dej jabloni jméno

rozhovor s Renatou Trtíkovou, advokátkou jablek a volnočasovou pomoložkou

___

Čeho všeho jsme schopni?

Je mnoho lidí, kteří mají nějaké zaměstnání, ale jeho podstatu vtěsnají do tří zvadlých minut. A pak jsou takoví, kteří při líčení své práce září, tryskají a způsobují, že i my se chceme stát výpravčím v Žichlínku, psí kadeřnicí nebo sládkem v pivovaru. A konečně je tu ještě třetí živočišný druh: ti, kteří si důvod k záři a tryskání najdou po pracovní době. Nebo důvodů hned několik: planou pro svého koníčka nebo celou koňskou stáj.

Jablka jsou zralá, když začnou padat. Plod se sám odpoutá od stromu a stane samostatnou entitou. Co znamená zralost? Příroda má odpovědi na všechny otázky. Foto via Pinterest.

Renata Trtíková je učitelkou francouzštiny a dějepisu na gymnáziu v Nymburce a také znalkyní jablek a z mého pohledu i sochařkou moderní ženské identity. Vezměme však jedno po druhém. Smím-li to tak říct, Renata dnes stojí mezi dvěma světy: mezi učitelstvím a tím, co bude pak. I já jsem stála mezi dvěma světy, a protože už jsem se šťastně přehoupla na druhou stranu, vím, co obnáší ona mezifáze a také s hlubokým respektem a nepopiratelným okouzlením vnímám, jaké bohatství zájmů, znalostí a dobré vůle dokážeme nastřádat v časech, které odplynuly jako uzavřená kapitola, pro časy, které přijdou. V už zmiňované mezifázi je člověk nevidí tak dobře jako později, s časovým odstupem. Přirozeně. Jinak by nešlo o mezifázi, ale prostý krok odněkud někam. Někdo, kdo přijde a odejde, jako jsem já přišla na schůzku s Renatou do nymburské permakulturní zahrady Satureja, však velmi dobře vnímá a oceňuje, jak může být někým, kdo se právě nachází na území neurčitosti a hledání, v krátké chvíli oživen a obdarován. Zcela určitě a bez hledání. Nepochybuji, že až uplyne čas, jaký si mezifáze žádá, Renata nás překvapí něčím mimořádným. Co to bude? Možná jablečná advokacie, možná podpora ženám v hledání vlastních obrysů. Obojí je víc než potřeba. České jabloňky mnohdy zarůstají pichlavým houštím a není nikdo, kdo by jim v říjnu ulehčil a dopřál občerstvující řez. A něco podobného lze říct i o českých ženách, které sebe vidí často až na posledním místě, nesou stále větší zátěž a váhají, čeho se vzdát, přestože tuší, že bez více či méně radikálního řezu už takto žít dlouho nevydrží. Myslím, že v nové pracovní náplni, s níž Renata přijde, bude i vášeň pro to, čemu Francouzi říkají krásně transmission. Předávání. To je to, co dělá dobrého učitele: touha předat to, co vím. A dobrý učitel je třeba zdaleka nejen ve škole.

MDŽ v pojetí Renaty Trtíkové. I po měsících nevycházím z úžasu. Tento program je pro mě konečně portrétem ženy současnosti, s nímž mám chuť se ztotožnit. Čím vším my ženy můžeme být? Co můžeme zažít v den vlastního svátku? Inspiraci, jak četbou kultivovat vlastní ženství, rozkoš z tradiční ruční práce, čarování s bylinami a film o aféře #metoo. Nevzpomínám si, že bych se kdy setkala s tak inspirující mozaikou. Dnešní kultura má sklon rozdělovat ženy na ty, které pokorně vyšívají, a ty, které v nějaké formě bojují s muži. Jsme mnohem víc než to! Žena může být zcela dobře bytostí, jež kouzlí s milimetrovými stehy a zároveň se postaví sama za sebe. Jedno se s druhým nevylučuje! Plakát Renata Trtíková. Renato, děkujeme!

Na konci října, v souvislosti s jablečným rámcem říjnového měsíce, jsem přirozeně Renatu vyzpovídala na téma jablka. S Renatou by však bylo možné stejně dlouze diskutovat i o mnoha jiných tématech. Každé z nich má potenciál stát se novou profesí.

Podívejte se na rozhovor s Renatou jako na hodokvas umu, který v sobě někdy nosíme, aniž bychom vnímali, jaká hojnost v nás dříme. Podívejte se na něj jako na poetický inventář všeho, čeho jsme schopni, i když si možná myslíme, že vše bude třeba teprve vynalézt. Podívejte se na něj jako na obraz sklizně jedné části života, na zkoumání jejích sladkých plodů, na přemýšlení nad tím, jak s nimi nejlépe naložit. Je v nás větší bohatství, než tušíme. A v každém je dobrý hospodář a dobrá hospodyně, kteří umějí přebrat zralá jablka a rozhodnout, která se snědí hned, která se použijí k moštování a která poslouží v době zimy, než se zase po dlouhém spánku protáhne den a přijdou jiné zdroje.

Co ještě se od Renaty dozvíte?

• Jak nezkazit jablko?

• Proč se při budování jabloňového sadu inspirovat moudrostí našich předků?

• Jak si z jablka do minuty vyrobit lahodný nápoj?

• Proč se vrátit ke starým jablečným odrůdám?

• Proč k jablkům vonět?

Moje poděkování patří i paní Jiřině Kelymanové, majitelce zahrady Satureja, za laskavé přijetí a vytvoření těch nejlepších možných podmínek k "jablečnému" natáčení. Z okouzlení podzimní zahradou a poutavým vyprávěním obou dam jsme zapomněli fotit jako v červenci v Lednici. Naši roztržitost berme jako znamení, že do zahrady Satureja se musíme ještě vrátit.

Renata říká, že péče o jabloň začíná tím, že jí dáme jméno - najdeme název její odrůdy. Možná je právě to smyslem onoho času mezi dvěma světy: dát jméno tomu, co nám nese jablka.