jak voní... nevěsta na lodi

o tom, že to nejlepší se stane, i kdybychom nechtěli


Foto Tanguy Calvez pro Synestesis.

___

Měli jsme dorazit na dvanáctou, abych stihla nevěstě pomoct s krášlením. Obřad byl plánovaný na třetí, takže bylo dost času i na případné zpoždění, moje.


Nevěsta se mnou strávila několik let v jedné kanceláři, a naučila se tak, s taktem sobě vlastním, diskrétně mi připomínat povinnosti a všemožně vytvářet podmínky k včasným příchodům, protože mám neblahý sklon se zamyslet… a probrat až v okamžiku, pro nějž se vžilo to ošklivé, neempatické slovo “pozdě”.


Foto Tanguy Calvez pro Synestesis.

Tentokrát se to nestalo, jelikož můj drahý, který se, s taktem sobě vlastním, naučil diskrétně mi připomínat povinnosti a všemožně vytvářet podmínky k včasným příchodům, trval na tom, abych opustila byt s devíti nalakovanými nehty a kartáčem ve vlasech. Při půlhodinovém zpoždění jsme tak získali čtyřicetiminutový náskok a volných deset minut mohl Tanguy využít k návratu domů, aby si vzal boty, které, dle mého názoru, lépe ladily s počasím onoho svátečního dne. Pak že my ženy zdržujeme...


Úderem dvanácté jsme tak - já náležitě pyšná na svoji zodpovědnost - projížděli branou přístaviště na Slapech.


Hektická nálada. Foto Irena Kozelská pro Synestesis.

Na místě už vše nasvědčovalo schylujícímu se obřadu. V přístavu se líně houpaly lodičky, po trávníku se v závanech větru převalovala opuštěná igelitka, jinak nikde nikdo nepočítaje v to Bakyho, psa z nevěstiny strany, a pár dobrovolníků v bermudách stavějících svatební oltářík. Nebýt koláčků na stolech, byla bych začala zpytovat svědomí, jestli jsem si nespletla adresu, jelikož to je druhý drobný neduh, jímž občas trpím.


"Neposlouchej." Kája a Dan při předobřadní strategické poradě. Irena Kozelská pro Synestesis.

Ale kdepak. Všechno bylo tak, jak má být. Čas běžel, nevěsta si postavila slavobránu prakticky sama, přinesla pití třetímu, osmému a čtrnáctému dorazivšímu hostu a ve zbývajícím čase řešila s nastávajícím manželem ty podružnější věci, jako například kudy a jak vlastně půjdou k oltáři.


Dost jsem se divila. Z práce jsem Káju znala jako pečlivou, důslednou, držící se plánu. Žádné riskantní improvizace. A napadlo mě, že to, že s někým trávíme mnoho času, ještě neznamená, že o něm něco víme.


To už bylo asi půl druhé, bylo čím dál větší dusno, a v pokoji, pronajatém za účelem klidné přípravy nevěsty, se stále někdo převlékal a upravoval, protože Kája usoudila, že je času dost. Dost i na to, aby se ještě vykoupala v přehradě, čímž ztratila další půlhodinu a dokonale si zmáchala vlasy. Naštěstí vlasy byly už od Vánoc misí přidělenou jiné naší milé kolegyni z dřívějších let, Veronice.


Nevěsta se narodila dvěma učitelům tělocviku. To se hned pozná. Foto Tanguy Calvez pro Synestesis.

Ve 14:17 pokoj konečně patřil jen a jen nám.


“Já myslím, že bysme ty vlasy mohly jen tak vzadu sepnout. Nebo takhle zvednout nahoru.” Protože kromě nás dvou v pokoji nikdo nebyl a Kája mi tuto novou skutečnost oznamovala samozřejmě jako věc stokrát opakovanou, pochopila jsem, že jsem pověřena i svatebním účesem. Podotýkám, že pro žádnou ze zkrášlovacích procedur nemám kvalifikaci a vlastně vůbec nevím, jak jsem si zasloužila takovou důvěru. Líčila jsem ji - protože nebylo zbytí - jen na focení webových stránek Synestesis, a potom jsme, až na jednu výjimku, vybrali fotky, kde byla bez make-upu.


Kájin, situaci zcela nepřiměřený klid se mi nicméně ohromně zamlouval, odpověděla jsem proto stejně nezúčastněně: “Já ale nemám hřeben.” “Já taky ne.” Teď vlastně nechápu, proč se tyhle zbytečnosti vyrábějí: svatební účes snadno vytvoříte kartáčkem na obočí, pěšinku ohnutou pinetkou a, mezi námi, na čerstvě zmáchaných vlasech se vlny udělají úplně samy.


Make-upem jsem získala celkem pěkný náskok, protože prostě nebylo co zlepšovat. Jen pár polechtání štětečkem, aby se neřeklo. Kája se nicméně po této intervenci podívala do zrcadla s nepředstíraným uspokojením, jako by se právě seznámila s někým neobyčejně příjemným, takže jsem měla radost, že lechtání splnilo svůj účel.


Rapsodie v modré. Tanguy Calvez pro Synestesis.

Displej telefonu ukazoval 14:43. “Já jsem si říkala, jestli ty šaty ještě žehlit nebo ne…” Dlouhou svatební róbu vytáhla z dole sešitého igelitového návleku o délce asi 60 cm. “No to je úplně zbytečný,” odpověděly jsme s Veru - která, ani nevím kdy, dorazila do pokoje. “Že jo,” odvětila nevěsta s úlevou, spokojená, že máme stejný pohled na věc.


“Nechala jsem je vzadu přešít. Krásný, že?” “Krásný...” Namísto zipu padesát miniaturních knoflíčků přes celá záda. Když jsem po dlouhém zápase dospěla téměř nahoru - pustit se do toho ve dvou nemělo smysl -, Kája se otočí a říká: “Neměla bych si vzít podprsenku?” Než jsem ze sebe stihla vypravit slovo, vylovila z tašky věc obtížně popsatelného tvaru a použití, prodávanou pod komerčním označením “neviditelná podprsenka”. Následovala vleklá nevěstina úvaha o tom, nakolik bude podprsenka skutečně neviditelná a že by to ještě možná stálo za zkoušku. Když při tom potřetí oživila myšlenku žehlení, zcela kategoricky jsme ji s Veru ujistily, že “podprsenku opravdu ne”.


Ve 14:52 jsme začaly žehlit šaty. Na nevěstě. Ve dvou to bylo to nejmenší a už jsme s Veronikou jen trpělivě čekaly, co přijde teď, jestli budeme osévat květináč na svatební kytici nebo zavoláme z okna, jestli může někdo na hodinu postrádat boty číslo 38.


A pak přišla ta chvíle. Konečně.


Parfém!


Jak ráda bych vám řekla, s jakou péčí a rozmyslem jsme ho vybíraly. Jak ochotně bych vám popsala tu složitou cestu, rigorózní analytický přístup a důsledné zohlednění všech působících faktorů, než jsme dospěly k tomu jednomu, dokonalému řešení, jež korunovalo nevěstin půvab a dlouhé pozvolné přípravy prokládané smíchem, lehkou konverzací a popíjením šampaňského.


Kája parfém - co parfém, plastovou ampulku - vysypala z pytlíčku s několika dalšími vzorky z loňského podzimu. “Tak kterej?” Bylo 14:58.


Byla jsem u vytržení, že mám celé dvě minuty na to, abych uplatnila svou parfémovou erudici.

Danovy žabky si chodili fotit všichni svatebčané. Odhaduji číslo 48. Lodě. Foto Irena Kozelská pro Synestesis.

Hodila jsem první dvě ampulky za hlavu, a pak konečně zajásala.


Pro Káju jsme už před časem vybraly Shalimar od Guerlaina jako ten důvěrný, osobní parfém, který bude pro ostatní synonymem její přítomnosti. Archetyp orientálního* parfému, výborná volba pro někoho, kdo vyhledává trvalé hodnoty, dokonalá harmonie svěžích a balzamických* tónů, bergamotu* a vanilinu*, takže jej někdo vnímá jako citrusový a euforizující, jiný zase jako hluboký a tajemný.


Ale zdálo se mi - tehdy na podzim -, že na svatbu by to chtělo něco jiného, svatebnějšího. Něco bílého, průsvitného, něco, co kolem nevěsty vytvoří magickou mléčnou auru a obrátí k ní všechny nosy jako železné piliny k magnetu. Zároveň to musel být parfém balzamický*. Ambra* a pryskyřičné tóny jsou jednak Kájiny nejoblíbenější, ale hlavně jsou pro ni, kterou z mnoha jiných složek snadno rozbolí hlava, zcela bezpečné. Potřebovala jsem najít ten nejjemnější, nejbělejší parfém s orientálními prvky, skoro nesladký, skoro chladný.


Prada Infusion d’iris. Foto Tanguy Calvez pro Synestesis.

Ta třetí, šťastná ampulka byla Infusion d’iris od Prady.


Infusion totiž vnímám jako parfém s Shalimarem spřízněný, s velmi podobnou stavbou* a mnoha stejnými a mnoha obdobnými složkami*. Jiskřivé, zelené citrusy v hlavě* - v Infusion jsou výsledkem spojení citrusů sladkých s tóny zeleně nahořklými, zejména s galbanem* -, chladný pudrový kosatec* v srdci* a táhlé pryskyřice* v základu*. Místo vanilinu*, jenž je dominantní ingrediencí Shalimaru, kompozici zaobluje benzoe*. Ta vanilku připomíná, spíše však jako složku nějakého smetanového likéru. Infusion zároveň postrádá kouřové složky Shalimaru, kompozice je proto čistá, vzdušná a mlžná a zároveň pudrová a jakoby mastná. Jako krémový pudr, dává-li vám to smysl. Iluzi bílého závoje z hedvábné organzy konečně dotváří neroli* a pomerančový květ*, tradiční ozdoba nevěst.


Vyjádřeno všemi smysly:


hmat: mastný pudr

zrak: bílá průsvitnost, mléčná mlha, zimní ráno s poletujícím sněhem a modrými podtóny, zeleň pokrytá jinovatkou

chuť: dobře vychlazená Pavlova s borůvkami a lístky meduňky - málo cukru, hodně šlehačky

sluch: ticho v zimě


Podobné “barevné” ladění mezi bílou, ocelově modrou a šalvějově zelenou mají i jiné parfémy, vesměs na bázi kosatce nebo levandule*: Bulgari Eau parfumée au thé bleu (♀️/♂️); Francis Kurkdjian Absolue pour le matin (♀️/♂️); Hermès Eau de gentiane blanche (♀️/♂️); Chloe Eau de fleurs de lavande (♀️), Nivea Eau de toilette (♀️)...


Že vím, kterou část svatební róby zoomujete... Foto Tanguy Calvez pro Synestesis.

Tento typ parfému nejlépe vyniká za deště, kdy se jeho pudrovost prolne s vlhkým ovzduším a působí jako jemně zastřený hlas.


Díky pokročilé hodině ovšem nevěsta zůstala této bezesporu zajímavé a obohacující přednášky ušetřena.


Co se naopak týče kompatibility parfému s deštivým počasím, v tomto smyslu měla obrovské štěstí. Sotva ji tatínek dovedl k oltáři, což se stalo s mírným zpožděním, které jsme nezpůsobily my nahoře v pokoji, ale ti dole kolem slavobrány, začalo lít jako z konve. Kdepak. V dnešní vyprahlé době si novomanželé nemůžou přát větší luxus než pořádný, hodiny trvající liják, zejména pokud se svatba koná venku. Obřad tak byl co do délky nepřímo úměrný prudkosti deště, a i tak při něm oddávající po většinu času opakoval, že tak krásnou nevěstu už dlouho neviděl.



Pozor, probíhá natáčení. Foto Tanguy Calvez pro Synestesis.

Pak už nás čekalo to nejkrásnější možné odpoledne. Díky průtrži mračen jsme se hezky semkli v přístavním baru, přes elegantní šaty a obleky hodili fleecové vesty a deky plné jehličí a drobků, jaké s trochou úsilí najdete v kufru každého auta. Já jsem skončila s firemní bundou korejsko-amerického výrobce stavebních strojů a nevěsta plula mezi hosty s křehkým půvabem a politou džínovou bundičkou přes ramena.


Týž den, tamtéž, níže při zemi. Krása je všude. Foto Tanguy Calvez pro Synestesis.

Myslím, že toho odpoledne se s ní chtěli oženit úplně všichni. Rozhodně ten malý chlapeček, co za ní poskakoval a volal: “Královna Kája! Královna Kája!”. Maminka mu nelítostně vysvětlila, že “Kája už je Danova”, což to nebohé dítě zcela zdrtilo. O jeho dalších osudech mi není nic známo, ovšem když jsem ho zahlédla ten den naposledy, hupkal ke svatebnímu dortu a jeho žal už se jevil naštěstí mírně zahojen.


Dědečkové jsou duší každé svatby. Foto Tanguy Calvez pro Synestesis.

Přestalo pršet, začalo se smrákat a nad hlavami se nám rozsvítily houpající se žárovky, z nichž pomalu skapávala voda. Vzduchem se nesly songy od Janis Joplin, Marthy Wainwright a Charlese Bradleyho a před tím přívalem lásky se nebylo kam schovat.


Léto bylo před námi a s ním všechny večery, kdy člověk sedí venku v náručí vesmíru, blaženě zírá do tmy a všechno je přesně tak, jak má být.


Šťastnou plavbu novomanželům.


Charles Bradley: Victim of Love


N.B. Definice pojmů opatřených hvězdičkou najdete v Glosáři, jenž je přístupný z hlavního menu blogu.

newsletter

©2019-2020 irena kozelská