jak hrubý svetr chrání ženský jemnocit

a také o potřebě prostoru a archetypu vědmy


___

Mluvíme-li o stylu, v prvních podzimních dnech se mi pravidelně rok za rokem vrací na mysl týž obraz.


Je to tichá dívka či žena v obvykle ručně pleteném svetru ze silné, hřejivé příze přírodního odstínu někde mezi ovčí bílou a odstínem šedohnědé, jemuž Francouzi roztomile říkají "bříško krtka". Vlasy jí tančí ve větru kolem zamyšlené tváře a vše, co má na sobě pod svetrem, je obvykle lehounké, vílí, jako závoje prvních podzimních mlh. Působivý kontrast hrubého a jemného završují boty, zpravidla hnědé, kotníkové, v jakých si člověk představí Huckleberryho Finna trefujícího se za podivuhodně virtuozního pískání do kamínků na prašné cestě bez cíle. Fungují i gumové holínky. A občas nechybí ani pánský klobouk, nejčastěji hnědý, trochu pomačkaný a omšelý, jakoby objevený na půdě.


Tam leží. Odpovědi na všechny otázky. Přesně za linií horizontu, kde voda padá neznámo kam. Foto via Pinterest.

Tento obraz se mi v téměř identické podobě vybavuje už asi třicet let, zhruba od mých patnácti. Tehdy jsem ho zahlédla možná v časopise Verena či Burda, možná v některém z prvních čísel francouzské Elle, jež se mi dostaly do rukou, protože, věřte nevěřte, ve škole, do níž jsem v 90. letech chodila, se Elle válely na velké hromadě časopisů, jež nás měly motivovat ke studiu francouzštiny. Od té doby na ten výjev narážím v nejrůznějším módním tisku znova a znova. Obvykle přesně v tomto období.


"Dívka v hrubém svetru" byla jedním z mých prvních velkých stylových uhranutí. Na tom námětu se mi líbilo úplně všechno: nejen pletený svetr s velkými oky, ale i zvláštně nepřítomný výraz modelky, nemluvě o pavučinkách šatů vykukujících zespod pleteniny a vyšlápnutých botách s vlněnými ponožkami. Tehdy jsem netušila, co vím dnes - totiž že takovou sílu má ten obraz proto, že je archetypem. Věděla jsem však, že by se mi v něm náramně líbilo žít. Něco hluboko ve mně totiž správně cítilo, že právě tento archetyp ze všech osmi je ve mně velmi živý, ale jaksi podvyživený. Velká touha je často příznakem velikého hladu.


Když se v módě něco stále vrací - ne po jednom století nebo po třiceti letech, ale každý rok v prakticky identické podobě -, není to móda, ale ikona. Je to ikonický kus oblečení. Ikonické oděvy - třeba námořnické triko nebo malé černé - se vlastně vůbec nemění. Kdysi stejně jako dnes totiž v dokonalé smyslové zkratce zastupují konstantní soubor tělesných i duševních vlastností. Archetyp. Námořnické triko je hrdina či hrdinka. Malé černé jsou matka. Ikonickým oděvem je také trenčkot, džíny, černý blejzr, bílá košile, ale i svetr z hrubé příze přírodního odstínu, přestože mezi nimi bývá citován jen málokdy. Pokud ho však v jemných obměnách nalistujeme v módním časopise každý rok, ničím jiným než ikonou být ani nemůže. Je obdobou Athéniny sovičky, Artemidina luku či Héřina domácího krbu. Je atributem archetypu.


Vida vida. Celá garderoba ladící ke svetru z přírodní příze. A překrásně zvolená tichá nositelka. Foto Nygårdsanna, Spring 2007, via Pinterest. Celou působivou kolekci si můžete prohlédnout zde.


Na hrubém, obvykle copánkovém či žebrovaném svetru je zvláštní a zároveň nanejvýš charakteristické to, že se objevuje v jistém kontextu. Existují samozřejmě fotografie studiové, ale o těch nemluvím. Pokud je snímek pořízen v přirozeném prostředí, je jím nejčastěji vlastně stále táž krajina: samota časného podzimu s pavučinami, na nichž se pohupují poslední jiskrné kapky léta, rybníčky s dřevěnými moly obrůstající štíhlými doutníky rákosu, domy s háčkovanými záclonkami dřepící ve vysoké trávě jako rozpraskaný suchohřib. Pokud víla v hrubém svetru nepočítá laťky kolem stavení, stojí na břehu moře v písečných dunách, kde vítr pročesává dlouhé vlasy uschlých trav. Nejsme-li v blízkosti lesa, nacházíme se v čarokrásné krajině strmých útesů, nekonečných pláží a šumícího příboje. V úvahu přichází dokonce i poušť. Vždy ovšem platí, že je ta žena sama a víc sama ani být nemůže. Stojí totiž uprostřed samoty. Uprostřed pustiny. Pustina označovala ve středověkých rytířských románech nikoli krajinu zničenou, ale divokou. Prostor prostý civilizace, místo bez lidí, svým způsobem nehostinné. A také magické: místo vhodné k přecházení prahů, zónu přerodu či proměny. Fotografie ztichlé ženy jsou dokonce často černobílé, a dávají tak vyniknout jakési elementárnosti celého výjevu. A o tom to právě celé je: je to okamžik odloučení od lidí a napojení na jemná vlákna i kruté, živelné pohyby přírody. Je to návrat do lůna, ne ovšem návrat do ráje s jeho hřejivým sluncem a fíkovníky obtěžkanými sladkými plody, ale do časů minerální pravdy. Je to návrat ke kostem země.


Nesmírně zdařilé komerční video společnosti L'Oréal, jež je důkazem, že prodej kosmetiky může být důstojným, sugestivním a inspirujícím aktem. Kampaň s dokonale archetypální Rachel Weisz via www.yiqingyin.com. Ne nadarmo byla právě ona představitelkou filosofky - vědmy - Hypatie v působivém filmu Agora (Alejandro Amenábar, 2009).


Dalo by se řict, že tento prakticky neměnný výjev - osamělá žena zahalená hrubou pleteninou konfrontovaná s krajinou podzimu, pádu, fall, jak říkají anglosaské národy - je archetypem vědmy. To by ovšem nebylo přesné. Z archetypu vědmy je zde pouze svetr - jenž je samozřejmě substitutem vědminy houně - a prostředí obnažující se přírody. A samozřejmě ono tajemné zklidnění, jež je nevyhnutelně navozeno osaměním ženy v pozvolně odumírající nebo až na kost zjednodušené krajině. Vše pod tím je ovšem směsí prvků jiných archetypů, převážně romantické panny a bohémské divošky. To celé vypráví cestu odněkud někam. Není to momentka moudrosti, statický portrét moudré ženy. Je to příběh moudření. Kontinuum.


Před pár dny jsem si na Instagramu Géraldine Dormoy, o níž už jsem vám vyprávěla, přečetla příspěvek, který do toho mého dnešního zapadá jako dílek do skládanky. Géraldine psala o tom, jak šťastně prožila den sama. Její muž kamsi zmizel, její malý syn kamsi zmizel, a jí zbyl den života, který směla prožít tak, jak chtěla - aniž by vařila, pomáhala či uhýbala jiným. Co nešlo přehlédnout, byl jakýsi všeprostupující pocit viny a strach, že snad bude obviněna z toho, že je špatnou matkou. Její kraťounké vyprávění končí "návratem ztraceného syna" a konstatováním radosti z času sdíleného s dítětem. Vůbec nepochybuji o tom, že byl ten pocit upřímný. Je ale velice zvláštní, že ženy, a zejména matky malých a dorůstajících dětí, mají takovou obavu přiznat, že občas - a někdy velmi často, jsou-li povahy introvertní - potřebují být samy.


Žena totiž nepotřebuje prášky ani další příručku.


Žena potřebuje prostor.


Toto je velice zajímavý pokus o vytvoření iluze "tiché ženy v hrubém svetru", bohužel však nezdařilý. Je totiž lživý. Co je zde v zásadním rozporu s podstatou tohoto obrazu, je osobnost modelky. Toto je žena, se vší úctou, protřelá, nevyzpytatelná a také dravá. Svou osobností náleží nejspíš k archetypu milenky či čarodějky, nebo ještě lépe k jejich stínu. V jejím podání je tak celé kouzlo fuč. Kdepak. Co není pravdivé, ztrácí veškerou přesvědčivost. Proto jsou často módní časopisy plné překrásných žen, překrásných oděvů a překrásných krajin, ale pocit z nich zůstává nezřídka plochý a rozpačitý. Foto via Pinterest.

Co potřebuje ze všeho nejvíc, je dát v sobě prostor archetypu vědmy. Zejména pokorné panny jsou totiž tak exemplární "plničky" představ jiných, že v době, kdy jejich děti vylétají z hnízda, najednou zjistí, že pro samé uspokojování potřeb svých blízkých i vzdálených vůbec neměly čas objevit, kdo doopravdy jsou.


K tomu je právě archetyp vědmy zcela nezbytný.


Kdo je vlastně vědma? V pohádce by jí byla babička u cesty s otýpkou roští na zádech a dobrou radou. Kdo nabízí dobré rady - hlavně ty stručné, o to však hutnější - narozdíl od panny přesně ví, kdo je, čím prošel a co to znamená. Vědma rady nedává, ale nabízí, jak jsem napsala v předchozí větě. Chceš? Nechceš? Osud máš ve svých rukou. To je duch vědmy a mudrce, jejího mužského protějšku. Babička z pohádky vždycky žije v pustině - vzpomeňme si na babičku z Byl jednou jeden král. Do jejího začarovaného lesa se hned tak někdo neodváží. Také je pro ni charakteristické, že žije tím nejprostším možným způsobem a v co možná nejplynulejším souladu s okolní přírodou. Protože právě to je moudrost. Stejně tak ví, že nejvíc, co druhému může dát, je chléb a sůl. A někdy kopanec a někdy pohlazení. Podle toho, co je právě pravdivé.


Vědma. Nádherný archetyp. Kolik žen však dokáže přijmout, že jsou v hloubi duše "pod plachetkou osoba". Inu, pokud nepřijmou, ani nejsou. Tak prosté to je. Byl jednou jeden král (Bořivoj Zeman, 1955).


Jak často se z panny a divošky - ale zejména z panny - stává právě vědma! Právě tento vývoj vidívám možná nejčastěji ze všech možných u svých klientek, které se po čase vracejí. Přijdou v čase lámání chleba, na prvním setkání si ještě vyberou Popelku, pak uplynou dva roky, a jsou úplně někde jinde. My všichni jdeme odněkud někam. Náš život je jako román. A i v románu je hrdina někým na začátku a někým jiným na konci. Podstatou románu - podstatou mýtu! - je totiž právě to: životní metamorfóza. A obraz ženy ve svetru v podzimní krajině vypráví právě tento oblouk: příběh poddajné, plně zapřažené, vlastně zneužívané panny, která řekne dost. A uteče tam, kde konečně uslyší vlastní hlas. Vlastně neuteče. Dokud utíká, je pannou.


Prostě tam jde.



L'Artisan parfumeur Chant de Camargue


Vlněný ráj. Chant de Camargue znamená "Zpěv Camargue". Camargue je překrásný region v jižní Francii tvořený bohatě rozvětvenou deltou řeky Rhôny. Je to kraj mokřadů, vysokých trav, zakrslých věkovitých stromů a také bílých robustních koníků a narůžovělých plameňáků. Je to pravá pustina: kosti země, její krevní řečiště a tep moře, které proti proudu řeky zvedá či snižuje hladinu. Bum bum. Bum bum. Srdce země cítíte pulzovat těsně pod povrchem.


Tady se v poledne nevaří. Foto via Pinterest.

Nikdy jsem v Camargue nebyla, a tak nevím, zda voní jako onen parfém značky L'Artisan parfumeur. Vím ovšem, že přesně tak voní panna, která v sobě našla vědmu.


"Zpěv Camargue" je vůně dřevitá. A dřevité vůně patří neodmyslitelně k archetypu vědmy. Jsou totiž individualistické, ale laskavé, prosté, a tedy moudré, a strohé, až budí jistý respekt. Obvykle voní jako osamělá meditace, jako tichý obřad ohlazování misky z třešňového dřeva či rozjímavé pálení vzácných dřev. Jsou to vůně suché. Vůbec v nich necítíte vodu. Jsou suché na troud, jako ty kosti země. Ne tak Chant de Camargue.


Hebkost ovčí vlny. Foto via Pinterest.

Že je Chant de Camargue dřevitou vůní, pozná okamžitě každý, kdo měl v životě příležitost přivonět si k santalu. Chcete-li se opájet santalem v jeho maximální santalovitosti - tedy včetně jeho mléčné kouřovosti přecházející v suchou dřevitost -, pak si ovšem kupte raději nádherný parfém Tam Dao od Diptyque.


Tato bílá, santalová vůně z roku 2019 totiž nezapře rukopis svého tvůrce, španělského parfuméra Alberta Morillase. Pokud sledujete vývoj parfumérství, pak ve "Zpěvu Camargue" rychle vyčicháte krásnou, neotřelou "první" Omniu od Bvlgariho (2003) i dámskou Blv Notte (2004) téže značky a téhož parfuméra. Morillas je známý především tím, jak pracuje s bílými pižmy - to jsou, velmi zjednodušeně řečeno, syntetické molekuly připomínající vůni a texturu aviváže: jsou čisté a mléčné. Špatně sestavená vůně s bílým pižmem působí lacině a genericky. Morillasovy vůně s bílým pižmem však působí jako táhlá slast: jejich vůně i konzistence je přinejmenším ve všech třech výše zmiňovaných parfémech bíle čokoládová a stejně jako bílá čokoláda taje na jazyku jako máslo.


A tak Chant de Camargue voní santalem, kdyby byl nejprve rýžovým pudrem, a poté bílou čokoládou: je to santal téměř oblačný, mastný jako pyl a vzdušný, posléze však spíše máslově hutný a příjemně těžknoucí. Dokonale tak překládá do vůně nejjemnější ovčí vlnu, jejíž vlákno je na povrchu jemně ochlupené, na dotek však člověk cítí, že je obalené tukem. Je to zkrátka náš svetr přírodního odstínu pletený na hrubých jehlicích. Onen už zmiňovaný ekvivalent vědminy houně.


Chant de Camargue je ovšem stále vůní panny i vědmy. To, co tak oslnivě provzdušňuje strohou dřevitost santalu, jsou totiž složky typicky panenské: kyprá bílá květinovost podobná jasmínu a mastná rýžová pudrovost. A tak "Zpěv Camargue" začíná nápěvem o bílé hedvábné nevinnosti, končí však na kost ohlazeným kůlem, kterým hned tak něco nehne. Pro některé duše v něm bude jistá forma spásy.


Synestetická mapa osmi ženských archetypů. Irena Kozelská pro Synestesis.

___

Panny věří na pohádky. To je pravá podstata panny. Dokud si myslíme, že svět je dobrý, jsou špatné věci naše vina. Čí vina by byly? A pod tíhou viny udělá člověk cokoli. Panna tedy rozhodně. Třeba se nechá den za dnem sdírat z panenské kůže.


To pohádková vědma na pohádky nevěří.


Na to však žena, už zdárně sedřená, přijde jen v lese, u širého oceánu nebo v pouštních dunách.


Nesmí tam však táhnout piknikový koš pro dvanáct lidí.


P.S. Nejbližší příležitostí čichem zjistit, v jakém bodě příběhu se právě nacházíte - zda někde u panny či blíže vědmě nebo úplně někde jinde -, jsou podzimní vonné workshopy Synestesis. Jejich aktualizovaný kalendář najdete zde. Přijďte, přátelé. Objevíte svět vonné krásy, moudrost čichu i pozoruhodnou příběhovost parfémů. Zabijete hned několik much jednou ranou. A nikdo u toho nezemře, to vám zaručuji.