top of page

antologie pachů: prosinec

jak voní prosinec a proč je dobré si to uvědomit


___

V prosinci se potkávají protiklady. Dlouho to tak ovšem nevypadá. Dlouho se člověk noří do tmy, někdy dokonce propadá, a vlastně neví, jestli vůbec ještě někdy nahmatá dno. Někdy trvá advent v životě člověka i několik dlouhých let.


Zdá se mi, že předvánoční čas je pro lidskou duši stále větším břemenem. Co je těžké už samo o sobě, si děláme ještě mnohem těžší. Když je totiž něco těžké - jako třeba snášet úbytek světla až na hranici únosnosti -, zaručeně to získá stonásobnou náročnost, pokud si naordinujeme, že místo smíření se s tichou, temnou tíží si pustíme na plné pecky předvánoční lunapark. Když je člověk vyčerpaný přirozenými podmínkami, jež jsou životu půl roku nakloněny a půl roku moc ne, vytvářením zářivé předvánoční idyly se s jistotou dorazí. Pro duši je zatěžkávací zkouška prosincové agonie očistcem. Předstírat ovšem, že místo očistem jde rájem, je jedním slovem peklo.


Staly se strašné věci. Je náhoda, že se staly v čase, kdy místo abychom si uklidili v hlavě a stiskli si vzájemně ruku a sem tam i rameno, aby bylo zřejmé, že v těžkých prosincových myšlenkách nejsme sami a že bude zase líp, šílíme na vánočních večírcích a strkáme se ve výdejnách balíků a u pásů škytajících k pokladnám? Kam až vyženeme rozpor mezi vnitřní tmou a vnějším blikajícím kýčem? Nikdy jsem neviděla film Volný pád s Michaelem Douglasem, ale znám jeho ikonickou scénu, kdy v prudkém horku vystupuje z auta, které uvízlo v nekonečné troubící koloně, a někam jde. I my už někam jdeme. Nebo možná padáme volným pádem. I masivně všudypřítomné hejty jsou formou střelby a zcela vědomým odpravováním duší. Máme ještě čas ztlumit zvuk a zářivost, a ulevit nervové soustavě, než exploduje do všech stran?

V prosinci se potkávají protiklady. Dlouho to tak nevypadá. Pak se čas ale naplní a den se zase začne dloužit. Nevím jak vy, ale já mám každý rok pocit, jako by černočernou tmu 21. prosince vystřídala oslnivě bílá. Opravdu ten první čas vidím černý jako dehet a druhý sněhobílý, tak strašně moc potřebuji obrátit kartu.


V prosinci se potkávají protiklady. A protože v neustále vznikajícím a zanikajícím světě naštěstí vše směřuje k rovnováze, platí, že čím větší tma, tím více světla. Zlé zkušenosti člověku umožňují docenit zkušenosti dobré. Kdyby jaro nepřicházelo po zimě, nebylo by pro nás tím, čím je. I letošnímu temnému prosinci už někde roste oslnivá protiváha, vůbec o tom nepochybuji.


Prosinec má vlastní vonné spektrum, jež ladí s jeho vleklou tmou a náhlým rozbřeskem. Jaké vůně a pachy jsem ulovila v prosinci minulých let, si můžete přečíst níže. Pokračuji v kapesní restrospektivě svých vonných zážitků publikovaných dříve na sociálních sítích.

Vůně a pachy provázejí každý čas i nečas a mnohdy odhalují podstatu obojího v nevídaných odstínech. Jak voní prosinec? Pročichejte se se mnou prosincem den za dnem. Pokud souzníte, věřte, že je to, jako bychom si vzájemně stiskli ruku a možná i rameno na znamení toho, že v prosincových myšlenkách nejsme sami a že bude zase líp.


Bude.


V tom je přece celá podstata prosincového času.




Chaloupka v horách

1. prosince 2019


V Míšeňské ulici jsem se nemohla nezastavit u malé, krásně upravené výlohy, celé v bílé. Jemné odstíny bílé, působivá hra různých textur. Celá ta výloha vyprávěla o světle, o tom, že stačí jedna barva, nebo možná nepřítomnost barvy, zato množství různých povrchů, a světlo a jeho pokaždé jiný odraz vytvoří něco magického.


Praha, Malá Strana, Míšeňská ulice, 30. listopadu 2019. Foto Irena Kozelská pro Synestesis.

Uvnitř to vonělo směsí esenciálních olejů za skromných 49 Kč. Levandule, citrusy a meduňka. Jako v chaloupce někde v horách, ve sněhu, kde se nad kamny suší vonné byliny.


Kouzelné místo může z obyčejné vůně udělat vůni zcela neobyčejnou. A totéž platí o lidech.



Pod vánočním stromem

1. prosince 2019


Praha Dejvice, Vítězné náměstí, 1. prosince 2019. Foto Irena Kozelská pro Synestesis.

U nás v Bubenči dnes rozsvítili vánoční strom. Prodíráme se opojnou vůní svařeného vína: alkohol, sladkost, skořice, hřebíček, pomerančová kůra. Rodiče tlačí v jesličkách na kolečkách malé Ježíšky.



V království kutilů

8. prosince 2019


Sladce pryskyřičná, pomalá vůně nařezaných fošen, euforizující toluen z lepidel a železitě olejnatá vůně kvant šroubků a matiček. Hornbach, království kutilů a lovkyň pachů...


Praha Velká Chuchle, 8. prosince 2019. Irena Kozelská pro Synestesis.


Tříkrálový dar

8. prosince 2020



Doma, 8. prosince 2020. Irena Kozelská pro Synestesis.




Na mostě z vůně

8. prosince 2020


Mezi Císařským ostrovem a Trójou konečně stojí nová lávka. Most. Můstek.


Když strávíte nějaký čas bez mostu, všestranně doceníte jeho smysl.


To, nakolik urychluje pohyb z břehu na břeh.

Jak zajímavé výhledy nabízí cestou tam i zpátky.

Že ze dvou oddělených částí udělá celek.


Praha Trója, 8. prosince 2020. Irena Kozelská pro Synestesis.

Můj kamarád Vojta mi nedávno psal o houbách a jejich chemickém těle. Chemického těla jsem se hned chytila. Krásně vystihuje, co je to pach. Pach nás dělá většími, než jsme. A co teprve, když nás většími udělá vůně...


Myslím, že vůbec nevadí, pokud někdo vůni, parfém, nenosí. Ale pokud ho nosí, měl by se, zdá se mi, zamyslet, jak vypadá jeho chemické tělo. Jakou má barvu, texturu, jak je velké? Nosit parfém je celkem zodpovědnost.


Parfém je takový most. Je to lávka, kterou postavíte mezi sebou a druhým břehem. Může urychlit pohyb z břehu na břeh a poskytnout zajímavé výhledy. Dokonce může ze dvou oddělených částí udělat celek. Zdá se mi proto nejlepší, když ten most vypadá jako vy. Připadá mi logické, když do tibetského kláštera v horách vede visutá lávka nad propastí a do londýnského Toweru Tower Bridge. Je to takové přehlednější. Férové.


Jinak je to, řekla bych, oslí můstek.



Proč v Princezně se zlatou hvězdou tančí Shalimar

16. prosince 2020


Co je to synestezie?


Občas zakopnu o nějakou myšlenku, obraz, příklad, který tento ne úplně snadný koncept nádherně vysvětluje.


Chcete-li pochopit, co je synestezie, připomeňte si pohádku Princezna se zlatou hvězdou a Ladino zadání, jak by měly vypadat troje šaty od krále Kazisvěta.


Ty první... "ať jsou jako slunce ranní,

které nad jezerem září za svítání,

z paprsků a mlhy musí mi je šíti,

ať se na nich ještě první rosa třpytí..."


Ty druhé "ať jsou světlem vyšívané,

jako letní den, když slunce horce plane,

lehoučké jak list, když padá do vody,

ať je nastříhají z letní oblohy..."


V mé hlavě, 16. prosince 2020. Foto via Pinterest.

A třetí "ať jsou jako nebe, když se večer setmí,

ať je ušijí z teplé noci letní,

lehoučké, jak tóny písně vzdálené..."


Pokud šaty nějak vypadají, nějak znějí, jsou nějaké na omak, ladí s nějakým pohybem či rytmem, ba dokonce nějak chutnají, a přitom každým dílčím smyslem stále vnímáte totéž, pak jste svědky synestezie. Všemi smyslovými kanály proudí táž informace. Jste svědky absolutního souladu.


Pokochejte se na Youtube mými nejoblíbenějšími, nočními. A jestli chcete vědět, jak voní, pak říkám, že jako Shalimar od Guerlaina.



Bílá... přijde a zvítězí

16. prosince 2021


Blankyt a vlhnoucí sníh v brázdách bělozemě mají něco z mraků viděných z letadla. Co spojuje to dole a to nahoře, je spanilost. Spanilost je zvláštní kombinací záře a chladu. Spanilost studí a oslepuje. A ačkoli obojí bolí, nemůžeme se té bolesti nabažit.


Mezi Nenačovicemi a Drahelčicemi, 12. prosince 2021. Foto Irena Kozelská pro Synestesis.

Spanilost voní bílým pelyňkem. Chlad ve vůních narůstá s bylinnou hořkostí. A protože není hořčejšího tónů, než je pelyněk, je pelyněk mrazivý jako poslední krok na Střechu světa. To záři do vůní vnášejí chladné citrusy, nejvíc ze všech bergamot. A právě bergamotu se pelyněk podobá svou citrusovou fasetou. Stejně jako se ostatně bergamot podobá pelyňku svou fasetou bylinně hořkou. A tak je na Střeše světa mráz i světlo, z něhož přechází zrak.


Vdechněte bílého pelyňku, a vydechnete mraky. Zatroubí štíhlé, předlouhé polnice, oči vám zblankytní a uprostřed čela se otevře slavobrána.



Proč důvěra voní perníkem

17. prosince 2019


Praha Střešovice, 17. prosince 2019. Foto Irena Kozelská pro Synestesis.

Tohle mě tak dojalo. Před jedním domem ve Střešovicích je strom ozdobený malými barevnými baňkami na dosah ruky. Někdo tam pochopil Vánoce: důvěra, odevzdání a malá sdílená radost. Nevím, jak dlouho tam ty baňky visí, ale asi je těch lidí, co pochopili Vánoce, víc. Důvěra podle mě voní jako perníkové koření.



Svět potřebuje naději a kapku labdana

21. prosince 2021


Přiznám se, že žádný okamžik v roce na mě nepůsobí tak silně jako zimní slunovrat. Moje tělo i duše těžknou od chvíle, kdy se začíná krátit den. Je léto, ale já vím, že za horizontem vláčných dnů čeká těžká, neprostupná Tma.


To dnes začíná čas mého tajného zmrtvýchvstání. Jako když Dětská císařovna z Nekonečného příběhu rozevře lotos své drobné dlaně s posledním a prvním zářivým zrnkem Fantázie.


Doma, 21. prosince 2021. Foto Irena Kozelská pro Synestesis.

Dnes to zase všechno začíná.


Jak voní Začátek? Jako labdanum. Jako pryskyřice vonící útlou sladkostí jedlého papíru zespod norimberského perníku a zároveň prudkým zážehem letovacích lamp. Je to takové ničivě laskavé Nic. Vůně Naděje. Kdyby vůně byla vidět, řekla bych že z téhle přechází zrak.


Všechny příběhy začínají a končí dnes. A za rok znova. Nikdy to nedopadne špatně, nebojte se, protože příště to vždycky může dopadnout líp. A taky dopadne.


Všechno dobře dopadne. Kápněte si do aromalampy labdana, a počkejte, až vám u zápěstí rozkvete lotos se zářivým zrnkem Fantázie.


A nezapomeňte si nasadit rytířskou helmu. Naděje oslepuje jako letovací lampa.

Kommentare


bottom of page