a o tom, že nikdy nebudeme víc samy sebou, než budeme-li samy sebou
___
S koronavirovou izolací se vynořila nejrůznější související témata, více či méně závažná. A já bych se dnes chtěla - vlastně úplně neplánovaně - věnovat jednomu z těch nejzávážnějších.
Odrůstajícím vlasům.
Vlasům, které teď odrůstají spoustě žen, řekla bych všem ženám, kterým je víc než 37 let - pokud si je barví kvůli šedinám - a které zatím nesáhly po nějakém snadno dostupném prostředku nápravy, po něčem, co se dá koupit v drogerii a nějakou cestou dopravit až k nepřijatelně kontrastujícím kořínkům vlasů. To by tak hrálo!
Moc bych si přála, abych co nejvíce z vás zastihla velmi nedůsledných, ba přímo nedbalých, nebo alespoň bytostně nedůvěřujících čemukoli, co zavání amatérstvím, a tedy vyčkávajících znovuotevření profesionálních kadeřnických salónů. Důvody jsou v tuto chvíli opravdu zcela lhostejné. Hlavně doufám, že máte na hlavě pořádné odrosty.
Pokud totiž patříte k těmto nešťastnicím hodným zatracení, chci vám říct, že jste možná právě překročily Rubikon. Možná jste se dostaly do nové životní etapy, nádherné, objevné a naplňující, a ani o tom nevíte.
Protože moje nová životní etapa, nádherná, objevná a naplňující, začala právě takto.
Odrůstajícími vlasy.
Bylo to na podzim roku 2018, krátce poté, co jsem dala výpověď ve svém předchozím zaměstnání. Tam jsem ještě docházela s vlasy pečlivě nabarvenými. Řekla bych, že celý můj zevnějšek byl úpravný a zcela v souladu s mým kancelářským povoláním. Problém byl v tom, že jakmile za mnou naposledy zaklaply dveře, zjistila jsem, že doslova nemám co na sebe. Nebojte se, s odrosty to velmi úzce souvisí.
"Nemám, co na sebe." Vím, co si asi myslíte. Tuto větu pravidelně pronášejí ženy všech generací nad šatníky, které praskají ve švech. Můj šatník ale opravdu nepraskal ve švech, dokonce byl celkem promyšlený, jednoduchý a snadno kombinovatelný. Přesto jsem musela dnes a denně, ba dokonce dnes a denně víc a víc konstatovat, že k mému novému životu poetické parfémové výzkumnice a nadšené šiřitelky parfémové osvěty se nic z mého šatníku absolutně nehodí.
Co přesně bylo úplně mimo mísu jsem tehdy nedokázala analyticky popsat, ale dnes to vidím naprosto jasně: jako kancelářský pracovník svým zevnějškem v prvé řadě říkáte, že jste bezpečnou hodnotou, jistotou, zárukou (ať už čehokoli). Že s vámi nehrozí žádné překvapení. To jsou krásné, ušlechtilé, cenné hodnoty, jež jsem ovšem od onoho zaklapnutí dveří chtěla jednou provždy nechat za sebou, protože je ztělesňuji asi jako zajíc kurážnost. Co budu dělat den poté, jsem vlastně dohromady vůbec nevěděla. Byla jsem si ovšem naprosto jista, že si z celého srdce přeji, aby mým budoucím zákazníkům se mnou hrozilo překvapení. Dokonce jsem si nic nepřála víc, než aby se od okamžiku, kdy přijdou na parfémový workshop, nestačili divit, a aby je to nepřešlo ještě dlouho poté. Ideálně nikdy.
Ne, že bych byla sama tak zajímavá. I když nedávno se mi stalo, že na mě jeden můj klient zíral přímo konsternovaně. To se mi ale zachytily vzadu šaty za lem punčocháčů.
Zajímavý, strhující, úchvatný je - to mi nemáte šanci vymluvit - předmět mého podnikání: dobrodružná cesta divočinou parfémů, parfémové safari, kde já sedím u volantu a vy se vezete.
Na safari se prostě bílé sáčko a firemní propiska nehodí.
Co se na ně hodí, jsem ovšem nevěděla, protože jsem vlastně vůbec nevěděla, kam se přesně chystám jet. A tak stojím každé ráno před svojí skříní, přemýšlím, co na sebe, a vidím jen to, že mě nic neinspiruje.
A jakkoli jsem se pokládala za módně celkem zcestovalou, moje objektivní nejistota, náhlá křehkost, skoro bych řekla psychická - ale vlastně i fyzická - nahota, mě přiměly k odvážnému kroku.
Pochopila jsem, že potřebuji pořádnou dávku překvapení: rozhodla jsem se stopnout si jeep a vydat se na safari.
Domluvila jsem si konzultaci stylového poradenství u Blanky Winterové. Stylové sebepoznání.
Byl to takový náhlý impuls promýšlený několik měsíců. Nikola, moje bývalá kolegyně a kamarádka, ta, která mi neustále přihrává fantastické náměty k přemýšlení - co k přemýšlení, k radikální změně životního kurzu - mi poslala nejprve link na web Vojty Frančeho - to už je spousta let -, pak link na článek, který Vojta napsal o stylové typologii Táni Havlíčkové - to bylo někdy na jaře roku 2018 - a nakonec link na web Blanky Winterové, která stylové poradenství povznesla na důmyslný nástroj cesty k sobě. Tam, kde já dnes překládám duši do vůně, překládá Blanka už nějaký čas duši do tvarů a barev oblečení. A za to, že jsem sama dospěla k té své formě překladu, vděčím z velké části právě Blance, její všímavosti, a hlavně její ochotě své řidičské dovednosti - jedeme v jeepu, nezapomněli jste? - sdílet.
Ale zpátky k odrostům.
Protože jsem neměla co na sebe a ani jsem dost dobře nevěděla, čím svůj bílý kabátek a firemní propisku nahradit, domluvila jsem si tedy konzultaci u Blanky. Měla čas až uprostřed října.
Září nějak uplynulo, přišel říjen, pak téměř jeho polovina, a od mého odchodu z kanceláře se mi na hlavě objevily skoro dva centimetry odrostů. A jelikož mě navzdory nedostatku inspirujícího oblečení neopustily zbytky důstojnosti, řekla jsem si, že sice nemám co na sebe, ale k Blance nepůjdu trestuhodně zanedbaná. A tak jsem si, stejně jako celé roky předtím, koupila barvu z drogerie, a s nadšeným amatérismem ji dopravila až k nepřijatelně kontrastujícím kořínkům vlasů. To by tak hrálo! Se svým výkonem jsem byla nadmíru spokojená a v tomto rozpoložení jsem se vydala za Blankou do Tuchlovic.
Navzdory podmračenému říjnovému počasí to byla krásná cesta plná těšení, jelikož, než jsem na ni vyrazila, přečetla jsem si - doslova jedním dechem - celý Blančin blog jako prázdninovou detektivku. Myslela jsem si tudíž, že mě nic nepřekvapí.
Blanka ale také kdysi odešla z kancelářského zaměstnání, zjevně i ona s přesvědčením, že si z celého srdce přeje, aby klienti na jejích konzultacích nevyšli z údivu a ještě dlouho na ten zážitek vzpomínali.
A to se taky stalo.
Co se přesně za ty tři hodiny odehrálo, se velmi těžko popisuje. Nejde totiž vůbec o jednotlivé kroky, o Blančin způsob práce, jakkoli zajímavý.
Děje se tam něco velmi podobného, co už jsem popsala v souvislosti s Vojtovými konstelacemi, a dokonce i s Dívkou s mirabelkami.
Před vámi totiž vznikne neúplný kruh. A vy z něj uděláte kruh celý.
Ten druhý vám pomůže něco rozehrát a vzniklá situace je natolik přesná, a zároveň natolik nepřesná, že dovolí vašemu nevědomí, aby do neúplného kruhu vyslalo část svého obsahu, a udělalo z něj kruh celý. Co bylo dosud uvnitř a nečitelné, se dostane ven a stane se čitelným.
Pochopíte něco zásadního o sobě.
Blanka mi tak dala rámec archetypu - pracuje s osmi archetypy z Knihy proměn, I-Ťingu - a barevnou škálu. Zkrátím to, protože mluvím, mluvím, a ještě jsem se pořád nedostala k odrostům.
Tak tam tak sedím, Blanka si mě velmi pozorně prohlíží a vybírá mi barvy. Nádherné barvy. Vlastně moje nejoblíbenější, jen “zapomenuté”, “utopené” mezi jinými. Stříbřitě šedou, bouřnou modř, antracitovou… A najednou říká: “Škoda, že si barvíš vlasy. Myslím, že ty máš vlasy, které by přesně zapadly do té barevné škály. Bylo by to čistší, harmoničtější…”
A přesně jak jsem mluvila o tom neúplném kruhu, vybavila se mi najednou spousta věcí. A kruh se uzavřel. Vybavila se mi dívka z florentské kavárny s téměř černými krátkými a silně prošedivělými vlasy, které nosila stejně přirozeně jako půvabně konverzovala se svým protějškem a zároveň, jak už to v Itálii bývá, nenuceně rozkládala rukama přes tři stoly včetně toho našeho. Byla jedním slovem nádherná. Vybavilo se mi, jak jsem asi měsíc před návštěvou u Blanky jela tramvají přes Letenské náměstí a tam na zastávce čekala mladá žena - asi pětatřicetiletá - s dlouhými vlnitými šedivými vlasy a malinovými rty, celá v šedé a vínové. A bylo to nádherné. Vybavil se mi článek, který Blanka napsala o šedivých vlasech a v němž použila pro ilustraci fotky herečky Terezy Hofové. Vypadala nádherně. Vybavil se mi i ten, co napsala o ženách a barvení vlasů a o tom, jaké ženy si vlasy nebarví. Bylo to nádherné. Vybavil se mi taky můj tatínek, který se kolem čtyřicítky zbarvil holubími barvami. A mně to připadalo nádherné.
Tak tam sedím a mlčím. U Blanky se celkově málo mluví a hodně toho děje pod povrchem. A Blanka do toho ticha řekne: “Já vím, jak se lidi staví k šedivým vlasům, ale když se to bude líbit tobě, bude se to líbit i jim.”
A jelikož je u Blanky dost prostoru ke smysluplnému přemítání, ve chvíli, kdy to řekla, už jsem měla - jak už víte - jasno, že šedivé vlasy jsou prostě něco nádherného.
Už jich mám skoro 20 centimetrů a ještě 20 centimetrů musí dorůst.
Mají teď odstín tuhy tvrdosti 2H v mých oblíbených tužkách Koh-I-Noor. Třpytí se v nich stříbřité žilky a vlevo plane výrazný stříbrný jazyk. Moje vlasy nikdy nebyly bůhvíjaké, ale teď jsou opravdu lesklejší, silnější a neporovnatelně bohatší ve srovnání s těmi, co přijdou postupně ostříhat. Ty oproti tomu vydávají smutné svědectví o tom, jak pustošivý je účinek dlouhodobého barvení. Raději nemluvit.
Co na to říkají lidé? Líbí se jim to, když se to líbí mně? Těžko říct. Za těch 17 měsíců jsem slyšela jen samé milé komentáře. Ale kdo ví. Určitě je dost takových, pro něž je to nehezké, možná dokonce naprosto nepřijatelné. Jen jsou asi zdvořilí a nepotřebují se mnou svůj pocit sdílet. Je na nošení šedin potřeba sebevědomí? To nemám, takže není. Vypadám starší? Myslím, že vypadám na 44 let, které jsem oslavila před pár dny. A myslím, že se ženy zbytečně bojí, jestli nebudou vypadat starší. Bojí se, protože znají jen prošedivělé nebo bělovlasé ženy vysokého věku, staré dámy nebo doslova stařenky - budiž jim přán dlouhý život -, protože pro mladé ženy nebo ženy středního věku jsou takové vlasy prakticky společenským tabu. My vlastně vůbec nevíme, jak vypadá čtyřicetiletá žena s přirozenými, prošedivělými vlasy! Připadá vám čtyřicetiletý muž s prošedivělými vlasy starý? Položili byste si vůbec takovou otázku? Řekly byste svému manželovi: "Zlato, tohle fakt už nejde. Hleď se okamžitě nabarvit!"
Pokud se to bude líbit vám, bude vám jedno, jestli se to ostatním líbí nebo nelíbí.
Ale proč mluvím doslova o překročení Rubikonu, o novém počátku, vlastně o novém životě?
Teď, v době zvláštní situací zvláštně změněné, vidím celou sílu tohoto rozhodnutí. Proč se vlastně stalo "poznanou nutností".
Velmi intenzivně si teď totiž uvědomuji, že mým problémem, ale vidím to opravdu velmi jasně jako problém celospolečenský, civilizační, globální, je to, že my nikdy nejsme tam, kde ve skutečnosti jsme. Jsme chronicky mimo, jinde, tam, kde je to nepochybně lepší, jen my u toho nejsme. A protože neúplný kruh je vždycky víc než kruh celý, protože nevíme, co se děje "tam", protože si to můžeme jen domýšlet, děje se tam určitě to, co jsme měli vidět, u čeho jsme měli být.
To, co máme, co žijeme, není nikdy takové, jako je to, co nemáme a nežijeme.
Ještě před pár týdny jsem všude četla, slyšela, že "žijeme v době největšího blahobytu v dějinách člověka, a cítíme se nejméně šťastni". To je přece děsivé, alarmující, tragické.
A teď, mezi čtyřmi stěnami, vedle jednoho člověka, "jen" s parky a lesy na dosah ruky cítím vděčnost a radost z každé maličkosti a očekávání toho, co přijde, i když vím, že pro moje poetické parfémové podnikání to může být krutá rána a že budu možná muset vydělávat nepoměrně méně euforickým způsobem. No a co. Hlavně že jsem to zkusila. A čím větší nejistotě jsem vystavena, tím větší vděčnost a radost cítím za to, co teď mám a čím žiji.
Ta změna začala už na podzim roku 2018, s odrůstajícími vlasy. Pro šedivé vlasy jsem se rozhodla právě proto, abych přestala řešit, co je jinde, a byla vděčná a spokojená s tím, co je tady. Co mám já. Co mám sama na hlavě, v hlavě. Co těší mě, co mě baví, co bylo dáno mně. Abych si přestala klást otázku, jestli je to dost dobré.
Je to dost dobré.
Budete s šedivými vlasy nádherné.