o pravidlech a duchu elegance I

a také o elegantních parfémech, jsou-li takové


___

Jednou z mých životních tužeb, bazálních motivací, nutkavých záměrů je... být elegantní.


Když jsem byla malá a sledovala v podřepu maminku nebo babičku, maminčinu maminku, promýšlet oblečení, oblékat se a tvarovat výsledek podle toho, co ukazovalo zrcadlo, slovo "elegantní" padalo jako sníh v pohádkových dobách, kdy se člověk po ránu prodíral závějemi. Zda je dosažený výsledek "elegantní", bylo mírou všeho. Vlastně mírou jedinou, korunovanou babiččinou okřídlenou větou: "Parádo, trp." Asi se nemusím pouštět do jejího dalekosáhlého filosofického rozboru, a postačí, shrnu-li její poselství stejně úsečně: pro babičku byla zkrátka elegance jedna věc, a pohodlí druhá, a co mělo přednost před čím, je zcela nasnadě.


Začíná to u knoflíkových dírek. Níže se mimo jiné dozvíte jméno královny knoflíkových dírek. Ano, to existuje. A ano, měla jsem to štěstí a čest ji potkat. Detail Burberry, kolekce podzim 2010. Foto via Pinterest.

S tím, jak jsem se s dospíváním vydávala stále častěji do světa vně rodinného skleníku, zjišťovala jsem, že stejně jako je někde elegance nutností a metou - ať už ji naplníme jakýmkoli obsahem -, je jinde pokládána za věc zcela zbytnou. Vlastně vůbec neexistuje. Existují však jiné potřeby: být praktický, neviditelný nebo třeba sexy, tedy viditelný až až. Příchod sexy éry jsem zaznamenala někdy na začátku tohoto století. Do té doby v našem koutě světa vládla především praktičnost a neviditelnost. Proud praktičnosti a neviditelnosti ostatně plyne vedle sexy proudu českými ulicemi dodnes. To jsou dvě základní polohy české ženy. Žena pohlavně nedefinovaná a žena definovaná jen svou pohlavností.


A co žena elegantní? Elegance dle českých měřítek "sluší zralým dámám". Pro české oko elegance "přidává roky". S tím, jak jsme se na konci minulého století začali stárnutí panicky bát a vytěsňovat cokoli, co k věku za hranicí mládí přirozeně patří, jako by doba zasadila eleganci poslední hřebíček do rakve. Elegance se stala "zemí pro starý". V české kultuře přichází elegance ke slovu až v okamžiku, kdy veškeré snahy o to být sexy přestávají přinášet výsledky. Někdo se k tomuto mezníku nepropracuje vůbec. Tato chronologie přitom vychází z několika mylných předpokladů: že muži na ženách oceňují jen syrové fyzično, že čím více syrového fyzična tygr vidí, tím větší má hlad, a že život ženy ztrácí smysl, jakmile tygři ztratí zájem. Nemusíte se mnou souhlasit, ale mám za to, že muži jsou nekonečně moudřejší, než aby na ženách oceňovali jen syrové fyzično, tygr má rozhodně tím větší hlad, čím méně jedl, a život ženy má smysl pouze tehdy, když mu ho žena sama dá. Mezi "sexy" a "elegantní" tedy není vylučovací vztah ani časová posloupnost. Ale věřte si, čemu chcete.


"Říci vše a nepromluvit slovo." Juliette Binoche mě vítá hned za parkovištěm u autobusového nádraží v Dijonu. Je rok 1998 a čeká mě největší lekce z elegance. Foto via Pinterest.

Odkojena filosofickými úvahami své maminky a babičky o ideální délce rukávů, slušivosti toho či onoho tvaru průkrčníku a smyslu propracovanosti knoflíkových dírek (které nikdo nedokázal obšít s takovou bravurou jako babiččina kamarádka, paní Joukalová), jsem se ve 14-ti letech přihlásila na přijímací zkoušky na česko-francouzskou sekci Slovanského gymnázia v Olomouci - na gymnázium s francouzštinou jako vyučovacím jazykem. Ptáte se, jak to spolu souvisí? Když je vám 14, tak asi nijak, ale časem člověk pochopí, proč dělá to, co dělá. Dnes tak vidím, že se mi prostě chtělo mezi své. Chtělo se mi přidat k těm, jimž úvahy nad délkou rukávů a propracovaností knoflíkových dírek vůbec nepřipadají hloupé či povrchní a mohou svobodně koexistovat s intelektuálnějšími zájmy, jako je literatura nebo umění. Zkrátka jsem zatoužila podpořit své přirozené sklony, proklestit si cestu džunglí ve snaze najít vlastní kmen. Asi se se mnou nebudete přít v tom, že Francouzi patří k nejelegantnějším národům světa. Jsou i jiné - Italové, Švédi, Japonci. Přičteme-li ovšem k eleganci ještě libozvučnost jazyka a chuť máslových loupáčků, jen těžko Francouze někdo překoná. Tento můj tehdy spíše podvědomý předpoklad o zemi zaslíbené eleganci se pak potvrdil i v praxi. Moje blaženost dosáhla vrcholu, když jsem poprvé vyrazila do Francie studovat.


Dálkový autobus mě vyplivl jako bankomat kreditku na autobusovém nádraží v Dijonu v září roku 1998. Bylo sotva pět ráno, a protože je dijonský univerzitní kampus přesně na opačném konci města, čekala mě vyhlídková jízda překrásnými ulicemi historického centra. Poprvé jsem cestovala mikrobusem, jelikož jsem netušila, kam jedu. Jakmile jsem ovšem dostala plánek města do nohou, začala jsem chodit - vždycky jednou za pár měsíců, podle četnosti návštěv u rodiny - od autobusového nádraží pěšky. Jednak jel první autobus městské linky až hodinu po příjezdu dálkového autobusu a osobně mám za to, že nejlépe se člověku čeká v pohybu. A za druhé pro mě cesta dijonskými ulicemi byla pokaždé euforickou koupelí v eleganci po návratu z mé omšelé postkomunistické země, v níž vládla praktičnost, neviditelnost a záhy paralelně k nim také sexy vzhled na pozadí oprýskaných fasád. V pět ráno bylo v dijonských ulicích slyšet jen ptáčky a drncání koleček mého kufru. Zato pastva pro oči to byla nesmírná a důkladná prohlídka výloh a billboardů pravidelně nabízela zhuštěný rychlokurz elegance prvotřídního provedení. Nad ránem je konečně mladý člověk nejlépe disponován k učení.


Život Francouzů mi poté poskytoval nové a nové příležitosti k zamýšlení se nad podstatou elegance. Zatímco u nás bylo toto slovo synonymem usedlosti, nad níž se pozvedá koutek, ve Francii jsem si záhy všimla, že stejně jako je v českém prostředí kategorie elegance významově chudá, za Rýnem významy přímo přetéká. Kromě oblečení a oblékání je ve Francii élégant také jídlo, například konfitované husí stehno hovící si na lůžku z mladé mrkvičky, zvolna plynoucí nedělní odpoledne, jemné bubnování dešťových kapek o zinkový okap, způsob, jakým se lidé zvedají ze židle, nabídka odvozu od neznámého řidiče bez automobilu, duchaplná konverzace s vrátnou nad prošoupaností rohože, poležení venku na dece na nepravděpodobných místech i osobitost, s jakou si dokážete v kapse pomačkat zápisový arch do kroužku cinéphilů: "Oh là, là, i vy jedna élégante!" Ve Francii slovo élégant nesněží, nýbrž doslova chumelí. Nebála bych se říct slovy své nanejvýš elegantní babičky, že tam sněží, jako když padají trakaře.


Lineárnost, nebarevnost, ústup. Pravidla moštárny zvané Elegance. Michelangelův portrét Juliána Medicejského via Pinterest.

Zatímco české mutace časopisů, jež se označují za módní bible, se ohánějí radami, jak být sexy (protože s praktičností a neviditelností radí ostatní tištěná média a jiná témata se u nás neprobírají), ve francouzské Elle, Marie Claire, Vogue a dalších zdrojích módní slasti se dočtete tisíc a jeden návodů, jak zvýšit svoje skóre v eleganci. A to i v případě, vlastně zejména v případě, že jste sotva plnoletí. Třeba už proto, abyste mohli s elegancí vyletět od zkoušky, jako já ze semináře profesora Souillera "Mýtus Dona Juana". Vlastně bych řekla, že člověk nikdy neocení průpravu z elegance tolik jako při pádu z jakékoli výše.


V době svých dijonských studií jsem byla eleganci na stopě při všech možných i nemožných příležitostech, včetně univerzitních přednášek, ačkoli svým zaměřením na literární komparatistiku a starou francouzskou literaturu neslibovaly bůhvíjak bohatý lov. Opak byl ovšem pravdou. Jednak mě z renesanční literatury učila zdaleka nejelegantnější žena, jakou jsem kdy v životě viděla, Mademoiselle Laurence Giavarini, neobyčejně krásná, neobyčejně okouzlující a neobyčejně vzdělaná, a navíc živý důkaz toho, nakolik sexy může být taková renesanční literatura, zejména když se o to vůbec nesnažíte. Musím v tomto kontextu také neelegantně podotknout, že jí bylo něco málo přes třicet a všichni muži široko daleko jí leželi u nohou - to jen abych vás vyvedla z mylné české premisy, že elegance patří k vyššímu věku a že elegance a sexy šmrnc jsou dvě oddělené disciplíny. Při zkoumání starší francouzské literatury jsem navíc zjistila, že Francouzi "jedou" v eleganci už stovky let: o eleganci zakopáváte už v románech Chrétiena z Troyes z konce 12. století, galantní romány 17. století vlastně o ničem jiném nemluví, a za hranicí roku 1800 pak už tyto plodné úvahy jen nabírají na rychlosti, jak se vezete jako na tobogánu směrem k současnosti: parnasisté, Baudelaire, Huysmans - to jsou filosofové elegance. Na konci těchto klikatých cest plných objevů a uchvácení pravidelně přistáváte prudkým zahučením do vod elegance dneška. Prostě z elegance nevyjdete, ani kdybyste chtěli.


Ze svých soustavných a soustředěných pozorování ohledně elegance jsem časem vyvodila několik prostých závěrů. Tím prvním je ten, že mýtus elegantních Francouzek je skutečně tím, čím je. Mýtem. Existuje samozřejmě nemálo francouzských žen neobyčejné elegance. Ale mnoho Francouzek se také zcela přirozeně o eleganci vůbec nezajímá a mnoho Francouzek se o ni sice zajímá, ale elegantní nejsou - a obojí je v pořádku. Je v pořádku eleganci zcela ignorovat, stejně jako je v pořádku se snažit, a přesto neuspět. I Francouzky jsou jen lidé. Pravdou ovšem je, že Francie disponuje velice vysokým standardem elegance. Co to je? Je to, řekla bych, výše estetického ideálu. Něco, co je ve společnosti přítomno, aniž by se to nutně muselo manifestovat v každém druhém člověku. Je to estetická výše reklam, estetická výše moderátorského oblečení, estetická výše hereckých kostýmů. Většina lidí si nikdy nekoupí kus oděvu od Yves Saint Laurenta. Ale to, že příklady stylu této úrovně vidíte na každém kroku v podobě reklamních billboardů nebo stránek v časopise má nutně vliv na to, co budete vnímat jako dobře oblečeného člověka. Právě tyto všudypřítomné stopy vysokého estetického cítění jsou tím, k čemu se lidé přirozeně upínají, z čeho čerpají představu o "laťce", jíž lze dosáhnout, čím se ve výsledku inspirují, ať už do jakékoli míry. Je-li tato meta položena v národě nízko, celá estetika padá. Je-li položena vysoko, celá estetika se pozvedá. My Češi ji máme bohužel velice nízko. Přesto jsou - i - u nás - i - nesmírně elegantní ženy. Buď se ovšem inspirují vně naší země a kultury, nebo jsou samy natolik esteticky vyspělé, že jejich vysoký standard může vyrůstat z nich samých.


Tak ještě jednou: linearita, nebarevnost, ústup. Foto via Pinterest.

Pojďme ale zpátky k Francouzkám. Vlastně už s odstupem let nedokážu říct, zda principy, k nimž jsem časem dospěla, odpovídají v základu eleganci francouzské, nebo jsem do nich zakomponovala pozorování všech elegantních kultur, jež jsem měla možnost poznat, včetně benediktinů. S jistotou ale můžu říct, že takto se obléká celkově málo žen. Přesně takto oblečené ženy ale osobně vnímám jako maximálně elegantní. Nebudu jim tedy už níže říkat trochu nespravedlivě Francouzky - je to trochu dětinsky obdivné a navíc nepřesné -, a přidržím se obecnějšího označení "elegantní ženy". Elegantní ženy lze totiž nalézt naprosto ve všech kulturách.


První věc, jež mě v této souvislosti napadá, je, že elegantní ženy jaksi rozumí samy sobě. Elegantní ženy samy sebe vidí: vidí svou přirozenou barevnost, vědí, jaká je jejich barva očí, rtů, vlasů a pleti, a od toho se odvíjí barevnost jejich šatníku, a to ve velmi podobném poměru. Na elegantních ženách - už oblečených - je tak mnohem více barev neutrálních než těch ostatních. Základem šatníku je barevnost vlasů a pokožky, a barva očí a rtů je jen barevnou třešničkou na dortu. Ostatně i člověk jako živočich byl v dávné minulosti utvořen tak, aby svými přirozenými barvami ve spektru hnědých odstínů splýval s prostředím, a genetika už dávno prokázala, že i naše přirozeně se vyskytující modré či zelené oči nebo ohnivé vlasy jsou genetickou anomálií. Člověk je zkrátka z podstaty nebarevný. Má-li ladit sám se sebou, musí takovým i zůstat. Zůstaneme-li u toho, co nám nadělila příroda, vznikne chtě nechtě vizuálně velmi harmonický a velmi silný celek. Kromě své přirozené barevnosti elegantní ženy vnímají ostatně i přirozený tvar svého těla, vidí, co je na nich hezké a vidí to i na místech, kde by to většina žen absolutně nehledala. Například v oblasti šíje a ramen, kolem zápěstí a kotníků, v plnosti tvarů nebo naopak dojemné chlapeckosti. Své úsilí pak nezaměřují na to, aby odstranily své nedostatky, ale aby nevtíravě zdůraznily své přednosti. Předností může být klidně výrazný profil. Hosanna! Vždyť je to nádherné! Ve Francii, kde je počet elegantních žen na metr čtvereční jednoznačně vyšší než ve většině ostatních kultur, tak uvidíte opravdu mnoho osobitosti: ženy s fantastickými, velkolepými afro vlasy, ženy neobyčejných odstínů ruměnce, jenž zcela ohromujícím způsobem ladí s ženiným lakem na nehty, ženy nosící kalhoty s neskutečným ženským šarmem a šaty s okouzlující klukovskou lumpačivostí. Ve Francii je hned druhým nejužívanějším slovem po celoročně chumelícím přívlastku élégant slovo original. A originální jste tehdy, ne vezmete-li si na sebe něco, co úporně přitahuje pozornost, ale přitáhnete-li důmyslně pozornost ke své jedinečnosti, což je rys, jímž disponuje zákonitě naprosto každý člověk na světě: dva identické lidi zkrátka nenajdete ani napříč dějinami. Blankytný šál tak má například moc zdůraznit blankytné oči, kimono střih japonskou grafičnost rysů, krátké chlapecké vlasy dívčí křehkost, hluboká čerň alabastrovou pleť. Elegantní ženy pracují se dvěma základními principy estetiky: budují buď soulad, nebo protiklad. Neexistuje elegantnějšího výsledku, než ladíme-li celek do jedné ze svých přirozených barev, nebo jednu ze svých přirozených barev podtrhneme jejím optickým protikladem. A neexistuje elegantnějšího výsledku, než je-li naše oko zváno tam, kde je to hezké. Jako jdou ovšem Francouzky systematicky k sobě, jdou Češky stejně systematicky od sebe. Přitom celý svět říká, že české a slovenské ženy patří k těm, jež příroda obdařila nejvíce. Specifikem české ženy ovšem je, že nevěří celému světu, zato zcela bezvýhradně věří tomu, že cokoli bude hezčí než ona sama.


Co by asi udělala česká žena s těmito vlasy? Narovnat, ostříhat, odbarvit, hlavně jim nedat šanci. Být sama sebou je pro Češky jako proplout mezi Skyllou a Charybdou. Foto via Pinterest.

Také jsem si všimla, že mezi tím, co elegantní ženy nosí přes den a navečer, není velký rozdíl. Přes den jsou oblečené tak, aby stačilo jen málo, a mohly vyrazit rovnou do opery. Měla-li bych vyjádřit jejich naladění jedním slovem, pak bych řekla, že elegantní ženy jsou už v základu oblečené důstojně: jsou více zahalené než odhalené, a místa, jež odhalují, jsou půvabná a smyslná, ale absolutně ne vulgární. Ve Francii tak například doceníte sugestivitu takových klíčních kostí nebo krásu dlaní s dlouhými štíhlými prsty. Francouzi pěstují jistou formu aristokratičnosti a ostatně ani na žádné ženě aristokratických způsobů se nepraktikují veřejné prohlídky utajených míst. Elegantním Francouzkám pak stačí málo - téměř nic -, aby z denního vzhledu udělaly vzhled večerní. Přezují se do černých lakovaných lodiček na vysokém podpatku (mají-li útlé kotníky), použijí karmínovou rtěnku (jsou-li obdařeny plnými rty) nebo si vezmou výrazné historizující náušnice tančící při každém nepatrném pohybu svůdný orientální tanec (pokud je jejich šíje labutí). Sáhnou však vždy jen po jednom "povznášedle", ne po všech dohromady. Tři povznášedla vnímáte jako chaotické cosi a ve výsledku nevíte, na co se dívat. Jedno povznášedlo je oproti tomu jedním slovem magistral. Vezmete-li v úvahu, že tato nová vrstva leží na něčem velmi neutrálním, klasickém až konzervativním, výsledek je prostý a božský, božský a prostý. Ani prvotřídní klenotník ostatně nevykládá své poklady na barevný potisk, nýbrž na tmavý monochromatický samet. A neukazuje vám celý obsah svého obchodu, ale jen jeden úchvatný kus. Elegantní žena se k sobě zkrátka chová jako ke klenotu, jejž klade na vytříbený podklad. Nemaskuje se, nýbrž demaskuje.


Elegantní ženy si také umí najít nějakou naprosto neodolatelnou, nepřehlédnutelnou maličkost, z níž je zřejmá jistá hloubka a ušlechtilost, až metafyzičnost, a jež je pak provází na každém kroku. U jedné jsou to spanilé pohyby rukama, když mluví, u jiné důmyslně vedené oční linky podtrhující neobvyklý tvar očí, u jiné zase odzbrojující smysl pro humor. Elegantní ženy si umí dopřát fantastický šperk, kvůli němuž se těšíte, že je znovu potkáte a budete si je moci oba - šperk i jeho majitelku - s rozkoší prohlížet. Francouzky například nosí často velice zajímavé a velice slušivé účesy z jakékoli délky vlasů, jež výborně vystihuje sousloví artistiquement négligés, "umělecky zanedbané". Zejména jejich smysl pro krátké účesy je zcela fenomenální a bohužel na hony vzdálený všemu, co nosí na hlavě české ženy. Francouzské krátké vlasy měkce rámují obličej, vytvářejí jemné pulzování vln kolem čela a uší, něžné přílivy a odlivy, působí odpočatě, lehce odrostle - žádné ostré kontury - a liší se na první pohled od krátkých účesů pánských. Čím? Právě svojí ženskostí. Vůbec bych řekla, že vzhled má u Francouzek a elegantních žen obecně pravidelně lehkou patinu - jemnou rozvrkočenost, pomačkanost, nedopnutost -, jež působí velmi příjemně a nenuceně, protože příjemná a nenucená je: je to ztělesnění lehkosti bytí a přesvědčení, že vzhled není to nejdůležitější. Elegantní lidé si také nepotrpí na okázalost. Nepodléhají logománii ani nevyhledávají ostentativní důkazy svého postavení. Nač si naopak potrpí, je kvalita čehokoli - surovin, materiálů i zpracování -, ne ovšem proto, aby tím komukoli cokoli demonstrovali, ale zkrátka proto, aby se cítili dobře a aby jim věci sloužily co nejdéle. Jen u kvalitních věcí ostatně může dojít k žádoucímu vzniku patiny. Na žádné náhražce šité rychlou jehlou totiž nikdy žádná patina nevznikne.


Eleganci lze nalézt naprosto všude, nejen v ulicích elegantní Paříže. Foto via Pinterest.

Takto viděno by se mohlo zdát, že k dosažení elegance stačí držet se tří výše uvedených relativně jednoduchých pravidel:


-- kultivovat přirozenou barevnost, protože nic nám nikdy nebude slušet víc


-- upřednostňovat klasičnost a uměřenost, protože historická kontinuita a smysl pro míru vytváří žádoucí efekt ušlechtilosti


-- rozvíjet smysl pro detail, protože co není krásné zblízka, není krásné


Problém je v tom, že to nestačí. Sebepilnější studium elegance a sebesoustředěnější úsilí o důsledné aplikování jakýchkoli pravidel elegance, jaká si stanovíme, bohužel - říkám to nerada - nevede nutně k tomu, že se elegantními ženami staneme.


To jsem pochopila zhruba před deseti lety.


Před deseti lety totiž Francouzky vycítili potenciál ležící v jejich francouzskosti, a začaly psát v hojné míře doslova celé příručky o tom, jak dosáhnout francouzské elegance. Jsou to knihy často značně objemné a spíš než moje tři prostá pravidla připomínají napoleonský zákoník, kde se každá jednotlivost pojednává zvlášť. Mám přitom za to, že zákoníky obecně nepřispívají k vyšší etické uvědomělosti národů, ale mají efekt přesně opačný. Zákoníky francouzských odbornic na eleganci jsou v každém případě tak komplikované, že myslím polovinu žen, jež taková témata vůbec zajímají, přivedou k časově náročnému a nikam nevedoucímu přezkoumávání svých vlastních vin (není moje sukně moc krátká? moje boty málo zajímavé?) a druhou polovinu zcela odradí. Ostatně, obávám se, že ani moje tři jednoduchá pravidla vlastně vůbec nejsou jednoduchá a bez oněch mnoha let pozorování nedávají velký smysl. V základu této eleganci vykolíkovávající literatury je totiž vesměs cosi špatně. Ale protože na počítadle času, který budete potřebovat k přečtení tohoto článku, už se číslo dávno přehouplo přes deset minut, myslím, že vám toto tajemství sdělím až příště.


V pokračování tohoto článku se tedy dozvíte jednoduchý princip elegance, aplikovatelný kdykoli na cokoli, a pochopíte, proč je na světě tak málo elegance. Aplikovat tento jednoduchý princip je totiž velice, velice složité. A konečně se také dozvíte, jakou roli v eleganci hraje vůně a existuje-li vůbec něco jako elegantní parfém.


Tímto se Vám tedy pokud možno elegantně omlouvám, že nejsem v tuto chvíli s to naplnit své úvodní sliby, ale slibuji, že to brzy napravím. Těžko zkrátka strávíte život přemítáním o eleganci, a pak o tom napíšete elegantní pojednání směstnatelné do tří minut.


Však vám od začátku říkám, že se o eleganci jen snažím.


P.S. Pokud nechcete prošvihnout konec detektivky, můžete se přihlásit k odběru mého newsletteru v políčku vpravo níže. Shledáte-li později, že byste si raději četli něco úplně jiného, vždycky se můžete zase odhlásit. Myslím.