top of page

proč vyměnit džíny za džínový parfém

a konečně ukončit století ženského strádání


___

Pětsetjedničky slaví 150 let.


Co jsou to pětsetjedničky? Kalhoty Levi's 501® jsou pradžíny: nejstarší a v nezměněné podobě stále veleúspěšně prodávané kalhoty ušité z denimu a vybavené pěti kapsami, jejichž prošití je ukončeno měděnými nýtky. V této podobě si je nechal roku 1873 patentovat jejich tvůrce, americký krejčí litevského původu Jacob W. Davis spolu se svým obchodním partnerem, americkým obchodníkem rodem z Bavorského království Levim Straussem, zakladatelem společnosti Levi Strauss & Co. - Levi's.


Žebrající chlapec s kusem koláče. Plátno z druhé poloviny 17. století od tzv. Mistra modré džínoviny. Tento neznámý malíř na svých obrazech často zpodobňoval chudé v pracovních oděvech z hrubé, indigem barvené keprové látky, jež se už od 16. století vyráběla v italském Janově. Kam až sahá historie vaší džínové bundy? Tahle má navíc fantastický střih. Foto via www.artnet.com.

Proč se džínám říká džíny? A co je to vlastně denim? Slovo "džínovina", anglicky "jeans", vzniklo z francouzského označení italského Janova - "Gênes" - což, vysloveno anglicky, zní "džíns". Právě Janov byl totiž už od 16. století znám výrobou nejstarší podoby džínoviny. Slovo "denim" pochází zase z názvu francouzského města Nîmes, kde se rovněž tradičně vyráběl jistý druh keprové tkaniny, tzv. "serge de Nîmes". Ani jedna z těchto tkanin ovšem nevypadala úplně stejně jako současný denim, který je čistě bavlněný a kombinuje barvená a nebarvená vlákna. Denim se barví indigem, a neobyčejná popularita džín tak přispěla i k masivnímu "zmodrání" světa a všeobecné oblibě modré barvy, jichž jsme svědky v posledních třech stoletích.


Straussova společnost vyrábějící džíny zakotvila v kalifornském San Francisku v době kalifornské zlaté horečky. Ta vypukla poté, co bylo roku 1848 nalezeno zlato v Colomě, a v několika vlnách pak pokračovala až do konce 19. století.


Originál pětsetjedničky. Rovný střih se zapínáním na knoflíky, přiléhavý v pase, normálně padnoucí kolem boků a stehen a s rovnými nohavicemi. A hurá za zlatem! Foto via Pinterest.

Džínové kalhoty tak byly od počátku i montérkami zlatokopů. Jak si představit takového zlatokopa? Zlatokop - ale podobně i zlatokopka -, se vyznačují tím, že chovají mimořádně hlubokou víru v to, čemu se v křesťanství říká milost: dobro, jež přijde samo od sebe. Třeba v podobě zlaté hroudy, která se objeví, když jeden kopne do země. Zlatokopové a zlatokopky se při hledání dobra, jež by přišlo samo od sebe, obvykle paradoxně neobyčejně sedřou na těle i duši, a to je myslím jeden z nevyvratitelných důkazů toho, že vše je v blahodárné rovnováze. Člověk musí doufat v zázrak, ale stejně tak přiložit ruku k dílu. Když se naopak příliš vychýlí na jednu stranu, ta druhá ho náhle a nečekaně přepadne ze zálohy.


Spojovat džínové kalhoty jednostranně se zlatokopy by bylo samozřejmě zkratkovité. Džíny však byly, jsou a budou kalhotami Ameriky a Amerika je kontinentem, kam směřovali ti, kdo se toužili na jedné straně zbavit omezení spojených s rodnou kulturou a na straně druhé dát šanci sami sobě. A není snad šance synonymem štěstí? Milosti? Džíny se tak staly jednou provždy symbolem těch, kdo odmítají pravidla, jež člověka spoutávají, a kdo sázejí na přízeň Štěstěny. Jsou svým způsobem uniformou lidí, kteří nechtějí žít konformní život, v němž si člověk zásluhami vydobývá právo na život a v nic, co přichází samo, nevěří, včetně toho, že má i hodnotu, jež nezávisí na tom, kolik práce za ním zůstane. Proto jsou ostatně, až na výjimky, jakou je Casual Friday, džíny nepřípustné v jistých prostředích, například v korporátech. V korporátu můžete víru ve svou nedílnou hodnotu nezávislou na pracovním výkonu projevit jen v pátek.


Každá nová expanze džín se tak stala dalším mezníkem v dějinách vzpoury proti sebevykořisťování, a mytologie indigově modrých kalhot úspěšně košatěla. Džíny nosili skuteční i filmoví cowboyové. Džíny se staly oblečením rebelů bez příčiny i rebelů s příčinou. Oblékli si je levicoví revolucionáři ze zazobaných rodin, hippies, bojovnice za ženská práva i nejrůznější subkultury počínaje punkem a hipstery konče. V 70. letech se modré montérky staly součástí módních přehlídek nejzvučnějších jmen, a tak si dnes kalhoty tak proděravělé, že byste je za normálních okolností váhali hodit do kontejneru na textil k recyklaci, můžete koupit i za několik desítek tisíc korun. Džíny jsou plné paradoxů.


Když se někdo v 50. letech oblékne tak, že to dokonale a bez potřeby sebemenší změny funguje dalších 70 let... James Dean, hrdina filmu Rebel bez příčiny (Nicholas Rey, 1955). Okouzlující vzpoura, jíž má člověk sklon všechno odpustit. A právě to je prokletím pohledných rebelů. Všechna foto via Pinterest.


Od roku 1934, kdy společnost Levi's uvedla na trh model Lady Levi's, mají svoje džíny i ženy. Už téměř celé jedno století. A já jedním dechem dodám - bohužel. Také je pro vás neobyčejně složité najít padnoucí, slušivé džíny? Dlouho, předlouho jsem hledala řešení, a po letech zklamání a útrap je konečně našla. Přestala jsem si myslet, že je to mnou, a teď pevně věřím, že je to džínami. Džíny prostě nejsou oblečením pro ženu.


Vysvětlím proč.


Denim je čistě bavlněná tkanina velice zvláštních vlastností. V jistém ohledu se chová jako kůže: dokáže se přizpůsobit postavě. Pouze však do jisté míry. Pokud jste někdy vlastnili čistě bavlněné džíny zcela prosté elastanu, víte, že se po každém praní poměrně výrazně sperou. Opětovné natažení vyžaduje větší než malou dávku sebezapření a přinejmenším několik prvních dní od vyprání máte intenzivní pocit, že byste měli okamžitě zahájit hladovku. Jak už jsem ale psala výše, není to námi. Denim se prostě nevyhnutelně sráží. Ale potom také povolí. Třetí až sedmý den nošení už jsou kalhoty poměrně pohodlné, a do určité míry formují postavu: netáhnou už, ale jejich pevnost dává jistou pevnost i tělu. Kritickou je ovšem hranice jednoho týdne: džíny, nyní perfektně vytvarované na vaše tělo, se povolují pozvolna dál, až se jejich růst do šířky přirozeně zastaví. To už ale mají o číslo i číslo a půl větší velikost, než potřebujete. A to, co během prvních dnů "držely na uzdě", je do nich nyní dokonale obtisknuto, ovšem ve vaší velikosti plus přinejmenším jedna navíc. Podtrženo a sečteno - džíny vám v této chvíli přidávají minimálně jednu velikost. To dělají mužům i ženám. Zatímco muž je ovšem - v ideálním případě - velký trojúhelník na dlouhých štíhlých nohách, a rozšíření v dolní části těla mu příliš neuškodí, žena má dolní část výrazně užší než horní poměrně výjimečně. I kdyby tedy měla dokonale harmonickou ženskou postavu, s týden nošenými džínami se ve spodní části nevyhnutelně zvětší, a harmonie proporcí je tak ta tam. Já mám v horní části těla konfekční velikost 38 a v dolní spíše 40. S týden nošenými džínami tak rozdíl mezi horní a dolní částí těla dělá už celé dvě velikosti. To opravdu není hezké.


Prostě se jich nevzdáte? Asi víte proč. Tak alespoň několik tipů, jak na ně vyzrát, pokud je vám moje zkušenost s džínami důvěrně známá. Tip číslo 1: monochromatičnost. Jednobarevné či tón v tónu laděné oblečení vytváří dojem celistvosti, odpoutává oko od dílčích partií a nenásilně protahuje siluetu. Na mě by nejlépe fungovala kombinace na obrázku vpravo. Nahoře volná košile a dole slimky. Sice vypadám jako "čtyřicítka" - ve smyslu konfekční velikosti -, ale čtyřicítka harmonická. Co se mě týče, harmonie je víc než velikost a je lépe vypadat vyváženě než co nejštíhleji. Foto via Pinterest.


A co elastan, říkáte si možná... Elastan ženy vede k tomu, aby si džíny kupovaly ve velikosti, jež vytváří iluzi třetího až sedmého dne čistě bavlněných džín - do jisté míry formuje postavu. To je to, co nám na džínách na ženské postavě připadá tak krásné. Řekněme si to na rovinu: co nám na džínách na ženské postavě připadá krásné, nejsou džíny. Jistě jste si ale všimli, že tam, kde elastická tkanina více pne, vytváří nápadný efekt harmoniky. Nehyzdí tak ženskou postavu stejně jako povolené čistě bavlněné džíny, ale stále ji hyzdí: elastické džíny se nám prostě zařezávají do těla všude, kde se tělo odchyluje od konfekčních proporcí.


Tip číslo 2: lehký kabát nebo parka překrývající boky. Ve středu siluety tak vznikne čistá linie, jako písmeno I. Jak už jsem psala výše, efekt je neskonale výraznější, pokud je oblečení pod svrchníkem jednobarevné. Obě foto via Pinterest.


Tip číslo 3: podpatky. Klidně indigové, tak aby "srostly" s džínami, a nohy působily delší. Nebo v barvě tělové, jež netříští dojem z odhalené kůže. Džíny by měly končit v nejužším místě vaší nohy, pokud jsou zkrácené, nebo 2-3 cm nad zemí, pokud jsou v normální šířce a dlouhé. S podpatky to sice už vůbec není pohodlné oblečení, ale jistá míra nepohodlí k životu dobrodruha patří. Foto via Pinterest.

Džíny jakožto původně pánské kalhoty mají navíc snížený pas - to pánské kalhoty mívají. Vlastně nejde o snížený pas. Mužský pas se zkrátka nachází jinde než ženský. Muž mívá kratší trup a delší nohy. To žena obvykle nemá, i když i takové se samozřejmě najdou. Narozdíl od mužské postavy to však typickým rysem ženské postavy není. V džínách se sníženým pasem si žena ubírá délky nohou. Jistě, existují i džíny se zvýšeným pasem. Podívejte se však na své pozadí zezadu v džínách se sníženým pasem a v džínách s pasem zvýšeným. Opravdu nebude působit stejně velké. Muž tak má v džínách malý zadek. Žena má buď malý zadek a zkrácené nohy, nebo normální nohy a velký zadek. Džíny klasického střihu zkrátka ženě sluší, jen pokud má postavu blízkou postavě mužské - nebo spíš chlapecké -, tzv. androgynní. A ještě navíc dlouhé nohy. Tak vypadá oněch 0,05% žen, které fotí reklamy na džíny. Nejde tolik o velikost. Pokud se vaše nejširší místo nachází nad polovinou vaší celkové postavy, existuje šance, že vám džíny budou slušet, i když neoblékáte konfekční velikost 36. Pokud je máte pod polovinou jako já, nespasí vás ani vyložená hubenost. Harmonie se pak dá dohnat vyvažováním siluety - vysokými podpatky, saky nebo kabáty, jež nejširší část těla překrývají, monochromatičností celého oděvu. Je to ale nezbytné? Proč vlastně máme všichni chodit v džínách? Nechoďme v džínách, choďme v džínovině.


Ony zázračné vlastnosti, jež přisuzujeme džínám - schopnost přizpůsobit se tělu, vytvářet přirozenou patinu, podporovat víru v nedílnou hodnotu člověka nezávislou na naší produktivitě -, jsou totiž vlastnostmi džínoviny. Džínovina je úžasný materiál, z něhož se dá ušít téměř cokoli. Indigo má takovou barevnou variabilitu, že se pro každého najde vhodný odstín. Ať už jste svou přirozenou barevností jaro, léto, podzim nebo zima - já rozlišuji při stylových konzultacích 3 jara, 3 léta, 3 podzimy a 3 zimy -, v barevné škále každého z vás se najde odstín modré, jehož lze dosáhnout úpravou indigem barvené tkaniny. Džínovina vnáší do našeho stylu totéž, co přisuzujeme džínám: uvolněnost, bohémství, svéráz. Jedním slovem divokost. Duše divocha a divošky jsou džínové.


Bunda, košile, sukně, šaty, overal, sako, kabát, taška. A parfém. Cože? Hned vysvětlím. Džínové fantazii se zkrátka meze nekladou. Foto via Pinterest.


Pokud jste ovšem v situaci, kdy si nic z toho na sebe vzít nemůžete, stále je tu ještě jedna možnost, jak divokost vyjádřit. Džínový parfém.



Diptyque Tempo


Blue jeans. Tempo, parfém, jejž roku 2018 vytvořil Olivier Pescheux pro značku Diptyque, rozvíjí téma pačuli. Existuje vůbec divočejší složka než pačuli, jež voní hlínou, tlením, onou biologickou smrtí vegetace, v níž je celá možnost života? Existuje pro divokost - pro život - lepší podhoubí než kyprá prsť?

Vůně džín. Foto via www.fragrantica.com.

Pačuli mívá v parfumérství dvě základní interpretace: častější kakaovou, jež využívá výrazné podobnosti pačuli s vůní hořké čokolády, a výrazně méně častou, zelenou, která rozpracovává jeho aspekty jemně čpavé, kafrovité, kořenitě větrové. Cosi podobného průvanu z jeskyní, vzpomínáte-li si na něj ještě z dob školních výletů. Jak podle vás voní divokost? Čokoládou nebo větrem? Podle mě divokosti tančí vlasy ve větru.


Vždy inspirující Garance Doré. Monochromatičnost, kabát přes boky a podpatky. Moje třísložkové džínové desatero v obrazech. A také cosi z krásy šedých džín. Foto via Pinterest.


Tempo tak člověka zdraví náhlým peprně zeleným závanem, jako by ho zalykavě přepadl prudký poryv větru z luk prokvetlých šalvějí. Prosmýkl se mezi nízkými kamennými zídkami porostlými mechem a zúžením nabral na rychlosti. Paf! A pak už přichází drhnoucí, svíravá vůně dlouho louhovaného maté: něco, co bylo sametové, ale trochu dráždivě zdrsnělo. Zdivočelo. Sametovost převrstvila téměř inkoustová čajová kyselost. A pak to inkoust vzdá a zůstane zemité načechráno a něco téměř slaně minerálního.


Takhle přece voněly nové džíny: jakousi směsí vůně bazénu, zapomenutého čajového louhu a ochmýřené bavlněnosti vykoupané v soli.


"Hey, babe, take a walk on the wild side."

Představte si, že někde daleko na západě, za nezměrným oceánem, leží divočina plná pokladů. Představte si, že stojíte na západním břehu Evropy a díváte se tím směrem.

Každý, kdo miluje džíny, se dívá na západ, touží po svobodě a věří v zázraky.


Jak jsem psala v úvodu, modré džíny patří k Americe. Modré džíny jsou Amerika. Ta Amerika, do níž si Evropané promítli vše, co dosud přisuzovali ráji: tomu prvotnímu místu, kde o ně bylo dokonale postaráno. Stačilo natáhnout ruku, a Člověk jedl.


Adam a Eva byli nazí.


Kdo ale věří v ráj dnes, nosí džíny. Nebo vůni džín.


P.S. Jak jste si možná všimli, přátelé, počínaje tímto měsícem můžete vůně zakoušet všemi smysly nejen teoreticky. Vzorek parfému Diptyque Tempo o objemu 2ml si tak můžete zakoupit za 205 Kč. Stačí napsat na adresu irena.kozelska@synestesis.com. "Hey, babe, take a walk on the wild side."

Comments


bottom of page