jean-claude ellena: deník parfuméra

o tom, že jak člověk svět čte, tak jej také píše


Jean-Claude Ellena, Journal d’un parfumeur, éd. Sabine Wespieser, 2011, 159 s. Foto Tanguy Calvez pro Synestesis.

___

Ještě před pár lety byli parfuméři záhadní bezejmenní tvorové, o nichž toho lidé věděli stejně málo jako o celém procesu vzniku parfému. Parfém nesl jméno značky, která jej vyráběla, a své vlastní. Jméno svého tvůrce nikoli. Ostatně, to platí ve většině případů stále. Jako by na obálce Pána prstenu nikdy nemělo stát Tolkienovo jméno a Slunečnice neměly nést Van Goghův podpis. Spravedlnost je kulturně podmíněná.


Na přelomu tohoto století se ovšem začalo něco dít. Frédéric Malle přišel v roce 2000 s konceptem Les éditions de parfums, Parfémového vydavatelství, a na každém flakónu této značky se nově objevilo jméno autora parfému. Velké módní a klenotnické domy jako Chanel, Cartier a Hermès si uvědomily, jakou přidanou hodnotu představuje emocionálně působící hlas autora, a začaly dávat parfumérům prostor, i když mnohem méně než nesrovnatelně excentričtějším, a tudíž mediálně zajímavějším módním návrhářům a designérům. O parfémech a jejich tvorbě začali konečně spontánně mluvit i sami parfuméři, kteří našli vděčné publikum v sílící komunitě amatérských milovníků parfémů soustředěných kolem blogů s parfémovou tématikou.


Jean-Claude Ellena z tohoto procesu vyšel jako jedna z globálních parfumérských hvězd, možná hvězda jediná. Tento krásný vrásčitý muž s šibalským úsměvem byl mezi vyvolenými, jejichž jména se začala objevovat na etiketách Les éditions de parfums. Jakožto interní parfumér společnosti Hermès dostal v letech 2004-2016 slovo s každým novým parfémem, jejž pod touto značkou uvedl na trh. A mezitím se stihl stát neformálním mluvčím parfumérského řemesla, jemuž jako prvnímu telefonují novináři, je-li poptávka po názoru parfuméra.

Jean-Claude Ellena. Foto z přebálky k jiné Ellenově knize, L’écrivain d’odeurs, éd. Nez Littérature, 2017.

Ellena je totiž nejen brilantní a osobitý parfumér, ale také brilantní a osobitý glosátor parfumérského umění. Je nejen umělcem - je umělcem vědomým si svého umění, a to je vrstva, jíž je nadán málokterý tvůrce. Ellena ano.


Jakožto nekorunovaný král “diskurzu o parfému” tak byl roku 2009 osloven nakladatelkou Sabine Wespieser, aby jeden rok psal Deník parfuméra, více či méně intenzivní záznamy o práci tvůrce parfémů, a práci mimo práci, sestávající z nekonečného toku postřehů a všímavosti ke všemu, co voní, nebo co je zdrojem vjemů vůbec. Tedy nejen vjemů čichových, ale i zrakových, hmatových, chuťových a sluchových. A co lze jako takové uchopit jako umělecké téma, jako východisko pro nový vonný artefakt. Ellena chce totiž “překvapit, vzbudit údiv vůní každodennosti” (s. 80).


Deník začal psát ve čtvrtek 29. října 2009 a skončil ve středu 13. října 2010. Většina záznamů vznikla v kopcích nad jihofrancouzským městečkem Grasse, jež je kolébkou francouzského parfumérství, v obci Cabris, kde má Jean-Claude Ellena dodnes laboratoř. Nemálo z nich Ellena napsal v Paříži, kam v té době pravidelně dojížděl do sídla svého tehdejšího zaměstnavatele, společnosti Hermès. Jiné vznikly v Moskvě, Hong-Kongu, Tokyu, kam ho zavedly pracovní povinnosti.


Ellenova laboratoř v Cabris. Ellenovi je někdy vyčítáno, že jeho parfémy jsou stále stejné: osvěžující jako nápoj zahánějící žízeň v horkém počasí. Co byste tvořili vy v tomto světle, s tímto výhledem, s hlavou v oblacích? Foto Quentin Bertoux via Challenges.

Co v průběhu tohoto roku zažil, je nepodstatné. Jsou to obyčejné i neobyčejné zážitky, na nichž je důležité to, jak je Ellena vnímá, jak o nich uvažuje a jak je promítá do procesu tvorby. I když totiž přemýšlí nad vůní malé zimní hrušky, kterou objevil na trhu v Itálii, nebo nad projevy zdvořilosti v Japonsku, dělá totéž: pozoruje formy, hledá smysl a snaží se obojí vyjádřit co nejjednodušším způsobem, jako by skicoval nějaký výjev a tu a tam zvýraznil několika tahy plochého štětce to, k čemu chce přitáhnout pozornost. V jeho psaní je něco grafického.


Ze zážitku s hruškou tak zůstává jen slovo “k nakousnutí”, jež mu samo o sobě stačí jako východisko pro nový parfém. Ten může, ale nemusí obsahovat tón hrušky - Ellenu imitování přírody nezajímá -, musí být ovšem “k nakousnutí”, musí evokovat onu neodolatelnou, energickou svůdnost, jaká charakterizuje šťavnatý, sladkokyselý plod v ostrém podzimním vzduchu. Podobně se u něj převtěluje obdivovaná japonská zdvořilost, samozřejmá, funkční a formálně dokonalá, do obliby kolínských vod*, jež jsou pro svou účelnost, jednoduchost a diskrétnost pro Ellenu vyjádřením téhož životního postoje, založeného na respektu životního prostoru druhých.


Ellena v Deníku označuje parfém inspirovaný hruškou jako “Dámský H”, přičemž H je samozřejmě iniciálou domu Hermès. Soudě podle stupně “křupavosti” jde o Zahradu na střeše, Un jardin sur le toit (r. 2011), s tóny jablka a hrušky. Oficiální kampaň, foto Pinterest.

Ellena tomuto svému úsilí říká “faire signe”, což lze v obecném jazyce přeložit jako “naznačovat”. Nechce být doslovný. Chce pouze naznačit a ponechat druhým prostor, aby si vlastní představu dotvořili sami.


Jde však také o termín jazykovědný, jejž by proto bylo vhodnější přeložit spojením “vytvořit znak”. Tedy navrhnout zástupné vyjádření, kde je složitý tvar nahrazen jednoduchým, ale neméně výmluvným. Povel k čekání červeným světlem semaforu. Vyzvání k neformální konverzaci rozepnutým knoflíkem. A vjemy vyvolané množstvím drobných karmínových hruštiček, jež začátkem listopadu provonívají vzduch na italském tržišti, jediným aspektem plodu, totiž tím, že je “k nakousnutí”. Což je vyjádření samo o sobě mnohovýznamové: co je k nakousnutí, je neodolatelné, plnokrevné, křupavé, šťavnaté. A přesně pro ono “k nakousnutí”, pro to neodolatelné, plnokrevné, křupavé a šťavnaté, pak parfumér hledá vyjádření v jazyce parfému.


“Myslím, že vůně jsou znaky (...). Když se jakožto parfumér snažím vyvolat dojem nějaké vůně, používám znaky, jež odděleně nemají žádný vztah k vyjádřené věci: Bulgariho Eau Parfumée au thé vert nikdy neobsahovala čaj, Un jardin sur le Nil od Hermèse mango a Terre d’Hermès křemen, a přitom je v nich lidé «cítili».” (s. 11)


Jak je to možné? To Ellena opakovaně vysvětluje v Deníku i v Rukověti vůní, která je jeho dodatkem. Svůj postup sám přirovnává k iluzionismu, kde je evokace nějakého objektu dosaženo kombinací minimálního počtu molekul, jež často s tímto objektem nemají žádnou souvislost. Výsledkem jsou malé básně organické chemie:


Foto Tanguy Calvez pro Synestesis.

"GARDÉNIE


Mým nejoblíbenějším parfémem s gardénií je ten od Chanelu, protože nevoní květinou, ale štěstím. Vůně gardénie je dramatem, jež se odehrává mezi jasmínem a tuberózou.


aldehyd C-18 prunolid

styrallylacetát

metylantranilát"


“Už léta si soustavně píšu knihu vonných tónů (...) Začal jsem si takhle hrát, abych se osvobodil od napodobování přírody, a zároveň tak sestavil jakousi formu čichové sémantiky (...).” (s. 17)


Pro Ellenu jakožto parfuméra je charakteristický osobitý rukopis. Jeho vůně lze s jistým cvikem rozpoznat, což je v parfumérství spíše neobvyklé. Ellena je znám jako minimalista, jeho paleta čítá asi tři sta surovin oproti půl druhé tisícovce dostupných, a jeho vůně jsou typicky jednoduché, vzdušné, s pronikavými prvky. Jako by v ních proudil vzduch nebo voda. A jako by tyto živly nesly něco barevného. Oranžový list. Věnec z pampelišek. Totéž lze říct i o jeho slohu: Ellena píše úsporně a události zachycuje několika tahy jako barevné, jasně vymezené plochy na pozadí samovolného plynutí. Čtení se tak stává klíčem k jeho způsobu tvoření parfémů.


Ellenovské parfémy i ellenovské psaní charakterizují v tomto smyslu tři prvky: ohraničení, vzdušnost a elegance.


Princip ohraničení lze u Elleny přirovnat k jednoduchým gastronomickým kulturám, jako je italská nebo japonská, kde je v úctě kvalitní surovina a její přímočará, jednoznačná chuť, jež si vystačí sama. Vše ostatní jí vytváří jen důstojný rámec, v němž má surovina co nejlépe vyniknout. Ellena takto rád servíruje pronikavé, vysoké tóny ovoce, zejména citrusů, které klade na pozadí tlumenějších tónů jako graffiti, jako jasně ohraničené, snadno identifikovatelné objekty.


Tóny nejsou vrstveny, a tudíž ani vrstvením deformovány. Odplývají v čase, vzájemně se “dotýkají” a ve svém plynutí tu a tam překrývají. Pomeranč střídá pelargonie a pelargonii vetiver. Parfém si tak zachovává vzdušnost, kde jednoznačné střídá nejednoznačné. “(...) ponechávám v parfémech záměrně prázdná, «bílá» místa, aby si do nich každý mohl přidat vlastní představy: je to «místo k zabrání».” (s. 63) Toto “prázdno” samozřejmě neznamená, že by se vůně na okamžik odmlčela. Je spíš momentem, kdy se děje něco, co nemá jasnou “příznakovost”, tedy co neodkazuje k ničemu konkrétnímu v přírodě. Ellena sám tento přístup přirovnává k tradici japonských rytin, kde ohraničené prvky plovou na pozadí tlumených monochromatických ploch.


Japonské umění ukijo-e, neboli deskotisku, doslova “obrazů pomíjivého života”, jímž se Ellena rád inspiruje. Hirošige Utagawa, Malé Tókaidó. Foto Tanguy Calvez pro Synestesis.

Elegance se konečně v Ellenových parfémech projevuje na několika úrovních. Jednak jako jednoduchost, jako forma uspořádání, jež je důsledkem Ellenova minimalismu. V tomto smyslu odkazují jeho vůně ke klasicismu, kde převládá strohost, linearita a symetrie. Ellenovy vůně mívají obvykle něco málo přes deset tónů oproti klasickým parfémům, čítajícím jich mnohdy více než sto. Výsledek působí jako korálky na niti, zatímco opulentní parfémy tradiční školy lze přirovnat k valícím se mrakům.


Eleganci Ellena vnímá i jako gesto, jako projev zdvořilosti: proto rád komponuje kolínské vody, tedy z definice parfémy diskrétní, decentní, neobtěžující. Je zřejmé, proč si Ellenu vybral jako interního parfuméra právě módní dům Hermès, jehož estetika je velmi klasická a buržoazní ve smyslu tradičních hodnot soužití.


Elegance se v Ellenových parfémech projevuje konečně také jako ne-sexualita (spíš než jako asexualita). Ellenovské parfémy nejsou striktně určené pro ženy nebo muže, a jak sám Ellena říká, nejsou ani “unisexové” (s. 10). To slovo nemá rád. “To lidé jim dávají pohlaví.” (s. 10)

Hra na honěnou. Smích a vzrušení. Ellenovy parfémy jsou jako dětství. Foto Pinterest.

Ne že by od počátku neměl v hlavě představu, pro které z pohlaví bude parfém vhodnější. Sám však říká, že “má rád potěšení, jsou-li sdílená”. “Tvořím-li «pánský» parfém pro širokou veřejnost, nezapomínám do něj vložit kódy dámské, a totéž naopak u parfému takzvaně «dámského».” (s. 9)


Vznikají tak vůně držící se pomyslné osy neutrality, jež parfémy rozděluje na pánské na jedné straně a dámské na straně druhé. Typicky postrádají sladkost, jež je v jazyce parfémů nositelkou ženskosti nebo pasivity. “Gurmánské vůně jsou líné (...).” (s. 47) Ellenovy parfémy tak zůstávají velmi univerzální, a tudíž i... elegantní. Akcentuje-li se totiž pohlavnost, akcentuje se i smyslnost: co je silně ženské, působí na mužské smysly, a co je silně mužské, působí na smysly ženské. Smyslnost je přitom v rozporu s elegancí, protože dráždí pudovost, zatímco elegance je historicky jejím překonáním.


Z Ellenových postojů, tak jak je opakovaně dává najevo v Deníku, je zřejmé, že za tímto postojem není žádné moralizování a že Ellenovi naopak nic lidského není cizí. Jeho tvůrčímu naturelu jen zkrátka svědčí, může-li spíš naznačovat, faire signe, než otevřeně svádět.


Ve výsledku tak něžně vábí ženy a muže, kteří rozumí jeho “naznačování” a sami, podobně jako on, raději “naznačují”. Jaké ženy asi nosí “Dámský H k nakousnutí”?


N.B. Definice pojmů opatřených hvězdičkou najdete v Glosáři, jenž je přístupný z hlavního menu blogu.



74 zobrazení
newsletter

©2019 irena kozelská