top of page

antologie pachů: říjen

jak voní říjen a proč je dobré si to uvědomit


___

K tomuto dni jsem zveřejnila na Instagramu 450 příspěvků.


Zdá se mi to hodně. Hodně času. Všechno, co uděláme, je vlastně kus života. A u těchto drobných textů to, jak ještě vysvětlím, platí dvojnásob. Jsou časem, který zabralo jejich tvoření i časem, který byl prožit.


Když něco píšu, dávám si záležet. Potřebuji dělat věci dobře, abych měla dobrý pocit sama ze sebe, abych se dobře cítila. A tak mě svým způsobem mrzí, že těch 450 příspěvků odnesla voda. Instagram je jako lávka nad řekou. Stojíte na ní a díváte se, co proud přináší. Podzimní listí, kry zimní oblevy, divoké víry předjarního tání, květnové věnce z pampelišek. Sotva se podíváte, je obraz pryč.


Pro mě to byly důležité chvíle.


Píšu totiž o kráse. O kráse vůni. Nevím, dá-li se napsat, že mě to napadlo jednoho dne, kdy mi nebylo už dlouhý čas dobře. Napadají nás myšlenky. Ale toto bylo spíše vnuknutí. Jak už jsem psala jinde, bolavá duše volala po něčem, co ji utěší. A tak ji vzaly dvě nohy na procházku. Kromě jiných instagramových příspěvků tak vznikla i série téměř 150-ti textů s hashtagem #antologiepachu. Antologie pachů. Cítila jsem potřebu chodit, chodit cestami, jimiž pokud možno nikdo nechodí. A když je člověk sám a dlouho jde, jako by sestoupil z pater prožívání, v nichž cítí napětí, že někam nedojde včas, nestihne dokončit, co mu bylo uloženo, že je někde, kde je rád, ale nemůže se jen tak uvolnit, protože čas je rozporcovaný na kousky, a i z této šťastné chvíle bude muset vstát a jít jinam, cítit zase napětí, že nedojde včas a nestihne dokončit, co mu bylo uloženo. A tak pořád dokola. V nikdy nekončícím chvění je jen prostor na chvění. Zejména má-li jeden povahu, která vydává to nejlepší v pomalém srdečním tepu, stane se tak průměrným, jen donekonečna cosi opakujícím mravencem u pásu, který běží pořád dál. Ve stresu člověk jen udržuje status quo.


Protože duše byla uvláčená během za pásem a po ničem netoužila víc než po chůzi volným tempem a směrem, o němž si sama rozhodne, z procházek se stal můj téměř každodenní rituál. Nohy šlapaly. A nos větřil. Tak se z mých útěšných pochodů stala záhy jistá forma laskavého lovu. Pozornost se stočila k vůním, a jakmile se nějaká objevila, duše se jí nechávala unést a mysl pokoušela uchopit její podstatu. Tak jsem se z nikoho - člověka, který je tak přehlcen chvěním, že neví, kdo je - stala průvodkyní světem vůní. Chvíli to ještě trvalo, ale pomalu jsem pochopila, že co potřebuji já, nepotřebuji zdaleka jen já. Vůně jsou jednou z nejkrásnějších forem všímavosti, či chcete-li mindfulness, a přivádějí člověka z přehlcení povinnostmi do prostoru, kde vnímá, co se děje, co se děje v něm, a co je potřeba - co má udělat pro sebe i pro svět.


Antologie pachů je cvičením všímavosti, v němž jsem našla mnohem víc než všímavost. S ulpíváním na vůních měnících se v kruhu roku mi došlo, že co vůně, to stav mysli. Zcela jinou emoci v nás navozují listopadové mentolové mlhy a jinou zase červnová poledne oranžovějící za zavřenými víčky. Přestože zejména duševně vyčerpaný člověk má pocit, že "správně" to bude, až bude zcela fit a prostý negativních pocitů, postupně přichází na to, že nejenže má každá emoce svůj smysl, protože každá je v přírodě přítomna a v přírodě není nic zbytečného či nesmyslného. Především jednomu dojde, že emoce do obrovské míry závisejí na tom, čím právě žije příroda. Na podzim člověk nemůže nebýt skleslý, protože klesá celý přirozený svět a všechno živé umírá a vrací se do země. A na jaře duše nemůže nepovstat z popela, neprojít vzkříšením, protože v intervalu několika dnů se odehraje gigantická zelená exploze, která vystřelí do vzduchu všechno živé včetně nás lidí a zanechá svět obalený hroznovým cukrem na stromech a trávou až po kolena. Člověk je také příroda. A zcela upřímně si myslím, že lidské nemoci a nepohodlí, zejména duševní, jsou zapříčiněny zejména tím, že na to člověk zapomněl. Část obtíží by se stala zcela přiměřených, kdybychom je uviděli v přírodě jako přirozený proces cyklického času, část bychom vyléčili prostým pobýváním v přírodě a zbytek se pokusili vyřešit díky náhlému nárůstu sil, jež by se přestaly ztrácet v černé díře marného boje s přirozeností.


Vidím proto velký smysl v tom se k těmto téměř 150 příspěvkům vrátit. Pro mě byly cestou, jak obnovit rozhovor s vlastními moudrými smysly napojenými na to, co se děje právě teď, i východiskem k pochopení proměn přírody, jež podmiňují naše vlastní měnící se psychické stavy. A to vše s pozorností zaměřenou na to, co je krásné: co voní. A někdy taky ne. Bez pachů není vědomí vůně, a bez nepříjemných emocí vědomí těch slastných. Cesty přírodou, při nichž jeden větří jako pes, jsou prostě blahem pro všechny smysly, o duši nemluvě. Čich, tento opovrhovaný, barbarský smysl, je cestou k nalezení smyslu.


A protože je říjen, ohlédneme se, souhlasíte-li, za mými říjnovými dobrodružstvími lovkyně pachů. Fotografie u jednotlivých textů je vždy autentická a zobrazuje to, co jsem cítila nosem. Datum odpovídá jejímu pořízení. Nadpis vymýšlím teprve dnes.



Proč nás vábí pach kvašení, hniloby a spáleniny

17. října 2020


Mezi poletujícím chmýřím pampelišek babího léta a chomáčky sněhových vloček opravdové zimy leží země nikoho. Krajina nevýrazných barev plná pozvolna se rýsujících skeletů spadaného listí, rozpadlých oříšků a větví. Člověka při tom pohledu přepadají zvláštní myšlenky a nálady, a tak je dnes, zdá se mi, opravdu málo lidí, kteří by měli chuť se v tom zátiší zastavit a hledat v tlejících sedimentech něco povznášejícího. Ale myslím, že je dobré to udělat. Je to nejen dobré, ale i zdravé a léčivé.


Poteplí, 20. října 2020. Foto Irena Kozelská pro Synestesis.

I kdyby člověk neměl příležitost přečíst jedinou knihu, evropská čtyři roční období mu poskytnou filosofický návod na život. Řeknou mu, že i on prochází čtyřmi ročními obdobími, a proto nemá smysl se na podzim tvářit, že je jaro. Tváří-li se podzim, že je jarem, soupeří s vlastním dítětem. Což je bohužel tragický problém naší civilizace, kde se matky i dcery snaží o totéž, kde si nevážíme ničeho než jara a ostatní roční doby zhodnocujeme tak, že je přetíráme nazeleno.


Z hlediska vůní je země nikoho základem všeho. Postupující podzim voní nádhernou směsí nahořklé tlející zeleně a navlhlé dřevitosti zkypřené dřevokaznými procesy a organickým hnitím. Vůně podzimu by obsahovala určitě vetiver, který voní jako vařené bramborové slupky, taky úchvatné sklepní pačuli, v němž jsou cítit vinné sudy pokryté plísní. Rozhodně bych do podzimu vkápla i řádnou dávku větvičníku, který připomíná mořské řasy prosychající na písku, a taky cedr, santal a oud, který voní trochu dřevem, trochu surovou kůží a trochu necudnými místy. A taky tabák k němu patří. Prostě vonné tóny základu, ty, které v parfémech přicházejí jako poslední, nejhlubší, nejtrvalejší.


Základ.


Je zajímavé, kolik lidí u mě na workshopu projde očicháváním všeho možného, parfémy vonícími zářivými pomeranči na sklonku dne, zvonivými konvalinkami rozstřikujícími kapky rosy, plaménky vánočního koření, a konečně povolí s úlevou v ramenou, když se dostanou k vůni, z níž je cítit spálenina, rozklad, kvašení, hniloba a tlení. Trochu navoněnějšími slovy řečeno zemitost, dřevitost a organická metamorfóza.


Opravdu věřím tomu, že nos jde přede všemi ostatními smysly, že je čich ze všech smyslů nejpravdivější, a když náš nos baží po podzimu, znamená to, že se mu podzimu nedostává. Třeba že podzimu nedáváme šanci, neumíme vidět jeho smysl, nedokážeme ho přijmout a prožít až do dna.


Až na vás tedy začne venku doléhat tíseň z šedi a pošmourna, všimněte si krajkoví zetlelých listů, uzlů rozpadajících se větví bez kůry a veverkami ohryzaných jablíček. A hlavně si vychutnejte nádhernou, ukotvující, vyživující vůni podzimu.


Protože právě z podzimu to pak všechno povstane.



Konec světa voní po asfaltu

28. října 2020


V Kafkově ulici v Bubenči vylili předevčírem na silnici čerstvý asfalt. Pršelo a vřelá hmota dosud bublala tak prudce, že člověk váhal, zda velké bubliny na hladině obrovské černé kaluže nezpůsobuje prudký dopad dešťových kapek.


Jsem velkou obhájkyní pachů. Mám za to, že pachy jsou zcela rovnocenné s vůněmi. Pach bublajícího asfaltu navozuje okamžitě drásavou atmosféru postapokalyptické krajiny. Ze země trčí hrudní koše zkřivených zátaras, v lesklé hladině téru se odráží pulzující záře výstražných světel a vzduch řeže na pláty vřeštění sirén.


Praha Bubeneč, před poštou v Kafkově ulici, 28. října 2020. Foto Irena Kozelská pro Synestesis.

Asfalt voní jako bramborové slupky vařené v roztavených pneumatikách. Ačkoli to zní k neuvěření, gumový tón lze vytvořit z něžné fialky. Fialka má totiž fasetu evokující pryž. Stačí pak tento akcent posílit dalšími složkami, třeba isobutyl chinolinem, který voní jako nový pánský řemen z hověziny, vlhkým tabákem, houbovým větvičníkem nebo vetiverem, který připomíná vůni brambor pečených v popelu, a jste v půlnoční Metropolis o tisíci patrech, ulicemi létají kluzáky v nespočetných úrovních a úplně dole bublá sametová revoluce. Velvet underground.


Obraťte do tekutého asfaltu náklad vanilkových lusků, a máte nádherný parfém Bvlgari Black. Sladce latexový pach albínských androidů s blankytně modrýma očima.


Více o tomto černém skvostu se dočtete zde, chcete-li. A nemáte-li trpělivost číst si o lásce za časů cholery, rolujte až tam, kde to vře a zvedá se štiplavý kouř. Až ke kaluži asfaltu.



Vánoce v říjnu

30. října 2020


Instantní magie. Spařte suché borovicové jehličí říjnovým deštěm, a v mžiku stojíte v temné předsíni s těžkými závěsy, na starých prosklených dveřích s nerovnými ploškami se rozpíjejí chvějivá světélka a v uších zní člověku cinkání, jako by se potkalo dvacet jemných stříbrných náramků na jednom zápěstí. Je vám pět a jsou Vánoce.


Efekt kouzla, magie, čar vzniká v parfémech vždycky aktivací jejich paměťového a emočního potenciálu. Parfém není ničím, dokud nám něco nepřipomíná. A kouzelným se stává, připomíná-li nám kouzelný okamžik z naší minulosti. Růže sama o sobě nebude magická až do chvíle, kdy ji skombinujete s perníkovým kořením. To se jako mávnutím kouzelného proutku začne na její temně červený samet snášet zlatý prach.


Praha Střešovice, 30. října 2020. Foto Irena Kozelská pro Synestesis.

Magie v parfémech, to je kromě jehličnatosti, okamžitě evokující tajemnost Vánoc, také cokoli větrového. Anýz, lékořice, kardamom. Větrovost máme spojenou s aroma sirupů, bonbónů a nápojů lásky ze zaprášených lékáren vyvedených v třešňovém dřevě, které jsme za život možná nikdy nenavštívili, ale nějakým kouzlem přesně víme, jak voní. Magie v parfémech, to je také konejšivá vůně heřmánku, jež připomíná léčivý odvar, v němž krouží velkou lžící maličká víla s třpytivými křídly.


Jak si toho jednou začne člověk všímat, nestačí se divit, odkud odevšad vylézají. Víly, skřítkové a bludičky. Kulišáci.


Dnes mi zašantročili deštník.


___

Zkuste to taky, přátelé. Dopřejte si bezcílné potulování a psí čenichání. Člověk ucítí v témže okamžiku vůni nebo pach... a silnou emoci. A když se pak emoce vynoří znovu, vítaná, nebo nečekaná, nezvaná, budete vědět, co se děje. Za každou silnou emocí je vůně nebo pach, a za každou vůní okamžik v cyklickém časoprostoru: krajina, která dává emoci smysl. Pupeny neraší z letního blahobytu, ale na holých větvích zebavého února. Předjarní naděje voní kafrem. Když duševní stavy vztáhneme k cyklickému plynutí a proměnám krajiny, zjistíme, že jsou přirozené, dějí se z velice dobrého důvodu a jednou... odplynou. A tak si vychutnejme ty krásné. A vychutnejme si i ty nevábné, od nichž se nám chce utéct. Kdo z plynutí roku vystřihne říjen, protože rezaví, těžkne a temní, ztratí v životě soudržnost. Ustrne. Z října totiž povstává listopad, z listopadu prosinec, a tak dál a dál. A zase bude jaro.


Má to smysl. Chce to jen chvíli bloumat a sem tam zavětřit. A pokud nevíte, jak na to, přijďte někdy čichat s mapou.


Čich je nejspolehlivější průvodce životem, jakého máme. Když člověk neví kudy kam, udělá nejlíp, když půjde...


rovnou za nosem.

Comments


bottom of page