto Katja via www.soulfood-and-eyecandy.com.

Šeherezáda si na sebe nikdy nevezme nic, co by ji svíralo. To, co má na sobě, je v podstatě něco jako šál. Pokud máte velké štěstí, můžete tahat za jeden jeho konec, a vidět Šeherezádu tak, jak ji jinak nikdo nevidí.


Šeherezáda nepotřebuje nic než sametovou noc. Potřebuje jenom pozadí. Stačí jí pak doslova nic, aby oslnila. Představte si, že vám na temný samet upadne jemná třpytka, úlomeček kamene, hvězdička. Něco téměř neviditelného. A pak se do toho střípečku opře světlo. Vidíte ten obrovský, ohromující efekt? Tu sílu "ničeho"? Proto Šeherezáda voní parfémem od Van Cleef & Arpels jménem Moonlight Patchouli. "Pačuli v měsíčním svitu". Je to v podstatě noc ve spreji. Je to něžná tma, která dá vyniknout oslepující záři něčeho za světla neviditelného. Dejte tmě texturu prachového peří, aby se vám do ní chtělo padnout jako do měkké náruče, a máte Moonlight Patchouli. Spíš než pačuli v něm cítím nejjemnější semiš a taky kapku archivního vína. Nenecháme přece Šeherezádu ležet jen tak.


Šeherezáda hraje kuličky. Šeherezáda málo mluví a hodně naslouchá. Pak už jí stačí jen pozvednout se ladně z měkkých podušek a docvrnknout kuličku do důlku.



Šeherezáda je velice chytrá, ale nikdy vám to nebude věšet na nos. Není to totiž chytré. Když ovšem budete hodiny lámat rukama pod hvězdným nebem, zvedne se z polštářů, ještě jednou se na vás podívá, lehce si povzdechne, a ty hvězdy přeskládá jako dítě třpytivé magnetky na černé tabuli do podoby posvátné geometrie. A vám to konečně dojde.


Nebo taky ne.


Ale to už není problém Šeherezády.

0 zobrazení
newsletter

©2019-2020 irena kozelská