a také o kvalitách v parfémech, zejména o barvě a lesku
___
Minulou neděli pršelo a taky jsme doobědvali až někdy kolem třetí odpoledne, a tak jsme místo do lesa vyrazili do Národního technického muzea v Praze na Letné.
I přes své poměrně vyhraněné fiflenovité zájmy jsem Národní technické muzeum navštívila už mnohokrát. Moje nadšení ani po letech neutuchá, přesto se však nic nevyrovná prvnímu dojmu.
Poprvé jsem tam vkročila asi před deseti lety. Překládala jsem tehdy překrásnou knihu pro děti, "Hrdinové a hrdinky letectví" od Bernarda Marcka, která je spíš než pro děti vhodná pro dospělé s dětskou duší. Pro mě vynikající studijní materiál. Tak mě tehdy napadlo jít si ty podivuhodné stroje prohlédnout i zblízka.
Ten stupeň údivu mě znovu přesvědčil o tom, že nejvíc ze všeho si život packáme vysokým očekáváním. Ty největší divy totiž přicházejí v situacích, kdy nečekáme zhola nic. Možná pár zaprášených karosérií v khaki odstínu. Tehdy se z údivu stává uchvácení, jste doslova popadnuti za límec a v nejvyšší konsternaci vlečeni bezvládně neznámou silou kupředu, přičemž špičkami bot ryjete brázdu do velkých mramorových dlaždic. Díky své nenápadné pověsti a impozantnímu uspořádání je podlaha Technického muzea zbrázděná jako kypré pole před sázením brambor.
Jsem oddanou stoupenkyní Mary Shelley, Julesa Vernea a Karla Zemana, takže vás zřejmě nepřekvapí, že na čele některých urostlejších lidí hledám hrubé švy jako na rugbyovém míči, i pod hladinou nevinných českých rybníků tuším tajné základny s prosklenou čelní stěnou ve tvaru obrovského rybího oka a sním o cestách ukradenou vzducholodí. Miluji posunutou synchronii kol parních lokomotiv, páru vůbec, i z hrnce s bramborami, a úchvatnou Bayardovu linkovanou estetiku. Minulé úterý jsem si dokonce koupila nehorázně drahý a nehorázně krásný prsten od šperkaře Františka Pecky, který vypadá jako poklop Nautila, což je podle mě pádný argument pro investici do stříbra v jakékoli výši. Fotodokumentaci k tomuto steampunkovému skvostu přikládám s fiflenovitou svědomitostí níže. Zatím čtěte dál.
Abych se vrátila zpět ke své první návštěvě Technického muzea, tyto mé přirozené sklony poháněné parou a bezbřehou fantazií ve mně s nečekanou silou ožily v okamžiku, kdy jsem poprvé vstoupila do velké, světlem zaplavené muzejní haly s prosklenou střechou a štíhlými ochozy běžícími po celém obvodu obrovského kvadratického prostoru. Rozlehlou dvoranou se valil půlnoční vlak Františka Josefa, v popředí parkovali pestrobarevní brouci s lesklými krovkami a nad hlavami nám prolétala vznášedla různých historických dekád včetně vyhlídkového balónu a dvojplošníku ve tvaru vážky - nebo vážky ve tvaru dvojplošníku? Jeho model jsem jako předzvěst své budoucí vášně postavila v dětství bratrovi z balzových dřívek a ručně vyráběného papíru. Bylo nádherné a létalo! Moje silné pohnutí z těchto skvostů kinetiky ještě umocnily černobílé filmy oživující na stěnách rychlé tempo meziválečné éry a strohé informativní tabule u jednotlivých exponátů, které úsečným jazykem inženýrů chválily svěží průkopnickou vynalézavost mladého Československa. Jsem totiž nenapravitelná patriotka romantického ražení a z čehokoli československého se mi pokaždé prudce rozbuší srdce a vlhnou oči dojetím.
Od druhé návštěvy dál už jsou pocity jiné, mikroskopičtější. Člověk se tolik nenechá rozptylovat titánským měřítkem a neutuchajícím statickým pohybem objektů a více se zaměří na detail. Tentokrát jsem mohla oči nechat na křivkách, oblinách, vypouklinách a prohlubních všemožných pohyblivých strojů. Já vím. Tak se přece popisuje ženské tělo. A co teprve, když se zaměříte na lesk a barvu! Nemůžu si pomoct, ale nemohla jsem zahnat představu jistého technického nátěru, který my ženy tak bravurně ovládáme. Představu čerstvě nalakovaných nehtů. Nezlobte se na mě, ale teď při tom srpnovém počasí vidím při pohledu na tu korálovou červeň na fotografii výše vesele se pohupující prstíky v tyrkysové vodě chlorovaných bazénů.
Chodím takhle zkrátka křížem krážem halou Technického muzea a říkám si: Tak tohle stvořili muži. Ale kdyby muži zůstali u své mužské podstaty, kterou blaží hlavně to, že stroje šlapou a že šlapou hezky rychle, všechna ta posouvadla by vypadala úplně jinak. Vypadala by jako ty první pokusy stavitelů automobilů, vlaků, motocyklů či letadel: ryze funkční věci, nad nimiž je mé zjemnělé já ochotno se zželet jen s ohledem na umouněné dětské nadšení jejich vynálezců. Prostě mi nikdo nevymluví, že oblost, barva a lesk není projevem ženské marnivosti, která je vetknutá do lůžka mužské duše jako třpytivý diamant do hrubé obruče bílého zlata. Řekla bych diamant růžový, takový Růžový panter, ale nechci zase muže tolik dráždit.
Jak říkám, chodím tak halou křížem krážem, medituji nad nesmrtelností brouka a vybírám k těm buclatým vozítkům vhodné parfémy. Je mi totiž sice úplně jedno, jestli nějakého muže přesvědčím, aby nosil parfém, ale neustále se tou myšlenkou zabývám. A tak jdu a říkám si, že když přiřadím parfém k automobilu, bude to stejné, jako když mi maminka skrývala tlustý plátek eidamu pod tenký plátek šunky: odporně se táhnoucí smažený sýr by do mě v dětství nikdo nedostal, ale cokoli se šunkou jsem byla ochotná zládovat v jakémkoli množství.
Budu vám tedy předkládat tlusté plátky parfémů pod tenkou vrstvou automobilů.
Jelikož všechna ta překrásná vozítka spojuje probarvenost a vysoký lesk, i vůně, které k nim dle mého skromného názoru dokonale ladí, jsou tedy probarvené a lesklé. Jak jinak.
Co to zase plácám?
Asi to chce nejprve malou vsuvku o barvách a lesku v parfémech.
Začněme barvou.
Parfémy jsou barevné. Nemyslím tím barvu tekutiny ve flakónu. Parfémy spolehlivě evokují barvy. Samozřejmě existují parfémy barevné ve smyslu mnohobarevnosti, ale ty pro dnešek necháme stranou. Co nás bude eminentně zajímat, jsou parfémy monochromatické.
Barva parfému závisí na barvě vzpomínky, kterou vůně oživuje. A každá vůně už nějakou tu vzpomínku oživí, to se vůbec nebojte. Dokonce bych řekla, že musí existovat i něco jako vrozené čichové vzpomínky. Jak jinak si vysvětlíte, že na něco jde dítě, ta batolivá tabula rasa, jako vosa na bonbón a od něčeho se s odporem odvrací? Nejsem ale neurovědkyně, tak se musíte spokojit s nadšenou přibližností úvah poetické parfémové průvodkyně.
Ale zpátky k barvě. Pokud parfém voní převážně růží a rebarborou, je jasné, že bude jiskrně červený. Pokud voní převážně jalovcem a jehličím, bude samozřejmě temně zelený až zeleno-černý. S některými barvami je to složitější, ale chystám se na toto téma udělat celý skupinový workshop s názvem "Vůně, barvy, emoce". Jestli vás to zajímá, přijďte.
Lesk je stejně jako v přírodě způsobený přítomností vlhkosti. Když se v létě utrhne krátký prudký liják, najednou jsou všechny plochy lesklé jako z luxusního autosalónu. To dá přece rozum.
Takže budeme hledat spíše soliflory* nebo solinoty*, tedy vůně na bázi jedné dominantní složky, která zajistí barevnou monochromatičnost, a zároveň vysoký obsah vody, který vytvoří žádoucí efekt vysokého lesku.
Pojďme na to.
The Different Company Rose poivrée (2000)
Lesklé kožené rukavice. Jestli už máte po krk mého nekritického obdivu k parfumérovi Jeanu-Claudu Ellenovi, přihodím ještě polínko do ohně. Ellena je, jak už si pozorný čtenář stokrát přečetl, virtuózem lehkosti a i tato vůně je, řekla bych, lehkonohá nebo, abychom neodbočovali od tématu, vybavená svižným broukajícím motorem. Prostě šlape jako dobře vyladěný motocykl.
Rose poivrée neboli "Peprná růže" je, jak už název napovídá, soliflor na bázi růže*. Pepř* působí ve vůních obvykle jako švihnutí bičíkem, tady jde ovšem - mluvíme-li už o nějaké formě agrese - spíš o hozenou rukavici. Je to gesto sympaticky povýšené. Tato růže zkrátka voní jako rukavice z nejjemnější kůže v zemitě červeném odstínu, která zvláčněla dlouhým životem na vaší ruce svírající řídítka. Koženost je zde výsledkem neotřelého spojení růže s cibetkou*, syntetickou náhražkou sekretu z pohlavních žláz živočicha téhož jména. Cibetka může mít různé nestydaté efekty. Tady ze všeho nejvíc připomíná nádhernou vůni chlebového kvásku. Jak tento parfém voní jako celek, si nejlépe představíte, když si ve skutečnosti nebo ve svých představách rozeberete temně červenou růži na okvětní plátky a ty vložíte do prázdného pytlíku od římského kmínu* (pozor, to není totéž jako kmín kořenný, který se v naší kultuře sype na chleba). Pokud se vám do takových bláznivých pokusů nechce, musíte mi zkrátka věřit, že voní jedním slovem fantasticky.
Cartier Déclaration d'un soir (2012)
Floutek v červeném kabrioletu. Pokud máte pocit, že mluvíme-li o nekritické chvále, už chybí jen další óda na Mathilde Laurent, přiložím ještě druhé polínko do ohně. Skvělá Mathilde Laurent má totiž pro sytou probarvenost obzvláště vyvinutý smysl. Dokonce bych řekla, že málokterý parfumér je schopen vytvořit tak jednoznačný barevný tón jako ona. V případě Déclaration d'un soir, "Vyznání jednoho večera", se například topíme v korálově červeném laku.
Růže* je tu tentokrát spojená s ovocným tónem evokujícím rebarboru*, nebo spíš rebarbora s růží, a to nejmenší, co lze o této vůni říct, je, že má neskutečnou pikantnost a šťávu. Páni, toto má šťávu! Toto je průrazné! Toto si neúprosně razí cestu krajinou jako rebarborový šíp, jehož hrot byl smočen v nebezpečné tinktuře ze štiplavého černého pepře* a chladivě větrového koriandru*. Základ je tu sotva patrný a nejvíc ze všeho evokuje zátku od vína, z čehož lze usuzovat na jemnou dávku pačuli.
Jediné, co mi na té vůni nesedí, je její název. Se svou vrozenou synestetickou potřebou bych v případě parfému stavěla cokoli soumračného z převahy potemnělých tónů základu*. Tady převládá zářivá hlava* a srdce*. Je to zkrátka vůně neukotvená, dynamická a svištící po cestách jako každé auto v jiskrně červeném odstínu.
Prada Amber Pour homme (2006)
Luxusní pěna na holení. Víc téměř nepotřebujete vědět. Jak už jsem jednou vysvětlovala, klasické pěny na holení mají velmi charakteristickou vůni, které se říká fougèrová* podle slavného ikonického parfému Fougère royale ("Královská kapradina") od Houbiganta z roku 1882. Parfémy takto snadno ovlivňují parfemaci kosmetických produktů. Klasickým příkladem je například vůně laku na vlasy Elnett, inspirovaná Chanelem No5 z roku 1921, nebo v současnosti v hygienických produktech všudypřítomná čajová* vůně, odvozená z neméně ikonického parfému Eau parfumée au thé vert od Bvlgariho z roku 1992. Tak se stává, že i člověk, který si za celý život nekoupil jediný parfém, má skvělou představu o olfaktorických kulturních kódech, jen o tom vůbec neví, a už vůbec netuší, kde se to v něm vzalo.
Základem fougèrového akordu jsou nahořklé citrusy, zejména bergamot*, dále levandule* a konečně kumarin*, syntetická molekula přirozeně přítomná v řadě surovin, jimž dává charakteristický podtón mandlové pasty nebo moučky. Tato konkrétní fougèrovka, jejíž autorkou je brilantní a osobitá parfumérka Daniela Andrier Roche, je dle mého názoru vůbec nejlepší ze všech, jež se mi dostaly do rukou a pod nos: je lahodně krémová, nadýchaná jako hutný kopec mastné pěny a dostatečně retro, aby doplnila elegantní šviháctví muže oplývajícího láskou ke kráse zašlých časů.
Vím, pěna na holení je bílá, ale levandule prostě všechno natónuje do modra.
Bottega Veneta Pour homme Extrême (2015)
Temný hvozd. Při krémování bot, které patří, ani nevím proč, k mým oblíbeným činnostem, si pokaždé říkám, že krém na boty voní jako směs borovicového jehličí*, jalovce* a kadidla*. Výsledkem této chvályhodné činnosti jsou samozřejmě boty poutající pozornost lesknoucí se černí.
Bottega Veneta Pour homme Extrême voní jako velmi krásné pánské vycházkové boty z prvotřídní usně, které právě prošly tou nejsvědomitější krémovací kúrou. Nebo taky jako svěží noční les osvětlený chladnou lunou, která všem povrchům dává jemný lesk. Cosi z této vůně však pravidelně větřím i z dílen a garáží, nebo také z obchodů typu Baumax, zkrátka z hájemství zručných mužů: je to nějaká směs ušlechtilé terpentýnovitosti, jelenice a takových těch černých past, které slouží bůhví na co, ale naprosto fantasticky voní. Tuto temnou krásu, chladivou jako karosérie v podzimní noci, vytvořila už zmiňovaná Daniela Andrier Roche ve spolupráci s Antoinem Maisondieu.
Ještě se podívejme, jak si vůně stojí na Mapě osmi skupin vůní z hlediska úvodních, svrchních tónů.
Z mapy je zřejmé, že lesk je vlastností složek, nacházející se na její horní polovině, tam, kde převažuje dojem vlhkosti a chladu. Barvu oproti tomu najdeme kdekoli, jen směrem dolů bude hlubší a hlubší, s tím, jak se do jasné barvy zapouští hluboké složky.
Vůně, které se nachází v horní polovině, jsou také dynamické, oproti statickým pod horizontální osou. Čím více je totiž ve vůni hlavových tónů, tím lehčí bude, a tím pádem i "prchavější". Nebojte se, nevyprchá rychle, jen prostě někam prchá. Bude zkrátka "pohyblivější".
Muži jednoduše potřebují kola, motory a křídla.
A ženy poklop od Nautila.
N.B. Definice pojmů opatřených hvězdičkou najdete v Glosáři, jenž je přístupný z hlavního menu blogu.