top of page

květen 2023: česká krása

oblá, kypící, krouživá, naše


___

Prezident Petr Pavel před pár dny představil sérii známek se svým portrétem. Každá známka má jiné barevné pozadí a jméno odkazující jak k použité barvě, tak i něčemu ryze českému, co barva ztělesňuje.


Prezident to z mnoha stran schytal: co že změnil názor, že na známkách být nechce (pychne a panští), proč se podbízí s babiččinou malinovkou (bez marketingu by o něm nikdo nevěděl), v čem je nápad s barevným pozadím nový (co to kolem něj vlastně krouží za lidi?).


Já budu prezidenta i známky jen chválit.


Světový unikát. Synestetická známka. Známka oslovující všechny smysly. Na co máte větší chuť? Něco pro půnebí a do bříška? Nebo spíš vítr ve vlasech a svlažit nohy v proudu? Jestli u známek vydržíte přemýšlet déle než deset minut a na konci té cesty na sebe s prezidentem na známce mrknete jako my kluci, co spolu chodíme, pak se někomu něco podařilo, nemyslíte? Pan prezident nás vzal na výlet českým poetickým časoprostorem, nejspíš ukradenou vzducholodí nebo vlakem dětství a naděje. Nevím jak vy, ale já děkuji! Foto via Kancelář prezidenta republiky.


Vojáci na Hradě? Opravdu? Která žena by nechtěla, aby se na ni její muž díval jako Petr Pavel na Evu Pavlovou? Který muž by si nepřál, aby při něm jeho žena stála jako Eva Pavlová při Petru Pavlovi? Na Hradě máme krásné české milence, vrátím-li se k věčným archetypům. Milenku a milence. A ještě mnohem víc. V tak okouzlující, autentické podobě však tento aspekt Češi umějí ukázat jen málokdy. Kdepak. Jsou krásní tím, jak umějí být spolu a jeden pro druhého, i svojí českou obyčejností, díky níž se cítí dobře se sousedy na grilovačce a sousedé s nimi. Kdybychom tak všichni s takovým přehledem zvládali, jak říkával můj tatínek, "první i čtvrtou cenovou skupinu". Můžeme však. Je to jeden z rozměrů českosti, jejž Pavlovi ztělesňují s úsměvem a obdivuhodnou grácií: člověčina, která nerozlišuje mezi tím, co je, z hlediska kultury, vysoké a nízké. Pravý Čech je antisnob. Foto via Kancelář prezidenta republiky.

Kdyby se prezident nemohl dočkat, že jej budou občané České republiky olizovat, skočil by myslím po známkách hned. Kdyby nebylo jeho slušných marketérů, měli bychom na hradě prezidenta s marketéry, pro něž je slovo "neslušní" zcela neadekvátně slušné. A nápad s barevným pozadím mi připadá nový až až. Že s ním přišel už Andy Warhol? Nepochybně. Warhol ovšem pozadí nedal smysl. To prezidentovi marketéři ano. Prezidentskou známku tak z mého pohledu povýšili na minimalistické dílo: minimalistické je totiž to, co je jednoduché a co zároveň vkládá do každého prvku smysl. Pokud prvek nemá smysl, nemá smysl, aby tam byl. Pozadí být na portrétu musí, o tom se asi nebudeme přít. Dát mu ovšem smysl už je pro mě kus umu i umění. Slovesné tvary mohly být vybroušenější (lipokvětová, babičkovsky malinovková, pravá hřibová...), ale nevadí. Za mě skvělý počin.


Proč se v květnu rozepisuji o prezidentských známkách? Protože květen je český a to české bylo na známky mile, úsměvně i hrdě přizváno několika barvami a slovy. Myslím, že každá kultura kvete v jistém období roku a právě v něm se zhmotňuje cosi z její nejbytostnější esence. A časem kultury české - časem české krásy - je období od května do července. Květen, červen, červenec. Česká krása se rodí znovu a znovu v máji, voní lípami a zní bzukotem včel. A tak bych chtěla květen věnovat Čechům a Češkám, české kultuře. České kráse. Právě totiž bují na všech stranách a hrne se nám do úst i do oken.


Myslím, že my, Češi, máme všechno, ale jedno nám chybí: vůně. Protože pracuji dnes a denně s Čechy a s vůněmi, vnímám, že to, co svět nabízí, je sice krásné, překrásné..., ale není to české. Můžeme tak vonět jako bambusové háje a lány levandule, ale bydlí-li naše duše pod Pradědem nebo u pramenů Vltavy, nemá na sebe co stříknout. A čím starší člověk je, tím víc potřebuje vrátit se sám k sobě, do svého středu, ke svým kořenům. "Jak přeložit vůní... českou duši"? To bude námětem příštího online synestetického workshopu. Už ve čtvrtek 25. května od 19 do 20 hod., přátelé, v přímém přenosu nebo ze záznamu, to záleží na vás. Chcete-li přemýšlet nad češstvím a vůněmi s vůněmi u nosu, dejte vědět, že se přidáte, nejpozději však do neděle 21. května včetně, tak abych vám vzorky stihla doručit poštou. A - ano. Bude to o lípách, o medu, o českém nebi. Koláž Irena Kozelská pro Synestesis.


Když jsem vedle sebe skládala tři fotografie, které by téma workshopu vystihly, znovu jsem si uvědomila, kým jsme, a kým nejsme. Nevěřili byste, jak dlouho člověk hledá, a kolik si toho stihne uvědomit - právě nad několika barvami, slovy. Nad smyslovými vjemy. Nad symboly.


A tak přicházím s prvními zjištěními.


Toužíte prchnout daleko od lidí? Ponořit se do hlubin divočiny? Pak doporučuji vyrazit na nejnavštěvovanější místo naší republiky. Cesta Jelením příkopem Pražského hradu. Ještě chvilku, a co zbude z Hradu... Ještě chvilku, a příroda zvítězí... Foto Irena Kozelská pro Synestesis.


My, Češi a Češky, jsme národem slunce. Kdepak noc, kdepak stříbřitě šedá roční období. Jsme kulturou světla, záře, zlata a jiskrnosti. Naše slunce je sluncem středu, ani spalující jako na Jihu, ani chladně baltické. České slunce je sluneční lázní, jíž máme chuť se vystavit jako okrouhlé žloutky pampelišek, jako boubelaté lípy českých stromořadí. Jinak poměrně podmračený, do nitra zborcený Čech v českém slunci puká jako přepěchovaný pupen a rychle se vypíná do všech stran. A jak víme, všechno, co na slunci puká a vypíná se do stran, se hezky kulatí. Konvexní povrchy zajišťují maximální oslunění, to u nás vědí malí i velcí.


"Stínadla nenajdeš za odpoledne." Kam se hrabe Indiana Jones a chrám zkázy. To český kluk vytáhne ježka z klece. Starý Nový svět. Labyrint Hradčan. Džungle vyvedená v cihlách a kameni. Foto Irena Kozelská pro Synestesis.


Zleva doprava: Foto 1-3: česká kavárna. Nový svět. Ano, takovou nenajdete nikde na světě. Se špalky dřeva a gulášovkou. Já bych neměnila. Foto 4: psí víno beroucí útokem Loretu a Ministerstvo zahraničních věcí. Foto Irena Kozelská pro Synestesis.


My, Češi a Češky, také milujeme zelenou. Zeleň. Jarní zeleň, která si se sluneční žlutou tak dobře rozumí. Česká zem je tak jednou velikou, velikánskou májovou džunglí, kyprým Hobitínem, a i naše města jsou větší či menší shluky domů v zeleni. Já sice bydlím v největším z českých měst, ale ve skutečnosti žiji v obklíčení kypící vegetace. Pražské Dejvice jsou totiž od západu zarostlé do Stromovky a letenského parku a od východu do Divoké Šárky a královské obory Hvězda. Z jihu k nám pak bují překrásné zahrady Pražského hradu. Kdyby se srdnatí pánové z pražských komunálních služeb nestavěli hodinu za hodinou zelené expanzi, česká příroda se přes noc rozepne do všech stran a převalí přes místa dějinných událostí, kvádrovité nemocnice i prašná sportoviště. Však víme. Českou zeleň hned tak něco nezastaví.


Praha po covidu. Stačilo chvilku nevycházet, a sluneční lázně udělaly své. Planeta Praha (Jan Hošek, 2022).


My, Češi a Češky, máme také sladkost na chřípí i na jazyku. To k času mezi májem a červencem patří. A patří to i k zemi pod Řípem. Co jiného by patřilo k zemi mlékem a strdím oplývající? A tak u nás maminky poznáme podle toho, že pečou, a tatínky, že rádi prodlévají u všeho, co je hezky vypouklé: ve společnosti vzadu bohatě zakulacených lichokopytníků, v blízkosti oblých karoserií, na dosah umně vykroužených soudků. A tak dál. To vše pak rádi hladí a poplácávají. Kochání se okrouhlými tvary je totiž sladkostí pro oko, a jak vidno i pro hmat.


Jako marcipán. Foto Irena Kozelská pro Synestesis.

My, Češi a Češky, máme všechno, ale jedno nám chybí. Vůně, to už víte. Ale hlavně víra, že by byla stejně krásná jako parfémy cizích parfumérů, ba ještě krásnější. Nám, Čechům a Češkám, vůbec chybí víra v českou krásu. A proto si to neustále kazíme. Domy si stavíme, jak se říká "každý pes jiná ves", jednou alpskou chatičku a jindy pseudobarokní zámek. Z fasády opravíme jen to své, jako by na celku nezáleželo. V zahradách máme japonské lávky a italské vinice. Vše, co máme, přetváříme v jiný, cizí svět. Vše, čím jsme, přetváříme v jinou, cizí osobu. Jsme cizí lidé v cizím světě.


Cizí je totiž vždycky lepší než naše.


Není.


V pohádce se musí hrdina vydat na dlouhou a strastiplnou cestu, aby se mohl vrátit domů s tím, že "všude dobře, doma nejlíp". Dokud nám nebude dobře doma, nebude nám dobře.


Tak co myslíte? Já myslím, že už jsme se narajzovali dost.


___

P.S. A ještě jedno pozvání. V pátek 19. května od 17 do 20 hod. můžete v Praze na workshopu "Jak čichem na ženské archetypy" prozkoumat 2 x 8 vůní, vždy dva na jeden archetyp. Kdy dává vůně smysl? Když je taková jako ten či ta, kdo ji nosí. Panny k panám. Milenky k milenkám. Přijďte porozumět jazyku vůní. Přijďte si poslechnout jejich příběhy. Přijďte se nehorázně kochat, přátelé, ... a pochopit, že my, Češi, tu českou vůni stejně potřebujeme!

Comments


bottom of page