jak voní... zahrada za sklem

a také o tom, že život v bublině není vždycky k zahození


___

Víte, jak se pozná ráj od palmového skleníku?


Já mezi nimi vidím jediný rozdíl.


Totiž ten, že v ráji palmového skleníku je nebe čtverečkované.


Mocná Nebesa stvořila malého boha. A pokud malý bůh ví, že je malý, je v jeho moci stvořit malý ráj. I když venku sněží. Foto via Pinterest.

Se svojí láskou k zahradám a tušením, že je v nich cosi z hledání ztraceného ráje, smyslu bytí, který už tu byl, a k němuž si pak celý život klestíme cestu labyrintem světa, jsem se vám svěřila už ve svém vyprávění o tom, jak bude vypadat ta moje zahrada - že bude malá a krásná ve své účelnosti a účelná ve své kráse jako zahrádka benediktinská (obě části článku najdete případně tady a tady).


Stejně jako jsem před pár měsíci pocítila puzení sdílet s vámi svou náklonnost ke klášterním zahradám, vábí mě to dnes k zahradě za sklem. Ke skleníku. Jistě je to tím, že zahrady zasypal sníh, ale touha po kousku zeleně, kde všechno dává smysl a vy to víte, vidíte to, protože vidíte všechno vzkvétat, i když se právě nic zjevného neděje, neutichá. Neutichá, ale naopak roste. A tak člověk docení člověčí um a schopnost vytvořit jakýsi malý ráj, ne-li snad přírodě navzdory, pak jistě navzdory mocným silám, které jinak řídí naše životy. A to je, myslím, skleník. Skleník je zahrada pod průsvitným poklopem. Zahrada pečlivě chráněná. Zahrada navzdory.


Když jsem byla malá, občas jsem s babičkou a dědečkem chodila do sbírkových skleníků v Olomouci. Milovala jsem to. K tomu, aby se kolem mě zhmotnil jiný svět, mi stačilo i vyprávění, ale tento zážitek měl pokaždé efekt nejméně stonásobný. Stačilo projít kolem pokladny, nechat se ovanout všudypřítomnou dusnou vlhkostí a nenapodobitelnou vůní permanentně zavlažované hlíny a bujné vegetace, a čtverečkované nebe zcela ztrácelo relevanci, skleněná bublina rostla a já jsem se rázem ocitla v neproniknutelné džungli rozložitých listů, provazů lián a hadů a vřeštících tukanů. Vůbec jsem nepochybovala o tom, že v jezírcích s lekníny číhají v bahnitých hlubinách krokodýli, že "sloní nohy" beaucarnea recurvata patří k tělu slona a že trs banánů sklidí každým okamžikem v letu orangutan. Také květy ibišků se co chvíli pustily keře a prolétly mi nad hlavou v podobě roje třepotavých motýlů. Při každé návštěvě jsem se těšila na záhadnou rostlinu s lístky ve tvaru žebříčku, jež se zavřou, jako když spojíte dlaně k sobě, sáhnete-li na ně prstem. Těšila jsem se také na obrovské kaktusy, jež vypadaly jako nehostinné taburetky, a s rozkoší jsem pozorovala, jak se přechodem z tropického do pouštního skleníku radikálně mění vzduch.


Vítejte v mocné říši exotického rostlinstva. Foto 1: hlavní vchod do sbírkových skleníků v Olomouci, foto 2: historická oranžerie, foto 3: interiér palmového skleníku, foto 4: detail z palmového skleníku, foto 5: tropický skleník, foto 5: kaktusový skleník. Vše via www.flora-ol.cz.


Vedle tohoto zaskleného ostrova divoké, kypící vegetace existoval v mém dětském životě ještě jeden. Dědečkův skleník u nás doma. Dílo neustálé recyklace z nutnosti, jíž budou rozumět všichni, které ještě zastihl "komunismus". Dědečkův skleník se krčil u cihlové zídky zhruba v polovině naší rozlehlé zahrady a jeho střechu a čelní stěnu tvořily tabule skla v různém stádiu tříštění zasunuté do chatrné kovové konstrukce. Byl zahloubený v zemi, takže se do něj vcházelo po třech schodech a jakýmsi "předpeklím" - vstupním prostorem, který ještě nebyl vytápěný a sloužil jako odkladiště opotřebovaného zahradního nářadí, desítek hliněných květináčů, do nichž se zakousl čas jako do ztvrdlého perníku, a nespočtu různě nakřáplých plastových kelímků, protože plastový kelímek, to byl v 90. letech dosud cenný artikl. Vlastním skleníkem vedla úzká chodbička, jež z jedné strany přiléhala ke zdi a z druhé k cihlové zídce zadržující více než metr vysoký blok hlíny, na níž se neustále válely špinavé květináče, zrezivělé lopatky půvabného vejčitého tvaru a zašlé plastové kolíky na hloubení důlků. Dědeček tak pracoval u tohoto "záhonu" pod sklem jako u pracovního stolu. Nejraději v zimě, uprostřed zahrady ležící pod sněhem. Byl to způsob, jak být i zimnímu spánku navzdory tím, čím se bytostně stal na stará léta. Zahradníkem. A byl to také způsob - jak vidím s odstupem mnoha let -, jak si udržet krásné manželství. K tomu je totiž potřeba se občas někam zašít. Dědeček tak spokojeně přihazoval polínka do praskajících litinových kamen a v nepopsatelném nepořádku si hezky pikýroval sazenice.


Když budu nehorázně přehánět, můžu říct, že dědečkův skleník vypadal přesně jako pěstitelský skleník z hodin profesorky Prýtové. Nasaďte si prosím sluchátka. Foto Harry Potter a tajemná komnata (Chris Columbus, 2002).

Co je skleník, nelze pochopit bez jednoho nebo druhého zážitku. Kdybychom zůstali v překrásných sklenících překrásného olomouckého parku, mohli bychom snadno dospět ke zkratkovitému závěru, že skleník je cosi ryze estetického. Takový výlet do exotiky za pár korun. Ale to by bylo velké nedorozumění. Skleník je hlavně a především azylem. Zda je to v něm pěkné, vlastně není až tak důležité. Důležité je vydělení z chodu světa a šance dát vzniknout něčemu novému. Svému. Zasadit semínko myšlenky. Nechat ho vzklíčit. Zalévat je, dýchat na ně, aby nabralo sílu a prorazilo těžkou krustu hlíny. Občas sazenici přihnojit, zabořit do hlíny prst, jestli je kyprá tak akorát. Možná jí i pustit Straussův valčík. Zapískat. Zkrátka vypiplat rostlinku tak, aby mohla do země. Ven. Na skleníku je důležité to, že vytváří vlastní mikroklima.


Příležitost.


Je totiž jen málo zahradních rostlin, které si poradí bez něj. A ještě méně myšlenek.


Ach... Foto via Pinterest.

Vždycky se musím zasmát a taky trochu zakroutit hlavou, když slýchám rady lidí, kteří říkají, že pokud člověk nenajde spokojenost v situaci, v níž je nespokojený, pak ji nenajde vůbec. Zkuste něco takového poradit týrané ženě, šikanovanému zaměstnanci nebo třeba jen člověku, který touží jíst něco jiného než celá jeho rodina nebo mít uklizeno mezi bordeláři. Vstávají mi všechny chlupy na těle, když slyším, že zdravé je žít za všech okolností společensky, zapojit se, "zůstat napojený". Stay connected. Při těch slovech vidím pacienta napojeného množstvím šlauchů na váčky s krví, vidím, jak krve v těle ubývá, a jak váčky naopak boptnají. Je v tom něco z Matrixu. Nevím, jaké zkušenosti za sebou tito lidé mají, zda vynalezli vírník v hukotu tovární haly nebo vyšlechtili mandarinku bez semen při neustálém zvedání telefonu. Nevím, zda sebrali sílu postavit se násilí v prostředí násilí a dogmatismu v prostředí dogmatismu, možná skutečně ano. Já jsem ovšem ten typ, který "otočíte jako palačinku", jak s půvabným sarkasmem říkají Francouzi. Hlas většiny mě v mých občasných nekonformních postojích efektivně ochromuje. Jistě je to tím, že i ve mně dříme obrovský skeptik. Když se spojí můj vnitřní skeptik s houfem skeptiků vně, nekonformní reformátor jako by se náhle sepral v chybném pracím cyklu. Můžu-li tedy dát osobně za něco ruku do ohně, pak je to blahodárný vliv samoty na jakékoli zásadní myšlenkové přeladění. Bude to znít jako tautologie, ale moje zkušenost je taková, že chce-li se člověk vytrhnout ze zaběhnutých pořádků, musí se vytrhnout ze zaběhnutých pořádků. Musí se z nich vytrhnout jako bolavý zub. Kdybych totiž měla sama za sebe jmenovat tu nejtěžší věc, s níž se člověk potýká, chce-li něco v životě citelně změnit, pak je jí působení toho starého, toho, co už nám dávno neprospívá. Toho, co obvykle sdílíme s většinou ostatních. Dělat věci jinak, po svém, oddělit se od stáda, je ta nejtěžší věc na světě. Je to totiž vlastně nelidské. Je to nepřirozené překonání pudu sebezáchovy. Sebezáchova závisí na smečce.


Máte-li v sobě zkrátka něco z palačinky, pak můžu z vlastní zkušenosti palačinky říct, že chcete-li v životě nabrat jiný kurz, pak co životně potřebujete, je skleník. Potřebujete od ostatních poodejít alespoň na délku poloviny rozhlehlé zasněžené zahrady, musíte přestat poslouchat ty, kdo jsou v domě a na ulici, musíte se zavřít na pár metrech čtverečních, kam už nedolehne ničí hlas. Chcete-li žít jinak, musíte rozdupat počítač, vypnout rádio, zahodit telefon, zapomenout cestu na všechna místa, kde zní mocný, neochvějný hlas nejistoty a zaset jedno semínko.


Představte si, že byste mohli mít rozlehlý byt s výhledem na Central Park a v něm kromě terasy také romantický skleník. Pro něco takového by byli lidé schopni vraždit. Vzít si na oko arogantního žabožrouta je tedy vlastně maličkost. Foto via Zelená karta (Peter Weir, 1990).


Pokud zatím nevlastníte zasněženou zahradu, a už vůbec ne skleník, je tu stále ještě jedna možnost, jak dát semínku myšlenky příležitost. Skleník lze totiž nafouknout jako velikou bublinu i jaksi pomyslně. Vaším skleníkem bude jakákoli zašívárna se třemi schody a začurbeseným předpeklím, kam se nikdo neodváží. Kam nikoho nepustíte. A za jeho druhými dveřmi, tam, kde už se topí, bude váš malinkatý ráj. Pařeniště myšlenky. Je-li tato důmyslná stavba pouze pomyslná, má jednu neoddiskutovatelnou výhodu: dá se kdykoli kamkoli přenést. Vlastně můžete část života strávit v této bezpečné, a přitom nanejvýš diskrétní bublině - cestovat s ní tramvají, udělat malý nákup ve velkém supermarketu nebo přejít Karlův most uprostřed turistické sezóny.


Aby iluze byla dokonalá, můžete při každém pobývání v tomto posvátném prostoru rašení používat skleníkový parfém. Co to je, vysvětlím vzápětí. Skleníkový parfém můžete samozřejmě používat i kdekoli jinde, i když žádný ochranný poklop nepotřebujete. Zásadním přínosem skleníkového parfému je ovšem to, že vám pomůže přifouknout bublinu, kdekoli to bude potřeba.


Jako vždycky půjdeme po kvalitách. Tentokrát hledáme "skleníkovost". Co definuje skleníkovost? Na jaké podkvality lze rozložit skleníkovost? Jak vlastně voní skleník? Skleník je především spojením bujné exotické vegetace a vlhkosti až dusna. Budeme tedy hledat mezi hlubokými zelenými tóny - někde mezi fíkovými listy*, bambusem* a zelenou paprikou*, a také galbanem* a vetiverem*. Budeme pátrat mezi exotickými plody - fíky*, banány*, žlutými melouny* - a také mezi opulentními voskovými květinami, jimž se jedním slovem říká "bílé"*. Patří mezi ně zejména tuberóza*, gardénie* a jasmín*. A také žlutý ylang-ylang*. A to všechno bude samozřejmě zahaleno závojem vodní mlhy.


Pojďme si tedy ty nádherné skleníčky prohlédnout.



Diptyque Philosykos EDT (1996)


Den šestý.


I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. /.../


Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.


A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“

/.../

Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý.

Genesis, 24-31


Foto 1: hluboká zeleň fíkovníkového stínu. Foto 2: nenapodobitelná estetika společnosti Diptyque. Obojí via Pinterest.


Ano, přesně tam se ocitnete, Navoníte-li se parfémem Philosykos, bude jitro, den šestý, a z vás se stane Adam či Eva. V každém případě "Přítel fíkovníku". Tak prý lze přeložit jeho nádherně znějící název. Ale raději se ještě přeptám své řecké kamarádky Kalliopi.


Nejjednodušší způsob, jak zjistit, jak "Přítel fíkovníku" voní, je rozemnout v prstech fíkový list*. Nevím, jestli vám radit, kde se dá tento kouzelný experiment v Praze snadno provést. Možná by to bylo tomu neduživému českému fíkovníčku osudné. Prostě to udělejte nejlépe v krajích, kde fíkovníky rostou jako plevel. Fíkový list totiž voní jako celý fíkovník. Je v něm hořká zelenost kožovitého listu, mléčně kokosová lahodnost plodu i věkovitá dřevitost kmene. A tento parfém vás od hlavy až k patě - pardon, od hlavy* až k základu* - provede těmito třemi překrásnými fázemi. Budete mít pocit, že jste první člověk, který obratně šplhá do temně zelené koruny stromu, láduje se šťavnatými fíky a občas kýchne, když ho na nose polechtá paprsek slunce. A pak zase obejme trpělivý strom, sestoupí po jeho kmeni dolů a s plným břichem se nevděčně složí do trávy rajské zahrady. Bude to stejné, až na tu nevděčnost. Vy budete samozřejmě vděční, že pro vás skvělá parfumérka Olivia Giacobetti vytvořila tento zelený skvost divoké krásy, a co se bude dít vně vaší fíkové bubliny, vám bude od té chvíle vděčně a srdečně jedno.


Jen pro vaši informaci, 100 ml stojí 2498 Kč.



Calvin Klein Truth EDP (2000)


Bambusový háj. Truth říká pravdu. "Smysly neklamou," zněla kampaň k tomuto parfému na počátku tohoto století.



Foto 1: ševelivý pohyb bambusu - bambus má smysl pro nejnepatrnější záchvěv vzduchu, bambus musí mít šestý smysl. Foto 2: nelíčená krása devadesátek. Obojí via Pinterest.


Dominantním tónem této kompozice z dílny Alberta Morillase, Jacquesa Cavaliera a Thierryho Wassera je bambus* a "Pravda" skutečně voní hlavně a především po vlahém, usebraném a nenápadně mocném bambusu. Truth je parfém elegantních vertikálních linií, konejšivého šumění, autentické asijské vegetace. Budí dojem skleníkové vlhkosti, jež se pozvolna vyvíjí až k lehké liliové* zapařenosti, jíž není vůbec třeba se bát, protože je nádherná a smyslná, jako pleť, na níž perlí drobné krůpěje - snad vody, snad potu, snad obojího. Přestože je tento parfém už dílem nového století, neskutečně přesvědčivě tlumočí minimalistickou estetiku 90. let s jejími hedvábnými košilkovými šaty na špagetová ramínka, vodou slepenými vlasy a přirozenou ušlechtilostí tváře. V 90. letech člověk uvěřil, že s hedvábnou košilkou a bosýma nohama lze vyžít celoročně jako na billboardech Calvina Kleina. Občas pak s jednoduchým šedým svetrem jako od Gabriele Strehle. Truth je zkrátka vůní nenalíčenosti, nelíčenosti, parfém pro botanické duše.


Tento parfém byl v době svého vzniku revoluční, tak revoluční, že myslím nebyl pochopen a doceněn. A stejně mimořádný je i dnes - jeho cestou se vydal jen málokterý a jen málokterý s tak neotřelým půvabem. Hledáte-li "niche", nehledejte mezi pseudo niche parfémy, které voní všechny týmž syntetickým oudem*. Zalistujte pozpátku. Rok 2000 mluvil pravdu.


Nebudete tomu věřit, ale 30 ml stojí 291 Kč.



Estée Lauder Beautiful EDP (1985)


Zasypte mě květinami. Parfém Beautiful - prostě "Krásný" -, za nímž stojí trojice velevýznamných parfumérů, Bernard Chant, Max Gavarry a Sophia Grojsman, byl koncipován jako vůně pro nevěsty a jeho kampaň s naší nádhernou Pavlínou Pořízkovou má tak absolutní synestetické kvality, že nemá smysl podsouvat vám jiné vyobrazení.


Foto 1: nenapodobitelná skleníková vůně bílých květin. Foto 2: "Kde všechny krásné věci klíčí..." - my víme, že ve skleníku. Foto 3: zámecký skleník v Lednici - zázrak povstalý z rostlin, skla a litiny. Foto 1 a 2 via Pinterest, foto 3 Irena Kozelská pro Synestesis.


Nosíte-li Beautiful, šaty vlastně vůbec nepotřebujete. Beautiful je nadýchanou horou křehkých bílých a žlutých květin se zelenými stonky, je obrovskou sklizní ze všech skleníků světa, která vás oblékne až po houslové klíče vašich klíčních kostí. Fenomenálnost této bohaté květinové kytice, v níž vyniká zejména máslová tuberóza*, svěže zelený i smyslně opojný jasmín* a pylově pudrová mimóza*, spočívá v propojení jindy až narkotických bílých květin se zelenými a svěže květinovými tóny, zejména s galbanem* vonícím po mladém hrášku a nahořkle bylinným aksamitníkem*, čímž vzniká dokonalá iluze rostlinné kyprosti, jako když poupě povolí a začne šustit taftovými spodničkami.


Nemůžete-li odolat, pak vás 75 ml přijde na 1102 Kč.


Ještě si neodpustím zmínku o jedné vůni, o níž jsem psala už dříve a jež si označení "skleníková" zaslouží možná nejvíc ze všech. Co skleníková. S takovou vůní budete mít potřebu skočit do kanoe a vyplout po proudu divokých tepen amazonské říční soustavy. Hledejte ji případně v příslušném článku jak jinak než pod titulkem "Voda".


A pro přehlednost ještě synestetická Mapa osmi skupin vůní s dnešní skleníkovou čtveřicí. Po směru hodinových ručiček: Diptyque Philosykos, Estée Lauder Beautiful, Calvin Klein Truth, Hermès Un jardin après la mousson. Mapa Irena Kozelská pro Synestesis.

***

Myslím, že má-li dnešní nelehká doba nějakou výhodu, je jí to, nakolik se v ní daří budovat skleníky. Odloučení může být složité. Může být ale i vítané a blahodárné. Pro palačinky rozhodně. Není nad to, přehodnotit své možnosti, danosti a potřeby v prostředí, které není zatíženo společenským očekáváním. Myslím, že na odstupu od společenského očekávání vlastně závisí, nakolik budeme schopni ze sebe vydat to, co je skutečně naše vlastní.


Věřím, že neuplyne moc času a uvidíme překotně růst bubliny velké jako na kalužích, když přestává pršet. Z některých vyletí motýli a z jiných se rozeběhnou vlci. V mojí bublině to třeba krásně voní. Přijďte se někdy podívat nosem.


A pokud v sobě cítíte malého titánka, malého Atláse, co ze všech sil zvedá zrnko hlíny, dejte mu šanci. Možná je právě toto smyslem života. Vytvořte pro své semínko skleník, pusťte mu Straussův valčík a důvěřujte mocné Přírodě.


A pak dejte vědět, na co se můžeme přijít podívat.



P.S. Článek není sponzorován.

P.S.P.S. Toužíte-li po dalším voňavém čtení, můžete vložit svou emailovou adresu do políčka Newsletter vpravo níže. Pokud ovšem právě ze všech sil zvedáte zrnko hlíny a potřebujete uslyšet vlastní hlas, nebudu se zlobit, když ve jménu ticha skončím v koši mezi křiklouny.

newsletter

©2019-2021 irena kozelská