top of page

po stopách pračervené

a jak ji přeložit do vůně


___

Jak už jsem psala jinde, vlčí máky jsou jednou z mých králičích děr, jako je ta z Alenky. Jsou branou do časové chodby, jakýmsi bylo nebylo, jež otevírá pozpátku vyprávěný příběh. Bylo? Nebylo? Vlčí máky ve zlátnoucím obilí jsou prvním zastavením na dlouhé cestě. Ta vede do maorské Alhambry 14. století, odtud k rudě oděné Hypatii kreslící do písku nebeská tělesa i k Hypatii rozsápané na dláždění egyptské Alexandrie. Následuje římské Koloseum, jehož aréna rozkvétala pravidelně celým polem makových skvrn. Poté přichází rok 33 našeho letopočtu, kdy vyrostl z pole vlčích máků Velemák. Krvavý mák tvaru kříže. Dál vede rudá stopa k říčce Rubicon - "Července" -, kterou překračuje noha Caesarova, čímž jsou "kostky vrženy". A to už se rudá rozlévá po řeckém kameni i keramice a vypráví červené příběhy bohů, hrdinů i lidí. Ale bůhvíkam až ta Ariadnina nit vede. Do středu kamenného labyrintu, kde býčí stvůra hoduje na krvi panen a mládenců? K Rudému moři, jež se náhle rozestupuje před Mojžíšovým národem a odhaluje písečně žluté dno? Tajuplný příběh makové červeně začíná už na stěnách jeskyní starší doby kamenné. Možná 32 000 let před dnešním dnem. Možná před dobou ještě delší. Vede až k lovci, který zatouží vytvořit něco krásného. A tak sáhne po červené, a utajený svět kamenných stěn ožije dunivým úprkem bizonů, ržáním divokých koní a kláním jelenů, jejichž přesné linie si nic nezadají s úspornými, o to však charakterističtějšími zvířecími kresbami Picassovými. Ještě mnohem dříve, než si začal člověk červenou zdobit jeskynní obydlí, však s největší pravděpodobností červenou zdobil svoje tělo. První "tetování" bylo červené. Co mělo být krásné, člověk zkrátka vyjádřil červenou. Barvou krve. Barvou vlčích máků. Červená je krása. Ale také invaze, vražda, krutost, oběť, vykoupení, odvaha, transgrese, ohrožení, masakr. Červená je krása barbarská.


Rudá na pozadí okrově žluté. Kdekoli ji spatříte, můžete vstoupit do červené řeky, která vás zavede daleko, daleko, až k tvoru stojícímu na dvou nohou před jeskynní stěnou z pískovce a toužícím vytvořit krásu. Tvořit. S červenou se v člověku probouzí tvořivost - jeho malé božství. Foto via Pinterest.


Je mnoho červených odstínů, ale pračervená jen jedna: je to červená se žlutým podtónem, barva okrově rudá či rudě okrová. Nedílně k ní patří právě toto barevné kontinuum mezi zemitě žlutou, oslnivě makovou a temně červenou makového odkvétání, a také nejčastěji jakási řvoucí utichlost, vpíjivost do sebe samé: mat. Kde se vlastně vzala? A proč je právě taková? Jak se stalo, že první z barev se stala právě... červená?


Poezie barev vychází z prozaičnosti technologií: barvy jsou takové, jaké člověk umí vyrobit. Přesto však ze všech materiálů, jež přicházely v úvahu k přetvoření v pigment upoutala oko pravěkého člověka právě červená: a to v podobě hematitu, česky krevele, v Evropě nejrozšířenější železné rudy. Právě pigment z hematitu posloužil pravěkému člověku k vytvoření jeskynních maleb.


Zleva doprava: 600 let starý, rumělkou lakovaný podnos, pozdní období dynastie Jüan až rané období dynastie Ming; látka barvená mořenou barvířskou v odstínu "turecká červeň"; jako přírodní barvivo se už od starověku používal též šafrán; přadeno barvené purpurem; šarlatový korunovační plášť Rogera II. Sicilského (1133-34). Foto via Pinterest.


Pustíme-li se po proudu červené řeky od pračlověka zase zpátky k dnešku, spektrum červených pigmentů začne pozvolna narůstat. Starověcí Egypťané používali kromě hematitu také realgar, minerál tvořený sulfidem arsenu, a rovněž barvivo překrásného, tajuplného jména: totiž cinabarit, česky rumělku, minerál tvořený sulfidem rtuťnatým. Zejména při barvení látek sahali po barvivu z mořeny barvířské (Rubia tinctorum), odstínu, jenž se v pozdějších dějinách česky označuje jako turecká červeň. Ze sušených červců (Chermes vermilio), hmyzu žijícího na dubu kermesovém či červcovém (Quercus coccifera), vyráběli barvivo zvané česky šarlat, jednu z mála historických červení, jež nepůsobila matně, ale naopak zářivě. A konečně z těl mořských plžů, jako například ostranky jaderské (Bolinus brandaris), získávali barvivo a barvu zvané purpur, česky též nach, spíše už fialového než červeného odstínu, přestože mohl mít červené odlesky. Výroba barviva byla mnohdy velice náročná, nemluvě o tom, že samy suroviny pocházely doslova z nejrůznějších koutů tehdejšího světa: rumělka například z Pyrenejského poloostrova, červený okr zase z Bithýnie a Pontu při Černém moři. V celých lidských dějinách bylo luxusem to, co bylo krásné a zároveň mimořádně obtížné získat či vyrobit. Teprve na konci minulého století se stala luxusem značka, logo, vlastně pouhé razítko "luxus", myšlenka "toto je luxus" - i kdyby byly výrobní náklady standardní, či někdy doslova mizivé. Mimořádně zajímavý posun. Ostatně peníze jsou dnes také jen myšlenkou "toto jsou peníze". Co to o nás asi vypovídá? Přinejmenším lze říct, že to nejhmotnější se stalo zcela nehmotným. Vraťme se však k červené.


Egypt znal červenou, ale nebyl červenou civilizací. Barvou Egypta je "egyptská modř". Civilizace doslova a do písmene zrudla až ve starověkém Řecku a starověkém Římě, zejména archaického období. Starověk nebyl časem bílých sloupořadí, běloskvoucích chrámů a bělostných tóg, jak si stále ještě často myslíme. To je chybná představa historiků 18. a 19. století, jež se zhmotnila v překrásné, sněhobílé neoklasicistní kultuře. Starověké Řecko i Řím byly polychromatickými kulturami s jednoznačnou převahou jedné barvy: pračervené.


Ulice ve starořeckém Efezu v Malé Asii, jedné z metropolí jónského Řecka. Na první fotografii dobová rekonstrukce Ádáma Németha, na druhé aktuální stav. Foto via www.openculture.com/2021/08/what-ancient-greece-really-looked-like.html.

Základy našeho symbolického vnímání červené však pokládá starověký Řím. Nejprestižnějšími barvami se stávají zářivý šarlat a tajuplný purpur. Zejména purpurová se stane symbolem moci a posvátna - barvou králů a kněží a také rouch, do nichž se halily sochy bohů. Co do rozšířenosti však převládala červená, jež tvořila spolu s bílou, žlutou a černou charakteristickou barevnost starořímské epochy. Zatímco příslušníci starořímských rodů se přikáněli k tradiční bílé, povýšenci oblibovali červenou. Žlutou nosily ženy a černou, jež byla spíše hnědo černou, pak někteří úřednici a také truchlící. Teprve na konci 1. století n. l. začne do oblékání pronikat fialová a zelená, a zejména modrá - mé milované indigo -, barva dosud opovrhovaná a spojovaná s kulturou "barbarských" Keltů a Germánů.


Rachel Weisz v roli novoplatónské filozofky a první historicky známé matematičky Hypatie z Alexandrie (350/370 - 415/416 n. l.). Vlevo pravděpodobně purpur, vpravo "turecká červeň" (mořena barvířská). Zemité odstíny červené. Starověký Jih. Foto z filmu Agora (Alejandro Amenábar, 2009) via Pinterest.


Antikou inspirované róby Madame Grès (1903-1993). Jak mocný efekt! Pračervená žije dál! Foto via Pinterest.


Ve starověkém Římě se rodí pojetí červené platné ve středověku. Červená získává prostřednictvím křesťanství silný spirituální náboj a stává se na osm století - počínaje 6. stoletím a 14. stoletím konče - nejvyhledávanější barvou Evropanů. Červená roucha patří neodmyslitelně ke královské moci. V červené je zobrazován Král králů - Kristus. Červená také získává morální rozměr: může být dobrá i zlá. Symbolika červené se rozehrává kolem archetypu ohně a krve, a v obou případech může zastupovat síly dobra i zla. Oheň může ztělesňovat peklo, ďábla, pokušení, zradu, ale i Boží zásah, a zejména charitas, Boží lásku. Ve spojení s krví ztělesňuje barva násilí, hřích, vzpouru proti Bohu, Evino potrestání měsíčním krvácením, ovšem i krev Kristovu. Císař i papež se halí do šarlatu, kardinálové zpurpuroví a červená se stane barvou urozených: od poloviny 12. do počátku 14. století bude 60% aristokratických erbů obsahovat červenou.


Rtěnka. Rudé rty dělají z červené vedle nespočtu jiných významů také barvu ženskosti par excellence. Už starověký Egypt přichází s nepřekonatelnou chromatikou bílá - černá - červená: sněhobílá pleť, černé linky a rudé rty. Tento základní archetyp líčení se vlastně nikdy nezmění. Jen na růž padne stín: ve středověku je z hlediska církevních moralistů atributem "čarodějnic a prostitutek". Tento názor ostatně slýcháme nezřídka dodnes: "Vypadáš jako..." Už nanášení středověké rtěnky však muselo být rozkoší. Přinejmenším musela růž překrásně vonět. Posuďte ostatně sami: stačilo smíchat včelí vosk a šarlatové barvivo či "tureckou červeň", a pro ovonění směsi med, růži, rozmarýn, případně jablíčko. Historie se svou převahou okrově červených pigmentů každopádně vysvětluje, proč je jedinou skutečně archetypální růží na rty... červená se žlutým podtónem! Foto via Pinterest.


Pračervená však proudí časem ze všech stran: z černé Afriky, jíž červená tolik sluší, z aztéckého Mexika, z Indie velkých Mogulů. Pračervená je krutá, milosrdná, vášnivá, duchovní, divoká, majestátní. Jak vyjádřit pračervenou vůní? Cest vidím několik, ale jedné patří primát.



Guerlain Samsara EDP


Celá žena. Samsara je jedním z ikonických děl Jeana-Paula Guerlaina, parfuméra mezi parfuméry a dědice nejvýznamnější parfumérské dynastie Evropy. Pokud vím, je tento parfém z roku 1989 také historicky druhým dřevitým parfémem pro ženy (za první pokládám charismatický Joop! Femme). To už je samo o sobě téma jako hrom. Dřevité vůně splývají s archetypem vědmy. Pokud tedy žena do konce 80. let zatoužila žít tímto archetypem, přinejmenším prostřednictvím vůně se musela stát... mudrcem! Tedy mužským ekvivalentem vědmy. Zkrátka hledat mezi parfémy pánskými. Parfumérský průmysl ženu prostě nevnímal jako bytost moudrou. Jeane-Paule, děkujeme!

Samsara na Synestetické mapě 8 ženských archetypů a 8 skupin vůní. Irena Kozelská pro Synestetis.

Samsara je zcela a beze zbytku synestetický parfém. Samsara je zkrátka celá žena. S parfémem dokonale ladí jeho jméno, barevná škála, morfologie původního flakonu, guerlainovské ornamentální logo, výjevy z kampaní, reklamní spot z 90. let včetně jeho hudební složky. Naprosto bezchybné. A ve světě parfémového marketingu zcela nevídané! Zprava doleva: tři různé kampaně na týž parfém. Jedna krásnější než druhá. Dokonalé! Foto via Pinterest.


Samsara nepochybně vyzařuje jakousi sálavou důstojnost, výmluvné ticho jako v šumících dunách pouště, vlání v nehybnosti. Je ale mnohem víc než to: Samsara je jedním z parfémů ztělesňujících ženství, jaké v naší kultuře neexistuje. Totiž ženství celé. V našem vnímání existují ženy kruté a milosrdné. Vášnivé a duchovní. Divoké a majestátní. Nemohou být ale obojím. Naše kultura přísně rozlišuje vlastnosti, jež činí ženu hodnou či hodnotnou, a jež ji činí nehodnou či nehodnotnou. Evropská žena je jako mísa rozbitá na dva kusy. A polovina se zametá pod koberec.


Samsara vám dovolí být ženou celou. Začíná charakteristickou pastózní banánovostí ylang-ylangu, včetně jeho téměř petrolejových tónů. V této fázi se mi vybavuje rumělkově červená politura na nábytek, jež se prodávala v době mého dětství: cosi mastného, včelího, vpíjejícího se lačně do dřeva. Pastóznost ylang-ylangu přechází v srdcové fázi v unikátní texturu hutné, sklovité pomády vonící směsí silně indolického - rozumějte až kafrovitého - jasmínu a smyslného koření, zejména hřebíčku, nového koření a muškátového oříšku. Tady se neodstraňují žádné nelibé tóny. Tady se žije opravdově! Parfém působí, jako by byl na tělo nanesen v podobě balzámu, jako ve starověkých kulturách, a nikoli potřísněním aerosolem alkoholu. Základ kompozice je konečně živočišně smyslný, kdesi mezi východně obřadným santalem, barbarskou živočišnou pižmovostí a tekutými písky. Samsara zanechává na pokožce nenapodobitelnou sálavou auru, nejprve okrově rudou, postupně oranžovějící, a nakonec zlatistou jako chvějivý třpyt mámivé pouště. Samsara je pouštní fata morgánou, mihotající se mlžnou miráží, a přitom ženou z masa a krve s těmi nejbazálnějšími ženskými tělesnými projevy. Samsara je smířením ženy se ženou, vonným hymnem na ženu v pračervené.



Pračervená prakticky vymizela z naší barevné palety. Je to logické. Tkaniny už nebarvíme přírodními barvivy a v rámci barevného spektra se přikláníme k zářivosti, barevné stálosti, doslovnosti. Rudý polyester bude rudým polyesterem i po tisíci letech, kdy jej z hlubin země vyzdvihne nějaký archeolog budoucnosti. Přesto by byla škoda pračervené se zříct. Nemusíme se spokojit s tím prvním, co se nabízí. Červených odstínů je nepřeberně a poctivost tkanin se znovu navrací. Oblékněte si jednu z archaických červených, a uvidíte, že se vaše rozpoložení změní. Budete zvláštně rozprostřeni, jako by se vaše tělo stalo součástí obrovského krevního řečiště. Budete zvláštně povzneseni, jako by skrze vás planul neohraničitelný očistný oheň. Uslyšíte řev, vytí, bubnování tisíců a tisíců let. Jejich touhy, vyznání, modlitby. Ucítíte v nohou červené kořeny - nezdolnost přírody, z níž se řine život do všeho živého.


Studie publikovaná roku 2012 v Journal of Hospitality & Tourism Research doporučuje servírkám nosit červenou. Spropitné vyplácené mužskými zákazníky tak údajně narůstá až o 26%. Na Olympijských hrách v Athénách roku 2004 vyhráli červeně oblečení závodníci v bojových uměních 55% soubojů. Zásilkovna má červené logo a do červené se obléká i její majitelka Simona Kijonková. Kdo ví, jestli za mizející přepážky České pošty a náhlé výpadky v doručování nemůže právě červená.


Červená jsou i splněné sny.


Jestli někdy napíšu knihu, její obálka bude navzdory všudypřítomným úsporám potažena látkou a bude...


červená.


Červená sbližuje... Foto via Pinterest.

___

P.S. Baví-li vás čtení o barvách stejně jako mě a zvládnete-li si přečíst text ve francouzštině, upřímně vám doporučuji dvě knihy, z nichž jsem při psaní dnešního článku z velké části čerpala: Michel Pastoureau, Rouge. Histoire d'une couleur, Éditions du Seuil, 2016, a Kassia St Clair, La vie sécrète des couleurs, Éditions du Chêne, 2019.


P.S.P.S. Toužíte-li prozkoumat červenou čichem, směle se přihlašte na online synestetický workshop "Jak přeložit vůní... červenou", který se koná už ve čtvrtek 20. července od 19 do 20. hod.! Přihlašování je možné už jen do pátku 14. července, chcete-li workshop zažít v přímém přenosu. Jinak by vám vzorky nestihla doručit ani Zásilkovna. Při pozdějším přihlášení však workshop můžete shlédnout ze záznamu, a to v průběhu 14 dnů ode dne D.


A chcete-li lépe porozumět synestetickým vlastnostem vůní, přidejte se k workshopu "Jak vonět ve svém živlu", který se koná už v pátek 21. července od 17 do 20 hod. v Praze Dejvicích. Budeme zkoumat 12 parfémů na mapě čtyř živlů a co se týče zrakové složky, řeč bude zejména o barvách.


Na workshopy se můžete přihlásit zde.


P.S.P.S.P.S. A pokud konečně nutně potřebujete zjistit, jak voní celá žena, navíc oděná v pračervené, napište si o vzorek Samsary od Guerlaina v koncentraci EDP, 2 ml v ampulce s rozprašovačem za cenu 170 Kč - irena.kozelska@synestesis.com.

Commentaires


bottom of page