top of page

filmáč pro synestetiky: irský zázrak (2022)

příběh děvčátka, které zemřelo, a začalo jíst


___

Jak začínají všechny příběhy? Bylo jednou jedno děvčátko, kterému říkali Červená Karkulka.


Na začátku všech příběhů je jméno.


Bylo jednou jedno děvčátko, kterému říkali Anna. A to děvčátko nejedlo.


Něco tu nehraje. Foto z filmu Irský zázrak (Sebastián Lelio, 2022) via Pinterest.

Přestože nejíst je velmi nebezpečné, rodiče, ba i lidé úplně cizí k děvčátku pro její hladovění vzhlíželi jako ke svatému obrázku. Jedí lidé. Kdo nejí, a přesto žije ve zdraví, musí být víc než člověk. Musí být světcem. Vyvoleným. Svatý obrázek je vždycky místem středu. Co středu - je uprostřed a zároveň výš. Přestanete-li jíst, stanete se středobodem jednoho malého, a někdy i velkého světa. Budete nejen ve středu. Budete zároveň výš. Stanete se tím, k němuž se budou ve zbožném gestu vztahovat všechny ruce.


Kdo touží ocitnout se ve středu a výš? Přece ten, kdo se předtím stejně náhle octl mimo střed a níž. Úplně nejníž. Kdo byl vyhnán z ráje. Příběhy jsou jen převyprávěné symetrie.


Vesnice je rozpolcena. Je to podvod? Je to zázrak? Potřebujeme důkazy. A tak do irské vsi přijíždí anglická ošetřovatelka Lib, která má spolu s jednou řádovou sestrou dítě ve dne v noci pozorovat. Je rok 1862 a domovem Anniny rodiny je zvětralý domeček pro hadrové panenky krčící se v nekonečných drnech schnoucích vřesovišť. Krajinu sápe vítr a kalné mraky jen tu a tam odhalí nebe. To aby lidé zmučení bídou neztratili víru, že Bůh existuje.


V krajině navštívené hladem rostou zvláštní stromy. Foto z filmu via Pinterest.

Dítě je v pořádku. Po zdravotní stránce prospívá. Lib už toho však v životě viděla dost, aby věděla, že jsou jen lidé a bohové, a nic mezi tím. A jednoho dne si spočítá dvě a dvě. Dívenku někdo, něco udržuje při životě. A její hladovění má nějaký důvod. Půst je jednou z forem očisty, jeden z mnoha způsobů, jak se znovu se stáváme čistými. Na Anně lpí nějaká špína. Byla něčím, někým pošpiněna.


Někdo se na ní provinil. Dítě, jemuž bylo ublíženo, není nečisté. Ale to dítě neví.


V příběhu vystupuje celá řada postav. V pohádce - v mýtu - může být mnoho postav. Ve skutečnosti je jich však jen pár. I v tomto příběhu můžeme většinu postav seškrtat. Jsou stejně důležité jako drny schnoucího vřesu. Tvoří kulisu. Nebo jsou jen dílčím aspektem jedné z jednajících postav. Není tomu tak ostatně i v životě? Neexistují vedle skutečných aktérů také "pravé ruky" a "koule u nohy"? Zkrátka ti, kdo vlastní vůli nemají a svým tělem pouze vykonávají či hatí vůli jiných? V tomto příběhu vystupuje matka a dítě. Matka a dcera. Syn by se mohl jmenovat "matčino provinění". Otec "umlčené svědomí". Matkou je i Lib. Je světlou stranou Anniny matky, tak jako je v pohádkách macecha matčinou stranou stinnou. Je tu tedy matka a dcera a matka má dobrou a zlou podobu. I dcera má, jak možná sami uvidíte, dobrou a zlou podobu. Kdo ji nemá.


Zázraky existují. Stačí jen uvidět, co tu vždycky bylo. Přebálka knižní předlohy filmu. Foto via Pinterest.

V té na oko prosté konstelaci se hraje dvojí hra. Děvčátko žije ve dvou různých příbězích. V jednom nejí, aby někoho spasilo. Ve druhém jí, aby někoho nezatratilo. Jak splnit dva úkoly, jež se vzájemně vylučují? Prostě jednu ze dvou skutečností zcela popřete. Ačkoli ji budete cítit i ve vlastních ústech a žaludku, zůstanete tím, kdo hladoví. Jednoduchý trik? Prostinká myšlenka? Zázrak.


V tomto příběhu je mnoho vinných, ale jedna z postav nese vinu největší. Příběh jedenáctileté Anny ukazuje, že malý člověk je houževnatější, než by se mohlo zdát. Vlastně přežije i vlastní smrt. Co jej však spolehlivě zlomí, je křivé obvinění jednoho z bohů. Když ten, kdo má v příběhu roli neomylného, neunese vlastní vinu a namísto sebe obviní dítě, něco v něm zabije. Vlastně dítě zabije. Zabije v něm totiž víru v to, že je dobré. A s tím se nedá žít. I ti, kdo s tímto přesvědčením žijí, nežijí. Vidíme to všude kolem sebe. Svět je plný lidí, kteří úzkostlivě tají, že nežijí, protože se bojí, že se tak přijde na to, že patří k několika málo zatracencům, kteří nejsou dobří. Svět je ale plný zatracenců. Je jich tak "málo", že se o ničem jiném nemluví. Znamená to, že osudem člověka je zůstat zlomený a nežít?


Co je vlastně špatně? To, že někdo z bohů křivě obviní dítě? Že se někdo z lidí vidí jako bůh? To všechno se dělo, děje a bude dít. Co je vlastně dobře? Když alespoň jeden, dva, pár lidí uvidí, že jsou jen lidé a bohové, a nic mezi tím. V tom bodě může začít nový příběh.


Kámen, tlející vegetace a ocelové nebe. A tu a tam zázrak: to se všichni náhle otočí týmž směrem a zvednou ruku, aby neoslepli. Nebarvy políbí ryzí blankyt a předjarní zář nebeské slávy. Ještě může vše vzít nenadálý směr. Ještě může být všechno jinak. Foto z filmu via Pinterest.


Klíčem k příběhu je jeho čas. Irský zázrak se odehrává v předjaří.


Předjaří má nenapodobitelnou estetiku. A v tomto filmu plném bídy povstává předjaří v nebývalé slávě. Předjaří je časem chýlícího se začátku. Příběhy se samozřejmě chýlí ke konci. Ale příběh přírody se vždy chýlí ke konci i začátku. V příběhu věčného návratu je totiž konec počátkem. Zubožené irské vřesoviště je tak plné naděje a s ním i všechny postavy, jež brzy znovu povstanou.


Uvědomili jste si někdy, co obnáší práce kostýmního výtvarníka? Uvědomili jste si, že jinak je třeba obléknout Ofélii, jíž se už od začátku rozprostírají v proudu květinami ozdobené vlasy, a jinak zlou Kateřinu, která svou hádavostí nutí muže najít pevné základy? Kostýmy jsou symboly. Kostýmy vyprávějí příběh samy o sobě. Oděvy, oblečení jsou celou mytologií. A v Irském zázraku se vypráví příběh předjaří. Příběh chýlícího se vzkříšení. Sledujeme synestetický film: vše je jedno. Všechny vjemy vyprávějí příběh Konce a Počátku. Vše je jedna emoce. Naděje. A naděje je blankytná jako šaty Lib.


Takové to zvláštní oslnivo, co zní jako stříbrné polnice uprostřed země nikoho. Foto via Pinterest.


Blankytné je ve filmu postřídmu. Irské nebe působí spíš jako otlučená poklice na hrnci s hříšníky. Blankyt divák spíš zahlédne než vidí. Zářivě blankytné jsou ovšem šaty Lib: útržek blankytu na pozadí nekonečných schnoucích vřesovišť. Blankytné je na plátně ze všech barev nejméně, a přesto nejvíc. Vlastně nic než blankyt nevnímáte. Vaše oči půjdou neomylně za Nadějí. Lib je poslem Nebes. Andělem spásy, co sám v duši pláče, bere opiáty a rozpíchává si prst. Je takovým andělem k uvěření. A tak se nemusíte bát. Ještě všechno vezme správný směr. Ještě všechno dobře skončí.


Může být vzduch plný naděje? A parfém? Foto via Pinterest.

Lib by voněla parfémem Assenzio skromné, neokázalé značky L'erbolario. Vůně L'erbolario stojí pár korun a v Itálii se prodávají v lékarnách. "Assenzio" znamená v italštině pelyněk. Nebo také hořkost. Uvědomili jste si, jak je hořkost plná naděje? Proč máme i my, lidé, před příchodem jara nutkavou chuť na kopřivy a na špenát? Assenzio voní hořkostí plnou příslibů. Hořkost čistí.


Assenzio je parfém mraků. Hned od začátku je v něm oblačno a mraky rychle proudí. Můžete je tak pozorovat a stále v nich hledat nové odpovědi na své otázky. Představu mraků ve vůních vytvářejí pudrové a pižmové složky připomínající čistotu dávno uplynulých let. Nepodobá se snad oblak pudru mraku? Nejsou bílé cíchy mraky visícími na šňůře? Aby se mraky pohybovaly - aby rychle plynuly a přelévaly se v nové a nové tvary -, musíme do nich fouknout. Přidat vítr. Větrovost. Větrové koření a jemně kafrovité byliny. Koriandr, kardamom, levanduli a pelyněk. A už ji tu máme: hořkost. Jsou to mraky keltských krajin. Mraky poháněné větrem změny. Je to vůně hořce konejšivá, vzdušně hladivá, vlídně chladná. Dávná a přitom nová. Zelená, jemně kořenitá pudrovost. Nic, jaké je na počátku Všeho.


Stává se vám, že nějaký film zcela rozpoznáte jako váš? Nejenže vás osudově osloví příběh. Cítíte, že vás něčím věrně zrcadlí. Příběhy jsou často vyjádřené krajinou se všemi jejími smyslovými vjemy. A lidé jsou příběhy. Jsou-li lidé příběhy, pak jsou také krajiny. Se vším všudy. Každý z nás je velmi přesným okamžikem v plynutí roku. Kdybyste tu chvíli zachytili na fotografii, byli byste na ní celí. Byly by na ní vaše oči, vlasy i pleť, a také to, co máte dělat na tomto světě. Někdo se třeba chýlí k Počátku. Oči má trochu modré, trochu zelené a trochu šedé, vlasy popelavě hnědé jako trouchnivějící větvičky, co ulámal vítr a těžký sníh, a pleť trochu políbenou chladem. Ztělesněné předjaří. Zázrak?


Příběh děvčátka, které nejedlo, má šťastné rozuzlení.


Na jeho konci si děvčátko vkládá do úst lžičku.


Jak může ten, kdo nejedl, začít jíst? Jak může ten, kdo nežil, začít žít?


Na začátku je jméno. Děvčátko, které nejedlo, se jmenovalo Anna a bylo jí jedenáct let.


Děvčátko, které jí, se jmenuje Nan a je jí devět. Má jinou matku, jiného otce. Je někým jiným. Anna zemřela, a narodila se Nan.


S novým jménem přichází nový příběh.


Ptáčci. Jste v příběhu, v němž se vám nelíbí? Symbolem Annina příběhu je ptáček. Co musí udělat ptáček, aby mohl žít? Nelíbí se vám ve vašem příběhu? A co by bylo jeho symbolem? Foto via Pinterest.

"Dovnitř a ven. Dovnitř a ven," říká si Anna kdesi uprostřed příběhu, když mezi prsty rychle pohybuje obrázkem ptáčka připevněným na niti. Na jedné straně kartičky je ptáček v kleci. Na straně druhé ptáček na svobodě. Jednoduchý trik? Prostinká myšlenka? Zázrak.


Kdo chce jíst, kdo chce žít, musí z klece ven.


Musí dovyprávět příběh, a začít nový. S novým hrdinou, s novým jménem.


Jednoduchý trik? Prostinká myšlenka?


Zázrak.


"Dovnitř a ven. Dovnitř a ven."


"Ven."


Sirény předjaří. Matthew Herbert a zvuky rozpíjení. Naděje může být téměř nesnesitelná. Hudba z filmu Irský zázrak.


P.S. Chcete víc? Chcete přijít na kloub tomu, jak zachytit vůni předjaří? Online workshop "Jak přeložit vůní... předjaří", se koná už ve čtvrtek 23. března od 19 do 20 hod. Nemáte-li právě v tento den a tuto hodinu čas, workshop bude pro účastníky ke shlédnutí i ze záznamu, a to do konce měsíce března. Přihlašování je možné do 19. března na této stránce, tak abych vám stihla poštou doručit vzorky vůní, s nimiž budeme pracovat.


P.S. P.S. A cítíte-li někde v hloubi duše, že časem vaší duše je předjaří, napište mi o vzorek Assenzio od L'erbolario - 2 ml, 125 Kč, irena.kozelska@synestesis.com.


P.S. P.S. P.S. Pokud jste film neviděli, a máte chuť se na něj podívat, odhodlejte se k původní jazykové verzi. Moje angličtina není bůhvíjaká, ale v originále mě film doslova uhranul. To v českém překladu se dojem z filmu prudce propadá, a hlavně příběh ztrácí svou nebývalou, čistou mytologičnost. Ostatně ani podivuhodně ryzí, a zároveň syrovou a temnou Florence Pugh žádný hlas nenahradí. Pokud nad vámi přesto zůstanou viset otazníky, sáhněte po knižní předloze. Nikdy nikde nenajdeme tolik odpovědí... jako v příběhu. "Dovnitř a ven. Dovnitř a ven."

Comentários


bottom of page