top of page

antologie pachů: únor

okamžik před výbuchem


___

S příchodem každého počátku nového období - astronomického jara, léta, podzimu, zimy - si uvědomím, že co se mě týče, plynou ve mně roční doby jinak: mají náskok. Myslím, že to tak vnímá mnoho z nás. Zima, přestože oficiálně nastává až 21. prosince, pro mě rozhodně pojímá prosinec celý, a k tomu samozřejmě ještě leden a únor. Víc už ovšem ani ťuk. S prvním březnovým dnem už vítám zase jaro, a to i kdyby všude ležel sníh. Vlastně si roční doby tvaruji do značné míry tak, jak se mi to hodí. Mám například dost bezohledný sklon trhat zimě únor od úst, a nespravedlivě jím přikrmovat jaro, nebo ještě lépe tu jeho část, kdy jara ještě neubývá. Únor a březen, z hlediska astronomického kalendáře zimní měsíce, mi tak výborně zapadají do mého vlastního pojetí běhu času jako dvouměsíční předehra k jaru: moje milované předjaří.


Březen coby předjarní měsíc praská ve švech. Pupeny pučí, trává se hrne spárami a první květy si díky své sporadičnosti až obscénně užívají absolutní pozornost. Březen je jako kalhoty po Vánocích nebo štelář na peřiny s nedoléhajícími panty, který, jakmile jej konečně s úlevou dovřete, exploduje trojnásobným objemem oproti původně vecpanému. Zatímco březen je tedy kynoucím Otesánkem, únor je oproti tomu onou sekundou, kdy švy i dvířka ještě drží. Drží, ale my víme, že dlouho nevydrží.


Únor je, celkově bych řekla, napitý. Povolují ledy, voda se řine z vyšších poloh do nižších, a přitom se rozlévá a vsakuje do krajiny. To je nápadný pohyb typický pro únor: náhlá zdivočelost vodních toků a masivní zavlažení půdy před tím, co má přijít. Právě v důsledku této napranosti vodou v jistém okamžiku všechno pukne. A pak už přírodu nic nezastaví.


My bychom se ale na chvilku zastavit mohli. Navrhuji chvilku postát právě u tohoto velkolepého času pěchování, kdy svět pod rouškou dokonané zkázy zimy neodvratně bobtná a spěje k masivní zelené explozi. Zvu vás k ohlédnutí za svými zápisky o vůních v plynutí českých čtyř ročních dob, které jsem publikovala v minulých letech na sociálních sítích s hashtagem #antologiepachu.


Chodit přírodou a větřit je formou mindfulness, terapií, školou života i návratem domů. Co se děje v přírodě, děje se i v člověku. Co se děje v únoru? Sbírá se voda a černá zem, z níž to všechno povstane. Únor je velekonví obrácenou na to, co už je dávno zaseto.


Uvidíte za pár dní.



Pod ledem

1. února 2020


Pokud se v úvodní fázi parfémové kompozice ocitnou vedle sebe takzvané aldehydy, molekuly evokující pichlavou mýdlovost a ostrý zimní vzduch, a konvalinka, jež může svou chladnou pronikavostí řezat jako jemné střepy skla, je jisté, že květiny, na něž dojde v další fázi vonného vývoje, se ocitnou pod ledem. Jako bychom uvěznili třeba takovou růži do kostky ledu.


Foto Vasilij Cesenov via Pinterest.

Kdybychom to skutečně udělali, růže by ztratila vonnou auru. Přestala by vonět. Mráz spolehlivě vygumuje vůně i pachy, vytvoří vonné vakuum. Zmzlina nevoní. Ta iluze v člověku přesto pracuje. Byla by to růže velmi chladná, tvrdá, matně lesklá, a také velmi čerstvá. Bylo by to kouzlo jako z pohádky o Sněhurce, jíž v kvádru ledu růžoví tváře, jako by se právě rozkošnicky natáhla do trávy po divoké hře na honěnou. V tom obraze je velké napětí: přítomnost nepřítomného, blízkost vzdáleného. Je to celý půvab panny: krása ženy budoucí.


Něco by v ní muselo být, a něco nesmělo. Kdyby v ní bylo moc zelených složek, už by budila dojem tání. Kdyby měla v základu cokoli teplého, efekt ledu by nefungoval vůbec.


Růže v ledu, to je třeba Calèche Soie de parfum od Hermèse. Dokonalý dojem nachové růžovosti a hedvábného taftu pod ledem. Ženu vonící Calèche Soie de parfum budete v zimě chodit objímat a zahřívat dechem a v létě u ní blaženě posedávat. Hlavně kolem poledne, když bude nebe bez mráčku a nikde ani náznak stínu.


To ledy povolí a vyloupne se růže. Znachovělá rozpaky, hedvábně vláčná a kupodivu i trochu zadýchaná, jako po divoké hře na honěnou.



Na stopě jara

12. února 2020


Praha, Stromovka, 12. února 2020. Foto Irena Kozelská pro Synestesis.

Pach vlhké hlíny, tlení a hniloba. Země těžkne, měkne a otvírá se. Už to přichází. Jaro.



Okřídlený

20. února 2020


Dobříš, 15. ůnora 2020. Foto Tanguy Calvez pro Synestesis.

Pegas. Vůně živočišného tepla. Něco z kvásku, kmínu a narcisů.



Český muž

22. února 2021


Předjaří je časem kořenů.


Kořeny jsou pod povrchem, kořeny jsou nad povrchem. V čase předjaří se soustavy kořenů odráží v kaluži nebe.


Předjaří voní těžkou hlínou, kořeny a chladným teplem naděje.


Je podivuhodné i samozřejmé, že nový čas - každý nový čas - začíná obratem ke kořenům. Začíná pohledem zpátky, pod povrch, do minulosti, do hlubin. Předjaří je zdánlivě nehybným územím nikoho, v němž to vře a bublá. Je verdunskou krajinou zablácených škarp a příkopů. Padnete-li do nich, přes ostnaté dráty pichlavých křovisek už se nikdy nedostanete ven. Zetlejete tam, a přispějete svým skromným dílem k Deváté symfonii jara. K Ódě na radost.


Kařízek, 20. února 2021. Foto Irena Kozelská pro Synestesis.

Předjaří voní jako vetiver.


Vetiver je esenciální olej získávaný parovodní destilací kořenů vousatky draslavé, Vetiveria zizanoides, trávy pocházející z Reunionu, Jávy či Haiti. Vetiver má hlubokou, zemitou vůni s kouřovým, zeleným a moučným podtónem připomínající zchladlé vařené bramborové slupky. Že vousatka pochází z exotických ostrovů, jí nijak neubírá na českosti, na tom, nakolik výstižně překládá do vůně české předjaří. Nemá snad předjaří draslavé vousy?


Nikdo mi nevymluví, že muž, který z principu odmítá parfém - tedy každý druhý český muž, a vlastně i první -, by měl začít svou parfémovou iniciaci u vetiveru.


Český muž je totiž podobný předjaří, a tudíž i vetiveru. Český muž voní jako vetiver.


Český muž je vetiver.


Nemá snad český muž draslavé vousy?

Comments


bottom of page