čeho je nejméně, toho je nejvíc
___
Vesnice je film o červené.
Červené je v ní tolik jako v zimní krajině. Téměř žádná. Ale objeví-li se na plátně, nic jiného nevidíte. Nic jiného nevidíte, ani když se neobjeví. Jak je to možné?
Zakažte něco, a stane se to všudypřítomným. Zákaz je příkaz. Na co nesmíte ani pomyslet, na to budete myslet od rána do večera, ba ještě v noci o tom snít. Chcete-li něco navždy zpřítomnit, doslova zvěčnit, zakažte to.
Ve vesnici uprostřed Covingtonských lesů nesmí být vidět červená. Objeví-li se červený kvítek, červená bobule, vesničané je v hrůze zahrabávají do země. Červená totiž přitahuje "Ty, o nichž se nemluví". Tvory žijící v lesích. Nebezpečné tvory. Stvůry. A tak je vesnice obehnána prapory v barvě hořčičné žluti, jež má ochrannou moc, a v noci kolem ní svítí kruh hořčičně žlutých pochodní. Vesnice je jako člověk, jenž křídou kreslí na zem ochranný kruh. Kruh, kam zlí duchové nesmějí.
Pokud tvory v lese nikdo nedráždí a nevstupuje na jejich území, je vesnice v bezpečí. Co když ale není zbytí? Co když je potřeba jít přes les do města? Do města za lesem. Do města, kde číhá zkaženost, zrada a zklamání. Ale kde mají to, co ve vesnici chybí. Lék.
Půjdou tam, když zemře dítě? Půjdou, aby jiné dítě nezemřelo? Nepůjdou. Nemůžou. "Ti, o nichž se nemluví" by je nenechali projít.
Až se jednou jeden z vesničanů vrátí z lesa s hrstí červených bobulí. Jak je možné, že přežil? Jak to, že nepřivábil lesní stvůry? Je totiž nevinný. Prosťáček. Tělem muž, ale duší čisté dítě. Čistí tedy projdou?
Stane se strašná tragédie. Prosťáček Noah propíchá břicho rivalovi v lásce. Jako jehelníček. Zdá se, že byl víc tělem muž, než duší čisté dítě. Lucius zemře, pokud nedostane lék. Lék, který je k sehnání jen ve městě. Ve zlém městě. Za lesem, kde žijí "Ti, o nichž se nemluví". Ivy žádá starší, aby jí dovolili jít. Nechce, aby Lucius zemřel. Ani my to nechceme. Nikdo nechce, aby lidé jako Lucius umírali. Tak jaksi víme, že v nich je dobro světa. Pevnost, spravedlnost, velkorysost, která o sobě neví. A když oni nebudou, celé se to sveze někam, kde nikdo, pro koho dobro něco znamená, nechce být.
Ivy nosí krátké vlasy a předběhne i chlapce. Dokáže zastavit rvačku kluků slovem. A vidí, co jiní nevidí. "Já vím, proč jsi odmítl mou sestru. Když jsem byla mladší, brával jsi mě na procházce za ruku. Pak jsi najednou přestal. Jednou jsem před tebou dokonce zakopla a málem upadla. Jenom jsem to hrála, samozřejmě. Ale ani tak jsi mi ruku nepodal."
Jak to může vědět? Foto z filmu via Pinterest.
Ivy předběhne i chlapce. Přestože je slepá.
A Lucius hne celou vesnicí. Přestože nemluví.
Lidí jako Ivy a Lucius je jako šafránu, a navíc bývají v životě nešťastní. Pro Ivy je totiž velice těžké najít Lucia a pro Lucia najít Ivy. Lidé jako Ivy a Lucius obvykle patří k těm, kteří by se rozdali, ale sami bývají neobyčejně sami.
A tak když vidíte, že by mohli jeden o druhého přijít, není vám z toho vůbec dobře. Obzvlášť, pokud máte sklon se rozdat a dobře víte, jaké to je být sám.
Co zůstane z thrilleru, když prokouknete zápletku? Obvykle nic moc. Podruhé už se na to nemá smysl dívat. Na Vesnici máte chuť podívat se podruhé, potřetí. Vesnice totiž zdaleka není jen napínavý film. Vesnice je překrásný film o ryzosti, o lásce. Jestli v nic takového nevěříte, poznáte snadno. Prostě se na film podíváte jednou, a basta. Budete-li se chtít podívat znovu a znovu, budete-li si chtít přečíst celý scénář, aby vám neuniklo ani slovo, asi budete z těch, kdo jsou slepí, ale nic jim neunikne, nebo z těch, kdo nemluví, ale když něco řeknou, svět z toho zkoprní. Nebo prostě a jednoduše věříte v lásku.
"Jak jsi ji mohl nechat jít? Vždyť je slepá!" říká jedna ze starších Ivinu otci.
"Dokáže víc než většina v téhle vsi.
...
A vede ji láska...
Svět se točí díky lásce. V bázni před ní kleká."
Zní vám to pompézně? Podívejte se na Vesnici. Nebude vám to znít pompézně. Ve Vesnici všichni hrají tak, že vám z toho půjde mráz po zádech. William Hurt, Sigourney Weaver, Adrien Brody. Joaquin Phoenix a Bryce Dallas Howard, z nichž budete zkoprnělí.
Budete zkoprnělí, protože vám něco připomenou. Možná jste takoví sami byli. Nebo vždycky chtěli být. Čistí. Jako Vláďa Pucholt. Jako lidé, co rudnou a zajíkají se, když mají něco říct. Ale stejně to řeknou, i když jsou v tom úplně sami. Prostě by nemohli žít dál, kdyby něco neudělali. Protože žít pro ně znamená žít čistý. I když to o sobě nejspíš vůbec nevědí.
Ivy a Lucius by voněli stejně. Lidé jako Ivy a Lucius často voní stejně, ale my to nevíme, protože jich je jako šafránu a tak blízko se k nim dostane jen málokdo, přestože jsou laskaví a vřelí. Ivy a Lucius voní stejně, protože jedno jsou. Můžete si myslet cokoliv o nahraditelnosti člověka, věřit, že jeden odejde, druhý přijde. Pro některé lidi to neplatí. A pokud ten druhý odejde, "všechno, co je pro mě život, zemře s ním". Možná tomu dnes už nevěříte, ale kdysi jste věřili. A když vidíte, že tomu někdo věří stále, něco se ve vás sevře. Jako tehdy. Protože je to dávno pryč a přitom stále tolik přítomno.
Ivy a Lucius voní jako červené bobule v únoru. Rozemnuli jste si někdy v únorovém chladu v prstech červenou bobuli? Na konci všeho voní krajina útěšným dřevitým chladem práchnivění. Dřevitostí, do niž stačí cvrnknout, aby se rozpadla v načechraný prach. I v únoru se ale někde sbírá všemocná energie. Promněte si v prstech červenou bobuli, a povstanou před vámi střapce rybízu, koberce brusinek, korále šípků. Svíravá kyselost. Slepá živelnost, která předběhne i kluky. Jusqu'à toi od D'Orsay je parfém, v němž pro samou hněď uvidíte jen... červenou.
Vesnice je film o lásce. A taky o červené.
Červenou nosí tvorové z lesa. Červená patří k lesu, kam se nesmí. Červená je barvou hranice. Červená je ale hlavně barvou toho, co hrozí za hranicí: zločinnosti města. Zla v lidech, které plodí bolest. Starší udělají všechno pro to, aby své děti zla uchránili - aby se jich bolest nedotkla. A přesto se červená vytlačí přímo mezi nimi. "Před utrpením můžeš utíkat. Utrpení si tě najde. Vyslídí tě," říká v úvodu otec pohřbeného dítěte. "Před trýzní srdce nesmíme utíkat. Bolest patří k životu," říká týž, když otec Ivy žádá starší, aby ji nechali jít. "Nechte ji jít."
Když starší udělají všechno pro to, aby se zlo dětí nedotklo, zlo udeří s o to větší silou. Čím méně červené, tím víc červené. Nejvíc hrůzy bude v dětech, které se neměly bát. Nejvíc bolesti v dětech, kterým neměl být zkřiven vlas. Ti, co měli být ušetřeni trápení, zůstanou ochromeni strachem, bezradní, křehcí. Děti, které se nepotkají se zlem, zůstanou dětmi.
Červená nezmizí, když ji zahrabeme. Zlo nezmizí, když se od něj oddělíme kruhem zapovězeného lesa. Je to špatně? Je to zlo? Je zlo zlo?
Je zlo to, co v životě nechceme? Nebo je zlo to, že v životě nechceme to, co v něm nechceme?
Co říct vlastně o červené, když vesnici nevinných zachrání dívenka... s rusými vlasy?
Podívejte se na ten film. Možná vám bude připadat pompézní. Možná vám ale připomene, že vaše duše je dívenka s rusými vlasy, která musí jít smrti naproti, aby nezemřela.
Necháte ji jít?
P.S. Vesnice je součástí "Filmáče pro synestetiky", prostoru, v němž můžete zakoušet synestezii prostřednictvím nejsynestetičtějšího ze všech umění - filmu. Vesnice je tak už sama o sobě plná vůní, jako všechny synestetické filmy. Chcete-li však víc, napište si o vzorek Jusqu'à toi od D'Orsay v koncentraci EDP, 2 ml v ampulce s rozprašovačem za 210 Kč - irena.kozelska@synestesis.com. Červená je "ano" i "ne". Je na vás, řeknete-li ano. Nebo ne.