proč nejsou zdaleka všechny krátké černé šaty "malé černé"

a proč ty pravé voní Paříží


___

Možná vám v následujících minutách zbořím jednu velkou životní jistotu. Totiž že krátké černé šaty, jež vám visí ve skříni, jsou "malé černé", a hodí se jako univerzální, všeobecně slušivý oděv pro všechny slavnostní příležitosti. Možná vám v následujících minutách těch velkých životních jistot zbořím hned několik.


Krátké černé šaty ještě nejsou "malé černé".


Malé černé nejsou univerzálním oděvem pro všechny slavnostní příležitosti.


Malé černé nesluší všem.


Vezměme ovšem tyto zdrcující zprávy hezky popořádku.


Nejsou-li každé krátké černé šaty "malé černé", které z nich za takové pokládat lze?


Coco. Žena neskrývané panovačnosti. Archetyp matky. Jak souvisí panovačnost s matkou? Čtěte dál... Foto via Pinterest.

Malé černé - petite robe noire - jsou jedním z celé řady módních vynálezů rozporuplné Coco Chanel. A jsou svým způsobem už v základu stejně rozporuplné jako tato žena. Ačkoli vznikly téměř jako ukázkový exemplář první vlny minimalismu, lze-li takto nazvat první tvůrčí období této nezlomné osobnosti, ještě v jejích rukou, nemluvě o rukou jejího nástupce Karla Lagerfelda, získaly v pozdější době značnou zdobnost. Přesto však platí, že jejich estetickým východiskem byla jednoduchost, až strohost a vyjádření elegance skutečně minimálními prostředky. Podezírám Coco z mnoha nepěkných věcí, o nichž se rozepíšu při jiné příležitosti. Jednou z nich je však to, že její prvotní záliba ve strohosti byla spíš než přesvědčením moudré ženy furiantskou vnitřní sázkou, že vytvoří něco, po čem bude toužit každá žena, i z toho mála, co má k dispozici. Jeden by totiž téměř řekl, že Coco začínala - zejména ve srovnání s tehdy takřka nekonečnými možnostmi svého "úhlavního" konkurenta Paula Poireta - prakticky s holýma rukama. Ale to by nebylo přesné. Začínala s nezměrnou tvůrčí imaginací. A ta, jak známo, nepotřebuje zhola nic. Kreativní osobnost ušije zázrak z odložených závěsů nebo pánských košil s prodřenými límci. Kreativní osobnost vezme nůžky, a nastříhá modré z nebe. Téměř bych řekla, že pro kreativce není většího požehnání než právě kritický nedostatek. Teprve pak dostane jeho tvořivost ten správný motor. Tvořivost se totiž nejvíc projeví za jistých omezení. Někdy velmi výrazných. A přesně toto štěstí převlečené za nouzi potkalo mladou Coco. A tak se, jak už víte, oblékla do pracovního oblečení normandských rybářů, a po ní tento energií nabitý kus oděvu přijalo i mnoho z nás jako uniformu pro naše dobyvatelské výpravy. A s podobnou invencí a débrouillardise - schopností si poradit - vytvořila také malé černé.


První malé černé svým vzhledem zcela šokovaly. Kromě Coco totiž prosté černé šaty nosily jen vdovy a služky. A také klášterní schovanky, jakou v dětství byla i malá Gabrielle. Vdovy, služky a schovanky... A teď něco podobného prodejte jako luxusní zboží! K tomu už jeden musí mít značnou dávku odvahy, neřkuli drzosti. A taky cosi, co nelze zaplatit, a proto si to zaslouží nejvyšší ocenění: totiž styl. Osobitost, nezaměnitelnost, svéráz. A tím se dostáváme ke klíčové, mimořádně obsáhlé otázce, kterou se pokusím zodpovědět několika větami: Co vlastně tvoří chanelovský styl?


Toto s největší pravděpodobností nejsou šaty značky Chanel. Na to jsou příliš jednoduché, neokázalé. Přestože se styl Chanel v základu stále drží pevné linie, posunul se od dob svých počátků ke značné ostenzi. Ne nadarmo ostatně nachází tolik příznivců v byzantsky kypících kruzích ruských boháčů. Toto je však nádherný příklad působivosti naprosté jednoduchosti. Méně je více. Nic lepšího už nikdy nikdo nevymyslí. A chcete-li z tohoto modelu udělat chanelovský styl, postačí vám jediná dlouhá šňůra perel navinutá tak, aby obtočila šíji alespoň třikrát. Nebo dva identické manžetové náramky v barvě slonoviny, černé a zlaté. Nebo raději obojí. Foto via Pinterest.

Několik vět je samozřejmě trestuhodně málo, ale téma mi mimořádně nahrává: chanelovský styl, to jsou totiž malé černé. Malé černé v sobě v základu nesou celý chanelovský styl. Popíšeme-li si přiléhavě malé černé, jsme, jak se říká, "doma".


Malé černé jsou nejjednodušším vyjádřením moderní ženské elegance. Chcete-li být elegantní a vystačit si s málem - téměř s ničím, jako Coco na startu - získáte kus oděvu, který bude vypadat jako malé černé: více či méně vypasované, spíše zahalující šaty ve zkrácené délce po kolena v jasně definované, "statické" linii, k níž je zapotřebí pevnější černé tkaniny či úpletu matného vzhledu. Raději však tkaniny. Tkanina je tužší, a proto pro malé černé rozhodně vhodnější než úplet. Tyto šaty mají jednu základní charakteristiku: jsou důstojné. Jsou důstojné, tedy vyjadřují jisté důstojenství, postavení, vážnost. Malé černé jsou atributem archetypu matky. Ne ženy něžné, zavíjející růžové faldíky do povijanu. Ale ženy mocné. Archetyp matky je archetypem ženské politické moci. Proto se také politické strany, soudy, korporáty a jiné vážené instituce hemží ženami v šatech odvozených z malých černých: pouzdrových nebo směrem dolů mírně se rozšiřujících, někdy i dvoudílných, ale optimálně jednobarevných. I ony totiž svým oblečením vyjadřují v prvé řadě příslušnost k tomuto hierarchickému uspořádání. K velké Matce. Matrici. Matrixu. Matky jsou oddány Matce. A v tomto rámci takto vyjadřují svoji hodnost, postavení. Své důstojenství. Nezáleží přitom, má-li taková žena pět set podřízených nebo je sama jednou z pěti set podřízených. I podřízený člověk v korporátu totiž vede sám sebe: žena je sama sobě matkou, muž sám sobě otcem. A sami sebe řídí jako minimální mocenskou jednotku v úlu tvořeném různě velkými a různě do sebe včleněnými mocenskými jednotkami.


Malé černé dělají také doplňky. Patří k nim spíše menší, pevná kabelka a lodičky nebo boty s pevnou špičkou a patou, nebo alespoň patou. Žena matka, žena v malých černých je zkrátka pevnost sama. Je to žena pevnost. Skrývá však veliké bohatství, a proto jsou její šperky skutečně jako z pirátského pokladu. Piráti totiž okrádají právě matky: císařovny, královny, kněžny, vévodkyně, zkrátka panovnice všech společenských ranků. Matka miluje pravé, hodnotné šperky, jež se dědí z generace na generaci: perlové náhrdelníky, barevné drahokamy osázené diamanty v uších i na prstech, ideálně ve sladěné sadě. Pořádek musí být.


Jen jedny. Mezi všemi těmito nádhernými krátkými černými šaty jsou jen jedny "malé černé". Ostatní patří k jiným archetypům, než je matka. Můžete hádat. Nebo dokonce přiřadit fotografii ke správnému archetypu. Najdete hrdinku, čarodějku, kněžku, divošku, vědmu, milenku, pannu a konečně i matku? Na konci článku najdete kvíz vyřešený. A vyberte si ty své. Dozvíte se, jaký archetyp je ve vás nejsilnější. A to je klíč k celému bytí: nejen k vašemu vzhledu, ale i povolání, vztahům, zkrátka k životnímu naplnění. Foto via Pinterest.


Nejsou-li tedy krátké černé šaty důstojné, jinými slovy pevné linie, spíše zahalující a přiměřeně dlouhé (ideálně těsně pod kolena, kde se noha ladně zužuje, než přejde v lýtkový sval), jsou to prostě jen krátké černé šaty. Nevadí. Pokud vám sluší, užijete je na řadu jiných příležitostí. Pro slavnostní chvíle, kdy se od nás očekává důstojnost, vás však nutně nespasí.


A tím se dostávám k tomu, pro jakou společenskou příležitost jsou malé černé ideální, a pro jakou vlastně úplně nevhodné. Malé černé jsou, jak už jsem uvedla výše, "statickým" kusem oděvu. Jsou jako hora: nehybné, majestátní, s jasně definovanou linií. Hora nechodí k Mohamedovi, ale Mohamed k hoře. Malé černé se tedy výborně hodí pro všechny společenské události "audienčního" charakteru, tedy takové, kde se stojí nebo sedí: recepce, koncerty, divadelní představení, také soudní přelíčení, promoce a samozřejmě pohřby, uvážíme-li, že právě pozůstalé nosily malé černé ještě předtím, než z nich Coco udělala módní hit. Méně vhodné až nevhodné se mi zdají pro účely svateb a křtin. Svatby a křtiny se totiž odehrávají v rámci svým způsobem velmi podobném pohřbům, a tak se přímo nabízí označit ženu na křtinách v malých černých jako nevhodně oblečenou, protože "vypadá, jako by šla na pohřeb".


To jsou ony. Po všech stránkách dokonalé malé černé. Možná bych jim jen o pár centimetrů protáhla délku, aby se spodní linie ocitla na onom místě ladnosti, o němž jsem psala už výše. Ale i takto je to půvabné, možná o kapánek svěžejší, více dívčí, a proto tak příjemné pro oko. Obávám se, že tato sfinga by i přes veškerou snahu o důstojnost byla stále v kole. Foto via Pinterest.

Malé černé už ze své podstaty omezují ženu v pohybu, a proto se hodí tam, kde se nehodí, aby sebou žena příliš šila. Z toho vyplývá, že tam, kde sebou žena šít má, se malé černé vůbec nehodí. Pokud si je vezmete na ples - nebo do tanečních -, stáváte se automaticky ženou statickou. Svým vzhledem nevyzýváte k tanci. Pokud máte z plesů a tanečních trauma, protože je z velké části trávíte v sedě, zvažte, není-li to tím, že na sobě máte šaty archetypu matky, tudíž působíte jako hora či pevnost nebo také, vyjádřeno jazykem doby Gutha Jarkovského, jako "garde", tedy jako stráž mladé ženy, která tančí, zatímco vy netančíte. Gardedáma dohlíží na to, aby se její svěřenkyně "příliš neutrhla". Zkrátka funguje jako sfinga. Sfinga je totiž také symbol, jenž patří k matce. Problém je v tom, že do spárů sfingy se nikomu padnout nechce. Myslím, že je tedy zřejmé, že malé černé se rozhodně nehodí pro všechny slavnostní příležitosti. Úplně postačí položit si otázku, zda je účelem té či oné události pohyb či statičnost a zda v daném kontextu černá nezíská nepatřičný smuteční nádech.


A konečně je tu ještě jeden mýtus, jejž se chystám vyvrátit. Totiž že malé černé by neměly chybět v šatníku žádné ženy - protože sluší všem. Nesluší. Mně například nesluší, pokud ovšem nejsem výjimečně opálená, což bývám opravdu jen zřídka. Po celý zbytek času jako by mi odsávaly energii z těla: působím opravdu smutečně. Všechny kusy oděvu v mé jinak velmi oblíbené černé barvě jsem od chvíle, kdy mi prošedivěly vlasy, vyměnila za temně modrou. Působí podobně tajemně a v kombinaci s bílými prameny vlasů snad ještě tajemněji. Temně modré šaty už ovšem nejsou malé černé. Nemá však smysl přizpůsobovat se za každou cenu konvenci, pokud mi konvence neprospívá.


Komu tedy sluší malé černé? Nejspíš si budete klepat na čelo, ale malé černé sluší ženám, jimž voní zemité vůně. Ostatně i mnoho velmi úspěšných chanelovských vůní má v základu alespoň náznak zemitosti, a někdy doslova celou lopatu: třeba Cuir de Russie, Chanel No 19, Cristalle, Coco Mademoiselle, Chance. K archetypu matky totiž patří zemité vůně, tedy ty, jež se ve svém vonném vývoji posouvají k zemitým základovým tónům - pačuli, vetiveru, větvičníku, ale třeba i kosatci a mrkvi. Tedy pozvolna těžknou, jako by šel člověk vlhkým záhonem, a na botách mu ulpívalo bláto. Možná se vám tato představa nelíbí, ale pro někoho - třeba pro mě - je to jedna z forem čichového rauše. Chcete-li nějakou smířlivější myšlenku, můžete si zemitost představit jako směs hořkého kakaa, jemně strouhaných lanýžů a poetické vůně trošku zanedbaného skleníku.


Tady ji máme. Královnu. Za pár dnů přijde její čas. Velká audience. Pokvetou májové a damašské růže. Toužíte-li najít tu svou růžovou vůni, svůj růžový parfém, své malé černé přeložené do vůně, v sobotu 18. června můžete přijít prozkoumat vůni těchto krásek na keři do Botanické zahrady v Praze Tróji a očichat nejkrásnější růžové parfémy v přilehlé Rezidenci Trója. To vše můžete zažít na skupinovém workshopu "Růže v parfumérství". Pokocháme se růžemi pro všechny archetypy. Ach... Foto via Pinterest.


Kdybych tedy měla obléknout do vůně ženu v malých černých, třeba tu, kterou vidíte na obrázku výše, určitě bych jí vybrala vůni zemitou. A to konkrétně zemitou vůni s růží. Červené nebo sytě růžové rty jsou ostatně jedním z nejkrásnějších, nejpůsobivějších, a přitom nejdostupnějších doplňků malých černých. A růž voní jako růže. Rtěnky se v posledním století skutečně aromatizovaly zejména růží v kombinaci s fialkou. Aplikací zemité vůně tedy vznikne kýžený soulad mezi tím, co vyzařuje tato žena, co vyzařují její šaty a co vyzařuje její parfém: vše bude střídmě vznešené, sofistikované, bude v tom jistý odstup, a tudíž i ona žádoucí důstojnost. Zemité vůně s růží jsou jako sklenka jiskrného, archivního červeného vína: jsou ušlechtilé, bez jakékoliv podbízivosti, a ocení je teprve někdo zkušený, pro něhož to, co se vymyká okamžitě dostupné lahodnosti, není důvodem k zavržení, ale naopak k nelíčenému zájmu. Matka si vybírá jen to, co neupoutává zbytečně pozornost, co má trvalou hodnotu. Matka je ve všech ohledech bytostně elegantní. Prostě královna.



Diptyque Eau capitale


Sklenka červeného na terase Café de Flore. Přiznám se, že jakkoli Paříž miluji, Café de Flore by navzdory své půvabnosti bylo zřejmě posledním místem, kam bych měla chuť si zajít v Paříži na sklenku červeného, tedy strávit ten příjemný okamžik mezi pátou a sedmou večer, kdy se Francouzi schází s přáteli pour prendre un appéro - aby si dali sklenku vína jako aperitiv před večeří. Je to totiž známý attrape touriste, past na turisty, kteří ctí výše atraktivitu fotografie pořízené pro Instagram než důvody, proč lidé chodí do kaváren. Přesto je to jedno z těch nezpochybnitelně rozkošných míst, jež tvoří onu mozaiku romantické Paříže, jakou známe třeba z Amélie z Montmartru. Představme si tedy Café de Flore bez lovců instazážitků.


Café de Flore. Drahé a v obležení. Naštěstí nejde o jediné místo v Paříži, kde si lze dát aperitiv a okukovat místní malebnosti. Foto via Wikipedia.


Eau capitale, parfém Oliviera Pescheuxa z roku 2019, je skutečně inspirován Paříží, ba dokonce čtvrtí Saint-Germain-des-Prés, kde se kromě Café de Flore nachází i vlajková prodejna Diptyque. Jeho název bych ostatně nejlépe přeložila jako "Vůni metropole". Je ovšem vůbec možné zachytit parfémem vůni metropole? Vůni Paříže? Snad to možné je, ale pak si vůni Paříže nepředstavuji jako Eau capitale. Eau capitale není vůní Paříže, ale jistého typu Pařížanek, a to Pařížanek nenuceně elegantních. Les nonchalantes. Effortless chic. Stačí jim málo, téměř nic, a vypadají jedním slovem fantasticky. Prostě malé černé na pochodu, lze-li takto označit lehký krok této podčeledi Pařížanek.

Žena na cestě mezi Saint-Germain-des-Prés a banálním nákupem či osudovým setkáním. Vyberte si. V malých černých je možné všechno. Foto via Pinterest.

Eau capitale je vůně docela mladinká, ale kdo má trochu zčichalý nos, najde v dějinách parfumérství celý její rodopis. Kdybych měla jmenovat matku této matky, matku matky této matky, a tak dále, byly by to vůně jako Aromatics Elixir (1971) od Clinique, samozřejmě už zmiňovaná Coco Mademoiselle (2001) od Chanelu, Une rose (2003) a Portrait of a lady (2010) od Frédérica Mallea, Soir de lune (2006) od Sisley, ve vyšších polohách (rozmějte ve svěžejších tónech) také Narciso Rodriguez For Her (2003) , ba dokonce Miracle (2000) od Lancôme, ale hlavně fantastická, nedoceněná Diva (1983), kterou lze narozdíl od Eau capitale koupit doslova za babku. Eau capitale voní ze všeho nejvíc jako jahoda ve sklence šampaňského vyrobeného z odrůdy pinot noir (doufám, Lucie, pokud mě právě čteš, že nepíšu nesmysly - Lucie Navarová, kterou už znáte díky jejím venušinským sklonům, bude zodpovědná za vinnou sekci našeho společného skupinového workshopu o vínech a parfémech, který plánujeme na nejbližší měsíce).


Úvodní tóny v sobě mají až něco skelně minerálního, jako když o sebe spanile zazvoní velké křišťálové číše. A pak už jakoby člověk přihlížel přeměně zralé, a přesto stále natrpklé a svěží jahody v už zmiňované šampaňské s jeho suchou perlivostí a charakteristickou vinnou zemitostí. Vonný kontext tedy máme jasný, a už zbývá nad tou sklenkou bublinek jen probrat, jaké běží výstavy v Palais de Tokyo, na kterém ze zeleninových trhů mají nejlepší crottins de chèvre (to si raději přeložte sami) a jestli z malých černých může vykukovat prádlo. Samozřejmě, že nemůže, a proto Pařížance bude. Prostě si to udělá po svém. Jako Coco, která vymyslela jednoduché černé šaty, a pak na ně začala přidávat ozdobu za ozdobou. Malé černé v sobě zkrátka od začátku mají i velkou dávku rebelství.


Malé černé ve svém nejpřirozenějším prostředí. V Paříži. Klidně i pod mostem. Tentokrát na ladných tělech tanečnic ve skvělé choreografii Emmy Scherrer. Potřebujete-li tento statický kus oděvu rozpohybovat, hoďte pravidla za hlavu, a rázným gestem zbavte tento ikonický svršek spodních 30-ti cm. Sice se od archetypu matky odkloníte k milence, ale v tom je přece celý vtip této půvabné hry s archetypy.

Nejsou černé šaty jako černé šaty. A není šampaňské jako šampaňské. Člověk do toho musí dát kus srdce. Nebo půl jahody. Foto via Pinterest.

Abych ale opět dotáhla své oblíbené kruhy, dodám už jen to, že malé černé budou zkrátka nejlépe slušet té, k níž patří, totiž ženě matce. Nebo, chcete-li, ženě vládkyni. Ostatní ženy v nich budou jako v převleku, a proto pro ně bude nejlepší, pokud si obléknou šaty svého stylu a z matky si, bude-li třeba, vezmou jen důstojnou černou barvu. Jako na obrázcích výše. Pokud vám tedy visí ve skříni krátké černé šaty, které nejsou malými černými, ale ohromně vám sluší, s radostí je noste dál, klidně i na "statické" příležitosti. Jen jim neříkejme malé černé. To jako žena jednou nohou v archetypu spořádané matky nemůžu podporovat.

A abyste věděly, co vlastně máte na sobě, až ty své nádherné černé šaty vynesete do společnosti, tady je ještě řešení kvízu z úvodu tohoto článku:


První řádek zleva doprava: panna, hrdinka, milenka, matka (to je ona!).

A druhý řádek v témže pořadí: divoška, kněžka, vědma, čarodějka.


Tak. Uznejte, že vědět, že máte na sobě krátké černé šaty archetypu čarodějky, vám dodá zvláštní sebejistoty, jež si v ničem nezadá s vědomím, že jste se náležitě opevnily malými černými.


I v tom ostatně spočívá síla archetypů. Najít to své, a pak už se jen lehce vychýlit tam, kam si příležitost žádá.


Pevnost a flexibilita.


___

P.S. Eau capitale bude k očichání na již zmiňovaném skupinovém workshopu "Růže v parfumérství" v sobotu 18. června v Praze Tróje.


P.S.P.S. A nechcete-li minout žádnou novinku okolo projektu Synestesis, můžete vložit svou e-mailovou adresu do okénka vpravo dole, a přihlásit se tak k pravidelnému odběru nepravidelných synestetických zážitků.