o také o růžích, které se otevřou až doma
___
Jsou nenápadné filmy, z nichž se vyklube fenomén.
A filmy na první pohled neodolatelné, kterým nakonec k fenoménu něco chybí. Někdy celý fenomén.
Když jsem před lety v kině viděla upoutávku na film Alana Rickmana A little chaos (snad "Špetka chaosu", v české distribuci Králova zahradnice), bylo mi hned jasné, že za pár dnů budu v kině sedět znovu. Mám totiž slabost pro Kate Winslet, Matthiase Schoenaertse i Alana Rickmana, kteří si rozebrali hlavní role, a obvykle okamžitě zbystřím v celém těle, když se někde objeví jméno Andrého Le Nôtra, skromného, a přitom nesmírně znalého, všestranného tvůrce versailleských zahrad, o barokních zahradách nemluvě. Když se o pár dnů později objevil na plátně zelený kopec, po jehož hřbetu převážejí vozy zleva doprava vzrostlé stromy, moje nadšení se dotklo blaženosti. Vybavil se mi archetypálně ryzí příběh Ludvíka XIV. a správce královské pokladny Fouqueta, Fouquetovo zatčení pár dní poté, co se králi příliš chlubil, a hlavně mýty o tom, že stromy z Fouquetova panství Vaux-le-Vicomte byly vykopány ze země a převezeny do Versailles. Hlavou se mi prošla také Lizzy Bennet v nádherném záběru z filmu Pýcha a předsudek Joea Wrighta, v němž vidíme její útlou postavu kráčet na horizontu travnatého svahu, na němž roste jediný strom. Podobné výjevy mě dokážou naplnit tichou radostí a slastným očekáváním.
Radost i slast se překvapivě rychle svezly do zcela jiné emoce, jako když se filmový vypraveč pokusí podtrhnout náhlou změnu kurzu zdánlivě idylického vyprávění stržením jehly z brázd vinylové desky. Hned za nanejvýš slibným zeleným kopcem následovala scéna z komnat Ludvíka XIV., při níž člověk ze všech sil pomáhá části hereckého obsazení k méně amatérskému výkonu. Děti ani královna se ani vzdáleně nedokázaly přiblížit herectví Alana Rickmana, což chápu, ale nemůžu nevidět. A takovouto jízdou na tobogánu, kdy vás vztlak samospádu místy prudce vymrští k euforickým výšinám a místy nechá téměř zaseknout v trubici vyprávění, je film celý. Králova zahradnice je snímek s obrovským, ale nenaplněným potenciálem, který musí divák nechat dorůst do patřičné velikosti až ve své hlavě. Nebo si počkat na zdařilejší remake.
A přesto...
Přesto bych každému vřele doporučila se na film podívat, ideálně několikrát. V mnoha ohledech je totiž opravdu výjimečný. Cosi v něm totiž v základu pracuje - téměř samovolně - v jeho prospěch. Jako by mytologický náboj příběhu živil poněkud jalově plynoucí vyprávěcí linky a zavíjel je chtě nechtě do spirály, jež dává celku i každému z motivů šanci stát se průlomem v hledání smyslu životních událostí. A věřte, že právě tento smysl naléhavě hledáme i my, kdo se na film díváme. Příběh tří zahradníků a jedné zahrady za časů labutích per a barokních perel je totiž ve skutečnosti příběhem o hledání cesty z chaosu dnešních dnů. Alan Rickman v něm řeší, téměř desetiletí před zbytkem společnosti, tabu stárnutí, vztah talentu bez prostředků a prostředků bez talentu, cestu z životního otřesu, smysl vztahu a manželství, to vše, jak asi už tušíte, v celistvém všesmyslovém zážitku. A little chaos je synestetický film.
Chcete-li dát filmu šanci - a dát šanci sobě, aby do vás mohl mýtus vstoupit a přispět k vaší vnitřní proměně -, je dobré se předem připravit na to, že Králova zahradnice má coby filmové dílo závažné nedostatky. Už sám scénář stojí na krajně nepravděpodobné myšlence, že v době Ludvíka XIV. by někdo svěřil náročný krajinářský projekt ženě. Až na Alana Rickmana herci podávají průměrné a podprůměrné výkony. A konečně i tématické linky, samy o sobě překvapivě nadčasové i aktuální - zkrátka mytologické jako hrom -, postrádají spád a hlavně pointu: ono kýžené nalezení smyslu.
Skvělý film tvoří skvělý scénář, skvělí herci a skvělé režijní vedení, jež buduje v postavách a situacích pohnutky projevující se slovem i mimoslovně, takže nabýváme pocitu, že nic jiného, než co postavy řekly, ani říct nemohly. To o Králově zahradnici neplatí. Film místy ztrácí soudržnost a místy je až školometsky doslovný. Kdybychom vypnuli zvuk, zcela se v ději ztratíme, protože nonverbální projev herců je nekonzistentní a plochý, nebuduje dějový oblouk, negraduje. Vzpomeňme si přitom, pro srovnání, jak zcela unikátně tato spolupráce slova a mimoslovního vyjadřování funguje v už zmiňované Pýše a předsudku. Pokud jste viděli Wrightův film i četli knihu Jane Austen, asi mi dáte za pravdu, že knižní předloha má sice nepochybně vybroušené dialogy, ale neposkytuje téměř žádná vodítka k vnitřnímu prožitku postav. A přesto na plátně vidíme kontinuum vtipu, jiskření a duchaplnosti, a hlavně máme pocit, že před námi stojí lidé jako my. Režisér Joe Wright zkrátka uměl vysledovat motivaci postav až k jejich niterným kořenům a hercům předat, co mají postavou vyjádřit. Právě toto soudržné herectví však v Králově zahradnici chybí. Dialogy s potenciálem skvělých point tak kolem herců propadávají jako míčky vystřelené rovnou na smeč, s nimiž se však ruka nepotká.
Výše zahradníci v procesu... A níže zelený výsledek. Foto z filmu a přírodní amfiteátr ve Versailles, obojí via Pinterest.
Mohl si přitom režisér vybrat lepší herce, než je Kate Winslet a Matthias Schoenaerts? Právě tím, že Alan Rickman obsadil do jedné z hlavních rolí - do role Ludvíka XIV. - sám sebe, svým způsobem stejně elegantně jako nemilosrdně usvědčil viníka onoho mrhání latentní energií. Je jím on sám. Nerada to říkám, ale Alan Rickman je mimořádný herec, ovšem špatný režisér. A tak je na plátně prakticky jediným, kdo skutečně panuje své roli. Zejména ve scéně, kdy se vydává za pana de La Quintinie, tvůrce ovocné a zelinářské zahrady ve Versailles, z něj nelze spustit oči. Je nedůtklivým jezevcem, trochu škodolibým pokušitelem, uraženým majestátem i prostou, zranitelnou duší, která odkládá starou ulitu a ještě nemá novou, to vše na ploše několika málo minut. A je také něčím, co umí ztělesnit jen Alan Rickman - a ještě Charlie Chaplin a, myslím to vážně, Rákosníček hlasem Jiřiny Bohdalové: pětiletým skřítkem, co umí vtáhnout do plic všechny starosti - třeba že se mu něco nepovedlo, což si moc nerad přiznává - a vzápětí tíseň sešpulenými rty vyfouknout ven, na okamžik vyboulit dětské bříško a hned nato se znovu srovnat v zádech a opět stát bezstarostným pánem světa. A vy se musíte smát a dojímat se nad tím, protože v té grimase je celá moc i bezmoc dětství. Uznejte, že vložit něco takového do Ludvíka XIV. je projevem herecké geniality.
Král nebo zahradník? Král i zahradník. Skřítek přichází na scénu vzápětí poté, co končí tato sekvence. Jak říkám, podívejte se na celý film.
Alan Rickman ví, co od sebe v roli očekává, a tak je coby Ludvík XIV. skvělý. Je Králem Slunce i Alanem Rickmanem a právě propojení jejich osobností přináší onen nový význam, objasnění něčeho dosud nejasného, jehož se u dějových linek nedočkáme. Alan Rickman vlastně ukazuje křehkou tvář narcismu a narcistního megalomana hraje tak, že ho člověk může do jisté míry chápat, ba dokonce s ním soucítit. To je v naší kultuře opravdu průlomové. Narcisy buď uctíváme jako bohy, nebo zatracujeme jako démony. Lidi v nich rozhodně nevidíme, a proto možná ani nevíme, co si s nimi počít.
Rickman je ve své roli skvělý, protože ví, co od sebe očekává. Kate Winslet se to však zřejmě nedozvěděla a totéž lze říct i o jindy přesvědčivých hercích, jako je Matthias Schoenaerts či komediální génius Stanley Tucci (vřele doporučuji vychutnat si ho ve filmu Petera Chelsoma Smím prosit). Jejich postavy tak postrádají ohraničení, jednoznačnost, přesvědčivost, přestože zjevně dělají, co mohou. Musíme si je tak dotvořit ve svých představách: nechat rozkvést doma ve váze jako řezané květiny předané k budoucí slávě.
Myslím, že každá z postav má ve filmu jakýsi klíčový moment, obsahující postavu celou. Prostě narativní zkratku, životní příběh v kostce. Říkejme mu fraktál. Fraktál je základní stavební motiv čehokoliv, který se znovu a znovu opakuje v různých měřítcích. Brokolice romanesco. Pírka ptáků. Blesky za bouřky. Ještě blaženě kloužu na velevlně nadšení ze skvělého, vnuknutími prodchnutého článku Vojty Frančeho na toto téma, který jsem šťastnou náhodou objevila až léta po jeho zveřejnění. Pro postavu Kate Winslet je takto určujícím okamžikem zdánlivě nenápadná scéna, kdy Madame Sabine De Barra, kterou Kate Winslet ztělesňuje, přihlíží spolu s André Le Nôtrem a dalšími dvořany výbuchu v kamenolomu. Zatímco všichni při detonaci ustoupí o několik kroků zpět, ona nejenže zůstává pevně na místě. Dokonce má z exploze a tlakové vlny zvláštní požitek. Očividně se nebojí smrti. Ba co víc, jako by takovou eventualitu téměř vítala. Co člověku dává tak krajní touhu po svobodě a osvobození? A z čeho nás vysvobodí jen smrt? Le Nôtre k ní v tom okamžiku přistupuje z houfu dvořanů se slovy: "Jste lehkovážná, Madame." Kdyby Matthias Schoenaerts věděl, že právě stojí v oku tornáda - totiž v klidném středu jinak prudce rotujícího fraktálu -, pronesl by tuto větu se směsí zahanbujícího uvědomění si vlastní dvořanské ustrašenosti a erotické fascinace touto nespoutanou ženou. Ve skutečnosti ji vysloví, jako by z povinnosti vyzýval k tanci matku své vyvolené na plese, kam vůbec nechtěl jít. Prostě zcela nevyužitý míček. Řekněme rovnou, že chemie mezi hlavními hrdiny vůbec nefunguje.
Růžičkou brokolice Andrého Le Nôtra - jeho fraktálem - je scéna, jíž dokonce ani není účasten. Vystupuje v ní král a jeho zahradnice a král se v ní zahradnice ptá, jak na ni "mistr Le Nôtre" (krásné, výmluvné oslovení, viďte) působí: "He is the most complete person I know." "Je nejúplnějším člověkem, jakého znám." Nebo, budu-li se držet spíše dobového ideálu než doslovného překladu, možná člověkem "nejdokonalejším", "nejvznešenějším", "nejúctyhodnějším". Představte si, že něco takového řekne zahradnice Králi Slunce! Tato scéna je svým způsobem protínajícím se fraktálem všech tří hlavních postav: až sebedestruktivně přímé ženy, šlechetného, ale vždy bezpečně se sklánějícího zahradníka a krále, jehož rozmary a temná rozhodnutí pramení, zdá se, překvapivě z prapohnutky, jež je ryzí: "Přál bych si, aby se takhle mluvilo o mě."
Problém je v tom, že co těmto fraktálům předchází a co jim následuje, s nimi není v souladu, a tak jejich živelnou moc nemůžeme budovat spolu s příběhem a dovést ji až do bodu výbušné katarze, v níž se - jako se to nevyhnutelně stává na konci každého mimořádného díla - očistíme, obrodíme spolu s hlavními postavami. Kate Winslet vlastně vůbec nepůsobí jako svobodná duše, jež si svou upřímností soustavně zadělává na problémy. Postrádá náboj, onen přetlak, který drtivě opravdovým lidem vhání do úst slova, jichž litují dřív, než je stihli vyslovit. Při pohledu na ni se o ni nebojíte, nekoušete si nehty kvůli tomu, do jakých nepříjemností se zase dostane. Madame De Barra své třaskavé věty pronáší jako bezpečné fráze a stejně laxně je přijímá i její okolí. Podobně ani z Matthiase Schoenaertse necítíte onu duševní velkorysost a rozprostřenost myšlení, vhled a hloubku, onu "celistvost", jež je, domnívám se, přítomností všech emocí a zároveň schopností podřídit je dlouhodobému záměru, v jehož základu je, promiňte mi to zdánlivé klišé, obecné blaho (tuto polohu uhrančivě ztělesňuje Ian McKellen coby Gandalf v Pánovi prstenů). Schoenaerts působí chlapecky nezrale, ploše a jeho "zahradní" metafory - v textu překrásně formulované filozofické pasáže o člověku jako stvořiteli zahrady - zní z jeho úst jako nabiflovaná školní látka. Přesně tuto polohu - houževnatého, pracovitého, moudrého muže - přitom famózně zahrál ve filmu Daleko od hlučícího davu Thomase Vinterberga. Myslím, že právě tento herec umí dokonale naplnit jakousi archetypální touhu ženy po nemluvném muži, který koná. Což je přesně André Le Nôtre. V Králově zahradnici ale jako by byl duchem nepřítomen, jako by měl každou chvíli usnout. Jako by nerozuměl vlastní roli. Nedivím se mu. Přihlédneme-li k tomu, že filmové scény se natáčejí ve zpřeházeném pořadí, bez jasného režisérského vedení dobře zahraná symfonie prostě nemůže vzniknout.
A tou Králova zahradnice přesto je. Je symfonií spletenou z hned několika naléhavých motivů, které řešíme dnes a denně a stále na ně nenacházíme odpověď. Proč je ženství tak tyransky spjato s mládím a krásou? A s čím je svázáno, když už mladé není? Jak žít v manželství, když se stane pouhou formou, z níž však nelze odejít? Co je vlastně láska, není-li utvrzováním druhého o jeho výjimečnosti? Kolik lidí tvoří pár? Je možné být šťastný, když tak činíme jiné nešťastnými? Jak už jsem předesílala výše, film s nemalým předstihem před současným masivním zpochybňováním všech společenských dogmat řeší, nakolik je existující řád smysluplný, když žije už pouze jako norma, kterou velká část lidí nedokáže nebo nechce naplňovat.
Co je vlastně základní myšlenkou filmu? O čem to celé je? Přiznám se, že nevím. Věděl to Alan Rickman? Myslím, že ze scénáře mohlo vzniknout hned několik Králových zahradnic s nesrovnatelně větším tahem.
Třeba film o tyranii dokonalosti, z níž se rodí narcistní despotové i zástup poddaných ochotných jim sloužit. Tam, kde vzniká prostor pro a little chaos, "špetku chaosu", vzniká i šance absolutismus iluzorní bezchybnosti elegantně rozložit z vnějšku i zevnitř. Tyranie dokonalosti trvá jen potud, pokud věříme, že nějaká dokonalost existuje.
Mohl to být ale stejně tak film o ozdravení vztahů. Nehroutí se snad vztahy proto, že se v nich lidé necítí "special" - výjimeční, zasluhující zvláštní pozornost a zacházení, hodni ne už úcty, ale až jisté formy uctívání? Neukazuje se snad, že potud, pokud vztahy slouží k potvrzování si našich klamných představ o sobě samých, rychle se vyčerpávají? Vlastně i tady by pomohla "špetka chaosu": prostě se smířit s tím, že jsme obyčejní, všichni stejně něčím zajímaví a něčím nezajímaví, a i takové nás může mít někdo ze srdce rád.
A do třetice všeho dobrého mohla být Králova zahradnice filmem o smyslu středního věku. Ten přece tolik potřebujeme najít! Sabine De Barra je v příběhu ženou středního věku, stejně jako její filmová představitelka. Přesto však v celém filmu sklízí pozornost a komplimenty téměř výhradně za oslnivý půvab, jako by jí bylo dvacet. A ten, s veškerou úctou k úžasné a v tomto směru nanejvýš střízlivé Kate Winslet, už zcela přirozeně nemá. Žena ale jako by jinou hodnotu než krásu mládí neměla. To je opravdu obrovský problém dnešní doby, který ženy nutí předstírat, co nejsou, vynakládat obrovské množství energie na udržování iluze, která je z podstaty neudržitelná, a hlavně jim výrazně komplikuje možnost rozvinout přednosti druhého věku života - jinou hodnotu, než je vše, co se pojí s mládím.
Pro mě je klíčem k této hodnotě vůně. Přinejmenším v Králově zahradnici. Jak už jsem psala výše, Králova zahradnice je film synestetický, a tak mezi jeho poselstvím a smyslovou podobou existuje všesmyslový, synestetický soulad. Nositelkou průlomu na všech frontách - katalyzátorem oné výše už zmiňované katarze - měla být ve filmu jeho protagonistka. A ta je spjata s růží.
Divine Spirituelle
"Lehká, ryzí vůně, přirozená a nenucená," říká Ludvík XIV., když z rukou Madame De Barra přijímá v Louvru damašskou růži. U keře damašských růží se seznámili ve výše už připomínané kouzelné scéně stojící na záměně krále za jeho zahradníka. A damašskou růži Sabine králi předává při oficiální audienci, jako jakési spiklenecké mrknutí okem a připomenutí jejich dřívější, neplánované a nečekaně důvěrné rozmluvy v ovocné zahradě. Růže ve filmu symbolizuje krásu věcí, jež jsou "jen" tím, čím jsou - ničím méně ani víc. Sabine De Barra nepochybně je takovou růží. Sedí vedle krále, chroupá jablko otřené do zástěry a jen tak si s ním povídá o budoucnosti světa. Ta růže je přesný opak toho, čím se král obklopil. A on vidí, jak ho ten jeho svět unavuje, a ten její povznáší.
Spirituelle, "Oduševnělá", vůně z roku 2014 z dílny parfuméra Richarda Ibaneze, je jednou z nejautentičtěji vonících růžových vůní, jaké znám. Voní jako rozjímání v kvetoucím rozáriu s damašskými růžemi. Není v ní nic, co by nebylo v růžovém keři: jemná citrusovost, jako když při loupání citronu vystříkne z citrusové kůry sprška kapének, svěží vzdušnost, hedvábné vanutí, jako by kolem vás tančily víly s růžovými hedvábnými šátky, jemně pikantní ovocnost připomínající lesní jahody, pozvolné těžknoucí medovění. Spirituelle prochází obloukem svěží panenskosti, milenecké rozkošnosti až k tiché obřadnosti kněžky a předkládá jakousi esenci jinu či podoby Venuše od líbezné dívenky rodící se z mořské pěny, přes rozmarnou krásku, která se natahuje po Paridově jablku, až po klidnou, oblou siluetu tušenou v teplé tmě. Spirituelle je vůní svým způsobem prostou, jako je prostá ženská nahota. Je však prostá velkolepě. Takovou je růže vždycky.
Myslím, že Kate Winslet měla mít v Králově zahradnici jiné kostýmy. Člověk jako divák cítí, že komplimenty si ve společnosti dvořanů zaslouží, že mezi ně vnáší zcela jiného ducha, jiné cítění. Měla je však dostat pro něco jiného, než je ženy obvykle dostávají. Sabine De Barra nenosí paruku na dvoře plném paruk. Na dvoře hýřícím parfémy voní prostou růží. A tak si myslím, že mezi dvořany soutěžícími v přepychu mohla mít úplně jednoduché šaty. Krásné, ale bez příkras, jako růže. Ztělesňuje totiž střet kulturních nánosů s autenticitou. Myslím, že přesně tohle v sobě ta postava má. Je tím, čím říká, že je. Umí rozhodně konsternovat, ale nenapadlo by ji přemýšlet nad tím, jak by toho dosáhla. Netoužit vyrážet dech je cosi vzácného, co vyráží dech a co mívají až lidé ne už mladí.
I film sám je přesně tím, čím říká, že je. A Little Chaos. Je to prostě film trochu zmatený. Není však právě toto ultimátní smíření se s vlastní nedokonalostí tím, co dnešní doba nejvíc potřebuje? Může člověk nemít rád to, co už od začátku přiznává své vlastní chyby?
Možná jsem úplně vedle a Alan Rickman teď někde nahoře sedí s obočím povytaženým do půli čela a jeho mlčení je jako obvykle stonásobně výmluvnější než slova. Je to ale Alan Rickman, a tak si představuji, jak se náhle proměňuje v pětiletého skřítka, co umí vtáhnout do plic všechny starosti a vzápětí tíseň sešpulenými rty vyfouknout ven, na okamžik vyboulit dětské bříško a hned nato se znovu srovnat v zádech a opět stát bezstarostným pánem světa.
Někdo jako Alan Rickman prostě může natočit a little chaos, a stejně zůstat the best.
Hudba Petera Gregsona. Také naprosto a zcela divine.
P.S. Chcete-li se na film "podívat" všemi smysly, přátelé, můžete si napsat o vzorek Divine Spirituelle - 2 ml v ampulce s rozprašovačem za 170 Kč.
P.S.P.S. A toužíte-li sami konečně najít vůni, jež vás bude předcházet jako ztělesnění vaší duše v plynném skupenství, připojte se v pátek 21. července od 17 do 20 hod. v Praze Dejvicích k workshopu "Jak vonět ve svém živlu". Každá duše leží někde mezi ohněm, vodou, zemí a vzduchem. Pomozte té své najít element, v němž se bude cítit jako ryba ve vodě.