o parfémech a jedné lokně

a také o tom, že právě jedna lokna někdy rozhodne o tom, jak budete vonět


---

Ráno se při snídani s rozkoší procházím svými oblíbenými online brouzdališti. Téměř nikdy nevynechám francouzský Vogue.


Vogue, a vůbec tento typ literatury, je zatížený spoustou neduhů. Ze všech krásných věcí propaguje jen ty drahé, jako by hodnota věcí závisela na jejich ceně. Buduje kult povýšenosti, piedestal arogance, jehož základy stojí pevně na tekutých píscích nepřirozené štíhlosti, krásy vláčené za vlasy neustále se měnícími trendy, objektů, jejichž primární funkcí je indikování statusu, a vysoce nadstandardních příjmů. Přesto téměř neuplyne den, abych si na Vogue nešla zabrouzdat. Proč? Jednoduše proto, že naše kultura zcela disociovala krásu na jedné straně a zdraví, smysluplnost a hloubku na straně druhé. Chcete-li se pokochat krásně uvázenou kyticí, úchvatně vsazeným kamenem, propracovanými šaty, musíte sníst i porci vyhladovělé štíhlosti, vystavit se ničím neopodstatněné shlíživosti, přistoupit na orgie přepychu.


Dnes jsem ovšem z tohoto občas těžkého sousta vyzobla půvabnou, lahodnou hrozinku.


Daphne Bridgerton jede na ples debutantek. Foto Bridgertonovi (Chris Van Dusen, 2020).

Článek o tom, jak vznikaly masky pro seriál Bridgertonovi.


Kdo jsou Bridgertonovi? Co jsou Bridgertonovi? Bridgertonovi jsou v tomto okamžiku světově nejsledovanějším seriálem na Netflixu. Protože podobně zabodoval i jedním slovem brilantní Dámský gambit, zahnala jsem čepicí pochybnosti, jež ve mně nevyhnutelně vyvolává cokoli, co dosáhne masového úspěchu. Ukázalo se, že Bridgertonovi skutečně jsou masovou zábavou, čistým středním proudem, dílem pop kultury, ale protože jsem spořádala celou sezónu za jedno nedělní odpoledne, nemůžu házet kamenem.


Voliéra s papoušky. Má to něco do sebe. Foto Bridgertonovi (Chris Van Dusen, 2020).

Chcete-li velmi stručnou charakteristiku, Bridgertonovi jsou pokleslou Pýchou a předsudkem. Z hlediska obsahu není co víc dodat. Je to červená knihovna se vším všudy. Já se ovšem neumím zlobit na lidi, kteří jsou si vědomi svých slabostí. Vlastně mám málo vlastností v takové úctě jako schopnost říct: "Víš, já jsem dost zapomnětlivá / občas vylítnu kvůli blbosti jako čertík z krabičky / jídlo jen ohřívám." A takoví jsou Bridgertonovi: Bridgertonovi vědí, že jsou bohapustým kýčem, a tuto kýčovitost neskrývají, nýbrž naopak plní vzduchem jako balón, až se vznáší nad našimi hlavami a my nestačíme žasnout. V příběhu z doby regentství královny Charlotty, tedy z druhé dekády 19. století, hrají nemalou část aristokratů herci černé pleti, charakteristická pastelová móda tu září barvami exotických ptáků jako pohyblivé obrázky, jejichž barevnost se probudila až na plazmové obrazovce, a všechno kypí hýřivostí - fasády ověšené vistáriemi, paruky ve tvaru rohů hojnosti, šperky z drahokamů v barvách bonparů -, jako by se na každém detailu vyřádil posedlý cukrář. Něco takového bylo k vidění v Moulin Rouge nebo Velkém Gatsbym Baze Luhrmanna, v Marii Antoinettě Sophie Coppoly. Je to styl Diorovy interní designérky šperků Victoire de Castellane i pařížského cukráře Pierra Hermého, u nichž přemýšlíte, zda prsten nesníst a zákusek nevetknout do vlasů. Bridgertonovi jsou prostě kalorickou bombou pro oko. To jen, abyste věděli co čekat, kdybyste se rozhodli se na seriál podívat.


Zpátky ovšem k původní myšlence. Nechci tu dělat reklamu nebo antireklamu na Bridgertonovi, ale obdivovat se umělecké maskérce, která stojí za porcelánovým vzhledem ženských postav, které působí jako koketní rokokové pastýřky stojící na zámcích na bohatě intarzovaném nábytku.


Konkrétně jsem se asi hodinu obdivovala této - na vkus seriálu - prosté fotografii svatební vizáže hlavní postavy seriálu Daphe Bridgerton:


Foto instagram Lyndy J. Pearce, umělecké maskérky seriálu Bridgertonovi.

Lynda J. Pearce ve svém komentáři vysvětluje, že původně měla mít Daphne jako nevěsta lokýnku nad čelem. Nakonec se ale rozhodla "vdát ji" s vlasy vyčesanými z čela.


Možná si právě na své čelo klepete a ptáte se sami sebe, jak si někdo může kazit snídani listováním v online Vogue, a pak ještě prošustrovat hodinu přemýšlením o lokně nad čelem. Z jistého úhlu pohledu vám nemůžu odporovat. Zkuste si ale obě podoby téže ženy dobře prohlédnout. Nevidíte kromě oné kadeře ještě jiný rozdíl? Já vidím rozdíl obrovský. Vidím na těch dvou fotografiích vlastně dvě různé ženy.


Vidím vlevo dívku. A vpravo ženu.


Své hraje samozřejmě i nasvícení. Nedělejme si iluze o účelu těchto dvou fotografií. Lynda J. Pearce se nám samozřejmě snaží ukázat, že mezi první a druhou fotografií je zásadní rozdíl co do vystižení zralosti postavy, a stín na snímku vpravo tomu přirozeně nahrává. Ale není to jen tím.


Krátká kadeř nad čelem je inspirovaná ikonickým vzhledem Audrey Hepburn, jejž známe z mnoha jejích filmů z prvních let kariéry, zejména z Prázdnin v Římě, kde jí přímo v proudu vyprávění vlasy takto stříhá italský kadeřník. V Prázdninách v Římě má kadeř přesně opačnou funkci než v Bridgertonových. Má Audrey osvobozovat, omlazovat, ne v dnešním smyslu ubírání let jakoukoli cestou a za jakoukoli cenu, ale ve smyslu navrácení toho, co jí patří - bezstarostného mládí, o něž ji připravují královské povinnosti.


V případě Daphne jde o proces opačný.


Tato dívka se sňatkem stává ženou.


Foto z natáčení aneb svatbu člověk musí brát vážně, ale zase ne moc.

Přesně to je přece smyslem svatby. Svatba je jedním z životních prahů. Vdáte se, oženíte, a všechno by mělo být jinak. Je zásadně důležité ke svatbě takto přistoupit, jinak se manžel i manželka zlobí, že nesou větší zátěž než dřív, jsou méně svobodní, cítí se podvedeni a z manželství utíkají.


Všechny životní prahy mají své atributy, které nejsou prázdné, ale naopak něco zcela zásadního sdělují.


Vdaná žena nemůže dál vypadat jako dívka, panna, protože už jí zkrátka není. V tom nás naše současná kultura vede neustále ke lhaní, přetvářce a podvádění. Chceme zemřít dívkami, pannami. Bohužel nás nikdo neučí, proč má smysl se tohoto sebeklamu vzdát. Co zajímavého člověka čeká za hranicí mládí, a poté za hranicí středního věku. Přesto cítím, že je velmi důležité tam jít a žít ta období s tím, co přinášejí, a nedržet se zuby nehty iluze mládí. Už proto, že se tak odsuzujeme k věčnému pocitu méněcennosti: vedle skutečně mladé ženy nebo mladého muže prostě takový člověk bude vždycky starý. Vždycky bude prohrávat. Myslím, že bychom měli začít vést celospolečenskou diskusi o tom, co přináší střední věk a stáří. Měli bychom se odpoutat od toho, že cenný je jen strom, který jde nahoru.


Ale zpátky ke kadeři. Tu hodinu jsem nad tím vrkočem strávila proto, protože mě ihned napadlo, že žena vlevo a vpravo nemůžou vonět stejně.


Samozřejmě, jedná se o svatbu, o nevěstu, a nevěstám sluší specifické vůně. Prostě vůně svatební. Bílé květiny nebo jiná vyjádření bělosti prostřednictvím vůně. Pořádám o tom workshopy pro nevěsty. I bílá vůně ovšem může být dětská a naivní, nebo ženská a důstojná. Vlastně bych řekla, že dětská naivita nemá na svatbě co dělat, leda snad u culíkaté družičky.


Vlevo svobodná dívka, vpravo vdaná žena. Synestetické koláže Irena Kozelská pro Synestesis.


Vidím to takhle: Ta dívka z fotografie vlevo by mohla nosit něco jako Diorissimo od Diora. Bílou konvalinkovou vůni, kterou jako by roznášela na perleťových křídlech malá chichotavá víla, co sedá lidem tajně na rameno a cinká jim do ucha na triangl. To ta žena z fotografie vpravo by mohla vonět nějakou krásnou lilií nebo gardénii, jednou vznešenou, voskově bílou květinou, která si vystačí sama, budí respekt - je to přece nová paní vévodského domu. Třeba parfémem Baiser volé ("Ukradený polibek") od Cartiera, ten voní jako orosená lilie na vysokém stonku. A klidně bych přes něj přestříkla ještě lehounkou spršku jemně vanilkového Baiser volé Essence de parfum, aby se na tu orosenou lilii snesl zlatý prach. To už jsme přece úplně jinde. Od stříbřitého zvonění u zlatého pelu. U pylu. Už může dojít k opylení.


Jestli nosíte s chutí Diorissimo a je vám padesát, nedělejte si s tím velké starosti. Vždycky záleží na tom, co o sobě chcete sdělit světu. Znám velkou dámu ve středním věku, kterou pokaždé, když ji vidím, v duchu halím do obláčku Diorissima nebo jiné konvalinkové vůně, protože ač vysokoškolská pedagožka a vážená tlumočnice, je podle mě duší víla, co sedá lidem tajně na rameno a cinká jim do ucha na triangl. Rozhodně se směje tak, že vzduchem poletují stříbrné hvězdičky.


Zkrátka chci říct, že vůně má velkou moc. Může vás postrčit tam, kam chcete, i tam, kam nechcete. Prostě má velký smysl si ujasnit, co na sebe stříkáte.


Jinak můžou věci nabrat směr, jaký jste vůbec nečekali.


Však se podívejte se na Bridgertonovi.


P.S. Svatební workshop teď nemůžu uspořádat jako skupinový. Ale pokud se na Valentýna ukáže, že svatební vůni budete nutně potřebovat, můžeme se domluvit a workshop pojmout jako individuální nebo párový.