jak voní... muž na stohu ječmene

o vůni Muže a podivuhodných vlastnostech dubů


___

Existuje absolutní archetyp vůně muže? Absolutní archetyp mužnosti přeložený do vůně? Muž vyjádřený parfémem?


Hloubám nad tou otázkou už nějaký ten pátek, vlastně od chvíle, kdy jsem se začala zabývat myšlenkou jinu a jangu v parfémech, tedy tím, co dělá ženskou vůni ženskou a mužskou vůni mužskou.


Otevřený obzor, smíření s nebezpečím a prudké poryvy větru. Něco z muže. Foto Chris Campo via Pinterest.

A bylo mi téměř okamžitě zřejmé, že to, co naše civilizace vnímá jako “typicky pánskou vůni”, pro mě leží přesně na opačném konci škály, jejíž druhý konec by představoval můj archetyp vůně muže.


Co mám touto škálou na mysli? Představte si úsečku rozdělenou na deset dílků. První dílek by představoval muže v jeho nejryzejší přirozenosti: muže naturálního. Takového vlka. A dílek poslední muže krajně civilizovaného. Šelmu ryze domestikovanou. Rozhodně ne bezbrannou, ale přírodě vzdálenou jako designová židle z oceli.


Někde od sedmičky nahoru se pohybujeme v typu vůní, kterým se často říká "manažerské". Vůně pro muže v drahém obleku. Jsou to obvykle fougèrové*, méně často dřevité* vůně velmi specifického charakteru, natolik specifické, až hraničí s jistou formou klišé. Nemluvím o tom, jestli jsou nebo nejsou hezké: vůně jsou vždycky hezké, příjemné, nosu lahodící. Co mám na mysli, mluvím-li o jisté formě klišé, je míra jejich invence. Jejich osobitost. U tohoto typu vůní totiž o invenci ani osobitost nejde. Řekla bych dokonce, že jejich cílem je překvapit co nejméně a být maximálně neosobité. Osobitost je totiž polarizující. Tyto vůně naopak představují nevzrušenou jistotu. Asi jako byste zvolili spořící účet s nízkou úrokovou sazbou. Tep se vám přitom nezrychlí, ale právě proto si člověk takový účet obvykle pořizuje. Tyto vůně jsou si do značné míry velmi podobné, stejně jako se podobají všem pánským kosmetickým produktům: voní zkrátka jako pěny na holení, deodoranty a sprchové gely. Něco důvěrně známého, a přitom příjemně povznášejícího. Prostě uhlazený muž.


Podíváme-li se na to, co se u nás mezi pánskými parfémy nejvíce prodává ve velkých e-shopech s parfémy, najdeme mezi prvními deseti velký díl produkce značky Hugo Boss. Pro značnou část populace je vůně Hugo Boss oním synonymem typicky mužné vůně. Proč? Zní to paradoxně, ale myslím, že kvůli vůním samotným to není. Vůně Hugo Boss mají takový úspěch proto, protože jde o značku luxusních pánských obleků. O manažerskou uniformu. Ta se ostatně také snaží překvapit co nejméně a být maximálně neosobitá, to je v případě uniforem přirozené a žádoucí. V uniformě člověk nemá vyniknout, ale zařadit se. A pak je tu to jméno. Boss. Jako značka kočárků by to každopádně nemělo tak snadné. Vůně Hugo Boss svým způsobem fenomenálně ukazují, že o prodejnosti vůně nerozhoduje vůně sama, ale to, jak ji zabalíte. Manažerské vůně prodává - i nemanažerům - jejich manažerskost.


Prototyp dobrého hospodáře. Oficiální kampaň Hugo Boss The Scent via Pinterest.

Proč takto nemůže vonět archetyp muže?


Je to - vedle dalších důvodů, o nichž se vzápětí rozpovídám - už otázka hodnot. Zatímco archetyp muže vidím jako dobrého hospodáře - ochranitelského a obětavého -, jako klaďase, adept na koupi manažerské vůně je v reklamách zpodobňován jako jeho téměř dokonalý protiklad: arogantní dravec ovinutý podbízivou liánou. Záporák. Vlastně stále nerozumím tomu, proč právě toto se stalo standardem muže. Jak je možné, že právě sebestřednost, agresivita a bezohlednost tak efektivně prodává? A v konečném důsledku dosahuje i úspěchu u voleb? Proč jsme uhranuti právě obrazem individualistického alfa samce? Opravdu po něm voláme nebo je to tím, že je nám permanentně vnucován - že prakticky není na výběr? Manažerský typ je v obchodních kampaních v každém případě pravidelně zpodobňován v této poloze: jako vyzyvatel, zhýralý bonviván, hazardní hráč nebo přímo mefistofeles. Jako zákazník si manažer nevybere. Je to k manažerům vlastně strašně neuctivé. Dobrého hospodáře vidím každopádně jen na reklamách Hornbachu.


Vyhrnuté rukávy a poselství, že i vy to s ním zvládnete. Trochu jiná kampaň. Foto oficiální kampaň Hornbach.

I kdyby ovšem nevznikla taková zkratkovitá představa o tom, jak vypadají vůně pro tento konec škály - i kdyby tu žádné “manažerské” vůně nebyly -, stále by platilo, že archetyp muže by byl jejich protikladem.


Proč? Jednoduše proto, že co je mužské není totožné s tím, co je pánské, stejně jako to, co je ženské, se vůbec neshoduje s tím, co je dámské. Co je mužské a ženské, odkazuje k syrovosti pohlaví. Co je pánské a dámské, k tomu, čím různé historické epochy naplnili koncept pána a dámy. Pán je muž zbavený neotesanosti, muž opanovaný, ohlazený, uhlazený. Čím vším byl pán v dějinách, by vydalo na celou knihu. Trochu to zkrátím a přivedu k manažerovi a jeho fougèrové vůni.


Dějiny moderního parfumérství začínají teprve po polovině 19. století, a tak do těch dějin pánů a dam padáme rovnýma nohama někde na úplném konci. Viděno optikou západoevropské civilizace (tedy civilizace formující se po r. 476, s rozpadem římské říše a vznikem barbarských království, z nichž se zrodí všechny současné “národní” státy), to, co bylo pánem a dámou ve valné části tohoto světa, v době zrodu moderního parfumérství právě zaniká. Pán, jakožto urozený předák a teritoriální vlastník, a dáma, jeho urozená choť, v mnoha zemích Evropy mizí ze světa. Tento proces začíná popravami šlechty za francouzské revoluce na konci 18. století a končí zrušením šlechtických titulů v nově vzniklých republikách, jako je ta naše československá v době po první světové válce.


Archetyp ale nemůže zaniknout. Archetyp je existenciální potřebou mysli a žádná revoluce ho nemůže nikomu vyrvat z hlavy. A tak jeho místo vždycky zaujme nějaká jiná entita. Elita v jiné podobě. V “odšlechtěné” Francii absolventi napoleonských škol, Grandes Écoles, a v Československu továrníci. Manažeři. Pak bohužel na dlouhou dobu vysocí straníci. A pak zase manažeři.


To je on. Muž. Foto Daleko od hlučícího davu (Thomas Vinterberg, 2015) via Pinterest.

Moderní parfumérství se tedy zrodilo právě v okamžiku, kdy docházelo k tomuto střídání apoštolů. Jeho vůbec prvním monumentem, první ikonickou vůní, prvním archetypem, je přitom skvostná vůně Jicky od Guerlaina, model už zmiňované fougèrové* vůně, tedy parfému na bázi levandule* a tonky*, řečeno velmi zjednodušeně. V době jejího vzniku, roku 1882, a ještě několik desetiletí poté nic jako rozdělení na dámské a pánské vůně neexistuje. Jakmile se ale začne prosazovat - někdy od 20. let 20. století -, Jicky sklouzne spíš na pánskou stranu, ačkoli je až do dneška tento parfém vyhledávaný mnoha ženami. Hlavně dá ovšem vzniknout celé genealogické větvi pánských vůní, na jejímž konci najdeme… typický parfém od Bosse. Manažerskou vůni. V době svého vzniku tak Jicky byla vůní velkoměšťana, grand-bourgeois, jenž převzal štafetu urozeného pána, šlechtice. A její potomci jsou dnes atributem velkoměšťanova současného ekvivalentu: atributem manažera. Mezitím se fougèrový akord dostal - právě pro svou "pánskost" - do pěn na holení, pánských deodorantů a sprchových gelů. A proto je nám tak důvěrně známý. Proto všichni víme, jak voní spořádaný měšťan. Muž civilizovaný. Ne už pán, ale pan XY.


Ale zpět k mému naturálnímu muži.


Muž není pán. I když jím může být. Dokonce bych řekla, že je-li muž i pánem, máme před sebou krále. Naopak pán, není-li zároveň mužem, je zkrátka jen někdo pánovitý, panovačný. Král to rozhodně není, i kdyby byl prezidentem.


Kdo tedy je, tento muž?


Vidím ho jako Gabriela Oaka z románu Thomase Hardyho Daleko od hlučícího davu. Ta vůně, o které chci dnes psát, je vůní pastýře Oaka. Dobrého hospodáře.


Gabriel Oak.


Oak.

Dub.

"Dubové dřevo je tvrdé, těžké, houževnaté, pevné a velmi trvanlivé. /…/ Kořen /…/ vytváří mohutnou, hluboko sahající soustavu /…/. Díky tomu plní v lesních porostech důležitou zpevňovací úlohu. /…/ Dub byl u Indoevropanů tradičně zasvěcen hromovládným bohům: slovanskému Perunovi, řeckému Diovi, římskému Jupiterovi, a germánským hromovládcům, Thórovi a Ódinovi. /.../ Slované dubu a jeho dřevu či listí přikládali magické vlastnosti, např. ochranu domů před hromem; pálení dubového listí mělo přivolávat vítr; dubové věnce zavěšené na kravské rohy měly dobytku zajistit sílu a zdraví. Dubu bylo taktéž užíváno v magickém léčitelství /…/. Často byl dub vysazován při narození dítěte, především chlapce. /.../ V heraldice dub symbolizuje sílu, věrnost, pevnost a vytrvalost." Wikipedia, pod heslem "dub". Foto The Home Depot via Pinterest.

Dubové dřevo překrásně voní. Oproti jiným dřevům - mateřskému cedru*, obřadnému santalu*, živočišnému oudu* a větrovým jehličnanům - je zeleně nahořklé a zemité, ale ne tolik jako temné, jakoby dotvrda ohořelé dřevo guajakové* nebo po dehtu vonící bříza*. Ale nepředbíhejme.


Gabriel Oak je muž chudý, ale přičinlivý. Deset let dře, aby měl vlastní stádo ovcí. Aby nikomu nesloužil.


“Jeho výška a rozložitost by byly dostačovaly, aby už svou pouhou přítomností vzbuzoval úctu, jen kdyby je předváděl patřičně uvážlivě. Ale někteří lidé /.../ mají vystupování, jež závisí daleko víc na duchu než na svalstvu a šlachách: dovedou zmenšit své rozměry tím, jak je ukazují. A Gabriel Oak z tiché skromnosti, jež by slušela vestálce a jež jako by mu neustále vštěpovala, že nemá velký nárok na místo ve světě, kráčel neokázale a se slabě znatelným nachýlením, i když ne shrbeně.” (s. 7)


Ó, rozmarné ženy... Foto Daleko od hlučícího davu (Thomas Vinterberg, 2015) via Pinterest.

Gabriel Oak deset let tvrdě dře, aby si mohl žít po svém. A aniž by to předtím tušil, do jeho představy blažené svébytnosti krásně zapadne - jako portrét vystřižený z papíru a opět navrácený na své místo - jedna dívka.


“Dívka na koni”.


To je něco nádherného, když se romanopisci podaří jediným obrazem vystihnout podstatu člověka. Ona nejede jen tak na koni, i když už to, jak na něm jede, o ní mnoho vypovídá. Jede totiž obkročmo uprostřed 19. století. A to se nedělá. To je pro ženu nanejvýš nevhodné. Jede tedy obkročmo, a když se nad ní začnou uzavírat větve nad pěšinou, lehne si na koně a dívá se do korun stromů. Je to krásné a svobodné gesto. Ale odtud potud. Když zjistí, že ji při tom Oak viděl, pěkně to v ní zatopí. Vlastně jí totiž velice záleží na tom, aby ji lidé viděli jako počestnou ženu. Ženu dbalou konvencí.


Je to zkrátka žena velmi svobodná a velmi nesvobodná.


Bože, to je kráva. Tu chci. Video Daleko od hlučícího davu (Thomas Vinterberg, 2015) via Pinterest.

Oakovi ale zapadá do papíru s dírou, to už víme. Takže ji jde požádat o ruku. Konec konců má skoro splacené stádo ovcí a ona okopává brambory.


Ale, brambory nebrambory, stejně Dub dostane košem. Možná ta žena muže nechce, a možná míří výš. Možná nechce muže, ale pána.


V Oakově papíře je ale stále ta vystřižená díra. Ta se nějakým odmítnutím nezacelí. A před námi je ještě 300 stran. Tři sta stran velkých pohrom, které začínají tím, že Oak o všechno přijde. Přijde tragicky o celé stádo, které ještě nesplatil. Příběh začíná pádem.


Léta tučná a hubená... Někdo vychází z obou jako král. Foto Daleko od hlučícího davu (Thomas Vinterberg, 2015) via Pinterest.

“Gabriel byl nyní bledší. Oči měl přemítavější a jeho výraz byl smutnější. Prošel očistou bídy a ta mu víc dala, než vzala. Klesl ze svého skromného důstojenství pastýřského krále do samých bahnitých jam Siddimu; zůstal mu však důstojný klid mysli, jaký dřív nepoznal, a lhostejnost k osudu, která - třebaže častokrát z člověka dělá zločince - je základem jeho vznešenosti, nestane-li se tak. A tak pokoření bylo povýšením a ztráta ziskem.” (s. 40)


Kolo Štěstěny se obrátí a dílem okolností je tu najednou zchudlý muž a zbohatlá žena. Dívka na koni totiž nečekaně zbohatne. A zchudlý muž jde ke zbohatlé ženě do služby.


A tady se vyjeví charakter pastýřského krále v celé jeho ryzosti. Bathsheba Everdeen se totiž provdá za mizerného chlapa. Pánovitého a panovačného. A Oak jí přesto dál pomáhá. A tak, jako tu ženu vystihuje jízda na koni v leže, jeho vystihuje tato nádherná scéna. V té scéně je i jeho vůně, i když Thomas Hardy je především člověk vjemů zrakových, hmatových a sluchových, jako většina z nás. Vůně vstupují do literatury velmi vzácně. Přesto v těch obrazech tu vůni cítím. Vůni Muže.




Co v té scéně vidím? Vidím muže, který nebojuje, přestože proti němu stojí “obrněná armáda” blesků. Rozpoutané peklo. Živly urvané z řetězu.


My bychom pořád proti něčemu bojovali. Bojujeme s nedostatkem, s nadbytkem. S nedostatkem času, s nadbytečnými kily. S konkurencí. Se stárnutím. S migračními vlnami. S koronavirem, kůrovcem, se suchem, záplavami, s uragánem. S klimatickou změnou. Trvalo mi čtyřicet let pochopit, že bojem nelze nic získat. Lze toho jen hodně ztratit.


Co dělá za bouře Oak? Dělá prostě to, co je potřeba, smířený s nebezpečím, s tím, co je.


Dělat, co je potřeba, smířený s tím, co je, je pro mě definice Muže. Krále. Za takovým mužem chce přece žena jít. Za takovým člověkem chce přece člověk jít. Tak jednoduché to je. Na to žádné kurzy “leadershipu” nejsou potřeba.


Vrátím-li se k vůni, musím naprosto čestně říct, že “navonět” takového muže by znamenalo o značnou část jeho mužnosti ho obrat. Nastříkejte na Duba parfém od Bosse a bude se ošívat jako v kousavém svetru.


Zatímco žena může být snadno, přirozeně, ba naprosto samozřejmě ztotožněna s mirabelkami, jasmínem, růží, jablíčkem, protože to vše je krásné, a žena je krása, krása je podstatou ženy, muže krása nedefinuje, a pokud ano, je to celkem problém.


Muže prostě definuje to, že dělá, co je potřeba, smířený s tím, co je.


Ohromující krása smrti. Foto Johan Swanepoel via Pinterest.

Proto musíme na vonné škále mezi mužem a pánem začít téměř na nule. Vůně muže není parfémem, a možná není ani vůní. Je tím, co vyjadřuje latinské odor, francouzské odeur, anglické smell. Je to cítit, je to všude okolo, ale nevíme, jestli je to vůně nebo pach. Znamená to obojí. Vůně Muže na stohu ječmene je rozhodně obojím, vůní i pachem.


Je v ní ten muž i ta krajina i ten čas. Ten nečas. Je to ze všeho nejvíc vůně té zkušenosti. Toho okamžiku. Ten muž pak voní tak, jako by na něm ten okamžik ulpěl.


Takhle voní Yatagan***od Carona. Jako muž v temně zelené krajině, kde bouří živly. Ten majestátní pocit, majestátně prostý pocit přece všichni známe. Mraky na obloze vytvoří celistvé plátno působivých modrošedých odstínů. Začne se zvedat vítr. Nejprve jako fén, jako horký vzduch proudící odněkud zespoda a nadouvající vlasy. Pak přijdou trhavé poryvy nepoměrně chladnějšího vzduchu, mnohem rychlejší a prudší. Proudí divoce všemi směry, už vlasy nenadouvají, ale trhají všechno volné z těla a ohýbají vše živé i neživé okolo.


Tak víme, že stojíme na rozhraní dvou časů.


Až na holinu cuchaná tráva a šíleně tančící stromy a keře se rozvoní hořkou zeleností a dychtivě rozprostřou stébla a olistěné větve, aby se pak do posledního místečka nechaly zuřivě vymlátit nespoutanými proudy vod. Nebe rozetne první záblesk. Ve vzduchu se rozvoní elektřina. A pak to přijde.


Petrichor. Vůně deště. Vůně, která přichází dřív než déšť. Posel deště. Nejkrásnější vůně na světě.


No dobře, to říkám každou chvíli - o bříškách štěňátek, o připálených karbenátkách, o sněhu -, nebuďte takoví hnidopiši.



Petrichor. Podivuhodný čichový vjem hliněné prašnosti, který vzniká na rozhraní sucha a deště, v okamžiku, kdy na pokožku dopadnou první jemné, rychle houstnoucí kapky vody. Vždycky jsem si myslela, že tuto nenapodobitelnou vůni způsobuje měkký dopad kapek do načechraného povrchu polních cest a víření částeček prachu ve vzduchu. Ve skutečnosti ji vytváří olejnatá substance, kterou v období sucha uvolňují do půdy a jílovitých hornin některé rostliny. Petrichor je pojem složený z řeckých slov "petra" a "ichor", jež znamenají "kámen" a "krev bohů". Když po dlouhém suchu naprší, člověk má pocit, že se děje zázrak. Neživé je znovu oživeno. V žilách kamene se znovu rozproudí životadárná míza. Zázrak voní jako déšť.


Yatagan začíná salvou zelené zemité hořkosti z pelyňku*, vlhkou, chladnou a proudící. Cítím v té vůni opravdu i ten pohyb. Ten dojem vytváří borovicová* pryskyřice, z jejíž komplexní vůně tu vyniká jen její chladivá větrovost. Cítím ji jen jako vítr. Převalujte chvíli na jazyku mentolku, a pak vyplázněte jazyk do průvanu. To je fičák! Tak přesně tak to funguje. Pozvolna přibývá vůně dřeva. Oak. Dub. Zelená hořkost připomínající čerstvě sklizené, dosud nezaschlé lískové oříšky. A sem tam se neodbytně prosadí nasládlé, teplé živočišno. Castoreum*. Cítím i auru elektřiny, výboje a jiskření. A nakonec ohlazené dubové lavice ve starém, přikrčeném kostelíku. Kadidlo. Něco neokázale posvátného.


Den poté. Foto Tara Turner via Pinterest.

Myslím, že tato vůně se mnoha lidem nebude líbit. Je v ní příliš svéráznosti, svobodomyslnosti, jinakosti. Příliš neotesanosti, surovosti, surové ryzosti. Málo vůně a hodně pachu. V zasedačce by možná způsobila zděšení. Ale kdo ví. Možná by přinesla vítr změny. Možná by rozčísla nebe jako blesk.


Vlastně mě napadá, že je mnoho mužů, kterým připadá parfém "už trochu moc". Stejně jako se ošívají v obleku. Ti by mohli divokou krásu hřmící přírody ocenit.


Je to ovšem opravdu vůně spíš působivá než líbivá.


Ale ke komu přilne, tomu dá korunu pastýřského krále.




N.B. Definice pojmů opatřených hvězdičkou najdete v Glosáři, jenž je přístupný z hlavního menu blogu.


*** "Yatagan", česky "jatagan", je typ krátké turecké šavle používané od poloviny 16. st. do konce 19. st. na území osmanské říše. Toto jméno v domě Caron zvolili jako připomínku divokých osmanských jezdců na koních. Mně k té vůni ale mnohem lépe sedí pastýřská hůl. Víc tvoření než boření.

Vůni Yatagan vytvořil parfumér Vincent Marcello roku 1978, pět let poté, co byla uvedena na trh jeho první, dámská vůně Private Collection od Estée Lauder. Yatagan a Private Collection jsou jedinými dvěma parfémy v jeho portfoliu. Kdybych měla přeložit do vůně Dívku na koni, která se příležitostně škrábe na stoh ječmene, mohla by jí být Private Collection. Ale ještě víc Givenchy Givenchy III, a vůbec nejvíc Jean-Louis Scherrer Jean-Louis Scherrer. Vůně, v níž proudí světlo zelenými korunami stromů. Víc o nespoutané kráse spanilých zelených vůní se případně dočtete tady.


P.S. Stránky citací odkazují k tomuto knižnímu vydání: Thomas Hardy, Daleko od hlučícího davu, krásně přel. Jarmila Rosíková, nakl. Svoboda, Praha 1981.


Článek není sponzorován.

556 zobrazení
newsletter

©2019-2020 irena kozelská