jak voní... benediktinská zahrádka II

a také konečně i o parfémech, které zvou do duše věčné jaro, blahodárný řád a neochvějný klid


___

Že je "benediktinská zahrádka" typem bylinné a zelinářské zahrady s meditativním přesahem, jaký neoddělitelně patřil k cyklickému životu řeholníků žijících za klášterními zdmi, už víte. A víte i to, proč právě v jejím malém měřítku a spojení užitečnosti, krásy a symboliky vidím její nedocenitelnou hodnotu pro sebe a pro člověka vůbec, jemuž, jak pevně věřím, svědčí "malé, dobré a pěkné" víc, než si v době sebestředného velikášství a hodnot, které nejsou pro člověka ani dobré, ani pěkné, lze vůbec představit.


Amyryllis belladona neboli zornice. Nebezpečná krása. Opatství Panny Marie v Daoulasu, Bretaň, departmán Finistère. Foto Irena Kozelská pro Synestesis.

Víte tedy, že život benediktinské zahrádky je vepsaný zároveň do čtverce i kruhu.


Zatímco její prostor je přísně pravoúhlý, sestávající z obdélníků a čtverců a sítě maličkých rušných avenue, kudy jezdí zahradní kolečka a za lehkého pohvizdování putují sem a tam motyky, hrábě a konve s vodou, její čas je kruhový. Její prostor je upravený tak, aby se zužitkoval každý metr čtvereční pozemku vymezeného zdmi klášterní klauzury, a čas je zase vetknutý do soukolí liturgických hodinek a liturgického roku splývajících v obou případech s přirozeným, neustále se opakujícím časem přírody. Se střídáním světla a tmy, činorodosti a spánku, období úrody a období jejího odmlčení.


S posvátnou geometrií řeholní zahrady nelze hnout. Víc místa v ní prostě nikdy nebude a ani příroda nezmění svoje cykly na něčí zapísknutí. To je něco, co člověk velmi potřebuje vědět, cítit, zakusit. Potřebuje vědět, že není největší, že o všem nerozhoduje. Potřebuje vědět, že jeho nika je malá a jeho čas v konečném důsledku stejný jako čas mořské sasanky, střevlíka nebo žáby.


Jak už jsem psala, benediktinská zahrádka mě poprvé okouzlila v knize. Pak se mi několikrát v životě poštěstilo vidět ji na vlastní oči. Ačkoli totiž byla v minulosti nedílnou součástí života každého řádového společenství, jehož přežití na ní zcela záviselo, s ústupem řeholních kongregací - od konce 18. století - a u těch přeživších s možností opatřit si jídlo jinak začaly tyto pravoúhlé ostrůvky životadárné vegetace zanikat. Dnes tak plně obdělávanou klášterní zahradu hned tak nenajdete. Vracejí se teprve v posledních letech, vlastně i v konceptu permakulturní zahrady, s tím, jak z nemíry objevujeme přiměřenost, jak najednou vidíme chudobu nadbytku a bohatství občasného nedostatku.



Poprvé jsem benediktinskou zahrádku objevila teprve před třemi lety v Třebíči, v těsné blízkosti baziliky svatého Prokopa. Byl to jeden z těch slunných, teplých říjnových dnů, kdy už listí hraje ovocnými barvami, všude je ještě vidět hojnost, ale člověk už cítí tíseň a lítost z blížícího se nevyhnutelného zániku, a jeho vděčnost se tak oproti neváženým dnům nadbytku nepoměrně násobí. O třebíčskou benediktinskou zahrádku jsme zakopli úplnou náhodou. Odbočili jsme jen tak za vnější obvod chórového ochozu a tam ji uviděli, docela malou, skoro bych řekla pohublou, úhlednou, ale ne jako podle pravítka, a při své obyčejnosti neobyčejně roztomilou. Nešlo si nevšimnout jisté podobnosti mezi jejími pečlivě, ale spoře osázenými brázdami a řádky kamenných brambor na vlysech čelního portálu svatoprokopské baziliky. Byla jako štěně z útulku a stejně jako o štěně z útulku se o ni starali dva manželé v důchodu, vlídní a starostliví.


Podruhé a potřetí jsem klášterní zahradu spatřila loni v září a letos v srpnu v nádherném augustiniánském opatství Panny Marie v Daoulasu z konce 12. století, jež se nachází v bretaňském departmánu Finistère. "Na konci světa". Sestávala ze dvou terasovitých podlaží: jednoho co nejvěrněji napodobujícího podmínky bylinné zahrady středověké a druhého osázeného i rostlinami, které v podobě semen, hlíz a sazenic do Evropy doputovaly až mnohem později na vrzavých lodích s vysokými stěžni. Všechno už zde bylo upraveno s francouzskou důsledností, která - mluvíme-li o zahradách - dala v 18. století vzniknout fenoménu "francouzské zahrady", tedy čemusi obrovitánskému, a přesto zastřiženému na milimetr přesně, čemusi slavícímu geometrii, jakou lze v divoké přírodě nalézt jen v utajené mřížce hornin. "Francouzské" barokní zahrady jsou proto navzdory své neobyčejné kráse tvrdé, ale tato stále ještě zahrádka v sobě měla spíš než tvrdost velký smysl pro řád. Byla to disciplína sama. Jeden by řekl, že i listy šalvěje přeslenité se zde rozprostíraly jako na armádní přehlídce. Jelikož ovšem mnoho řeholních řádů spatřilo světlo světa právě ve Francii - kartuziáni, cisterciáci, premonstráti -, myslím, že právě tato zahrádka, nebo přinejmenším její evropské přízemnější "přízemí" - oproti druhé úrovni vonící už dálkami, ale i expanzí a střelným prachem konkvisty a kolonialismu -, možná velmi věrně odráží rigor svých prvních zahradníků. To, s jakou pečlivostí a důsledností byly takové zahrady v dobách středověku obdělávány. Francouzi jsou totiž víc Němci, než si myslíme. Ostatně i klášterní stavby z doby založení francouzských řeholí - z 11.-12. století - v sobě mají tuto směs románské prostoty a dokonalosti provedení, na rozdíl od dojemné neohrabanosti takového cisterciáckého kláštera Porta Coeli v Předklášteří u Tišnova, který vypadá, jako by ho uplácaly z těsta děti podle pohlednice burgundského Cîteaux. Od dobře živeného psa ušlechtilé rasy se tak dostáváme zpátky k moravskému voříškovi nepřesných úhlů, nepevného úderu dlátem, přibližného okopání. Mám sice nezdravé perfekcionistické sklony, a jistě i proto jsem ve čtrnácti zakotvila mezi tak trochu přešlechtěnými Francouzi a už s nimi alespoň jednou nohou nadobro zůstala, ale vím, že mi to úplně nesvědčí a že v mém případě je trocha bince nanejvýš blahodárná. Takže snad ani nemusím psát, jak bude vypadat ta moje benediktinská zahrádka.


Bude z útulku.


Bude mít jedno ouško obrácené a ocásek do vrtule. Ale bude vrnět blahem a já s ní.


Tak dokonalé to mít nemusíme. Chce to trochu feng šuej, prostě pryč s pravými úhly, ať nám tam hezky proudí vzduch. Foto bylinná zahrada v opatství Panny Marie v Daoulasu, via www.beauxjardinsetpotagers.fr.

Chcete-li ovšem pochopit, z čeho toto blaho benediktinské zahrádky plyne, je návštěva opatství v Daoulasu příležitostí z nejpříznivějších a přelom srpna a září, kdy je v Bretani neobvykle slunečno a přitom stále atlanticky svěže, časem nadmíru vhodným. Chcete-li si představit, jak klášterní zahrádka voní, nemluvě o tom, jaké radosti přináší ostatním smyslům, v Daoulasu si vytvoříte představu zcela nezapomenutelnou.



Stačí totiž krok a ocitnete se ve světě ticha, kde tím nejrušivějším hlukem bude ševelivé dopadání kapek na souvislý porost bujného listoví různé výšky a neúnavné bzučení včel v keřích obrostlých sněhobílými růžemi. Vzduch bude svěží a zemitý, jako by vanul ze stínu, kde se hlína černá vlhkem. Přitom se neubráníte přivírání víček, protože světlo je v průzračném vzduchu několikrát denně propraném rázným deštěm oslepující a zrádné jako u moře a násobené odrazem od lesklých zelených vln. I listy totiž propírá několikrát denně déšť, a jsou tak naleštěné voskem jako u nás doma první týden na jaře. Na dotek je všechno vzpřímené, dužnaté a plné vody - prostě deštivý kraj - a vzpíná se to k vaší ruce a roste stejně rychle jako to mazlivé štěně. A ta vůně... Ovane vás nenapodobitelná směs zeleně, vláhy a chladné zemitosti, směs vonící jako cosi důvěrně známého, jako kypící květnové louky po ránu, jako peprně svěží bylinky na okně, jako maliní s dozrávajícími plody, jež na jazyku zanechávají nenapodobitelnou ochmýřenou chuť, jako by vám na něj šláplo kotě. Cítíte to všechno dohromady. Zelenou vlahost, jež jemně klade odpor a z níž se člověku rozlévá v duši mír.


Tři živly v dokonalé rovnováze. Země, voda, vzduch. A ani stopa ohně.


Už dlouho myslím na to, že takové vůně existují i ve světě parfémů a že je pro vás musím nasbírat jako ty maliny. A časem přišly. Tak se na ně pojďme podívat.


Na obrázcích jsou vždycky dva jejich dominantní tóny, dvě aromatické rostliny, které jako byste utrhli na záhonech benediktinské zahrádky. Jejich popis shrnuje vše, k čemu je ta či ona rostlinná surovina z léčivého hlediska dobrá. Jsme přece v zahradě léčivek. To jen abyste si uvědomili, jakou ozdravnou sílu v sobě tyto rostliny, léčící mimo jiné i vůní, mají.


Začneme hezky od země, těmi spíše hlubšími.



Lalique Hommage à l'homme (♂️)


Koberec fialek. Víte, že z fialky vonné se sbírá nikoli květ, jehož výnosy jsou zanedbatelně nízké, ale vonný list? Fialkový list* voní trochu jako list a trochu jako květ fialky* a v říši vůní představuje křehkost téměř skleněnou. Svou neopakovatelnou svěže zelenou a květinovou vůni totiž uvolňuje zejména řádně zkropený deštěm, a skleněný lesk tak k němu neodmyslitelně patří stejně jako charakteristické prašné nebo, chcete-li, pudrové tóny petrichoru, vůně vzduchu za deště.


Synestetické koláže Irena Kozelská pro Synestesis.

Hommage à l'homme, "Pocta muži" nebo také "Pocta člověku", parfém z dílny Christine Nagel a Mathilde Bijaoui, jako by v sobě choval jakési mystérium. Je to vůně prosté, deštěm osvěžené přírody i čehosi téměř obřadného. Onu neokázalou vznešenost jí dodává jemný závoj hřejivého šafránu* a prokrvujícího černého pepře* a zejména pozvolna sládnoucí dřevitý tón (náležející, odhaduji, některému z hybridních - syntetických - dřev* typu amberwood*), jenž uvolňuje téměř posvátné, sametově dýmové aroma, jako byste se za deště naklonili pod střechou staré verandy nad šálek nejušlechtilejšího černého čaje.


Hommage à l'homme máte chuť vdechovat z plných plic, jako očistný pach deště, jako křehkou smaragdovou zeleň, jako uvolňující aroma rituálního čaje. Jako všechno toto dohromady. Jeho aktuální nízká cena (po kliknutí na název parfému v textu se dostanete přímo do e-shopu, chcete-li) z něj navíc dělá adepta na letošního vítěze v kategorii "poměr ceny a kvality". Za takovýto parfém bych byla bez váhání ochotna zaplatit i sumu mnohonásobně vyšší.



Amouage Myths Woman (♀️)


Zelená říše. Takto si představuji hlubokou, temně zelenou vůni, jakou vydechuje prastaré rostlinné království, kde bujná vegetace okupuje každou píď, v hustých trsech kapradin jsou zapíchnuté biskupské berly a kolem kmenů odvěkých stromů, porostlých měkkým polstrováním z mechů a lišejníků, se ovíjejí pevné liány břečťanu.



V Zelené říši vládne chryzantéma* vonící po slupce mladých ořechů a narcis* s charakteristickými semišovými podtóny, dvě květiny ze skupiny zelených tónů, pro něž je typická rostlinná nahořklost, zde opravdu výrazná, kterou sdílejí s vonnými výtažky z listů. Myths, "Mýty", parfém, jehož autorkou je Nathalie Lorson, vypráví příběhy z hlubokých listnatých lesů, tak hlubokých, že se v nich drží chlad a temně zelená tma. Nebo z hlubokého lesa vysoké trávy a tlustých zelených stonků, díváte-li se na věc z perspektivy hmyzu. Prostě benediktinská zahrádka očima cvrčka nebo mravence. Myths je jedním z mála parfémů, kde se podařilo vytvořit dokonalou iluzi dnes vysoce ceněného větvičníku*, který byl v přírodní podobě z parfémů vyloučen někdy kolem roku 2007 jako potenciální alergen. Zde se dílem umu Nathalie Lorson vrací v plné slávě své nenapodobitelné, jemně kouřové, zelené koženosti, v níž člověk tuší lesní podhoubí a dávku neproniknutelného tajemství. Toto je celá krása časného podzimu zakletá v lahvičce.


Ačkoli jde o parfém prodávaný jako dámský (existuje i parfém téhož jména pro muže), pokud toto nemůže nosit muž, pak už opravdu nevím, co by nosil.



Bvlgari Eau parfumée au thé blanc (♀️/♂️)


Pelyňkové osvícení. Miluji čajové vůně. Miluji jejich nefigurativní, abstraktní charakter, to, že neusilují o vonnou fotografii, ale onen metafyzický, neuchopitelný zážitek popíjení čaje přibližují prostředky moderního umění. Pouze ho značí. Dobrý čajový parfém voní víc rozjímáním, jasnou myslí a nelpěním než čajem*.


Přesně takto povznášející je i setkání s Eau parfumée au thé blanc, "Vodou vonící bílým čajem" parfuméra Jacquesa Cavalliera. Tento parfém voní jako svěží ráno nad klášterní zahradou, jako poslední postříbřený rozbřesk na jaře nebo první na podzim, jako meditace vysoko v horách. Člověku se při jeho vdechování pokrývají řasy jinovatkou, plíce mocně plní kyslíkem a otevírá třetí oko. Bílý čaj voní pelyňkem*, chladem štípajícím bílým pepřem a září vyšších sfér. Jako byste vytiskli verše bílé na bílém nebo všeptali zaklínadlo do kostky ledu.



Roger & Gallet Cassis frénésie (♀️)


Divoké spásání černého rybízu. Cassis frénésie, což bych s trochou nadsázky přeložila jako "Rybízová náruživost", je součástí řady takzvaných extraits de cologne, vysoce koncentrovaných kolínských francouzské značky Roger & Gallet, která by si zasloužila mnohem větší věhlas, než jakého požívá. Roger & Gallet totiž nejenže vyrábí jedny z nejkrásnějších - a přitom cenově dostupných - kolínských, ale pyšní se také tím, že její prakolínskou Jean-Marie Farina z roku 1806 se víc než nemírně voněl sám císař Napoleon I. Edice extraits de cologne přitom přináší kolínské v koncentraci, jejíž vytrvalost na pokožce a rozptyl do prostoru by jim mohla závidět i leckterá parfémová voda (chcete-li si udělat konečně jasno v koncentracích - EDC, EDT, EDP... -, pak doporučuji nahlédnout sem).


Nelze popřít, že do vyprávění plného zeleného míru náruživost na první pohled nezapadá, ale opak je pravdou. Ne každá vášeň je totiž spalující. Tento neobyčejně svěží, botanicky přirozený a přitom překrásně probarvený parfém jako by ve svém flakónu lapil okamžik rozkošnického ládování se zralými bobulemi rybízu ve stoje v zahradě kypící vlahou čtvercovou zelení. Neuvěřitelně autentický tón černého rybízu zde ve skutečnosti vzniká spojením listu černého rybízu* s jeho výraznou ovocnou, jemně sirnou fasetou a podobně ovocným podtónem damašské růže*. Je to parfém tichého přívalu radosti, rozkoše duše a hojnosti, jako když jíte, a ono neubývá. Parfumérka Élise Bénat tuto zahradní hostinu pojednala s lehkostí až do konce, a s nebývalým umem se s pomocí akordu svěžího galbana* a eukalyptu* v základu vyhnula všem stokrát zopakovaným pižmově cedrovým koncovkám připomínajícím vůni vyprané bavlny. Tady se nepere, tady se kochá.


Ještě se pojďme podívat, jak si tyto vůně stojí na synestetické mapě osmi skupin vůní.


Zleva doprava: Roger & Gallet Cassis Frénésie, Bvlgari Eau parfumée au thé blanc, Amouage Myths Women, Lalique Hommage à l'homme. Mapa Irena Kozelská pro Synestesis.

A komu taková vůně udělá dobře?


Nebude moc upjatá? Nebude mít knoflíky až ke krku? Nebude mě pérovat, že piju, kleju a chodím pozdě?


Nebude.


Bude jako tahle uniforma pro dominikány, kterou navrhla nizozemská společnost Byborre (zajímá-li Vás to, kompletní galerii najdete zde). Podívejte se na ni, a spíš mi řekněte, pro koho tohle není.


Je stejně praktická, estetická a symbolická jako benediktinská zahrádka.


Dá se v ní rychle chodit i dlouze postávat. Nebo plet záhon a nechat přitom rozeběhnout myšlenky, kam se jim zachce, jako různé, splétající se a rozplétající melodie hrané každá v jiném taktu. Jako Children's Songs Chicka Corey. Navíc k nám kulturně patří, na rozdíl od všeho, co je importem odjinud.



Já osobně bych v těch několika kusech našla všechno, co k životu potřebuji.


Až na parfém.


A ten už máme vyřešený.


P.S. Definice pojmů opatřených hvězdičkou najdete v Glosáři, jenž je přístupný z hlavního menu blogu. Někdy ale na něco zapomenu nebo to nestihnu dopsat včas. Snažím se totiž zachovat při práci řád, ale nedělat si z ní řeholi.


Článek není sponzorován.


newsletter

©2019-2020 irena kozelská