top of page

antologie pachů: listopad

jak voní listopad a proč je dobré si to uvědomit


___

Když jedeme navštívit do Bretaně rodiče mého muže, na dlouhé cestě o několika úsecích vsedáme naposledy do auta v okolí Paříže. Zhruba o šest hodin později jsme pár kilometrů od pobřeží Finistèru, nejzápadnějšího z bretaňských departmánů. Na začátku etapy se tak ještě nadechneme kontinentálního vzduchu, který se příliš neliší od toho pražského. A na jejím konci vystoupíme v podnebí vonícím slaným aerosolem, v němž si člověk snadno představí pulzující pohyb medúz a mořských sasanek: ovane nás oceán.


Vlastně si vůbec neuvědomujeme, že takto vyhraněné vonné klima tvoří přirozeně každý měsíc českého kalendáře. Kdyby byla možnost nadechnout se jako potápěč v dubnu, pak ujet vzdálenost odpovídající šesti hodinám, a znovu vtáhnout vzduch do plic až v listopadu, byli bychom šokováni tím, jak odlišné vjemy to jsou. Zatímco bíle kvetoucí duben je svěže teplý a pudrově sladký jako velemrak ovocného cukru, listopadové vůně jsou rozkladné, drží se u země a zůstávají libé díky nízkým teplotám, jež regulují hnilobné procesy, takže si pro nos zachovávají zvláštní kouzlo loučení a zádumčivou libost. Samovolné kompostování padající hmoty v kombinaci s mentolovým závojem mlhy vytváří vonnou scenérii, již nelze porovnat s žádným jiným měsícem v plynutí roku. Je to vůně listopadové emoce: pochovávání, truchlení, vděčnosti a posledních příprav k návratu světla, včetně odvěkých, nezaplašitelných obav, zda vůbec ještě přijde - jestli se onoho neviditelného, majestátního zázraku zimní rovnodennosti člověk vůbec dočká. Tak je to ale úplně v pořádku. Právě listopadové obavy přerůstající v prosincovou hrůzu to světlo porodí.


Chodit přírodou a nasávat vůně a pachy je formou přirozené aromaterapie. Listopad - stejně jako duben - říká všemi svými smyslovými projevy: toto teď jsme. I člověk je přece příroda. A tak se teď pouštíme, zhnědlí a zkoucení padáme volným pádem, a dole u země pak vstupujeme do světa za světem. A tam dáme volný průchod rozkladným procesům, z nichž v dubnu vznikne moučkový cukr bíle kvetoucích ovocných stromů. Sladkost. Vůně na nás působí ze všech smyslových vjemů nejsugestivněji. A vůně listopadu říkají: vzdej se. Poddej se. Vtěl se do Velkého těla.


Pojďte se mnou znovu projít mé vonné zážitky minulých let. Minulých listopadů. Zvu vás k dalšímu listování Antologií pachů, mými zápisky o vůních v plynutí čtyř ročních období, jež jsem průběžně publikovala na Facebooku a Instagramu s hashtagem #antologiepachu. Třeba vás inspirují k procházce, kde dáte prostor dýchání a kochání se nosem, přestože máme sklon se od listopadu odvracet. Třeba vám pomůžou překonat tíži listopadových myšlenek. A třeba vás smíří s gigantickým pádem, který předchází úplnému vyhasnutí slunce. A novému zážehu.


Název každému příspěvku dávám teprve dnes. Datum odpovídá publikování textu na Instagramu, fotografie je vždy ze dne D.


A to je jeden z nedocenitelných darů čichu.


To, že každý den může být...


dnem D.



Listopadový déšť

2. listopadu 2020


Není jedna vůně deště. Je mnoho různých vůní deště.


Březnový déšť je jako jehly, a ty jehly propichují chladné mýdlové bubliny.


Na konci dubna v dešti vlhne hroznový cukr.


Praha Bubeneč, ulice Na Zátorce, 1. listopadu 2020. Irena Kozelská pro Synestesis.

V červencovém dešti někdo šlape na kole, vyrábí tak elektřinu, a oživuje hliněného Golema, v jehož těle přerušovaně blýská oběhová soustava.


V září shazuje déšť ojedinělé bomby na padáky pampelišek. Zásah!


Listopadový déšť umožňuje kapkám nevídanou kratochvíli: po celoroční dřině můžou nasednout na list jako na létající koberec, a konečně se nechat chvilku unášet. Fouká-li vítr, pak i proti přikázanému směru jízdy.


Pak už mají volno a chvilku makají vločky.



O plstnatosti mlhy

12. listopadu 2020


Na fotografii níže vidíte santal. Santalum album. Vonný tón esenciálního oleje získávaného parovodní destilací jádrového dřeva santalovníku bílého.


Vím, vidíte letohrádek v královské oboře Hvězda mezi Břevnovem a Bílou horou. Ale onen mléčný efekt způsobený rozptýlenou mlhou odpovídá v parfumérství efektu, jenž vzniká použitím santalu.


Santal je bílá mlha.


Letohrádek Hvězda, Praha Horní Liboc, 7. listopadu 2020. Irena Kozelská pro Synestesis.

Kdyby existoval slovník vůní a emocí, olfaktoricko-emocionální slovník, u slovníkového hesla "santal" by stálo: pravý spodní oktant, stav rozjímání, dobrovolná izolace, blahodárný ústup, vzdálení se, vytržení z času, zpomalení, zastavení, zjemnění, odpoutání se, zklidnění, vnitřní mír.


Santal vytváří zvláštní tón, jejž dokonale vystihuje francouzský výraz "feutré". V království zvuků to slovo znamená "tlumený", ve skutečnosti jde ovšem o deskriptor hmatový: znamená doslova "plstnatý". Santal voní stejně, jako zní perkusní nástroje, hrajete-li na ně plstí ovinutou paličkou, jako klavír, zmáčknete-li jeho pravý pedál. Zvuk se utlumí, vzdálí, rozpije.

Synestetická mapa 8 archetypů a 8 skupin vůní Irena Kozelská pro Synestesis.

Pravý spodní oktant je výsečí na mé mapě vůní. Patří těm nejhlubším tónům, tónům dřevitým s jangovou konotací. Všechny dřevité tóny nejsou plstnaté, ale všechny mají kontemplativní rozměr. Vybírají si je instinktivně lidé, kteří jsou v životě velmi daleko. Ač mezi lidmi, žijí v jisté formě dobrovolné izolace, volí si blahodárný ústup. Jejich čas plyne jinak než čas většiny lidí, a už jim to přestalo vadit. Už se proto nezlobí na jiné ani na sebe. Zjemněli. Odpoutali se od toho, co a jak by mělo být.


Není to vnitřní mír. Oni vědí, že vnitřní mír přijde trvale až později. A je to tak dobře. Ale svědčí jim, pokud se vzdálí, kdykoli je to potřeba. Už vědí, kam jít.


Kamsi do mlžné beztíže, kde to voní santalem.


O jedné z nejkrásnějších santalových vůní jsem psala před časem. Chcete-li, článek najdete pod názvem Jak voní... beduín ve velkoměstě. A vyzbrojte se trpělivostí nebo kapkou santalového oleje, na dnešní zrychlenou dobu si v psaní dopřávám prostor i čas.



Dejte jim kouř

18. listopadu 2020


Kouř.


Kouř není ani náhodou totéž co dým. Zatímco dým je hladký, mléčný, uniformní a spořádaný, kouř čpí peklem.


Iluzi dýmu lze v parfumérství vytvořit například santalem, jak jsem psala nedávno, a věřte mi, to jste někde na konci Harryho Pottera, na nádraží King's Cross tonoucím v bílé mlze a před vámi stojí někdo, kdo už tu dávno neměl být. Tak rozhodně nevypadá peklo.


Zahrada Břevnovského kláštera, Praha Břevnov, 15. listopadu 2020. Irena Kozelská pro Synestesis.

Kouř patří k prvkům, které v parfémech vytváří celistvost, opravdovost a potenciál skutečného uměleckého díla. Co je jen krásné, je kýč. Co je krásné i ošklivé zároveň, má šanci vyšplhat se do nejvyšších výšin umělecké slasti. Bez kusu pořádné ošklivosti voníte stejně zajímavě jako modrá laguna v katalogu Čedoku.


Kouř ruší, štípe, drásá, dráždí, pálí, odpuzuje. Vábí. Chcete míň, ale chcete víc. Možná to nechcete vůbec, ale hledáte to jako šílení. Odkud to jde? Co to je? Bože, to je hrůza. To je nádhera. To je hrůza. To bych nenosila. To chci!


Teprve když jim dáte pořádnej kouř, jdou za vámi jako beránci.



Kde chybí pomelo

25. listopadu 2019


První pomelo v tomto roce.


Doma, 25. listopadu 2019. Irena Kozelská pro Synestesis.

Pomelo voní mnohem jemněji než všechny ostatní citrusy. Teprve když pořádně potrýzníte jeho slupku a jeho vůně vám ulpí na prstech, ucítíte vůni podobnou grepu, jenž vznikl ostatně zkřížením pomela a pomeranče.


Vůně pomela je ovšem sladší, plašší a oblejší, jemně medově květinová a zároveň subtilně evokující citrusové listy. Zcela postrádá známky hořkosti, tak charakteristické pro grep.


Hodila by se do kolínské pro froté zvěřinec kojenců a batolat, které parfémový průmysl nehorázně zanedbává.



Jak vdechnout život novostavbě

26. listopadu 2019


Praha Dejvice, ulice Generála Píky, 26. listopadu 2019. Irena Kozelská pro Synestesis.

Nová stavba. Chladný vzduch umrtvil všechny pachy. Dokonalý zážitek čichového vakua. Sklo, ocel a sklokeramické obklady, a plastové fólie odlupující se z bezchybně hladkých ploch.


Kolemjdoucí natrávená cibule říká, že život zvítězí.



Lovkyně pachů v ohrožení

27. listopadu 2019


V Královské zahradě u Pražského hradu opravují Prezidentský domek. Čerstvá omítka je cítit jako acylpyrin rozpuštěný ve lžičce vody. Vytváří v nose špunt, jako by měl člověk na obličeji mokrý hadr.


Hradní stráž pohlíží na můj nenadálý zájem o pach stavebnin s neskrývaným podezřením.


Zahrady Pražského hradu, 27. listopadu 2019. Irena Kozelská pro Synestesis.


Umění zaujmout

30. listopadu 2019


V malostranských Vojanových sadech kvete kalina vonná.


Zima vůním nepřeje. Zmrzlina nevoní. Na konci listopadu je vzduch vyprázdněný. Ale kalina vonná, nenápadný keř s neduživými kvítky, vydechuje do chladného vzduchu překrásnou vůni podobnou sladce voskovému šeříku, jen o poznání živočišnější.


Praha Malá Strana, Vojanovy sady, 30. listopadu 2019. Foto Irena Kozelská pro Synestesis.

Kontrast je nejpůsobivějším principem estetiky a chytré krásky si umí počkat na to správné pozadí.


Po kalině se otáčí úplně všichni.

Comments


bottom of page