a proč má smysl zamilovat se do své přirozené barevnosti
___
V neděli jsem v autobuse z Únětic do Prahy seděla naproti sotva tříletému děvčátku.
Už dlouho jsem neviděla tak neobyčejně krásné dítě. Tak dojemně líbezné, oblounké, něžně nemotorné, jak jen může být malá žena tohoto věku. Vidět takové dítě škrábat se na sedačku a obracet se s malým batůžkem na zádech je divadlem stejně euforickým jako kochat se pohledem na kulatý hříbek, co si stahuje klobouk dolů a říká: "Nevidíš mě."
Holčička vypadala jako slonovinově bílé, červeně žíhané jablíčko, které jsem o pár hodin dříve zvedla ze země cestou z Roztok do Únětic, abych si k němu přivoněla. Měla dětsky oblé tvářičky, jak se říká alabastrové, ale jako by přes alabastr prosvítalo měkké, zlatavé podzimní světlo. Oči měla průsvitně zelené a třpytivé jako jemně vybroušené světlé olivíny. A vlasy zlaté. Opravdu jako jemná, zářivá vlákna ryzího zlata. Myslím, že jsem nikdy neviděla takový odstín pleti, očí a vlasů. Maminka onoho děvčátka měla neobyčejný cit pro barvy vlastního dítěte, a tak holčička jen zářila v buclaté bundičce tmavě cihlové barvy, stejně jako ono žíhání na mém jablíčku. Její bratr, jablíčko o něco málo starší, stejně jímavě oslnivé, jen s vlasy zářivě měděnými, měl bundu jasně zelenou jako naleštěný plod odrůdy granny smith.
Píšu vám o tom proto, že bytostně věřím, že my všichni jsme takto krásní.
Často si myslíme, že krásní jsou jen ti, kdo dostali do vínku alabastr, skrze nějž září říjen, dva jiskrné olivíny a zlatá vlákna hedvábí. Vidíme totiž krásu jen v tom, co je nepřehlédnutelné, nápadně působivé, neobvyklé, zářící. Krása má ale naštěstí mnohem širší pole působnosti, a spokojeně se roztahuje i tam, kde může být snadno přehlédnuta, kde je působivá docela nenápadně a kde se jeví jako cosi zcela obvyklého. Je zkrátka velká škoda snažit se sám sobě dodat větší zajímavosti. Je to stejné jako ze všech krás světa vidět jen krásu prosluněných dnů a do očí bijících divů. Tedy ji vlastně vnímat jen tu a tam, méně než občas, vlastně sotva kdy.
Big mistake. Big. Huge. Veliká chyba. Veliká. Velikánská, jak říká triumfující Julia Roberts v Pretty Woman prodavačkám, které ji o den dřív odmítly obsloužit. Když podlehneme dojmu, že se musíme stát někým jiným, zajímavějším, pozoruhodnějším, okázalejším, než ve skutečnosti jsme, chováme se k sobě vlastně jako ty shlíživé dámy v obchodě. Samy nad sebou ohrnujeme nos.
Přesně to však bývá nejčastějším důvodem, proč na své přirozené barevnosti něco zásadně změníme. Barvu očí naštěstí jen tak změnit nelze, zato barva vlasů je mnohdy místem našich nejdivočejších experimentů. Upřímně řečeno nemám vůbec nic proti barveným vlasům. Sama jsem měla na hlavě úplně všechno kromě barev mořských řas, a přestože právě nosím vlasy nebarvené a prošedivělé, moc se mi líbí i ženy s vlasy barvenými.
Přesto si myslím, že barvit si vlasy na jiný odstín, než je ten náš, je nejen škoda, ale i chyba. Velikánská chyba. Huge mistake.
Ne že by taková žena nemohla skvěle vypadat. To vůbec ne. Musí však k tomuto účelu vynaložit neúměrně větší úsilí, než pokud zůstane věrna vlastní přirozené barevnosti. Najednou je třeba se nemálo "přimalovat", změnit barevnost šatníku, zlato vyměnit za stříbro nebo naopak, a to je mnoho přemýšlení, mnoho práce a mnoho vynaložených prostředků. A proč to všechno? Vlastně jen proto, že je pro nás krásou třeba sytá, jiskrná zářivost mladého podzimu, ne už však fascinující filigrány mrazem spáleného listopadového listí nebo šedomodrý akvarel deštivé oblohy. Huge mistake...
Uvidět vlastní krásu je dle mého názoru jedním z převratných okamžiků v životě ženy. Myslím, že jeho sílu a dopad na ženské sebepojetí lze srovnat jen s tím, když uvidíme svoje dary. Svoje nadání. Vlastně je to totiž jedno a to samé. Kolik z nás ovšem tráví životy tím, že se samy od sebe odvracíme, a vytváříme si jinou osobnost, kterou pokládáme za hodnotnější. Krásnější, zajímavější, chytřejší, schopnější. Nebo také méně krásnou, méně chytrou, méně schopnou. Jsou i ženy, jež se nesnaží být vidět více, ale naopak se zneviditelňují.
Ukázka z poslední konzultace "Od vůně ke stylu".
Všechno je v těch zapomenutých "třešních". Irena si vybrala vůně, v nichž jako by krajinu pokrývala první jinovatka nebo poslední sníh. A potom z mnoha nejrůznějších obrázků kromě jiného i zmoklé letní třešně. Teprve když jsme sestavily celou garderobu, kdesi mezi bílou, černou, karmínově červenou a královskou modří, ukázalo se, že ty třešně už visí na stromě pár měsíců. Kdo by však pomyslel na zapomenutou krásu červené, když ji postříbří mráz? Přitom nikde tolik nevynikne jako na pozadí zimní sněhobílé. A této ženě nebude nikdy nic slušet tak, jako to, co pro ni připravila příroda: bude to harmonické, tudíž působivé, a navíc mnohem jednodušší! Prostě moudré!
S laskavým svolením Ireny Z. Foto via Pinterest.
Ženám se často vyčítá, že si stěžují, že nemají co na sebe nebo nevědí, co by měly nosit. Moje zkušenost je ovšem jiná. Ženy, zdá se mi, moc dobře vědí, co se jim líbí, a dokonce vědí i to, co jim sluší. Je to stejné jako u parfému. Pokud mají možnost seznámit se s každou z osmi vonných skupin, rozpoznají velmi dobře, co jim voní a co ne. A se stejnou jistotou sahají i po oblečení vhodném právě pro jejich duši, tělo i přirozenou barevnost - pokud ovšem mají příležitost vidět v kostce každý z osmi stylů a vnímat jejich specifika co do barevnosti, tvaru a textur. V takovém případě si intuitivně zvolí to, co jim sluší a co je podporuje.
Parfém a oblečení totiž nejsou jenom ozdoba. Jsou to vlastně ideální podmínky pro rozvoj naší osobnosti. Kdo je dynamický, potřebuje dynamický parfém a styl. Kdo se rád odklidí stranou a nerušeně si přemýšlí, potřebuje parfém a styl kontemplativní. My dobře víme, co nám prospívá, jen nás to mnohdy nenapadne, dokud všechny možnosti nevidíme hezky vyskládané na jednom místě.
Pretty Woman (Garry Marshall, 1990). Tu část naší osobnosti, která se nad naší krásou ušklíbá, naložme do auta a odvezme do hlubokého lesa.
To, co nás podle mě mate vůbec nejčastěji, je právě změněná barva vlasů. Kdo výrazněji změní barvu vlasů, musí pro to, aby znovu působil více či méně harmonicky, změnit vše. Někdy jemně, a někdy velice dramaticky. I přesto některé věci změnit nelze. Nelze změnit odstín pokožky těla, prosvítajících tepen, duhovek, bělma, zubní skloviny, nemluvě o subtilnostech, jež přitom hrají klíčovou roli, jakými jsou textury našich přirozených barev kdesi mezi leskem a matem. A tak "nová" žena nikdy přesně neví, koho obléká. Zůstává v ní kus ženy staré, i kus nové. Někdy mnoho nových žen. A její skříň tak nepatří jí, ale hned několika osobám, z nichž většina je jí vlastně cizích.
Přesně tak vzniká zmatek v šatníku, taštičce s líčidly i ve šperkovnici. Vlastně zmatek celkový. Kdo totiž neví, co na sebe, neví často ani, co se sebou. Neví zkrátka, kam patří a kde by se ve své přirozenosti nejlépe uplatnil. Pokud vnímáme samy sebe ve své přirozené barevnosti, intuitivně se totiž oblékáme tak, abychom co nejlépe naplňovali svou přirozenou esenci.
Naše vlastní tělo se svou autentickou fyziognomií a barevností je tak první vrstvou našeho stylu. Tou jedinou, jež poskytuje skutečně pevné základy všeho dalšího. Poté stačí jen následovat to, co už tu je, a hurá do světa!
Vše už zkrátka máme. Nic nám nechybí.
Vymýšlet cokoli jiného je jen velkou, zbytečnou komplikací v životě. Big mistake. Big. Huge.