… a konečně najít mezi parfémy to pravé
___
Jak už jsem psala jinde, parfém mi vstoupil do života v patnácti letech v podobě vůně zeleného hrášku linoucí se ze skleněné ampulky o objemu 2 ml. Myslím ale, že muselo uplynout ještě asi deset let, než jsem intuitivně pochopila, že parfém není jen něco hezkého, co na sebe stříkáme, ale že má obrovskou moc ukotvovat nás v našem vnímání sebe sama, že nám pomáhá stát se tím, kým toužíme být. Že nám může být průvodcem na cestě k sobě.
Bylo mi tehdy asi pětadvacet let a už jsem za sebou měla několik nákupů parfémů z prvních výplat. Flower od Kenza, která voněla jako čerstvá kytice v obláčku pudru a nádherně se rozvonívala v podzimních vlhkých dnech. Pleasures od Estée Lauder, v níž se člověk cítil, jako by stál ve vlhkém, svěžím, průvanem čechraném vzduchu květinářství plného bílých, růžových a fialových květin.
To jsem ještě ve vůních hledala čirou líbivost, jako to myslím dělá mnoho, možná většina lidí i věku mnohem zralejšího. V parfému jsem tak nesměla zavětřit ani molekulu ošklivosti. Žádný ohořelý vetiver*, zapařený větvičník* nebo nedej bože fekální cibetku*, po nichž dnes bažím a kochám se jimi jako krásou deštivých dnů a opadávajících stromů. V pětadvaceti letech totiž dosud věříte, že je vaše duše čistá jako lilie. Nebo jako Flower od Kenza nebo Pleasures od Estée Lauder. To ale člověka časem přejde.
Návštěvy parfumerií tehdy patřily k mým nejoblíbenějším víkendovým kratochvílím. Studovala jsem ve francouzském Dijonu (tamtéž, kde došlo o deset let dříve k mému fatálnímu setkání se zeleným hráškem), což se pro tuto zálibu výborně hodilo, jelikož parfumerie byly, narozdíl od mé rodné postkomunistické země, ve Francii skoro stejně rozšířené jako boulangerie**, pâtisserie*** a jiná zařízení určená k pěstování nejrůznějších neřestí. V sobotu jsem tak pravidelně pendlovala mezi univerzitním kampusem, Sephorou na Rue de la Liberté a druhou Sephorou v nákupním centru La Toison d’Or (neboli “Zlaté rouno”), kam jsem musela podnikat dlouhou a strastiplnou cestu MHD, jak už to bývá, putujete-li jako Argonauti za artiklem tak unikátním, jako je koktejl emocí opatřený rozprašovačem.
Mojí druhou nejoblíbenější víkendovou činností zasahující povážlivě i do mého pracovního týdne bylo hltání filmů francouzské nové vlny i všech vln předchozích a následujících. Univerzitní knihovna totiž disponovala jakýmsi filmovým doupětem za hlavní recepcí, kde byla tma a trvalý přísun stále nových dévédéček. Tak se stalo, že na své cestě k sobě, odehrávající se v bermudském trojúhelníku univerzitního kampusu, Rue de la Liberté a La Toison d’Or, jsem se tehdy na celé tři roky “neochvějně a navždy” rozpoznala v Jean Seberg, hrdince Goddardova filmu U konce s dechem, a zároveň, v souladu se zákonem synchronicity, v Kate Moss, která se krátce předtím - jako na zavolanou - nechala stejně ostříhat a angažovat do kampaně na parfém Coco Mademoiselle od Chanelu.
Její fotografie v nadživotní velikosti tak visela všude, jelikož Dijon byl městem, kde se dalo najít nejen téměř tolik parfumerií jako boulangerií a pâtisserií, ale na billboardech tam visely téměř výhradně jen reklamy na parfémy, elegantní to doplněk nonšalantního života průměrného Francouze. Jakmile se na billboardech začaly objevovat kufříky s nářadím a kloubní preparáty, měla jsem jistotu, že jsem v dálkovém autobuse na cestě domů.
Opakované sledování filmu U konce s dechem v kombinaci s vizuální masáží všudypřítomného lascivního pohledu Kate Moss způsobilo, že moje dosud dětská duše prošla hlubokou metamorfózou. Nebylo sice možné zapřít dědictví mého indiánského dětství stráveného v kukuřici a u Cajneráku****. To se i nadále projevovalo něčím z Huckleberryho Finna (kotníkové boty, manšestrové sako a v kapse prak). Zároveň však moje duše zatoužila po něčem ryze ženském a stejně smyslném jako pohled Kate Moss na plakátě na Coco Mademoiselle. Dlouho jsem proto přemýšlela, jak této ultimátní ženskosti dosáhnout, jak v sobě probudit ženskou žádoucnost a dát průchod čistému jinu. A nakonec jsem na to přišla.
Prohlédla jsem si znovu Kate Moss od hlavy až k patě a nechala se ostříhat na kluka.
K dokonalosti už mi tak chyběl jen ten správný parfém. Věděla jsem, že čas nevinnosti je ten tam a moje duše teď mluví hlasem neřestnějším, než je ševelivý závan květinářství. Potřebovala jsem Huckelberryho Finna a Kate Moss v jednom: manšestr a něco z Moulin Rouge. Naštěstí bylo mojí třetí nejoblíbenější víkendovou činností intenzivní studium módních časopisů, kde se o parfémech občas dozvíte i něco zajímavého. Ještě před sobotní cestou do Sephory na Rue de la Liberté jsem tak měla ve zvyku seběhnout ve svých kotníkových botách na Boulevard de l‘Université do boulangerie pro bagetu a hned vedle se ještě zastavit v trafice pro nějakou povznášející četbu na víkend. S rozkoší jsem se pak při snídani oddávala listování Elle nebo Marie Claire a odfoukávání drobků z lesknoucích se stránek.
Právě když jsem hledala olfaktorickou* podobu svého nově objeveného fatálního ženství, vyšel v Elle - jako na zavolanou - článek, z něhož jsem po dvaceti letech odvodila téma jednoho ze svých skupinových workshopů, “Textury v parfémech”. Nevím už, jak se jmenoval, ale naprosto geniálně a v duchu nejčistší synestezie poukazoval na hmatové vlastnosti parfémů a nejrůznější vůně přirovnával k rozmanitým textíliím. Včetně manšestru. A tímto manšestrovým parfémem byla, podle autora článku, novinka onoho roku 2001, rozmarná a uličnická příbuzná okázale elegantní Coco z roku 1984.
Mademoiselle Coco.
O synchronicitě jsem tehdy nic nevěděla, ale tato “shoda náhod” byla dostatečným impulzem k okamžité návštěvě Sephory na Rue de la Liberté.
Byla to trefa do černého. Mademoiselle Coco se mi skutečně jevila jako dokonale vyvážená kombinace uličnictví a koketnosti (přímo bych řekla Coco-etnosti): když jsem ji poprvé stříkla na testovací papírek, opanoval mě pocit absolutního uchvácení srovnatelný s akutní zamilovaností. Zorničky i chřípí se mi rozšířily, a pak už jsem nechtěla nic než opojně inhalovat každou molekulu této božské substance. Tehdy jsem ovšem bohužel ještě netušila, že pokud nám Vesmír posílá tato znamení korunovaná ryzí empirií, nemá smysl se jeho řízení vzpírat, jelikož Vesmír netouží po ničem jiném než ulehčit nám život. Na důkazy jsem tudíž nedbala a naopak utvrzovala samu sebe, že si tímto šťastným objevem vlastní duše ve vůni nemůžu být jistá, dokud míru uličnictví a koketnosti v ní obsažené neporovnám s celou Sephorou.
Tuto náročnou, mnoho týdnů trvající práci jsem tedy uzavřela, jak jinak, návratem na začátek a nákupem 100 ml EDP Coco Mademoiselle, chudší o asi 130 eur a řádově desítky hodin času, nicméně bohatší o několik zjištění, jež dala základ všem mým dalším úvahám o duších a parfémech.
Byla to nenahraditelná zkušenost složitého putování labyrintem parfémů a obtížné, až nemožné komunikace s jinak vesměs milými a nápomocnými prodavačkami.
Tehdy jsem to nevěděla, ale dnes vím, že to nebyla chyba prodavaček. Voják v poli není tím, kdo vymýšlí bitevní strategii. Je to chyba systémová: profesionálové, jejichž úkolem je doprovodit nás k parfému naší duše, nebo - nejsme-li až tak nároční - prostě k parfému, který se nám bude líbit, nejsou k takovému úkolu vůbec vybaveni. Nikdo jim nedá do rukou nástroj, jak se na území, jehož by měli být správci, pohybovat jinak než zcela nahodile. Nikdo je nenaučí, jak jednoduše komunikovat se zákazníkem a na jeho "přihořívá, přihořívá" reagovat náležitým manévrem k tomu či onomu flakonu.
Tam, kde si parfumerie uchovaly lidský rozměr, nabízejí pár desítek vůní a zaměstnávají lidi pro parfémy žijící, to funguje - představuji si - jako v minulosti, kdy na trh ročně přišlo tolik vůní, že se daly spočítat na prstech jedné ruky. Byl tak čas vůni "načíst", poznat ji ve všech stádiích vývoje a uložit si ji do své osobní mentální mapy, která pak prodávajícímu sloužila jako soukromá navigace na cestě, na níž doprovázel klienta.
Od 90. let ale počet vůní na trhu neustále exponenciálně narůstá a oproti dřívějším několika exemplářům ročně jich teď každý rok vzniknou stovky. Kvantita samozřejmě snižuje kvalitu, a tak je na cestě za dobrým parfémem, nadto ladícím s osobitostí člověka, třeba překonat haldy naprosté hlušiny. Navigace touto krajinou neexistuje žádná.
Začne to už pravidelnou otázkou, kterou dostanete ve chvíli, kdy připustíte, aby vás prodávající směroval: "A co máte rád/a? Spíš sladší vůně nebo svěžejší?"
Sladkost ale není protikladem svěžesti. Sladkost je vjem chuťový, zatímco svěžest hmatový (čichové vjemy vlastní deskriptory nemají). Protikladem sladkosti je tedy nesladkost, zatímco protikladem svěžesti je hřejivost, protože co je svěží, osvěžuje, chladí, a stojí tedy logicky v opozici k tomu, co zahřívá. Svěžest také může být sladká a sladkost svěží, jako je sladká a svěží zároveň kupříkladu hroznová šťáva. Sladkost a svěžest se zkrátka vůbec nevylučují.
Pokud ovšem pokračujeme v přemýšlení na této chybně stanovené ose sladkost - svěžest, další hledání pak osciluje mezi dvěma skupinami parfémů: sladkými a svěžími, což v praxi znamená gurmánsky sladkými, tedy opravdu extrémně sladkými (jako zákusky) a jejich (pseudo)protipólem, a to parfémy sladce svěžími (jako sladká limonáda), protože takový je od 90. let převažující trend. Sephory a další podobné řetězce ovládla všudypřítomná sladkost.
Zaneseme-li si tyto dvě tendence do mapy s osou sladké-nesladké a svěží-hřejivé, pak zjistíme, že mainstreamový parfémový trh nám tak nabízí převážně tuto výseč z celého spektra vůní:
Pak se nelze divit tomu, proč je tolik žen frustrovaných, že se jim "sladké" ani "svěží" vůně nelíbí. Nelíbí, a je to pochopitelné, i když je také zcela v pořádku, pokud se někomu takové parfémy líbí - existují i skvělé sladké vůně. Pokud ovšem toužíte po jiném olfaktorickém sebevyjádření, je třeba porozhlédnout se jinde. Je tu totiž dalších šest cest, šest skupin, a v nich stovky parfémů, které aktuálnímu záběru mainstreamových parfumerií téměř úplně unikají.
Podívám-li se na celý problém optikou své zkušenosti nezkušeného pětadvacetiletého hledače, vnímám, že pro úspěšné nalezení svého překladu do vůně jsou klíčové dvě věci: nalézt ten správný parfémový archetyp, tedy ikonického zástupce "své" skupiny, a pochopit jaké složky mě přitahují.
Archetyp slouží jako prostředek kalibrace, není cílem sám o sobě: potřebuji vědět, jaká skupina mě přitahuje, a archetyp mi dává možnost "ochutnat" esenci každé skupiny. Archetyp se mi tedy nemusí líbit stoprocentně, říká jen, jestli už "přihořívá", ne že "hoří".
Každá skupina je jako specifická krajina ve specifickém ročním období, a tu svoji si nelze vybrat, dokud nezakusíme změny celého roku. Základem úspěšného hledání je tudíž pozorně, do hloubky a ideálně všemi smysly (o tom podrobněji zase někdy příště) navnímat všech osm archetypů v celé délce jejich vývoje, tedy alespoň v tříhodinovém intervalu, kdy se po hlavě a srdci - úvodních a středních tónech - rozvine i základ, tedy tóny spodní.
Pro mě byla v čase dijonských studií archetypem Mademoiselle Coco: byl to parfém, který se mi zdál téměř dokonalý, jen jsem potřebovala podobných "ochutnat" víc, abych si byla jista tím, že se mi nelíbí jen svojí mírou sladkosti-nesladkosti a svěžesti-hřejivosti, ale i svým složením.
Odborník, který má pevný vnitřní systém třídění vůní, je poté schopen generovat prakticky nekonečný počet návrhů, "co ještě zkusit". Jakmile máte stanovený archetyp, další cesta je jasná.
Nakolik je takto nalezená vůně skutečně naším překladem do vůně? Sama jsem u Mademoiselle Coco zůstala asi čtyři nebo pět let. Tehdy jsem navzdory své parfémové vášni stále ještě věřila, že žena má mít parfém jeden, ideálně na celý život. Člověk se ale mění, zraje a jeho vkus se tříbí. A to volá i po občasné změně parfému, i když si nezačnete tvořit hned celou parfémovou garderóbu, jako se to záhy stalo mně.
Přesto ale věřím, že každá taková pečlivá volba už obsahuje podobu naší parfémové DNA. Sama bych například mohla vyložit na stůl desítky dalších vůní, které jsem si později vybrala a koupila a které jsou dokonale zalícované v genealogické linii Mademoiselle Coco: jsou to její blízcí i vzdálení předchůdci i blízcí i vzdálení následovníci. Protože moje parfémová DNA jsou parfémy na bázi růže a zemitých tónů, tzv. chypré.
Naší osudovou vůní, naším olfaktorickým podpisem, příslovečnou signature, jak se říká v anglofonním světě, tak je - spíš než jednotlivý parfém - specifický akord, několik harmonických tónů, jež se v různých obměnách objevují v mnoha parfémech, které nás fatálně berou za srdce.
Jsem si jistá, že kdokoli propadne parfémům, dříve nebo později svůj překlad do vůně najde i bez cizí pomoci, pochopí, k čemu ho to táhne a vytvoří si v hlavě systém, jak územím vůní navigovat systematicky a efektivně. Pokud ale hledáte zkratku, zjednodušení a přehlednost, za necelé tři hodiny to spolu zvládneme. Buď ve dvou, v rámci základní individuální konzultace nebo ve skupině, v rámci některého z workshopů skupinových.
Připravte se tedy na to, že vás na začátku popadnu ztracené a tápající jako Amélie z Montmartru toho slepce na pařížské ulici, a po třech hodinách zanechám u vchodu do metra v kuželu světla - blažené a vědoucí.
Přesně tak totiž může vypadat jen světec, jenž dosáhl osvícení, dítě, jemuž shořela škola na popel, nebo člověk, který zjistil, jak voní jeho duše.
N.B. Definice pojmů opatřených hvězdičkou najdete v Glosáři, jenž je přístupný z hlavního menu blogu.
** Francouzské synonymum pro pekařství. Ve srovnání s českým pekařstvím ovšem to francouzské plní až metafyzickou funkci strážce art de vivre - umění žít - v mikroměřítku každodennosti. My Češi si totiž stále pošetile myslíme, že umění žít spočívá v dovolených v Karibiku a soustavném trumfování souseda nějakou zcela zbytečnou, místo zabírající věcí. Francouz - ne-li každý Francouz, pak jistě každý francouzský pekař -, ví, že dobrý život sestává z malých radostí, a tou největší, nejkrálovštější z malých radostí je kus dobrého chleba.
*** Francouzské synonymum pro cukrárnu, ačkoli francouzská cukrárna se od té české liší ještě víc než francouzská pekárna od svého českého protějšku. Jak je totiž vidět na Francouzkách, zejména z Paříže a okolí, z dortíků z francouzských cukráren se netloustne.
**** Vodní nádrž mezi olomouckými čtvrtěmi Nové Sady a Nový Svět, jevící se jedinci ve věku dítěte jako panenské jezero (to z Pokladu na Stříbrném jezeře), dospělému pak jako špinavá kaluž.