jak s pomocí dvou rukou zjistit, co mi sluší

nemluvě o vůni, nad níž srdce zaplesá


___

Právě se intenzivně připravuji na sobotní skupinový workshop “Jak čichem na ženské archetypy: stylový speciál”, kde budu vysvětlovat vztah mezi tím, kdo jsme, jak voníme a co nosíme na sobě: trojúhelník tvořený osobností, parfémem a stylem oblékání. Hned na úvod prozradím to, co opakuji stále dokola - totiž že styl je jen jeden, a tím je životní styl. Jinými slovy způsob, jak pojednáváme své bytí od chvíle, kdy ráno spustíme tu či onu nohu z postele, až po opětovné večerní ulehnutí tamtéž. Parfém a oblečení jsou jen malou - i když zdaleka ne nevýznamnou - zastávkou na této každodenní cestě. A ta je buď hladká, nebo kostrbatá. A je-li kostrbatá, děje se tak zejména proto, že máme zvláštní, neodbytný sklon tahat si do života to, co v něm vůbec nechceme mít: předměty, vztahy, činnosti, které se nám nelíbí, nevyhovují nám a nejsou s námi v souladu. Jak člověku zkazí den taková “prkotina” jako nevhodný parfém nebo oblečení! Mezi tím, kdo člověk je, a kým se jeví, vznikne zásadní nesoulad. A pak už to jde ráz na ráz. Problém za problémem. Ostatně, nikomu se nelíbí, když z kohoutku s teplou vodou teče studená. Lidé zkrátka najednou neví, co od nás očekávat. To, co vidí? Nebo to, co tuší pod povrchem? Jak to mají vědět, když to nevíme ani my sami? Ideální tedy je, když trojúhelník není trojúhelníkem - žena horká, vůně studená a oblečení vlažné. To, co jsme, a to, co si vybíráme, by mělo být ve své esenci stejné. Co je vně, by mělo zrcadlit to, co je uvnitř. Ideální zkrátka je, nejsme-li trojúhelníkem, ale tečkou: jedno krásně splývá s druhým. Já, moje oblečení, vůně. Ze středu lidské bytosti vychází harmonické soustředné kruhy: člověk je jako rozkvétající mandala.


Haider Ackermann, Elie Saab, Natane. Jakmile se ruce ocitnou v kapsách, ani hedvábí z nás milenku neudělá. Foto via Pinterest.


Dnes ráno mě při vyhledávání co nejcharakterističtějších příkladů toho, čemu říkám archetypy - a těmi je osm základních lidských podstat za osmi základními skupinami vůní a osmi základními styly oblékání -, udeřil do očí jeden “drobný” detail.


Brousím po Pinterestu a hledám co nejpřiléhavější vizuální vyjádření archetypu milenky. Archetyp milenky splývá se sladce květinovými vůněmi. Představte si nádhernou fialovou orchidej, narůžovělou magnolii, voskově bílou tiaré. Představte si jejich opojnou, smyslnou vůni - táhlou, “šlehanou” - s dráždivě kořenitými podtóny. Žena milenka vypadá právě jako vábivý kalich orchideje, koruna okvětních plátků magnolie nebo vrstevnatý karafiát. A přesně tak také voní. Jak jinak by taky měla vypadat a vonět? Květ vábí hmyz k opylení. Květ je ženským pohlavním orgánem rostliny. A co jiného je posláním milenky, než vzrušovat, vábit a přitahovat? Žena milenka zkrátka JE květina.


Hledám tedy ženy květiny. Hledám ženy ovinuté metry hedvábí v nádherných barvách evokujících nejdivočejší květinové krásky z tropických skleníků. Vidím překrásnou kanárkově žlutou… a musím ji zavrhnout. Vidím dráždivou fuchsiovou… a musím ji zavrhnout. Vidím oslnivou blankytnou… a musím ji zavrhnout. Proč to nefunguje? Co je na těch obrázcích špatně? A pak mi to došlo…


Ruce v kapsách.


Milenky nemají ruce v kapsách.


Čajkovského Květinový valčík. Zkrátka ples květin. Vidíte nějaké ruce v kapsách?


Jak na jednom z minulých workshopů prohlásila jedna osvícená žena nad jistou velice charakteristickou “mileneckou” vůní, tento typ parfémů se skvěle hodí na ples. Ano, to je přesně ono: ples je přímo rájem pro osobnost milenky. Právě na plese ze sebe milenka vydává to nejlepší: svoji vláčnou ladnost, svůj lesk, svoji barvitost a tonus, svoje nápadné kouzlo. A také rozkoš ze zábavy, ruchu, vzrušení. Milenka rozkvétá při tanci, v náručí muže. Milenka se nejkrásněji směje se sklenkou šampaňského v ruce a zralou jahodou v jemně modelovaných prstících pečlivě nalakovaných na červeno. Právě na plese a v plesových šatech s jeho výstřihy, průstřihy, záhyby a náhlými odhaleními se konečně stává nepřehlédnutelným fakt, že tělo milenky je takto modelováno NAPROSTO CELÉ.


Ale zpět ke kapsám.


Jak jistě víte, plesové šaty kapsy nemají. V plesových šatech tedy nehrozí, že by se žena zpronevěřila duchu milenky, i kdyby jí nebyla a tuto hru jen předstírala. Ne všechny ženy v plesových šatech jsou totiž milenky. Některé jsou jimi zcela, jako by celý život čekaly jen na tuto příležitost. Jiné se do nich dokážou na okamžik velmi důvěryhodně převtělit. Některé ženy ovšem v plesových šatech trpí, což by se ihned ukázalo, kdyby plesové šaty měly kapsy: strčily by si do nich totiž ruce, a podstatu milenky tak šmahem zcela popřely. Každý má zkrátka to své, a ani milenka ostatně nejásá na horolezecké stěně nebo po kolena v chladném potoce.


Jisté ženy se zkrátka do plesových šatů nehrnou, a mají pro to ty nejlepší důvody. Ty nejortodoxnější také na plese nikdy nepotkáte. Suší totiž luční byliny nebo visí za jeden prst na již zmiňované horolezecké stěně. Některé dokonce s jednou rukou v kapse. A vypadají u toho fantasticky.


Trochu jiný květinový valčík. Foto via Pinterest.

Na obrázcích, které jsem musela navzdory nanejvýš uspokojivým formám, texturám i barevným odstínům z výběru na už zmiňovaný stylově vonný workshop vyřadit, byla květinovost nejčastěji kombinovaná s kalhotami, a tudíž i s kapsami. Na tom ještě není nic špatného. Milenky prostě nemohou trávit život na plese a i ženy takto opulentní a extravagantní zkrátka musí občas na poštu nebo pro svazek ředkviček. A tehdy jim kalhoty přijdou vhod. Milenka ovšem vkládá ruku do kapes nanejvýš tehdy, když ověřuje, zda se jí vnitřní pytlík kapsy neshrnul v nohavici. Předtím ani potom ji obvykle vůbec nenapadne tam cokoli hledat, a už vůbec ne útočiště pro své ruce.


Vidíte-li zkrátka na fotografii ženu oblečenou jako milenka s rukama v kapsách, není to milenka.


Na ples? Jedině jako dodavatelka květinové výzdoby. Foto via Pinterest.

Kdo to tedy je?


Abych na tuto otázku odpověděla adekvátně, musím ve stručnosti připomenout, kde se v dámském šatníku vzaly kalhoty. V západoevropské kultuře jsou kalhoty s kapsami samozřejmě pánskou částí oděvu. Dalo by se říct, že širším přijetím kalhot někdy ve 20. letech 20. století začíná v našich dějinách naplno ženská emancipace. Z počátku jsou také kalhoty dovoleny pouze ženám vykonávajícím mužskou profesi. Žena v sobě zkrátka musela mít větší než malou porci muže, aby ji kalhoty vůbec zajímaly. Kalhoty jsou prostě skvělým řešením pro ženy, které žijí spíš proaktivním než receptivním způsobem života. Pokud potřebujete někam rychle dojít, vylézt, něco překročit, prostě něco zařídit v pohybu, v kalhotách to bude mnohem snazší. Můžete však po nich sáhnout i z podvědomé vyšší míry proaktivní energie, a to i kdybyste nikam nelezly. Prostě jste to víc vy. A pokud to tak cítíte, taky to tak je. Jste prostě žena s prvky chování, jež se častěji vyskytují u mužského pohlaví.


Pokud trávíte den s rukama v kapsách a v této chvíli jste zapochybovaly o svém ženství, utrácíte drahocennou energii zcela zbytečně. Samozřejmě jste naprosto v pořádku jako každá jiná žena. Víc to, dovolíte-li, v tuto chvíli nebudu řešit, a vrátím se ke kapsám.


To, zda máte ráda kapsy nebo jsou pro vás dokonce nezbytností, indikuje, k jakému archetypu s velkou pravděpodobností tíhnete. A tedy i jaký je váš styl a jaké vůně vám budou lahodit.


Archetypy s převahou jinu kapsy nepotřebují vůbec. Panna, milenka a kněžka jsou archetypy zcela “bezkapsé”. Matka má kapsu na kapesník - hlavně pro své děti a všechny, kdo by jej mohli potřebovat -, ale nikdy by se s rukama v kapsách nedala spatřit. Čarodějka to může mít tak i tak. Zato hrdinka a divoška si nikdy nic bez kapes nepořídí, a pokud ano, několikrát za den se budou dobývat do “pitomě ušitého” bočního švu. Ty vědomější ovšem takto nedomyšlený kus oděvu s lhostejným nezájmem odhodí už ve zkušební kabince.


Seno, zažloutlé knihy, luční květiny a vítr v kapse. Tolik příležitostí uložit své tlapky do měkkých pelíšků po stranách! Foto via Pinterest.


Květinové děti. Jak daleko jsme od květin na plese! Ve zvláštnostech těch i oněch leží celý zázrak odlišnosti. Vše má svůj nezaměnitelný půvab. Svou nenahraditelnou hodnotu.


Kdybych ovšem měla ještě zúžit výběr, pak, nosíte-li ráda ruce v kapsách, jste nejspíše divoška. Hrdinka totiž žije v běhu, a tam není na ruce v kapsách čas. To divošky milují duševně plně využité postávání nad rostoucím pórkem, soustředěné okopávání patníků, když autobus ne a ne přijet, a metodické studium mraků, to vše přirozeně s rukama v kapsách. Divošky prakticky nemohou přemýšlet, nemají-li ruce v kapsách. Teprve ruce v kapsách způsobí, že se jim uvolní ramenní svaly, hrudník se lehce zavine téměř jako dítěti ve fetální poloze a pohled jemně sklouzne dolů, a zapíchne se do země. Teprve takto očima ukotvená divoška zakusující se pohledem do svého pomyslného ocasu jako had Úroboros může přiměřeně přemýšlet. A přiměřeně přemýšlí, když se zcela oddělí od svého okolí, a získá tak prostor, kde může díl za dílkem znovu harmonicky poskládat tu hromadu suti, kterou jste na ni nasypali. Posláním divošky a jejím nejbazálnějším stylem je vytvářet či obnovovat harmonii, onen ztracený ráj, jejž nalézá pokaždé, když překročí hranice města. Právě ve fetální poloze si na tuto někdejší harmonii prenatálního bytí a její stopy v přírodě nejsnáze rozvzpomíná, protože ji samozřejmě poznala s takto uvolněnými ramenními svaly, hrudníkem lehce zavinutým a pohledem směřujícím k zakrnělému ocásku - u své matky v břiše, v tomto ráji klidu a hojnosti, který alespoň jednou za život pozná každý z nás. Divoška dobře ví, že se do takového ráje jednou vrátí, což způsobuje, že patří k lidem nejvíce vyrovnaným se smrtí. A mezitím tráví čas budováním malých rájů tady na zemi: prospívajících zahrad, psaním moudrých knih pojednávajících o celosti bytí, společensky prospěšných projektů a jiných forem vytváření souladu a celku, jež jsou jejím prvním, druhým i třetím náboženstvím.


V korporátech divoška trpí. Když přemýšlí na plné obrátky ve své obvyklé fetální pozici s rukama v kapsách, její šéf si myslí, že ho nerespektuje. Ve skutečnosti jsou tito lidé schopni respektovat i osoby, jež si respekt vůbec nezaslouží. Raději než plýtvat svou drahocennou energií, aby kohokoli přesvědčili o své pravdě, však divoši a divošky odcházejí tam, kam patří: do divočiny freelancingu, do českých luhů a hájů, k projektům, jež jsou jejich, a tudiž nepodléhají schvalování shora, jež může, ale nemusí být osvícené. Jelikož jsou tyto typy nositeli harmonie a inovace, je v konečném důsledku zřejmé, proč korporáty mnohdy dlouhodobě vývojově stagnují. Prostě tam není nikdo, kdo by se o harmonii a inovaci postaral. Všichni odešli do lesů a k vlkům. Foto via Pinterest.

Divošky milují khaki zelenou, režné plátno a džínovinu a vůbec cokoli, co vypadá trochu omšele. Divošce na všem sluší jemná patina. A protože patina nikdy nevznikne na plastu ani polyesteru, divoška si na sebe nikdy nic umělého nevezme. Bude chodit v tkaninách s jemnou strukturou, v botách z kůže, které si zcela záměrně vybere tak, aby krásně stárly. A totéž platí o brašně. Kabelky nosí divošky jen vzácně, a když už, musí být z hrubší kůže, výrazně prošité nebo hezky pytlovité a změklé dlouhým nošením, ideálně už v okamžiku, kdy si je kupuje. Divoška má vůbec rozkoš z toho, že má málo věcí, které dlouho vydrží. Pro milenku zcela nepochopitelné.


Protože divoška miluje vše přírodní, je nemalý problém najít pro ni adekvátní vůni. Většina parfémů jí totiž připadá moc parfémových. Tím chce přátelsky vyjádřit to, že jí připadají umělé. Divoška potřebuje cítit ve vůni trávu, listoví, jemně tlející dřevo. Voní jí i bylinnost, kůže a zemité tóny přímo miluje.


Není modrá jako modrá. A není uvolnění jako uvolnění. V těle je pravda. A žádný svršek s tím nic nenadělá. Soulad naopak dokáže divy. Není nad to zůstat sám sebou, sám při sobě. Na své straně. Zůstat tečkou, i když se to zdá méně než trojúhelník. Foto via Pinterest.


Sotva najdete protikladnější vůně než ty divoščiny a milenčiny.


Jsou jedny hezčí, a druhé méně hezké? Je květina na plese víc než žena s rukama v kapsách kochající se svým nedokončitelným kruhem?


Všechno je krásné.


A nejkrásnější je ocenit vše, co život nabízí. Všech osm archetypů. Protože umíme-li upřímně ocenit krásu každého z nich, něco zásadního se v nás změní: kdykoli chceme, sáhneme po tom, co právě potřebujeme. Možná po šatech tvaru kvetoucí orchideje, možná po kalhotkách s kapsami. Nic nebude nemožné, nic nebude zapovězené, na ničem nebude ležet zákaz a stín.


A teprve pak duše vyjeví, co doopravdy chce.


P.S. Už jsem vám dlouho nepřipomněla, že pokud rádi objevujete hloubku povrchností a povrchní aspekty hlubin, můžete vložit svou e-mailovou adresu do okénka vpravo dole určeného k přihlášení k odběru novinek. Občas vám tak přijde zpráva, že je čas odložit vše podstatné, a důsledně se soustředit na nepodstatné.