a proč voní jako pěna na holení
___
Žena s hodinkami už není úplně ženou.
Je ženou, a taky trochu mužem.
To není dobře ani špatně. Nechme “dobře” a “špatně” stranou. Buďme prostě zvídaví. Proč ztrácí žena kus ženy, nosí-li na zápěstí hodinky?
Žena má svůj čas a muž má svůj čas. Čas ženy je cyklický. Žena se zazelená, obtěžká plody, povine jablíčko do trávy, svraská a vrátí do země. Dělá to každý den, každý měsíc, každý rok. Celý život. Dělá tak všechno, co dělá přirozeně, intuitivně, s lehkostí a tichým zadostiučiněním, a někdy také s hlasitou bezmocí. I čas muže je cyklický. Ale i lineární. Muž se z cyklického času musí neustále vytrhovat. Plod k němu totiž nepřijde sám. Muž musí jablko vypěstovat. Vydobýt. Zatímco časem ženy je kairos, čas vhodný k tomu něco udělat, časem muže je chronos. Čas přesně určený.
A tak máme odpověď na to, proč jsou hodinky atributem muže. Muže, mužského způsobu bytí, mužského stylu.
Muž vynalézá hodinky, aby se vytrhl z cyklického času. Aby se vytrhl z těla Matky. Vynález hodin, hodinek je bez přehánění srovnatelný s vynálezem ohně. Vynálezce hodinek naplňuje mýtus Prométhea, který krade bohům, co mu nepatří. A Prométheus je ztělesněním archetypu hrdiny. Hrdina překračuje hranice, posouvá je. Hrdina si buduje vlastní svět, vlastní pravidla. A také přijímá trest za svoji opovážlivost. Trest mu ukazuje, že i on má své hranice.
A tak i muž, který vynalezl hodiny, a poté hodinky, aby se vytrhl z cyklického času Matky, je zároveň veleben i trestán. Muž nečeká, až přijde jeho čas, aby slehl. Muž si ten okamžik stanoví, a pak svůj cíl naplní v čase, jejž si předsevzal.
A v tom je jeho trest.
Možná toho udělá víc, ale dá svému dílu čas dozrát? Možná získá jistou nezávislost na přírodních cyklech, ale nestane se otrokem termínů, které si stanovil a které nad ním visí jako Damoklův meč? Nevytvořil si muž s hodinkami tyrana vně sebe sama, jemuž otročí s větší neúprosností, než by sloužil Přírodě?
Žena s hodinkami každopádně vstupuje do světa muže. Žena, která uvěří, že porodit - nejen dítě - je třeba v čase stanoveném výpočtem, rodí stylem muže. Nečeká už, až přijde její čas. Má termín, a snaží se ho splnit. Protože dítě si ale roste, jak uzná za vhodné, a žena nad tím nemá nejmenší moc, vzniká cosi, co nelze vyřešit. A přesto my ženy vynakládáme nesmírné úsilí, abychom něco, co se děje samovolně, napasovaly do času hodinek. To ale platí i o mužích. “Žena” a “muž” jsou hlavně dva způsoby bytí, a jako žena může být i mužem, může i muž být ženou. Třeba tak, že odloží hodinky. Mužem samozřejmě zůstane, ale bude trochu i ženou: dá prostor “ženskému stylu”. A ženský styl je ženský způsob bytí. I v životě muže je totiž třeba nechat jisté věci dozrát: podrobit se času přírody. A dokud to muž nevezme v úvahu, bude kopat do kamene a čekat, až z něj vypadne hrouda zlata, zatímco za zády mu budou zrát zlatá jablka.
Hodinky mají jisté kvality. Hodinky ztělesňují revoltu, vůli, sebevedení. A také spolehlivost, přesnost a plánování. Hodinky jsou atributem archetypu hrdiny, a také otce. Hrdina si prostřednictvím hodinek vytváří vlastní čas nezávislý na cyklickém čase, a otec s jejich pomocí lépe hospodaří. Druhým jménem archetypu otce je totiž hospodář. Hodinky tak v sobě mají paradoxně aspekt svobody a osvobozování i přizpůsobení se a zotročení. Přizpůsobení se času, který si muž předsevzal ve snaze času se nepřizpůsobovat.
Žena s hodinkami na zápěstí chtě nechtě ztuhne, postaví se do bloku, přestane si dávat na čas, aby věci dozrály, a stanovuje si čas, kdy budou hotovy. Ty věci pak v daném čase někdy hotovy jsou, a někdy nejsou. V prvním případě obvykle nejsou dotažené tak, jak by si žena přála, a v tom druhém nejsou dokončeny včas. Uspokojení není možné.
Žena s hodinkami na zápěstí získává jistou tvrdost, serióznost, strohost. Získává mužské kvality. Kdyby byly hodinky vůní, byly by tím, co se nazývá fougèrový akord: spojením chladného citrusu v hlavě, levandule nebo geránia v srdci a tonky či kumarinu v základu. Fougèrový akord byl poprvé použit v parfému Fougère royale od Houbiganta z roku 1882 a v průběhu 20. století se stal nejcharakterističtější parfemací pánských mýdel a pěn na holení. Hodinky voní jako barbershop. Řád, spolehlivost, přesnost. Hodinky i fougèrová vůně jsou ztělesněním měšťanských hodnot. Patří k obchodníkům. Čas jsou peníze. A proto také ti, kdo si kladou za cíl získat kapitál, mívají drahé hodinky a voní fougèrovými vůněmi.
A co na to žena? Kdybychom se dívali na historický film odehrávající se v 19. století, fakt, že bude mít žena hodinky, bude našemu podvědomí stačit, abychom jí přisoudili roli bojovnice za ženská práva: ta postava by jistě chtěla studovat archeologii, stavět nemocnice nebo převzít podnik po zesnulém manželovi. Hodinky ženu provázely na cestě za rovností pohlaví. Žena na této cestě misogynně odmítá vše ženské a dělá vše proto, aby se stala mužem, jehož muži respektují. Neposmívám se tomu a prosím všechny, aby se zdrželi jakýchkoli úšklebků. Tento proces patří k člověku jako potřeba spát a najíst se alespoň jednou denně: než objeví podceňovaná žena moc ženství a podceňovaný černoch cenu černé kultury, stanou se v prvním případě mužem a ve druhém bělochem. Podceňování je totiž hlavně sebepodceňováním. Zkuste se dlouhodobě vystavit podceňování a vytvořit si silnou sebehodnotu. Těžké? Povědomé? Tak nesuďme a prostě konstatujme. Vše směřuje k rovnováze, a tak se i tato nerovnováha srovná. Věřme tomu. Držme si palce.
Ale zpět k hodinkám. Jak už jsem řekla, hodinky jsou atributem mužského světa a v mužském světě atributem archetypu hrdiny či otce: dobyvatele nových světů či kalkulujícího hospodáře. Manažera. Žena s hodinkami už není tak úplně ženou a není hrdinkou ani matkou. Žena s hodinkami je hrdinou a otcem. Dobyvatelem a manažerem.
Podívejte se na tento nádherný hudební videoklip sitáristky Anoushky Shankar.
Všimněte si mimochodem, jak etnicita ovlivňuje vnímání kalhot. Také kalhoty ženě kradou ženství. Nebo ji obdarovávají mužstvím, aby mohla zakročit, chodit po horách, cítit jistou formu bezpečí. S indickou ženou ale neudělají vůbec nic. Je to tím, že v Indii jsou kalhoty historicky běžným ženským oděvem. Naopak to, že má Anoushčin styl velmi silný etnický aspekt, jen podtrhuje kolonizační, ba přímo okupační účinek hodinek. Hodinky se tu roztahují na úkor jejího ženství i celé její kultury. Jako Putin uprostřed Ukrajiny.
Anoushka je překrásným ztělesněním archetypu milenky. Podívejte se na její svůdnou tělesnou krásu, oceňte, jak jí to sluší, aniž by byla lacině vyzývavá. Povšimněte si velkoleposti jejích šperků a toho, jak smyslně doplňují její půvaby a doprovázejí ladnost jejího pohybu. Rozhlédněte se po jejím bytě: takový stupeň sofistikovanosti, pohodlí a vřelosti umí vytvořit jen ženy se silným nábojem milenky. A konečně, zaposlouchejte se do jejího umění. Milenka není - nutně - plytká kráska, co ždímá muže za něco, oč se vůbec nezasloužila. Milenka je ženou umění. Milenka je umělkyní života. Milenka je velvyslankyní krásy. Anoushka Shankar předvádí velkolepé představení, kdy člověk neví, na co by se měl dívat dřív: na extatičnost její hry? Uhrančivé pohledy, v nichž není nejmenší vypočítavost? Pohyb ramen, jenž jakoby místo nad sitárem vznikal nad tělem, s nímž je žena ve spojení?
Je to jedním slovem dokonalé.
Až na jednu věc.
Hodinky.
Hodinky toto překrásné divadlo infikují archetypem hrdiny, zavilostí Prométhea, urputností bojovníka s časem. Infikují je archetypem otce, pragmatičností hospodáře, kalkulem manažera.
Nosíte-li, milé ženy, hodinky, neodvážím se vám je vymlouvat. Jen prosím nezapomeňte, že Prométheus je ten, kdo byl přikován ke skále a trpěl. Pokud jste i vy přikovány ke skále a trpíte, zvažte, není-li to hodinkami.