a jak tuto neblahou indispozici léčit parfémem
___
Každý rok se to opakuje.
Moje vnitřní radost se usebírá a roste směrem k astronomickému počátku jara. Zimu snáším špatně jako můj dědeček a chci, aby byla co nejkratší. Moje zima je tak vyloženě neduživá a dotčeně se tísní mezi poměrně velkoryse rozprostřeným podzimem a doslova absolutistickou vládou jara. Jakmile se totiž - nejpozději na Tři krále - rozloučím pietně u popelnic s kostřičkou vánočního stromečku, otáčím se rituálně k zimě zády a s úlevou a zadostiučiněním jdu jaru naproti. Cestou domů si koupím nenakvetlý hyacint, doma ho usadím doprostřed stolu jako papeže jara, a pak už jen nábožně čekám, až mu vypučí fialová tiára. Jaro pro mě začíná na Tři krále. S rozkoší se pak pídím po jeho nejnepatrnějších závanech a sotva postřehnutelných náznacích, a každý z nich si užívám, jako by mě někdo obdaroval rohem hojnosti kypícím šampaňským a kaviárem. Blaženě nasávám první ojedinělé poryvy jarního vzduchu, jenž voní teple a vlaze, a taky prašně a zemitě, jako by se od země sbíraly mraky k pořádné červencové bouřce. Miluji vůni ztěžklé hlíny, když vtáhne vodu z tajících sněhových krust: voní jako podzim, z něhož odečtete hořkost způsobenou počátkem tlení spadaného listí. Jarní tlení je sladké, protože proměňuje to, co zániku odolává nejdéle: lignin. Dřevo. A dřevo voní sladce. A od února už se nehorázně kochám vůní stoupající z kořenů, jež připomíná mrkev vyjmutou po vydatném dešti bez námahy ze země. Ochutnávám ty nejvybranější lahůdky, a z hostiny přitom neubývá. Ve vzduchu je nejvíc jara těsně předtím, než jaro vypukne.
Foto 1 a 3 Irena Kozelská pro Synestesis, foto 2 via Pinterest.
Pak nastane jarní rovnodennost. Regulérní počátek jara. A ve mně začne nenápadně vzlínat lítost, jako by mi bylo dvanáct a neúprosně se blížil konec prázdnin. Hodokvas je konečně dovařen, a s prvním soustem, s prvním stromem obaleným dětským zásypem a hroznovým cukrem, začne neúprosně ubývat. Jaro odchází od prvního dne svého příchodu. Jaro se rodí smrtelné.
Vždycky si tak uvědomím, co je ta černá tečka v bílém jangu a bílá v černém jinu. Nic není jen euforické, a nic ani neleží jen těžce u dna. Nic je předpokladem všeho, a všechno předpokladem ničeho. V ničem je špetka všeho, a ve všem špetka ničeho. To člověk zjistí, jakmile projde podruhé, potřetí, počtvrté celým cyklem roku, celým cyklem čehokoli cyklického. Zjistí, že čas plyne a odplývá, ale zároveň se i vrací a opakuje. Soustavně tak žije nadějí a loučením. Loučením a nadějí.
Kdybych měla jaro vyjádřit jediným symbolem, byl by jím ptáček. Kdybych je měla vyjádřit jediným zvukem, bylo by jím cvrlikání. Na dotek je jaro jako načechrané ptačí peří, jako jemná hustá tráva, jako huňatá hora drobounkých květů na třešni. Jaro chutná jako zchladlá citronová pěna na francouzských laskominách. A kdybych měla jaro přeložit do vůně, bylo by jím neroli, extrakt z květů bigarádie neboli pomerančovníku hořkého. Neroli má v sobě všechno, co v sobě nese jaro: je zářivé, vzdušné, svěže hřejivé, romantické, panenské. Je mírně, ale velmi patrně nahořklé jako všechno zelené, co se na jaře dere ze země, lehounce voskové a medové jako všechny křehké jarní bílé květy a lehké jako pírko. Jen tak vane a povlává jako bílý průsvitný závoj. Také v naší kultuře neoddělitelně patří k éterické kráse nevěsty. A nevěsta zase k jaru. Zaduje-li poryv větru do kvetoucího pomerančovníku, sněží bílé peří.
Neroli je surovina. Ač něžné a polétavé, má v sobě surovost suroviny. Je jako příroda: neohlazené, neuhlazené, nelíčené. Surovina zpívá jako ptáčci. Je kouzelně kakofonická. Nemá přesné hranice, nedá se spoutat, zpívá si pokaždé trochu jinak. Neroli je bezstarostné, samozřejmé jaro, jež o sobě neví. Tak jako ptáčci nevědí, co bude zítra. Žijí tím, co je dnes. Neroli také, stejně jako mnoho jiných surovin, rychle vyprchává. To ostatně k přítomnosti patří.
Stále stejné, ale pokaždé jiné. Ptačí cvrlikání na jaře. Vůně neroli přeložená do zvuků.
Kdybyste toužili znovu a znovu zakoušet toto lahodně hořkosladké vanutí jara, kupte si nádhernou esenci neroli skvělé značky Oshadhi. Je rozpuštěná v jojobovém oleji a lze ji používat jako vůni i jako pečující olej. Je ryzí a oslnivá, a dýchá v ní celý kvetoucí pomerančovník.
V povaze člověka je ale to hezké pozdržet a to nehezké rychle překonat. A tak přemýšlíme, jak rozkoš z jara, rozkoš z čehokoli, zpřítomnit na co nejdéle. Už samo snažení o to, natáhnout pr-cha-vost s jejími třemi krátkými slabikami, zato táááhnoucí se trááápení nějak ošálit a zkrátit, je nanejvýš lidské. Člověk se totiž rozprostírá do všech stran, na rozdíl od ptáčka kolonizuje minulost, přítomnost i budoucnost a chce rozhodovat o tom, co v nich bude prožívat. Jak natáhnout jaro? Jak přelstít prchavost neroli? Musíte z něj vytvořit neroliový parfém: neroli bude jeho osou, kolem níž budou tančit další složky, jež zdůrazní a protáhnou nejprve citrusovou svěžest květu a jeho jemně nahořklou listovou zelenost, pak květinovou nadýchanost a nakonec závan lehké dřevitosti.
Kdyby chtěl neroli vonět muž, postavila bych před něj některou z klasických nebo neoklasických kolínských, onen stále stejný a pokaždé jiný akord, který voní jako Viscontiho Itálie, jako ona stále stejná a pokaždé jiná elegance letních lněných obleků, slaměných klobouků a slonovinových vesp. Když se mě někdo ptá, jak kolínskou s její nepopiratelnou retro šviháckostí hvězd filmových ateliérů Cinecittà nosit, odpovídám, že přesně takhle: noste ji samozřejmě, jako ji nosil samozřejmě Marcello Mastroianni, Gregory Peck na prázdninách v Římě nebo dnes Lapo Elkann. Neroli je naprostým základem kolínské, bez neroli prostě není kolínské, neroli je v kolínské ovšem tak trochu sboristou. Kdybychom chtěli dát jeho divoké kráse vyniknout, navrhla bych sáhnout po Néroli sauvage, "Divokém neroli", od Creeda. Je to překrásně zmužnělé neroli, svěží, energické a pružné jako mladý strom. Vyniká v něm ona nenapodobitelná, podmanivá nahořklost, jíž neroli připomíná petitgrain - pomerančové listí -, i jemná dřevitost, v jejichž žilách proudí živá míza. Toto je vůně mladého pomerančovníku.
Kdyby chtěla neroli vonět žena, myslím, že by nenašla éteričtější interpretaci, než je nádherná Essence No. 7 Neroli, již vytvořil Francis Kurkjdian pro značku Elie Saab. Mám v hlavě celý arzenál vůní pro anděly, podle toho, v jakém ročním období se zjevují a jakou právě mají misi, a toto je rozhodně vůně pro štíhlé, téměř ještě dětské posly jara se sněhobílými křídly, kteří při průletu nad sadem pomerančovníků létají schválně nízko, aby rozpustile rozhoupali větve, a způsobili tak květinové sněžení. V té vůni je z neroli to nejjemnější, nejvzdušnější. Štiplavě nahořklá ptačí uštěpačnost je ta tam, ta vůně zpívá v bezchybných koloraturách a stoupá, stoupá někam do nebeských výšin. Rozdíl mezi přírodním neroli a neroliovým parfémem této nádhery je týž jako mezi ptačím cvrlikáním a zářivým vinutím houslových hlasů ve Vivaldiho Jaru. Obojí je nenahraditelné a obojí říká totéž i něco jiného. Tady už se necvrliká jen tak zbůhdarma, tady se pod rouškou lhostejné bohorovnosti usiluje a snaží, už to nemůže být jen krásné, musí to být nejkrásnější. Anděl je ostatně tak trochu první člověk, a tudíž už si oproti věčně spokojenému ptáčkovi logicky poněkud vymýšlí.
Že lze jaro prožívat i s jistou dávkou melancholie, je způsobeno tím, že člověk ví, že narozdíl od anděla tu on ani jaro nejsou navždy. Tento latentní smutek vyplývá z tušení budoucnosti, a to zase z minulé zkušenosti. Je to kdesi hluboko uložená nitka žalu, že to krásné se za chvilku rozplyne. Vítr foukne do peří, objeví se jablka, jablka spadnou a vrátí se zemi.
Má i toto nějaké vyjádření? Lze do vůně přeložit i lidské jaro, jaro, jež bere za srdce a prohřívá tělo až do vnitřních tkání, ale někde dole, úplně vespod, má mollový tón?
Před pár měsíci jsme se doma dívali na úchvatný seriál Koruna o životě britské královny Alžběty II., a ačkoli nebylo právě předjaří ani jaro, znovu jsem si při jeho sledování tuto věčnou pravdu velmi silně uvědomila: to, jak do bezoblačné modři ukapává temnoty jako tuše do tyrkysového akvária, a jak umí tuhnoucí asfalt prozářit neony. Až mě z toho sevřelo u srdce. Stalo se to při sledování sedmé epizody druhé řady. Vanessa Kirby v ní hraje mistrovsky tragickou postavu princezny Margaret, sestry královny Alžběty II. Proč tragickou? Protože to ona je královnou, jíž se ovšem nikdy nemůže stát. Jsou samozřejmě různé královny, a Alžběta II. je jednou z nich. Kým jiným by byla. Být královnou ovšem znamená najít se někde mezi Hvězdou a Korunou. Mezi Září a Službou. Královnou můžete být z touhy po pozornosti nebo z potřeby sloužit. Nebo také z obou důvodů. To platí pro všechny královny, nejen ty vyvolené, vysvěcené, korunované. Královny nejsou tak ojedinělým živočišným druhem, jak se zdá z jejich výskytu ve státnické roli. Alžběta II. je tím typem královny, jež není ani trochu Hvězdou, zato úplně a zcela Korunou: Alžběta II. naplňuje posvátné a státnické poslání, je zcela ztotožněna s úřadem, se Službou. Podle mě je jí úplně jedno, jak u toho vypadá, vypadá-li dostatečně důstojně. I když umí i seskočit padákem při zahájení olympijských her, a od té doby ji ostatně ctím ještě víc než předtím. Důstojnost, a také velice zřídkavá a perfektně vypointovaná sebeironie: přesně to je královna Koruna.
A pak jsou tu královny Hvězdy. Nádherné ženy přitahující pozornost a z pozornosti žijící. Mají v sobě jakousi urgenci středu, jako když posadíte velkolepý žlutý diamant do jemně zdobeného lůžka z bílého zlata. Kam jinam byste ho také měli posadit? Ony jsou Slunce, a ostatní planety chtě nechtě krouží kolem nich. Pokud tuto svoji potřebu nemohou naplnit, velmi se trápí a strádají. A to se myslím stalo princezně Margaret. Královnou se jako druhorozená stát nemohla a lvicí salónů jako sestra důstojné královny také ne. Vanessa Kirby hraje toto životní míjení způsobem, jenž bere dech. Je oslnivá a okouzlující jako filmová diva, na niž ale nikdy nenamíří reflektor. Je křehká a zraňovaná jako dítě, na němž je soustavně pácháno bezpráví. Je stále zahořklejší a cyničtější, čím déle žije život někoho, kým není. A ve své zahořklosti a cynismu je neodolatelná jako duchaplný sarkastik a kráska v nesnázích, jíž nakonec stejně všechno odpustíte. Margaret je ten typ ženy, jež jako by jaro a vše krásné pozorovala zpoza tlusté skleněné stěny. Fatálně oddělena od jeho hřejivosti.
Ve zmiňované sedmé epizodě druhé řady je krátká scéna, jež je podle mě esencí onoho výše popsaného melancholického pocitu z jara. Je ztělesněním onoho jara, jež zatím dohromady není vidět, ale je přítomno způsobem až zdrcujícím. "Bylo tu však něco krásného, co drtí..." Margaret je zamilovaná do světáckého fotografa Anthonyho Armstronga-Jonese, jehož neméně bravurně hraje jako vždy fešácký a náležitě floutkovitý Matthew Goode. Anthony do Margaret zas až tak zamilovaný není. Anthony je totiž ten typ muže, jenž je spíš než do ženy zamilovaný do žen. Vlastně i o Margaret lze říct, že to, co hledá, není muž, nebo dokonce tento muž, jako spíš zamilovanost, kterou ztratila. Zamilovaná už totiž byla, ale nesměla si toho muže vzít. Tak. A tím je řečeno vše. Ony sotva tři minuty se tak stávají destilátem jara i zamilovanosti a všeho, co mají tyto dva stavy společného: ohromující naději, gigantické povstání krásy doslova z ničeho i pěnu zániku na vrcholu vlny. Člověk tak nějak od začátku ví, že to bude strašnej průser. Ale nedá se s tím přestat. Za pohled v první minutě a padesáté sedmé sekundě by Vanessa Kirby měla dostat všechny filmové ceny světa. Říká jím totiž TO VŠECHNO.
TO VŠECHNO říká i hudba Maxe Richtera, který triumfálně vyhrál prohranou bitvu: přepracoval dokonalé, a učinil je ještě dokonalejším. Přepsal Vivaldiho Jaro tak, že říká vše o jaru i o jeho tragičnosti.
To už jsme ovšem u úplně jiného neroli. To už potřebujeme neroli zcela jinak pojednané, euforické, i bolestné zároveň, vysoké, i hluboké, zářivé, i temné. Potřebujeme neroli, jež bude stále neroli, stále bude onou dechberoucí explozí života, ale někde hluboko dole bude pozvolna krvácet a tajně plakat. Potřebujeme parfém, jakým je Néroli facétie, "Žert s vůní neroli", od Rogera & Galleta. Neroli euforické, i osudové. Neroli výbušně zaplavující, i temně smyslné. Neroli něžně drtivé. "Bylo tu však něco krásného, co drtí..."
Néroli facétie, parfém, jejž vytvořil Fabrice Pellegrin pro značku Roger & Gallet, totiž kombinuje neroli s pomerančovým květem. To zní jako nesmysl - vždyť neroli JE výtažkem z pomerančového květu. Je. Ale pak je tu ještě druhá esence, jíž se v parfumérství říká stejně jako výchozí surovině - totiž "pomerančový květ". Rozdíl mezi nimi je ve způsobu extrakce: zatímco tzv. neroli je olejem získávaným parovodní destilací pomerančových květů, tzv. pomerančový květ je absolutem, čistým výtažkem, téměř netekoucí tekutinou, jež vzniká extrakcí pomerančových květů s pomocí těkavých rozpouštědel. Vůně těchto dvou esencí je sice podobná, ale asi tak, jako se podobá vůně pomerančového džusu vůni pomerančového likéru: s esencí pomerančového květu vše těžkne, vláční, malátní, trochu jako tělo po vysoké dávce alkoholu, drog či jiných opiátů nebo po zásahu Amorovým šípem. Absolut z pomerančového květu je vášeň, opojení, dusno, erotično. Afrodiziakum. A v Néroli facétie tančí jeden s druhým - neroli s pomerančovým květem -, jako se první housle ovíjejí kolem tónů violy. Jeden přechází v druhý. Proměňuje se. Najednou je z jara, z jarního "tady a teď", příběh plynoucí "odněkud někam". Začíná to špičkováním, všeříkajícími a nicneříkajícími pohledy a motýly v břiše. Pak se kamsi ztratí stabilita, obrazy víří ve zrychlujícím se tempu, člověk dělá věci, které by nikdy nedělal. A nakonec se jeden cestou ztratí sám sobě. Nérolie facétie je tak dramatem lásky ve třech jednáních, božskou komedií vonící onou zdrcující úchvatností jara, jež vás protáhne rájem, peklem a očistcem - v tomto pořadí.
Ač se to totiž příliš neventiluje, ze zdrcující úchvatnosti jara lze těžce onemocnět, ba dokonce i zemřít. Láska je totiž méně známou, ale velmi častou příčinou úmrtí. Jen jsou tyto tragédie méně nápadné, obvykle se po nich dříve či později oklepeme, a, aniž by si toho okolí většinou všimlo, žijeme sice dál, ale jako zcela jiní lidé.
To se asi ptáčkům nestává.
To my lidé pořád něco řešíme, na všem něco hledáme, a pak to ze sebe potřebujeme dostat. A proto se neobejdeme bez umění. Umění je vzdálenost mezi neúčastným rozsévavým cvrlikáním ptáčka a drtivě nádhernou implozí Richterova Jara, mezi bezelstností neroli a utajenou živelnou pohromou Néroli facétie. Uvidět pociťované v umění je pro člověka nesmírně úlevné. Uzdravující.
"Parfém by měl být proplácený ze zdravotního pojištění," prohlásil včera Thierry Wasser, interní parfumér domu Guerlain, v podcastu Le Talk décideur francouzského deníku Figaro.
Podle mě je to výborný nápad.
P.S. Chcete-li se pravidelně setkávat s uměním parfumérským, můžete vložit svou emailovou adresu do políčka Newsletter vpravo níže nebo se napojit na mé aktivity na Facebooku či Instagramu. Příslušné ikonky najdete níže vlevo. A chcete-li se sami podílet na šíření vonné osvěty, můžete kdykoli sdílet článek, který vás zaujme. Umění - ať už jakékoli - přežije jen díky zájmu těch, pro něž je životně důležité.