jak voní... princezny II

a také o růžích a o tom, jak pod sutí zkázy rozpoznat happy end


---

V první části tohoto pohádkového pojednání jste se dozvěděli o tom, že pohádka není ani náhodou jen tak obyčejný příběh, v němž se pasou bělouši a šustí růžové volány, a že kdo v ní hledá naivní povyražení k míse bramborových lupínků, může taky splakat nad výdělkem, a na konci života zjistit, že se něco stalo špatně. Že prožil život jinak než chtěl, a ten jeho pravý příběh šel cestou souseda odnaproti. Vy, kdo jste četli pozorně, už jistě souhlasně přikyvujete hlavou a s rukama v bok jí taky občas zakroutíte, řkouce: "Ó, nešťastníku, ó, pošetilče, že ty ses pohádkám smál a vysmíval! Že ty jsi, hlavo dubová, ani na stará kolena nepochopil, že princové a princezny tu dřou za tebe, že se máš dívat, jak na to, a netočit se pořád v kruhu vlastních chyb jako pes za ocasem!"


Portrét Princezny z Diamantových skal. Touha, závist, nenávist. V této vůni nebudou chybět zelené tóny a mráz. A bude velmi krásná. Foto via Pinterest.

To pozorný čtenář už dávno ví, že uzly pohádek se nepodobají těm našim životním zauzlením jen tak zbůhdarma a že kdo má nastudována pohádková rozuzlení, může si v životě ušetřit ledasjakou svízel. A tak jsme se zauzlili i rozuzlili s Popelkou i Večernicí - toto je totiž genderově vyvážený blog -, a pochopili, že nespoutanou silou předjaří například nemá smysl plýtvat na darmožrouty a sladkými, podbízivými slovy zase na muže, protože muž nic takového nemá zapotřebí a žena, která muži maže med kolem úst, si ho ve skutečnosti neváží. A teď nás čeká ještě třetí princezna.


Trochu jsme se tedy projeli tryskem zasněženými pláněmi s parfémem Miu Miu Miu Miu, nechali si do vlasů napadat večerních hvězd a kapek Angela od Thierryho Muglera, a tak už víme, že jaké princezny jsou, tak také voní. A že my, ženy, se jim v mnohém podobáme. Není proto na škodu udělat si jasno v tom, kterým přesně, protože to nám může leccos objasnit o nás i našem životě. A jak už jsem ukázala, o tom, jaká je ta vaše princezna, si lze udělat představu jak sledováním pohádek, tak zkoumáním vůní. Ona si vás ta správná princezna i správná vůně najdou samy - stačí se jim vystavit a dávat dobrý pozor. Že jste našly ty pravé, poznáte podle toho, že vás uchvátí, popadnou za vlasy a chytí za srdce a že vás ani po letech nepřestanou vábit, bavit a zaměstnávat vaše myšlenky i city. Člověk tak může náhle a nečekaně prozřít nebo pozvolna prozírat celá léta, jako když se po ránu zvedá nad rybníkem mlha - proč ne. Tato účinná samoléčba pohádkami a vůněmi je pro jednou velice příjemná, i když ono prozření vyžaduje jistou odvahu a ochotu chvíli strádat. Pak se ale může všechno obrátit k lepšímu.


Pokud jste nabyli dojmu, že jste nemohli najít přívětivější čtení, protože k jeho idylické houpavosti už chybí jen to, aby vám někdo přes obrazovku podal kávičku nebo čaj s medem a navoněl vás Miu, pak vás ve druhé části přesvědčím o pravém opaku. Ještě budete rádi, že jsem od vás tak daleko a že stačí zmáčknout tlačítko a už nikdy o mně nemusíte slyšet. Z ráje půjdeme totiž rovnou do pekla. Shoďte proto kousavé čepice a šály, strhejte ze sebe vlněné svetry pletené na tlustých jehlicích, protože přecházíme z chladu plného jarních příslibů rovnou do pekelné výhně! Přihořívá, přihořívá, ano, ti, kdo mě neposlechli, už se potí a některým z nich začínají doutnat ponožky. Po sněhových pláních a zmáčeném hradě Mrakomora se totiž propadneme rovnou...


... do pekla touhy.


Portrét Mileny. Touha, vášeň, žárlivost. Cítím vůni vyprahlosti a pálených pryskyřic. Foto via Pinterest.

Třetí princ (Antonín Moskalyk, 1983)

Tato pohádka mě od první chvíle zcela uhranula, což chtě nechtě znamená, že je něčím moje. Poprvé jsem ji viděla asi v sedmi letech v kině naproti našeho domu, kam jsem často chodila na dětské filmy, do první řady za 7 Kčs, přestože první tři řady byly za 12. S pokladním a trhačem lístků v jednom jsem totiž byla jedna ruka. Tuto klíčovou misi v zaprášeném, rozvrzaném kulturáku na Nových Sadech v Olomouci zastával soused mých rodičů a prarodičů a dědečkův nejlepší kamarád, tehdy asi osmdesátiletý pan Vykydal, který vypadal jako omrzlá, sukovitá švestka, miloval děti a měl zlaté srdce. Dodnes si živě vzpomínám, jak jsem od prvních tónů podmanivé, majestátní hudby Ivana Kurze zakoušela volný pád do nedostižné osudovosti tohoto příběhu. Vlastně se divím, že tam nesedím dodnes, protože síla tohoto příběhu mě přiškvařila ke sklápěcí židli a sklápěcí židle byly v kině po třech napevno přišroubovány k dřevěným parketám.


"Mám strach, nesmíš tu zůstat, nesmíš odejít..." Už hoří... Foto Třetí princ.

Tehdy jsem tou pohádkou byla ozářena jako radioaktivní explozí, ale dnes už jsem o něco málo střízlivější a ráda a často nad ní přemýšlím. Vidím v ní jakousi dokonalou symetrii, která ale přesně neladí s pojetím fenomenálního scénáristy Oty Hofmana. Nebojte se, nemyslím si, že jsem fenomenálnější. Pohádky už zkrátka takové jsou a mají být. Jsou a mají být tvárné a přelévat se tak, jak je potřeba. Co vnímám osobně jako klíčové, je přítomnost dvou párů dvojčat. Všechno v tomto filmu je totiž zdvojeno: princové, princezny, koně, psi, meče, kabátce, sedla, šaty. To tato dvojčata k sobě dle mého názoru ve skutečnosti patří.


Princ Jaromír a princ Jaroslav. Princezna Milena a Princezna z Diamantových skal. Dvojčata jsou vždy světlem a stínem téže duše. Máme tu tedy ve skutečnosti jednoho prince a jednu princeznu, jen musí projít bolestnou metamorfózou, přetavením dvou částí v jednu, musí si něco ponechat a něco odhodit. Zemřít a znovu vstát z popela. Oba, princ i princezna, jsou totiž nemocní, ne-mocní, odděleni od své skutečné moci, a takto strádající nemůžou žít.


Kdo koho tedy léčí? Spíš začněme tím, kdo je čím nemocný. Nebo spíš kdo kým.


Pocit rozostřeného vidění? To bude kletba Diamantových skal. Pozor na hlavu. Foto Třetí princ.

Jaromíra uhrane femme fatale. To je jeho nemoc. Záměna lásky za obdiv a zájem. Za obdiv k Ní a za Její zájem. A touto femme fatale je z obou princezen ta z Diamantových skal. Ta v černém. Na tomto místě nemůžu nezmínit, co to s člověkem dělá, když se Libuše Šafránková zjeví v černých šatech a stříbřitém plášti na bílém koni na skále nad jedním z princů. Když je vám sedm a sedíte zaraženi do sklápěcí sedačky v kulturáku na Nových Sadech v Olomouci, ovane vás ledový vichr, až se vám vlasy zvednou až k uším, to mi věřte. Neměli bychom Libuši Šafránkovou oslavovat za skvělou Popelku, ale za kapitální dvojroli ve Třetím princi. Ale zpátky k Jaromírově nemoci. Jemného, citlivého Jaromíra uhrane ostrý výbrus Princezny z Diamantových skal. Je to typ muže dole a ženy nahoře. Prosím, nehledejte v tom nic tělesného, jsme v pohádce. Femme fatale je tak trochu ženskou obdobou Dona Juana: všichni muži bez milosti jí musí ležet u nohou. Musí se před ní plazit a sloužit jí. A ona jimi bude přesto, nebo spíš právě proto pohrdat. Její "láska" k mužům, bažení po jejich obdivu, je totiž ve skutečnosti opovržením. Opovrhováním slabostí. Strachem ze slabosti. Hrůzou z bezmoci. Ne jejich, ale Její. To na svou bezmoc odpovídá mocí. Všemocí. Tu ale získá jen tehdy, zřekne-li se citu. Z citu přece plyne slabost. A jsme zase na začátku. Je třeba stát se zcela necitelnou. Tak. Ale necitelnost je mráz. Už se jí objevuje pára u úst, prsty fialoví, řasy obaluje jinovatka. Necitelnost je láska v mínusu, je to strašné strádání, strádání zimou a hlady. A to vyvolává pudové bažení po teple, nasycení, citu. Po tom citu, který ona nezná. Nechce znát. Jen ho vidí u druhých a závidí jim. A proto je nenávidí. A protože jim závidí, a nenávidí je pro to, chce je trestat. Chce, aby trpěli. Obdiv jí chutná, ale teprve toto utrpení má ty správné kalorie. Ale i ty se v mrazu rychle spálí. Bolest neustoupí, když se přenese i na druhé.


A Jaromír? Proč potřebuje zbožňovat, obdivovat, klanět se? Možná jen směňuje to, zač může něco dostat. Možná mu lichotí, že ta, která stojí nejvýše, ho uviděla. Možná doufá, věří, že z toho bude víc. Možná se mu tak podaří získat to, co si přeje nejvíc: ukázat všem, že není malý ani změkčilý. Bude-li stát vedle ní, vedle té, jež je velká a tvrdá jako diamant, nebude takovým i on? Možná tak konečně zmizí to, co ho nejvíc oslabuje. Jeho rozpínavá nejistota. Možná ten muž v té ženě miluje ze všeho nejvíc sebe sama na trůně, kde jistě zmizí i bolest z pochybnosti, a za to jí dá cokoli, hlavně to, po čem ona touží nejvíc: bezmezný obdiv. Však si ho zaslouží. Je přece tak sebejistá. Neotřesitelná. A tak si oba hezky vyhoví: on platí zájem obdivem, ona obdiv zájmem. Dávají si prchavý pocit, naději, že jsou velicí a mocní. Je to ale svazek dvou zoufale nešťastných. Chybí v něm totiž to hlavní. Láska.


Začarovaný kruh. Vlevo Jaromírova půlka, vpravo Princezna z Diamantových skal. Jak se z téhož východiska dostat do téhož cíle. Jen jinými cestami. Schéma Irena Kozelská pro Synestesis.

Jak z toho ven? Zdá se, že cesta ven je jen jedna: to staré, nemocné, musí zemřít. Tělo i duše. Až na tlukot srdce. Zbude jen čistá vůle po životě. Pud sebezáchovy. Ale ten se přece probudil k životu právě dílem anděla zkázy! A tak se ukáže, že obdivovatele vysvobodí jen femme fatale. Jeho zhouba je jeho záchranou. Jen mráz probere duši snící o velikosti. Obdivovatel je zachráněn, když pochopí, že tak velký jako femme fatale není... nikdo. Její zkoušky nelze splnit, protože stojí na podvodu. Tak velký jako femme fatale není... ani sama femme fatale. Obdivovatel je zachráněn, když pochopí, že femme fatale je... podvodnice. Teprve tak narazí na skálu a začne hledat jinde, jinak, jinou. Bludný kruh ale opustí až tehdy, pochopí-li, že to, po čem ve skutečnosti touží, je přestat se nenávidět. Co ho vyléčí, je soucit sama se sebou, smíření se svou "slabostí". A protože to dosud nevěděl, léčil se, jak uměl. Dělal to špatně? Dělal to nejlíp, jak dovedl. Vlastně to dělal nejlíp, jak se dalo. Vlastně udělal to nejlepší. To, co vypadá jako slabost, jako další potvrzení slabosti, jako další selhání, je nevyhnutelnost. A ta není dobrá ani zlá.


A kdo vysvobodí femme fatale?


To se musíme podívat na tu druhou dvojici. Na utrápenou Milenu a nevázaného Jaroslava. Milena je milá, jen když se propadne do svého trápení. Jinak ji od její sestry nerozeznáte: je povýšená, chladná a tvrdá jako skála. Ale ta skála už zvětrává. Milena totiž touží po lásce, ne po obdivu. A do toho přijde Jaroslav. Muž mnoha žen. Muž každé ženy. Do páru celkem složitá povaha. Neobdivuje, ale ani nemiluje. Jen si tak hraje a pohrává. V tom je ovšem neporazitelný. Hravá nevázanost, požitkářská přelétavost, bezstarostné nelpění lehounké jako nepolapitelné pírko jsou nejlepší lék na ledovou krustu femme fatale. Najednou jí někdo neleží u nohou. Nemá oči jen pro ni. Don Juan femme fatale dokonale neutralizuje.


Drahé kameny. Moc. O tu tady jde. "Kde vládne láska, není vůle k moci. Kde převládá moc, tam láska chybí. Jedno je stínem druhého." (C. G. Jung) Foto Třetí princ.

Tyto vnitřní devastace dovolí dvěma fénixům - princi i princezně, jsou přece jeden a jedna - vstát z popela. Vzhlíživý snivec pozná klamnost idolu (nezamiloval se snad právě do něj, do ikony, do obrazu?), jenž mezi Ni a Jeho klade nesplnitelné podmínky. Shlíživá femme fatale docení "obyčejnost" muže, jenž miluje, co tu je, a ne to, co tu není. Není snad pravá láska být milován ve své obyčejnosti? V nesnažení? On tak přestane vzhlížet nahoru a ona přestane shlížet dolů. Můžou se sejít tváří v tvář. Vysoko na skále. Však spolu ušli kus cesty. Posunuli se výš. Z Jaromíra se tak stane jiný Jaromír, v němž je i kus střízlivějšího Jaroslava, a Princezna z Diamantových skal ustoupí cituplné Mileně. Obě poloviny prince srostou, stejně jako obě poloviny princezny. To krajní z Ní i z Něho je propuštěno. Odpadnou extrémy, obrousí se hrany. Diamant oslepne, ale přestane oslepovat, mást a studit. Celý ten příběh je o překonání touhy po absolutnu, všech těch "nej-", kde neměla být bolest, jak ti, kdo v tomto kruhu bloudí, věří. Ale ona je a bude. Protože ta je s námi vždycky.


Pojďme se projet v kruhu. Foto Třetí princ.

Proč tedy tři princové a dvě princezny? Máme tu dvě cesty. Cestu hrdiny. A cestu hrdinky. A ti se musí proměnit vzájemným působením. Jejich cesty se musí sejít. Jindřich (Jiří Bartoška) je jakési první stádium prince. Jindřich je vlastně týž vzhlíživý snivec jako Jaromír, projde zcela identickým cyklem, ovšem chybí mu jakýkoli náznak protiváhy, byť dosud oddělené tlustou čárou jako v případě princovských dvojčat. Jaromír (Pavel Trávníček) je druhé stádium. Je stejný jako Jindřich, ale žije už vedle svého dvojčete Jaroslava, svého protipólu, který mu tak průběžně dokáže pomáhat. A třetí stádium je proměněný, "nový" Jaromír, který odložil něco ze starého Jaromíra (odložil vlastně celého Jindřicha) a přijal něco z Jaroslava. Pokud pohádka končí tím, jak se Jaroslav slaňuje oknem z hodovní síně, kde se slaví svatba, a běží "prohánět holky", měl by oknem na druhé straně stejně zmizet i Jindřich. Oba představují odstředivý extrém. A co s princeznami? Princezna z Diamantových skal je opět první stádium celého princeznovského vývoje. Tyranská vládkyně. Milena je druhé - je v ní dosud něco z její nelítostné sestry, ale zároveň i cosi lidštějšího, ještě ne však zcela lidského. To přijde až s "novou" Milenou. Má-li tedy někdo slavit svatbu, pak je to "nová" Milena s "novým" Jaromírem. Podobně jako Jindřich a Jaroslav může tedy ze scény s klidným srdcem zmizet i Princezna z Diamantových skal - taky extrém. Třeba nasednout na vůz a odjet s kejklíři. A co ten druhý ženský extrém? Kdo jím je? No přece "holky z pastvin", za nimiž se honí Jaroslav. Milena "dozraje", až když se v ní probudí i kus takové holky z pastvin. Někdo jako Týna, služka, která princi podává klíč. Prostě někdo, kdo mu dává jasně najevo, že o něj stojí. Žádný nedobytný trezor.


Léčba pohádkou. Černé šipky: velký průser, ale prozření. Bílé šipky: posun kupředu. Hurá! To pravé ale přijde až potom. Množiny naznačují, co musí zůstat a co odejít. Ještě si myslíte, že pohádky jsou srandičky k míse bramborových lupínků?

Takhle to vypadá, že chudák Jindřich, Jaroslav i Princezna z Diamantových skal jsou jaksi "mínusoví", musí z kola ven. Jako by se všichni dohromady i s Jaromírem a Milenou valili jako sněhová koule ze stráně a oni tři museli odpadnout jako to, co brání těm druhým dvěma v pohybu, co je zbytečné. Jsou zbyteční? Jsou vůbec zlí nebo politováníhodní? Tak černobílé je to jen v pohádce. Co na to vůně? Na vůních je skvělé to, že nejsou dobré ani zlé. Černé ani bílé. Jsou jen dobré a špatné vůně, jestli mi rozumíte. A s těmi špatnými bych si nedovolila plýtvat vaším časem. Máme-li tu tři princeznovská stádia, potřebujeme tři různé vůně. Tři skvělé vůně. Princezna z Diamantových skal, Milena a "nová" Milena přece nemůžou vonět stejně!


Začněme tedy Princeznou z Diamantových skal. Tady nám začne pěkně přituhovat. Co potřebujeme, je růže, protože růže - neptejte se mě proč - je Královna. Je to tak už od věků. Růže je vertikála, spanilost, individualismus. Vesmírná osa. Majestát. A Princezna z Diamantových skal je královna. Je to královna zlá. Je to tyran. Potřebujeme tedy růži, ovšem pokrytou ostny jinovatky a zrůžovělou mrazem. Třeba takovou Une folie de rose od Les parfums de Rosine, i když na Princeznu z Diamantových skal je pořád příliš krotká - má tak mínus tři a ta žena mínus třicet. Ale co, něčeho se chytit musíme. Chytíme se tedy "Růžového šílenství". Představte si, že ve svém útulném, hezky vytopeném bytě náhle ucítíte závan ušlechtilé mýdlovosti a mrazivého vzduchu. A tak jdete, a otevřete dveře do koupelny. A tam není bílá vana ani bílé umyvadlo, nejsou tam ani bílé kachličky. Ani skleněné zrcadlo tam není. Je tam zející, širá zimní krajina a ve vzduchu poletují mýdlové vločky. Až na práh, k vašim nohám, ba i přes práh, na koberec, kde rychle tají. Před vámi se ovšem rozprostírá mrazivá říše. A přímo uprostřed se tyčí Ona. Nádherná ojíněná růže, vzpřímená a nedostupná. Zkuste se k ní přiblížit. Uvidíte, kdo z koho. Roztaje dřív ona vaším teplým dechem nebo vy zmrznete?


To Milena je pravý opak. Žár. Žárlivost. Spalující oheň. Noir patchouli - "Temné pačuli" - od Histoires de parfums. Jako byste polili rudou růži koňakem a hodili na ni sirku. Rudá kráska začne plát a dehtovatět přímo před vašima očima. Okvětní plátky se rychle zavíjejí jako hořící papír, vy nevíte, co dřív - dívat se na nádheru té zkázy nebo běžet pro vědro s vodou? Než se nadějete, z růže je růžový popel, který ještě tu a tam prohořívá. A vy tam stojíte jako přikovaní a nevycházíte z údivu. Je to strašné a krásné, krásné a strašné. A voní to nádherně. Voní to vášní.


Koláž Irena Kozelská pro Synestesis.

A vůně "nové" Mileny? Vlastně stačí spojit mráz a oheň. Une folie a Noir patchouli. Ty dvě růže k sobě nádherně ladí. V něčem jsou podobné až stejné a v něčem jsou přesnými protipóly. Jako by se celá proměna, celé to přetavení v jeden kus odehrávalo přímo před vašima očima. Námraza na růži taje, okvětní plátky temní, chvilku si myslíte, že je spálil mráz, ale mráz to není. Od okrajů ta růže začíná černat, pak zářit jako tavící se zlato a nakonec ohnivě plát a měnit se v černý poletující sníh. Alchymie zamilovanosti.


Vlastně spojit mráz a oheň nestačí. To bychom byli stále v procesu. Je v tom ještě něco víc. Klid. Pravá majestátnost je tichá, vzpřímená, nehybná, rozprostřená, přijímající a léčivá. Přímá a přesto tajemná. Není hořká ani sladká, sálavá ani studená. Je to růže vonící jako vysoký pohár téměř černého, a přesto jiskrného vína. Je v ní něco oslnivého i temného, něco vzletného i hlubokého a vřelého. Je jako karmínová růže s tuhými, lesklými listy, kolem níž se ovíjí dým z obřadných pryskyřic. Soir d'Orient od Sisley. "Večer na Východě". Není večer na východě východem i západem? Světlem i stínem? Myslím, že to je celé kouzlo této vůně: je Jedna. Je celá.


Tahle vůně budí opravdu posvátnou úctu. Vždycky, když na ni na workshopu dojde, odehraje se něco velmi podobného: žena si přivoní, trhne sebou a odloží ji daleko od sebe. A řekne, že je nádherná. Odehraje se něco, co se v knihách píše o královských obřadech. Prosternace. Jakási hluboká poklona a ústup pozpátku. Tento parfém si ještě nikdy nikdo nevybral. Já jsem ho ale jedné ženě vybrala. Napsala mi, jaký parfém by jí slušel, a protože ji znám od malička, bez váhání jsem jí navrhla tento. A ona, aniž by tušila, co si o něm myslím, ho přijala. Pravé královny existují. Ale je opravdu zarážející, kolik žen se dnes hlásí ke královnám a bohyním, vidí se na jejich místě, nebojí se majestátu, ale jejich nos říká: "Toho se neodvažuj."


A co ty dvě předchozí vůně? Měly byste se jich bát? Umrzete s Une folie de rose? Shoříte na popel, stříknete-li si na sebe Noir patchouli? Nebojte se, jsou to vůně nádherné a trochu jsem je tady zneužila. Aby se Une folie dotáhla na Princeznu z Diamantových skal, muselo by v ní ještě řádně přituhnout, a podobně i Noir patchouli je peklo, odkud by se vám možná vůbec nechtělo.


To je ona. Její Veličenstvo Růže. Foto via Pinterest.

***

Měli jsme tu tedy jednu tvář, tři pohádky, čtyři princezny a pět parfémů. Ještě si myslíte, že na vůni nezáleží? Že ledová královna může klidně vonět jako doutnající uhlíky, že Popelce sluší majestátnost?


Když nad těmi vůněmi přemýšlím, nemůžu nevidět, nakolik odrážejí "rozvržení sil" na trhu. Nakolik ukazují, co my ženy nosíme, k čemu se hlásíme, i když nejspíš podvědomě. Nemůžu nevidět, nakolik se Miu Miu Miu Miu, ta Popelčina vůně, jakkoli krásná a povedená, podobá všem těm Dolce & Gabbana Light blue, Lanvin Éclat d'Arpège, Chanel Chance Eau fraîche, Versace Versense a Chloé Chloé, které nosí polovina českých žen. A nemůže se mi nevybavit, co slýchám od žen, které si takové vůně vybírají. Hlavně, "aby neobtěžovala", "aby nebyla moc nápadná", aby "ji snesly i kolegyně v práci". A tak si vybírají vůně "středu", které - s veškerou úctou ke všem výše jmenovaným - "neurazí ani nenadchnou". V tom sebepotlačení je prostě obrovský kus Popelky. Nemůžu nevidět ani to, nakolik se nádherný Angel od Thierryho Muglera, parfém Večernice, podobá všem těm Lancôme La vie est belle, Viktor & Ralph Flowerbomb, Calvin Klein Euphoria, Yves Saint Laurent Black Opium nebo Marc Jacobs Daisy, které nosí ta druhá polovina českých žen. Jejej, tam je sladko! Tam je naopak extrému, polarity, vzdálenosti od středu! Tam to přivolává a vábí, mámí a obluzuje! Tam je hlasito! Je v tom prostě něco ze dvou dominantních poloh českých žen, o kterých jsem psala už jinde: ženy neviditelné, a ženy viditelné až až. A pak jsou tu nádherné, ušlechtilé chypré* vůně - ty ze Třetího prince - a mnoho dalších, osobitých a nezaměnitelných, o něž dnes už v parfumeriích ani nezavadíte. Prostě netáhnou jako přímočará svěžest a sladkost. Škoda. Myslím, že my, ženy, jsme duše mnohem rozmanitější. Myslím, že je nás víc než dvě.


Jak to změnit? Můžete se zamyslet, v jaké pohádce se cítíte jako doma, i kdyby to tam nebylo k vydržení. Jste opravdu Popelkou či Večernicí? Není vám ten střevíček těsný? Ty lokny s lametami na obtíž? Nebo přijďte na některý z workshopů Synestesis. Tam vám bude stačit zvídavost, nos a záliba v kochání.


Kdepak jsou na synestetické Mapě osmi skupin vůní? Po směru hodinových ručiček: Les parfums de Rosine Une folie de rose EDP, Sisley Soir d'Orient EDP, Histoire de parfums Noir Patchouli EDP, Thierry Mugler Angel EDP, Miu Miu Miu Miu EDP. Mapa Irena Kozelská pro Synestesis.

A co slibovaný happy end? Co je to vlastně happy end? V pohádce vypadá třeba jako svatba. V pohádce má ale všechno více významů. Tolik, že jejich dna ani nedohlédneme. Ona i ta svatba bude spíš takovou svatbou alchymistickou. Bude sloučením dvou podstat, z nichž se rodí podstata třetí. Smícháním modré a červené vznikne fialová. Setkáním Jaromíra a Mileny vznikne nový Jaromír a nová Milena. A to je celé. Začnete život modří, pak se stanete fialovými, a nakonec třeba červenými. Život je trvalá přeměna harmonizující krajnosti.


Na to se snažím vzpomenout vždycky, když se hrabu z hromady suti.


P.S. No, that's not all folks! Chcete-li zůstat na tomto synestetickém kanále, můžete se přihlásit k odběru Newsletteru vpravo níže nebo se se mnou spojit na některé ze sociálních sítí. Ikonky vlevo níže vedou přímo do jámy lvové. A pokud máte chuť nadhodit jakékoli voňavé téma, zvu vás do facebookové skupiny "Jak přeložit duši do vůně". I tak lze v sobě najít tu správnou princeznu. Nebo jakékoli jiné zvíře.

newsletter

©2019-2021 irena kozelská