filmáč pro synestetiky: tři barvy: červená (1994)

na schůzce s budoucností

___

Představte si, že fotografie níže není tím, čím ve skutečnosti je: totiž fotografií švýcarské herečky Irène Jacob v roli modelky Valentine Dussault a zároveň scénou z legendárního filmu Krzysztofa Kieślowského Tři barvy: Červená.

Představte si, že je kartou. Vykládací kartou, jako jsou karty tarotové. Co by se o ní dalo říct?

Já vidím zvláštní formu kontrastu: panenskou dívku v plamenech. Tvář, jejíž nevinnosti by slušela bílá, na pozadí dramatické červené. Pohledem směřuje doleva. Co leží vlevo, patří minulosti. Možná právě tam dívka svou nevinnost zanechala. Červená už píše jinou kapitolu. Červená přináší vášeň, zradu, nebezpečí. Vinu. Červená volá Pannu k proměně.

Tři barvy: Červená (Krzystof Kieślowski, 1994). Pohled zpátky, do minulosti? Nebo předzvěst budoucnosti? Nebo konečně "tady a teď", v němž je i "předtím" a "potom", zkrátka celý lidský čas? V tom případě by šlo o životní kartu této ženy. Máte nějakou i vy? Jaká barva jí vládne? A jak na to člověk vlastně přichází? Foto z filmu via Pinterest.

Tento obraz vidíme na úplném začátku. A pak, v téměř identické podobě, na jeho konci. V úvodu fotí modelka Valentine reklamní kampaň na žvýkačky. Zcela v rozporu s duchem bezduchého produktu fotograf na dívku opakovaně volá: "Buď smutná! Ještě smutnější! To je ono!" Jako by pod slupkou úsměvu viděl i něco jiného. Něco, čím byla? Je? Nebo čím se teprve stane? Jak se ukáže v samém závěru filmu, ona fotografie v příběhu hraje roli orákula. Je jako tarotová karta, kterou si vytáhneme z vějíře jiných a která ukazuje něco, co je naše, ale my to nevíme. Co to je? Něco, čím naše duše byla? Je? Nebo čím se teprve stane?

Jak už jsem psala jinde, Kieślowského trilogie Tři barvy patří k mým životním filmovým zážitkům. Jistě je to dáno i tím, v jakém věku jsem filmy viděla. Červenou nejspíš v roce 1994, kdy přišla do kin, nebo o několik málo let později. Bylo mi 18, 19, možná 20 let. A když je vám zhruba 15 až 20, vaše mysl přijímá věci - a umění zejména - jinak. Tak jako v dětství JSTE součástí pohádky, i kdyby byla okatě papundeklová, JSTE v dospívání součástí jistých příběhů. Vidíte se v nich jako v zrcadle. Jako na kartě, kterou jste si vytáhli z vějíře jiných. Co ukazuje? Něco, čím naše duše byla? Je? Nebo čím se teprve stane? Valentine byla obrazem mě samé. Nebo je jí stále?

Valentine žije v Ženevě. Sledujeme její každodenní život ve čtvrti, kde bydlí: cestou do kavárny pro noviny, na baletní lekci, do fotografického ateliéru. Jak film plyne, dochází nám, že kromě ní sledujeme ještě někoho jiného: zhruba stejně starého studenta práv Augusta. Přestože jsou téměř sousedé, neustále se míjejí. Člověk by řekl "osudově". Oba mají vztah, který však, jak se záhy ukáže, odhalí jejich neméně osudovou osamělost. A my tak cítíme, že ti dva se zkrátka musí potkat. A taky potkají. Ale jinak, než si myslíme. Jí bude kolem pětadvaceti, jako na obrázku níže. Jemu však víc než dvakrát tolik. Jak je to možné?

Valentine. Právě jí volá přítel. Vyčítá jí, že nezvedla telefon, přestože ví, že ho zvednout nemohla. Jste-li nevinní, a přesto se ve vztahu stále obhajujete, jste v pasti Panny. Archetypu Panny. Když Panně podáte jed, místo aby vám ho rozhořčeně vyrazila z rukou, vypije ho do dna. Ví, že je to jed. Kdyby to však řekla nahlas, ukázala by na vás jako na traviče. Vyslovila by nevýslovné. A to Panna nedokáže. Bude tak trýznivě umírat hned ze dvou příčin: Pro jed sám. A pro zradu. Foto z filmu via Pinterest.

Nebojte se, nemáme co dočinění s příběhem o cestování v čase. Máme co do činění s orákulem. To není fantasmagorie. To se stává nám všem. Naše budoucnost se ohlašuje předem. Rozpoznáváme ji v obrazech na výstavách, v názvech knih, na něž nám náhodně padne zrak za výlohou knihkupectví, v torzech vět nastříkaných na zdi nebo přivanuvších nám k nohám na cárech starých novin. Najednou víme, že říkají něco o nás. O tom, co bude. Nebo už je. Nebo bylo, aniž bychom to dokázali pojmenovat. Minulost totiž tvoří přítomnost a přítomnost zase budoucnost. A tak i to, co bude, s sebou nese to, co je a co bylo. Proto existují lidé, kteří jako by náš příběh znali lépe než my sami: stačí jim znát kousek, aby si zbytek domysleli. Vypadají jako čarodějové. Ve skutečnosti však mají "jen" smysl pro mýtus: pro zápletky, do nichž se člověk zaplétá, co je člověkem - pro životní uzly, které mohou tak výstižně vyvstávat třeba z obrazů na výstavě, z hřbetů knih, z útržků vět na cárech starých novin. Nebo z tarotové karty.

Auguste. Vypadá, jako by mluvil s Valentine. Mluví ale se ženou, která ho brzy zradí. Podvede s jiným. Pro čisté duše je zrada často jedinou cestou ke štěstí. Čistou duši jako by čistá duše zajímala až tehdy, když sama téměř přijde o duši. Foto z filmu via Pinterest.

V Červené se budoucnost - a s ní i přítomnost a minulost - ohlašují neustále: portrétem Valentine v Augustově pokoji, šumem z autorádia, který je předzvěstí šumu z rádia sloužícího k tajným odposlechům, křestními jmény, které slyšíme jednou, a pak znovu, v novém kontextu. Malé předjímá velké, jako předjímá obrázek na kartě budoucí realitu. Celý film je vlastně předzvěstí osudového setkání Valentine a Augusta: jeden a půl hodiny trvající zápletka předznamenává finální scénu o délce několika sekund.

Valentine srazí na začátku celého příběhu psa, a tak se ocitne v domě jeho majitele - opuštěného, zahořklého soudce, který si krátí čas šmírováním soukromých hovorů svých sousedů. Nebyl takový vždycky. Jeho život nabral nešťastný směr před lety, když ho jeho láska podvedla s jiným. A teď je tu náhle ta, kterou celý život hledal: čistá duše. Valentine. Karta, kterou si toužil vytáhnout. Předpověď toho, co mělo být. Předzvěst minulosti, jež se nikdy nestala. A totéž platí o ní. I Valentine se náhle setkává s tím, co se - snad - stane: potká toho, s nímž se vždycky měla potkat. Ale v jiném čase. Můžou ti dva ještě čas zvrátit? Můžou se stát dvojicí?

Víc a víc červené. Ze začátku se ve filmu objevuje jen tu a tam, pak se stává nepřehlédnutelnou, až nás zcela zachvátí. Přihořívá, přihořívá, hoří! Jdeme správně? Nebo prostě vstříc katastrofě? Foto z filmu via Pinterest.

Červená je překrásný film o Osudu a Vůli, o Náhodě. O mocném - všemocném? - Osudu a o Vůli, která se všemocná vidí. O Náhodě, která v mžiku mění běh událostí jako tágo dávající kouli zcela nový směr. Popisuje něco neuchopitelného a přitom téměř triviálního: magii lidských setkání, ono neustálé kroužení duší sestávající z míjení a náhlých, nepředvídatelných srážek. Červená barva se vine celým filmem jako Ariadnina nit: je v každém záběru, je autem na ulici, policí v bytě, vlněným svetrem a bowlingovou koulí, které společně vyznačují cestu, takže víme, že navzdory nečekaným zvratům jdou postavy správnou cestou: vstříc vlastnímu osudu. Tři barvy: Červená je jedním z úchvatných, do mrtě promyšlených synestetických filmů, kde se všechny smyslové vjemy podílejí na předání hlavního poselství v komorně symfonickém, extaticky se stupňujícím zážitku. Červená je jako tanec dvou, kteří se jeden druhému vpíjejí do očí a krouží kolem sebe ve zmenšující se vzdálenosti. Červená je filmové bolero.

Ústřední motiv. Bolero. Stačí posunout stopáž na čas 4:28. Nenahraditelný, nenapodobitelný, čarovný Zbigniew Preisner.

"Uniforma" Valentine. Vše je klasické. Tak klasické, že nevnímáme, že toto je žena poloviny 90. let. Totéž - včetně účesu - by ve zcela identické podobě fungovalo výborně i dnes. Změna je život. Ale stálost, konstanta, archetypálnost je základem, který hru proměnlivosti umožňuje tak, aby byla právě hrou, lehkostí a zdrojem vitalizace, a ne vláčením sebe sama chaosem. Čas před Koncem a po něm je například hrou nebarev s červenou dominantou, jež, čím méně plochy zabírá, tím více poutá pozornosti. Červené bobule v čase mezi podzimem a předjařím jsou koncentrátem Naděje. To říká Příroda. A nic, s čím přijde Vůle, to nezmění. Foto z natáčení filmu via Pinterest.

O synestetických filmech jsem začala psát v době, kdy témata na tomto blogu začala vědomě kopírovat přirozený cyklický čas. Téma tarotu mi vítr přivanul v říjnu, kdy nám snáší k nohám listí v barvách zapadajícího slunce jako osud tarotovou kartu. Jak už jsem psala zde a zde, i moje karetní sada - renesanční, označovaná jako sada Viscontiů-Sforzů, z poloviny 15. století - má tyto podzimní, těžknoucí tóny starých brokátů a gobelínů. Červená, přestože se odehrává ve městě, tak důsledně inscenuje přirozený čas, kdy se svět barví do neutrálních tónů, z nichž, o to živěji, vystupuje... červená. Vždycky jsem si myslela, že Červená ztělesňuje čas podzimního zániku, rozpad jednoho životního cyklu, čas předcházející Konci. Když jsem si film v říjnu pouštěla znovu, překvapilo mě, že hned na začátku Valentine říká při pohledu z okna příteli do telefonu: "Je jaro." Jak působivě však tento nenápadný detail přispívá k myšlence života jako tarotové hry! Poslední říjnové dny opravdu vypadají jako ty předjarní, březnové, jako by před vypuknutím jara po ocelové zimě znovu nastal barevně neutrální podzim s dotekem rudé. Touž estetiku ostatně rozvíjí i fantastický, podobně "červený" film Vesnice amerického režiséra M. Nighta Shyamalana. Na kartu - a vlastně všechno v životě - lze zkrátka pohlížet vždy dvěma způsoby: ztráta je i místo pro nové, konec i nový počátek. Sklenice je buď poloprázdná. Nebo poloplná. Záleží na tom, jestli se na kartu díváte ve správné poloze nebo vzhůru nohama.

Červenou nosí i Valentine. Kostýmy jsou v synestetickém filmu vždy nedílnou součástí celé výtvarné koncepce, a tak je červená zakomponovaná do Valentinina šatníku stejně organicky jako do celého filmu, podobně jako modrá v Modré. Modrá a Červená z Kieślowského cyklu Tří barev pro mě byly v době dospívání nejen uhranutím poselstvím příběhu a všesmyslově harmonickou krásou, ale i bytostně formující estetikou odívání. Bílou musím z tohoto kánonu vyjmout, jelikož se odehrává převážně v postkomunistickém Polsku, které naopak, s drtivou autenticitou, ztělesňovalo svět, z něhož jsem svým tehdejším frankofilstvím snažila všemožně uniknout.

Vše s výjimkou prvního snímku ve druhé řadě Kiton, kolekce Podzim/Zima 2025. Zbývající fotografie Boden Podzim/Zima 2025. Kiton je italská značka, Boden britská. Přesto na snímcích vidíme mnoho z francouzské stylové klasiky, tak jak nám ji servíruje i kostýmní návrhářka Kieślowského Červené Corinne Jorry. Aby vše bylo francouzsky nadčasové, chybí jen drobné detaily. A cosi zásadního. Pojďme si to rozebrat, hezky zleva doprava.

1. Dlouhou sukni vpravo bych zkrátila ke kotníkům. Délka až na zem je v klasickém oblékání výsadou večerních rób. Plná délka je nejen nepraktická, ale zejména v podobě sukně opticky sráží postavu - dělá nás kratšími.

2. Mikina s kapucí je velmi neformálním prvkem, ale v tomto případě působí z mého pohledu skvěle. Jistě je to i tím, že na první pohled připomíná šálu tón v tónu, nemluvě o tom, jak působivé je, když spodní oděv vykukuje hned na dvou místech: u krku a u zápěstí. Jednoduchost elegance lze vysvobodit z banality právě těmito důmyslnými drobnostmi. Elegance je vůbec plně využitým potenciálem jednoduchosti.

   3. Autoři kampaně pro tento úbor nemohli zvolit lepší modelku: nikomu nesluší tyto tmavé odstíny a "ze tmy" se nořící červená tolik, jako "Tmavé zimě". Více se o této paletě - ideální adeptce na tarotové barvy - dozvíte třeba zde. Pro přehlednost dodávám, že pracuji s typologií dvanácti palet. Najít své barvy je nejen základem elegance. Je základem všeho: vše dobré totiž plyne z respektu k sobě, barvy nevyjímaje. Na tomto snímku - a obou předchozích - stojí za pozornost i velikost zavazadla: "ani, ani". Ani velké, ani malé. "Ani, ani" je vůbec přiléhavým shrnutím celé této estetiky. A elegance jako takové, jak píšu také zde a zde.

   4. Óda na červenou. Oproti předchozí, neutrální červené z obrázku 3 vidíme spektrum odstínů vhodných tentokrát pro "Tmavý podzim". O tom, jak bezpečně identifikovat teplotu červené od chladné, přes neutrální až po teplou, se podrobně rozepisuji zde. Jedním z estetických majstrštyků je položit vedle sebe různé odstíny téže barvy: jako by ožily, rozpulzovaly vlastní srdce. Kdo takto přivede k životu svou vlastní ikonickou barvu, jako by dal sám sobě vzácný dar. A co vaše ikonická barva? Znáte ji? A ladí s vaším parfémem? Může! Nevíte-li, jak na to, přijďte na některou z osobních konzultací Synestesis - vonnou, stylovou nebo obě.

   5. Úchvatné. Specifická forma kontrastu: kontrast textur, matu a lesku.

   6. Právě toto je typ modelu, kde by červený svetr povýšil něco prostě pěkného na cosi zcela výjimečného. Jinak dokonalý příklad toho, jak "ani, ani" tvoří klasičnost: v tomto případě ani úzké, ani široké.

 Zbývá už jen to jedno - to opravdu podstatné -, co dělá francouzskou eleganci tak nezaměnitelně působivou: vše trochu pomačkat, onosit. Přivlastnit si. Francouzská krása se patiny nebojí. Foto via Pinterest.

Možná si říkáte, co je na výše vyobrazené "uniformě" Valentine tak zajímavé. V prvé řadě byste ji museli zažít v polovině 90. let v posttotalitní, stále však esteticky všeobecně zdevastované České republice. Museli byste vidět moře žen a dívek téhož věku a vnímat, co je také - jinde - možné. Pro mnoho Čechů a zejména Češek právě pod vlivem života v komunismu a postkomunismu byla a do jisté míry stále ještě je alternativou ke sdílenému estetickému traumatu kumulace a okázalost: prožitý nedostatek, šeď a úpadek máme sklon kompenzovat přeplácaností, nápadností a symboly statusu. To, co osobně vnímám na francouzském stylu jako inspirující, je naopak střídmé, nenápadné a neokázalé, přesto však elegantní - ovšem elegantní uvolněně, nenuceně, bez potřeby udělat dojem. Kdybych měla vystihnout, co je pro mě na oblékání ve filmu Červená - a Modrá - tak uhrančivé, je to nadčasovost, jakkoli je toto slovo otřepané. Oblečení Valentine sestává ze základních kusů oděvů, z několika málo barev, z poctivých materiálů. Je základem. Klasické oblečení není ani příliš těsné, ani příliš oversized, ani příliš formální, ani příliš neformální, ani barevné, ani mdle nebarevné: je podkladem v neutrálních barvách s barevným akcentem, který něco říká. I málo pak tvoří to, čemu říkají anglosaské národy statement: osobní manifest. Prostě málo hmoty, hodně smyslu.

Hermès Rouge

Komorní bolero. Rouge, dílo parfumérky Akiko Kamei z roku 2000, je parfém klasický. A červený. Co dělá parfém klasickým? A co jej dělá červeným?

Čtete-li můj blog častěji, jistě vám neuniklo, že obal parfému zpravidla o vůni nic neříká. Jsou ovšem čestné výjimky. Barva etikety této vůně a její jméno dokonale ztělesňují to, čím je parfém sám o sobě: překladem červené do vůně. Foto via Pinterest.

Jste-li náležitě naladěni a zvědaví, vzorek parfému si jako vždy můžete objednat na adrese irena.kozelska@synestesis.com. Přijde vám poštou ve flakonku o objemu 2 ml, cena je 155 Kč.

Irène Jacob dnes. Irène Jacob jsem poprvé zaznamenala v Kieślowského mimořádném filmu Dvojí život Veroniky (1991), který by si zasloužil svůj vlastní příspěvek ve Filmáči pro synestetiky. V době natáčení jí bylo 24 let. Měla tehdy podivuhodnou auru, jako by skrze vás viděla anděly. Když ji uvidíte dnes, pochopíte, že z ní ono panenské charisma nikdy nevyprchalo, přestože je ženou svého věku. Stále jako by viděla anděly a zároveň byla doma ve svém těle. Irène Jacob je jednou z žen, díky nimž mám ráda svoje křestní jméno. Foto via Pinterest.

Klasický parfém zosobňuje něco, co odpovídá historickému kánonu. V Rouge tak voní velká část historie moderního parfumérství, prostě 20. století: Chanel No 5 (1921), Rochas Madame Rochas (1960), Hermès Calèche (1961), Paco Rabanne Calandre (1969), Yves Saint Laurent Rive gauche (1971), Amouage Gold (1973), Guerlain Nahéma (1979), Guerlain Samsara (1989) - zkrátka čas, kdy vznikal i kánon moderního elegantního oblékání. S částí těchto slavných vůní - typicky s Calèche - sdílí mýdlovost ve spojení s akordem růže, bílých květin a kosatce, jenž vyznívá spíše svěže a kromě luxusního mýdla přípomíná také klasickou vůni rtěnky a pudru, v podobě, v jaké provázela náš každodenní život zhruba do prvního desetiletí tohoto století. S částí parfémů - tady myslím zejména na Samsaru - ji pojí hřejivá dřevitost zaoblená květinami, jež už nás vede spíš na exotický Dálný východ s jeho plnokrevnou ženskou smyslností a santalem vonící spiritualitou, které se na Východě, na rozdíl od Západu, kupodivu nevylučují. Tato dřevitá poloha v hlubších vrstvách vůni dodává charakteristickou matnou, pudrovou texturu, kterou si snadno představíte v podobě pleteniny v hlubokém červeném odstínu. Rouge je tedy vůně podivuhodně celistvá, kulturně proměnlivá, z počátku západně panenská, zdvořilá a zdrženlivá, později východně žensky usazená, nepodbízivě sálavá a jaksi nemluvná, přesto však výmluvná až až. Něčím se zároveň vymyká všem výše jmenovaným: Rouge obsahuje bylinný tón myrty, který dobře znají milovníci italské kultury v podobě slavného likéru Myrto. Myrta voní trochu jako bobkový list, trochu jako kvetoucí černý bez a trochu i jako onen zmiňovaný bylinný likér, a to ještě dříve, než ji do podoby likéru zpracujete. Parfému Rouge dodává zvláštní bylinnou sladkost i nahořklost zároveň, jež vůni dává ještě jinou dimenzi: cosi evropsky archaického. Růže, myrta a myrha, kterou v parfému také zřetelně cítím, přestože není uvedena v jeho vonné pyramidě, jsou totiž vonné atributy bohyně Afrodity. A ta je ve vůni opravdu něčím přítomna. Nepochybně mimo jiné právě vonnou podobou červené, jež přechází ze světlejších, chladnějších tónů, do tónů hlubokých a hřejivých. Je třeba dodávat, že vůně padne Irène Jacob s její ryzostí a hloubkou jako rukavice?

K červené ve vůních se můžete vrátit i prostřednictvím starších online synestetických workshopů. Za 60 minut zvládnete uchopit specifický odstín červené, přeložit jej do parfému, prozkoumat jeho dominantní surovinu a ještě celou estetiku vtělit do stylu oblékání. Vzorek parfému i suroviny vám doručím poštou, na shlédnutí workshopu máte celé dva týdny. Cena včetně vzorků je vždy 800 Kč. Odstíny červené vám přibližují vizuály k jednotlivým workshopům:

• Jak přeložit vůní... tarot - červenohnědá

• Jak přeložit vůní.... krev - barva krve

• Jak přeložit vůní... červenou - "pračervená", tedy červená s okrovým podtónem

  Případně mi napište na adresu irena.kozelska@synestesis.com.

A jedním dechem dodám, že tématem příštího online workshopu bude... peří. Přihlásit se můžete zde.

Při přípravě tohoto článku jsem viděla několik rozhovorů s představitelkou Valentine, švýcarskou herečkou Irène Jacob. V jednom z nich vzpomínala na dnes již zesnulého, legendárního francouzského herce Jeana-Louise Trintignanta, který hrál ve filmu Červená roli soudce. Irène Jacob ho jezdila navštívit pravidelně každý rok. Krátce před jeho smrtí - tehdy jí bylo kolem padesátky - jí prý připomenul scénu z filmu, v níž mladé Valentine vypráví, že se mu o ní v noci zdálo. Bylo jí padesát, probouzela se v posteli vedle nějakého muže. A byla šťastná.

Jedna z posledních scén filmu. Co když už je pozdě? Co když se se svým štěstím nepotkáme? Jedna cesta tu je: postrčit ty, kteří čas ještě mají. Přerůst sebe sama. Foto z filmu via Pinterest.

I mně letos bude padesát. A pořád se dívám na Červenou jako na tarotovou kartu. Dívám se a rozpoznávám něco svého. Jdu po červené.

Jen už se nevidím jen v postavě Valentine.

A cítím, že naplněnost není o tom, co se naplní v mém životě. Ale co se naplní v Životě.