top of page

filmáč pro synestetiky: smím prosit (2004)

proč vstát od obložené tabule a jít za svou hvězdou


___

John Clark má všechno.


Přání? Foto z filmu Shall We Dance (Peter Chelsom, 2004) via Pinterest.

Pracuje v pěkném obleku ve vysoké prosklené budově uprostřed vysokých prosklených budov. S manželkou udržují hladký chod středostavovské domácnosti. Když se náhodou potkají mezi dvěma povinnostmi, ona mu předá s úsměvem další pokyn na žlutém post-it papírku, on ji s úsměvem políbí a plynule přejde k jeho splnění. Dospívající děti jsou přiměřeně zralé i přiměřené nezralé. O narozeninách John sfoukne svíčky, poděkuje ženě za froté župan a uléhá do elegantně povlečené postele. Dobře promazané soukolí. A přesto, když jede večer po práci domů chicagským příměstským vlakem, dívá se z okna jako smutné dítě, co za trest nesmí ven. Vlastně ne. Dítě, co za trest nesmí ven, obvykle trucuje, přifukuje se zevnitř a chystá krutou odplatu, na kterou nakonec nedojde, protože co chce nejvíc, je vyběhnout ven. A tak je vlastně jako štěně, které v běhu zvednete ze země a chvíli ho necháte zabírat tlapkami jen tak. Stačí je zase položit na zem, a už je pryč.


Kdybyste Johna zvedli a znovu položili na zem, nejspíš by pod tíhou ramen těžce přilnul k zemi, převzal s úsměvem další pokyn na žlutém post-it papírku a plynule přešel k jeho splnění. "Promiň ten župan. Ale já nikdy nevím, co ti koupit. Ty nikdy nic nechceš."


John Clark má všechno. Až na jednu věc: neví, co by si přál. A přesto, když jede večer z práce chicagským příměstským vlakem, dívá se z okna jako někdo, kdo nekonečně touží. Po čem?


Co vyhlížíme? Koho? Foto z filmu Shall We Dance (Peter Chelsom, 2004) via Pinterest.

Ačkoli to zní paradoxně, nejvíc touží ti, kdo nevědí po čem. Vypadají sice na první pohled jako malinkými olověnkami naplnění hadroví panáčci, kteří, když je zvednete a znovu položíte na zem, pod tíhou ramen těžce přilnou k zemi. Ve skutečnosti ale nemůžeme být dále od pravdy. Když takový toužící očima najde to, po čem touží, z hadrového panáčka se stává olympijský finalista: startuje, ani nevíte jak. John takhle jede večer po práci domů chicagskou nadzemkou, a najednou jej uvidí: předmět své touhy. Princeznu v zakletém zámku. Krásnou, tajemnou dívku za oknem Taneční školy slečny Mitzi. Dívku, která se dívá z okna. A touží.


Tak začíná příběh právního experta na závěti, který se v půli života probudí, a zjistí, že mu něco velice důležitého chybí. A spolu s dalšími šesti lidmi, kterým něco velice důležitého chybí, se sejdou na tanečním parketu Taneční školy slečny Mitzi.


Film Smím prosit Petera Chelsoma z roku 2004 je vynikající, bravurně napsaný a bravurně zahraný film, který si, už kvůli své hlavní postavě, kterou přesvědčivě hraje Richard Gere, zaslouží srovnání se skvělou Pretty Woman. A také nezbytný dovětek: totiž že je to film v mnoha ohledech ještě mnohem, mnohem lepší. Je věrohodnější, vtipnější, lidštější, a hlavně vypráví s neuvěřitelnou kombinací lehkosti a hloubky o něčem, co známe všichni: o více či méně cyklicky se vracejících okamžicích, kdy si člověk uvědomí, že nežije život, jaký by chtěl žít - že, jakkoli dobře nebo špatně se mu daří, ocitl se na konci jedné kapitoly, stačilo, děkuji, ale chci od života víc.


První impulz. Krásná, silná a ve filmu bohužel nepoužitá scéna, kterou můžete vidět v rámci filmových bonusů. Rozhodně stojí za to. Od koho přichází při tanci první impulz? Důležitá lekce pro dnešní dobu, kdy je všechno možné, a tak obě pohlaví stojí na místě. Foto z filmu Shall We Dance (Peter Chelsom, 2004) via Pinterest.

Smím prosit je z mého pohledu tak mimořádným filmem hned z několika důvodů.


V prvé řadě už kvůli tomu, s jakým vhledem a nadhledem vypráví o krizi středního věku. Přestože jde o romantickou hollywoodskou komedii, sledujeme nečekaně "evropský" - rozumějte obyčejný, realistický, nehrdinský - příběh normálního člověka, který si oproti obvyklému klišé nekoupí červené ferrari a nenabrnkne dlouhonohou spolujezdkyni z podvědomé hrůzy ze ztráty potence ve všech smyslech toho slova (což je mimochodem zápletka Pretty Women), ale prostě udělá impulzivně cosi zcela neplánovaného: vstoupí do budovy taneční školy, aby se seznámil se ženou, která ho na první pohled okouzlila. Svým způsobem následuje tajemství, jež tu ženu obklopuje, a chtě nechtě se mu vydává přijít na kloub. Vzápětí je, zcela uvěřitelně, vtažen do víru událostí, na něž v souladu se svou vlastně pasivní povahou spíš reaguje, než by je inicioval. Richard Gere v roli Johna Clarka fantasticky ztvárňuje pnutí mezi poctivostí a oddaností manželce a rodině a "voláním divočiny", a jemnou hrou pohledů, výrazu, pohybu rukou buduje oblouk celého dramatu krize středního věku, jež není, jak je nám často shlíživě podsouváno, dětinským odžívaním si neodžitého, ale krutým hledáním vlastní podstaty ztracené pod nánosem útrpného naplňování vnější, celospolečenské představy štěstí a úspěchu.


Tyhle černé šaty pokládám za jedny z nejkrásnějších filmových rób vůbec. Budu se muset vrátit ke svému cyklu o ikonických šatech a pojednat je v náležité šíři i hloubce.


Absolutním trumfem filmu jsou herci obsazení do vedlejších rolí. V případě Smím prosit by vlastně bylo zcela nefér mluvit o vedlejších rolích. Všechny postavy jsou tak skvěle napsané a skvěle obsazené, že divák nevychází z údivu nad jejich plastičností podanou v obdivuhodné zkratce, dějové provázanosti a herecké souhře. Parket taneční školy slečny Mitzi tak zaplní předměstsky chlapácký Chic (Bobby Cannavale), olbřímí medvídek Vern (Omar Benson Miller), labutěnková sekernice Bobbie (Lisa Ann Walter) a víkendový latino lover Link (Stanley Tucci). Jejich učitelka slečna Mitzi (Anita Gillette), bohatě seniorského věku, musí každou část lekce provedené se záviděníhodným profesionálním úsměvem proložit panákem z plácačky ukryté v postranní skříňce. Paulina, "dívka z obrazu" - rozumějte z okenního rámu, kde ji s uhranutím spatří John z projíždějícího městského vlaku - v podání jindy poněkud pouťově vyzývavé Jennifer Lopez, je vznešeně ladná, neproniknutelně tajuplná, zdrženlivě elegantní, a přitom ponechává prostor melacholickému kouzlu Susan Sarandon v roli Johnovy manželky Beverly. Navzdory vyššímu věku a "okoukanosti", které v čase krize středního věku nehrají ve prospěch klamaných manželek, prostě věříme tomu, že John uvnitř prožívá skutečné drama a upřímnou rozpolcenost z náhlého zaujetí záhadnou tanečnicí. Nemůžu nezmínit ani dvojici detektivů, které si Beverly najímá, aby vypátrali důvod Johnových nenadálých pozdních příchodů domů - polyesterového šviháka pana Devinea (Richard Jenkins) a existenciálního filosofa Scotta (Nick Canon). Ve filmu Smím prosit zkrátka jen tak zbůhdarma a bez komického efektu nezačne hrát ani magnetofon, a tak při tanečních lekcích aparaturu obsluhuje mlčící postava Daphne (Daphne Korol), představující typ dokonale učesaných dam nevyčíslitelného věku s náušnicemi z pravěku jejich mladosti, jež se dílem neobjasnitelných příčin ocitají na strategických pozicích kerberů výstavních síní a divadelních biletářek.


Smím prosit je film pozoruhodně ryzí svou rámcovou mytologickou situací. Jeho dějovým jádrem je pohádkový motiv večera s jeho tajemstvím, začarovaným zámkem, jemuž se z neznámého důvodu vyhýbají lidé, zakletou princeznou ve věži a plesem, kam se za tmy a v záři pochodní sjíždějí hosté, aby v magickém čase odbíjející půlnoci zažili osudové setkání. Jsme si vůbec vědomi toho, nakolik nám taneční lekce, plesy, sledování Stardance umožňují prožívat tuto mytickou zápletku a oživovat v sobě archetyp princezny a prince? Vnímáme vlastně, za jakými pocity večer vstupujeme do sálů s křišťálovými lustry a zrcadly na stěnách a v dlouhých róbách a elegantních oblecích se necháváme doslova a do písmene unášet hudbou? Rozumíme tomu, že navzdory prozaičnosti doby tak alespoň jednou za čas žijeme zcela reálně pohádkou?


Jak by dámy voněly? Temně modrá přirozeně Shalimarem od Guerlaina, ideálně v pohádkově bezelstné koncentraci EDT. A sněžná labuť Angelem od Thierryho Muglera. K pudrově růžové Paulině se dostaneme vzápětí.


Svět společenského tance ve Smím prosit neskutečně přirozeně, organicky, uvěřitelně vytváří tento vrstevnatý svět snění, kouzla, plavného pohybu sametovou nocí. Excelentní soundtrack - a postava muzikálové pamětnice Miss Mitzi i nepřekonatelný glamour Richarda Gerea - děj geniálně propojují s tradicí klasického hollywoodského muzikálu, který vlastně sám prýští z mytologického momentu pohádkového plesu s jeho tylovou nadýchaností, zářivou okázalostí a půlnoční magií. Všechny tři vrstvy - pohádka, klasický muzikál i vlastní děj Smím prosit - vlastně úplně stejně krouží kolem mytologického jádra hvězdné noci v čase chýlící se půlnoci, kdy se uzavírá jeden čas a začíná nový. Smím prosit je tak příběhem hledání světa za světem: toho, jenž září za sametovou oponou noci propíchanou tisíci zářivými dírkami. Netoužíme snad v čase krizí odvážit se, rozhrnout temnotu, a pustit se tam, kde tušíme nevyčerpatelný zdroj světla? Není snad každá krize překonáním temnoty a jiskrou nové naděje?



Serge Lutens Féminité du bois


Vanoucí potpourri. Kdo je Paulina? Paulina je pokušení, záhada, citadela v oblaku měkce se snášejícího labutího peří. A také to nejjemnější, nejměkčí, nejéteričtější z ženské podstaty. Kostýmy Jennifer Lopez ve filmu Smím prosit pro mě v tomto ohledu zůstávají i po letech jednou z nejsilnějších inspirací v ženském oblékání a zasloužily by si vlastní pojednání. Cítíte-li potřebu svým oblečením akcentovat vlastní ženskost, pak se zaměřte - možná trochu překvapivě - zejména na tréninkové oblečení tanečnic společenských tanců. Jen těžko objevíte něco více ženského a pohodlného zároveň. Jistou oběť představují pouze boty. Tvar tanečních bot ovšem zůstává nepřekonatelným kánonem proporcí ženské obuvi a teprve oněch 8 cm výšky vytvoří kýženou iluzi nehmotné vznešenosti.



Pro jednou dokonale synestetický obal. Foto via www.fragrantica.com.

Oblečení ovšem ponechme stranou. Studujeme synestetický film - film vytvářející všesmyslovou harmonii -, a pastvu pro oči už před sebou máme. Co potřebujeme, aby byla synestetičnost úplná, je vůně. Pastva pro nos.


Parfém pro Paulinu jsem nehledala dlouho. Stačilo připomenout si ikonickou scénu, kde tančí v pudrově švestkovém, lehounkém zavinovacím svetříku walz na neméně ikonickou skladbu Moon River z filmu Snídaně u Tiffanyho, a už se vůně nesla vzduchem. Sehrála roli také geniální scéna Susan Sarandon a Richarda Jenkinse, v níž hledají důvod Johnových podivně vonících košil v investování v místnosti s potpourri?



Féminité du bois, "Ženskost dřeva", parfém Pierra Bourdona a Christofera Sheldrakea z roku 1992, vznikl původně pod japonskou značkou Shiseido a v odborné literatuře je pokládán za přelomový - totiž vůbec první dřevitý parfém pro ženy. S tím osobně nesouhlasím, a toto prvenství přisuzuji neméně krásnému, ale nepoměrně jadrnějšímu, tabákově rouhavému vonnému opusu Joop! Femme z roku 1987. Féminité byla záhy přenesena z portfolia domu Shiseido pod střechu značky Serge Lutens. Serge Lutens působil původně u Shiseida jako umělecký ředitel a na vznik parfému měl tak zásadní vliv, že neváhal učinit z něj zakládající kámen své vlastní řady vůní. Kompozice prošla v roce 2009 reformulací, a pokud mě paměť neklame, oproti původní verzi je dnes lehčí, vzdušnější, a pro plavný waltzový krok vhodnější než její sice překrásná, ale hutně ovocná, výrazně probarvěnější, až pastózní předloha.


Co se týče přirovnání k potpourri, dnešní Féminité skutečně okamžitě evokuje tlumenou hřejivou vůni směsi sestávající z hoblin cedru, plátků sušené růže a švestek, hřebíčku a skořice. V srdci má v sobě i cosi ze svařeného vína a v základu působí jako na prach rozemletý rumový perník. Každopádně voní velice přirozeně, nechává se unášet větrem jako velejemné cedrové piliny s broskvovým chmýřím či teplou nocí pulzující švestkové květy a voní tklivě a melancholicky, jako něco, co bylo ztraceno. Ne však nenávratně.



Cartier Déclaration Parfum


Richard Gere v třídobém taktu. Parfém Mathilde Laurent Déclaration Parfum je svým způsobem Féminité bez květin a ovoce doplněná tónem elegantní kůže - jako by se Paulina otiskla do mužské náruče. Zůstává slavnostní kořenitost, tentokrát nejen teplá, ale i svěže větrová, jak jsme u pánských vůní zvyklí, zkypřený cedr a ušlechtilost táhlých balzámů. Vůně nepostrádá ani jistou míru tělesnosti: jemnou, ale elektrizující dávku římského kmínu připomínající živočišnou vůni těla v pohybu. Po několika hodinách parfém sublimuje v závan změklé pánské kožené rukavice vonící už zmiňovaným perníkem. A stín Caryho Granta, Jamese Stewarta a Garyho Coopera. Prostě starý Hollywood s pěšinkou uhlazenou na stranu a lehkým tanečním krokem.


Nádherný flakón s motivem srdce. Foto via www. fragrantica.com.

Jako vždy si obě vůně můžete objednat ve formě vzorku v ampulce s rozprašovačem o objemu 2 ml. Féminité du bois EDP za 160 Kč a Déclaration Parfum EDP za 150 Kč - stačí napsat na adresu irena.kozelska@synestesis.com.


Je Smím prosit příběhem o nevěře? Na začátku to tak vypadá. První krok do neznáma John udělá z okouzlení cizí ženou. A je obrovským vkladem filmu, že se to stane právě tak. Právě proto nás příběh tolik vtahuje: protože je v něm tolik lidskosti - rozumějte normální lidské slabosti - i o tolik víc než banální volání vášně, novosti, pocitu výjimečnosti. Oním první lákadlem tak není nic extra ušlechtilého. Byl by ale John tak zajímavou, plastickou postavou, kdyby "nezhřešil"? Byli bychom vůbec lidmi, kdybychom občas neudělali něco nefotogenického, pitomého, zavrženíhodného? Z Johna každopádně právě ono pokušení vykřeše to, co mu vlastně zoufale chybělo: troufalost, zápal, šmrnc. Jiskru. "Dívka z obrazu" ho tak nedovede k dívce z obrazu, ale k úplně nové dimenzi života za oponou tmy propíchané tisíci zářivými dírkami. Vlastně uvidí svoji hvězdu, a prostě za ní musí jít.


Takže kudy už je jasné. Foto via Pinterest.

"Proč jsi mi o tom neřekl?" ptá se Beverly vyčítavě Johna, když odhalí jeho nový život.

"Protože jsem se styděl, že chci víc štěstí, když už ho máme tolik."


Tahle věta mě vždycky strašně, strašně moc dojme. Je v ní totiž celá podstata opravdu hodných, poctivých, charakterních lidí, kteří nechtějí zabírat moc místa. Lidí, kteří "mají všechno". Až na jednu věc: nevědí, co by si přáli. Můžou si toho přát spoustu, ale jsou to věci, jaké si takoví lidé obvykle přejí. Bezdrátová sluchátka. Froté župan. Knížku do postele. Přejí si je, protože tak nezaberou moc místa. Ale když jedou večer domů metrem nebo tramvají, dívají se z okna jako někdo, kdo nekonečně touží.


Chtění je taky trochu sval. A když člověk od malička chce jen to, co je chtít vhodné, vlastně neví, co je chtít doopravdy.


Naštěstí to nebesa umějí zařídit tak, že nám v čase tmy a slepoty nad hlavou rozsvítí hvězdu. Někdy přímo letící. A ještě sešlou návody k použití, jako ten příběh o třech králích, kteří taky všechno měli, všeho ale nechali, vzali s sebou zlato, myrhu a kadidlo - vyjádření největších díků -, a šli to nové přivítat.


Tak co? Půjdeme?


P.S. A kdyby to s vámi kroutilo, a toužili jste očichat Shalimar, Féminité, Angel - celkem 18 ikonických vůní posledních 150 let moderního parfumérství -, v pátek 26. ledna v Praze Dejvicích můžete přijít na to "Jak cestovat s vůněmi časem". Třeba je mezi nimi ta vaše. Vaše hvězda pro rok 2024.

bottom of page